Prosinec 2010

Historie svépomocí

Přemysl Janýr

Tomáš Krystlík, Zamlčené dějiny 2, Alfa Nakladatelství, Praha 2010, ISBN 978-80-87197-29-5

Po dvacetiletí akademické svobody se občané konečně se svými dějinami seznamují prostřednictvím televizního zpravodajství o forenzních šetřeních a pomáhají policii odhalovat další a další zločiny a masové hroby. Historici mlčky přihlížejí, snad náhle zaskočeni obavou z možného postihu za neoznámení trestného činu podle § 168 tr. z., protože o nich dávno vědí. V roce 1947 je vyšetřovala parlamentní komise, ale její nálezy nebyly určené širší veřejnosti.

Širší veřejnosti, především zahraniční, byly z děl naší akademické obce historiografické určené dosud pouze dva projekty. První, publikace Rozumět dějinám, byla ministeriální zakázka apologetiky proti sudetoněmeckým majetkovým nárokům. Druhý, vládní zakázka Zapomenutí hrdinové, měla prokázat reflexi a diferencovanější přístup vlády k vyhnaným. Připočtěme i historiky pracující v ÚSTR na dlouhodobé politické zakázce denunciace minulého režimu. Zbytek akademické obce si v klidu sestavuje své mozaiky a o politiku se nestará. Politika se na oplátku nestará o historiky a v klidu si tvoří svou vlastní historii.

Je proto povzbudivou známkou životaschopnosti občanské společnosti, když se se svou historickou zátěží vyrovnává svépomocí. Srovnávám-li s Rakouskem, které by podobný proces potřebovalo neméně naléhavě, tvoří nezávislá historická reflexe na místní, občanské, publicistické, umělecké i odborné úrovni v Česku výrazný a důležitý fenomén. Patří k němu i druhý díl Zamlčených dějin Tomáše Krystlíka.

Práce vzniklé v tomto občanském kontextu se přirozeně liší od akademické produkce již motivací a intencí svého vzniku. Akademický historik vykonává své řemeslo, ke kterému patří odstup, systematičnost, nezúčastněnost a demonstrovaná objektivnost ve vztahu ke zpracovávanému tématu. Jeho ideálem je popsat nějaký aspekt minulosti vyčerpávajícím způsobem a téma tak uzavřít.

Autory jako je Tomáš Krystlík vede k exkurzím do minulosti naléhavá potřeba vypořádat se s problémy současnosti. Jejich intencí není nezúčastněné podání historie, ale angažovaný topos odkrývající vzorce, které byly zdrojem problémů v minulosti, projevují se v současnosti a budou nás ohrožovat i v budoucnosti. Jejich cílem je upozornit na ně, vyvolat o nich otevřenou diskusi a přispět k posunu a vývoji společenského vědomí.

Tomáš Krystlík je exemplárním příkladem tohoto vysoce angažovaného přístupu. Soudobé dějiny jsou infikovány lží jako děvka syfilidou, uvozuje své rozbory Schopenhauerovým citátem a vedle historiografických kapitol se ve své nazlobené dikci zabývá zejména tradičními českými autostereotypy a bořením mýtů. Jde na to z gruntu, od slovanských věrověstů.

Krystlík rozvádí rozšířenou tezi o umělém vzniku moderního jazykově vymezeného národa v době romantismu koncem 18. století. Mám o ní pochybnost, předlohu moderního národa se vším všudy podává nejpozději v šestém století před naším letopočtem židovská tóra. Marně vyhlížím nějakou skutečně novou koncepci sociálně kulturních útvarů vycházející namísto z mystiky národa z reálné subjektivní identifikace, která by rovinu národa chápala pouze jako jednou z mnoha. To je ovšem jiné téma a nemá smysl vyčítat Krystlíkovi, že se drží zavedených paradigmat.

Co mu ovšem vytýkat lze, podobně jako v dílu prvním, jsou hojné anachronické hodnotící soudy jevů minulých kritérii současnými. Obraty jako „podle dnešní terminologie masový vrah Jan Žižka“ vypovídají mnohem více o vnitřním rozpoložení autora, než o době, kdy největším masovým vrahem byla katolická církev se svými třemi papeži.

Přeneseme-li se přes zaujatost hodnocení, vypočítává Krystlík celou řadu klíčových dějinných uzlů, jejichž tradovaný narativ zasluhuje důkladnou revizi. Čtenář se nemusí ve všech případech ztotožnit s Krystlíkovou interpretací, ale rozhodně mu prospěje seznámení s uváděnými fakty a argumenty. Potud je kniha záslužným korektivem k ústní (i k psané, byla-li by jaká) populární historiografii.

Kapitoly Národní mýty, podvrhy a lži a Zvláštnosti české povahy historiografický rámec překračují a řadí knihu k tradici esejů na téma české národní podstaty. Zejména v první z nich Krystlík podrobně analyzuje symboly a vzorce, které národní kulturu od devatenáctého století dodnes formovaly a čtenář sám může pokračovat novodobějšími asociacemi – na Čelakovského, který do anglické antologie české poezie dodal fiktivní básnířku Žofii Jandovou včetně životopisu, Havlíčka, který v Květech polemizoval pod identitou fiktivní čtenářky či Hanky, který národní pantheon doplnil hned celou řadou fiktivních postav, volně navazují Jára da Cimrman, David Černý a jeho sedmadvacet evropských výtvarníků, Jan Cempírek a jeho vietnamská spisovatelka Lan Pham Ti či Bohumil Vavříček a jeho zapomenutý malíř Bohumil Samuel Kečíř.

Historiografická část knihy se opět vrací k vybraným kapitolám Krystlíkova stěžejního tématu česko-německé katastrofy. Jsem na rozpacích mám-li napsat, že se přitom z velké části přiklání k argumentaci radikálnějších sudetoněmeckých kruhů, neboť se s podobnou výtkou příležitostně setkávám sám. Je ovšem fakt, že jejich argumenty lze stěží ignorovat a že běžný český čtenář nemá mnoho příležitostí se s nimi v tak kompaktní podobě seznámit. Přičtěme to tedy Krystlíkovi alespoň jako zásluhu o rozšíření názorového spektra českého diskursu.

Její problematiku si uvědomíme, když sledujeme vývody o ztrátách sudetoněmeckého obyvatelstva v průběhu odsunu. Krystlík v souladu se sudetoněmeckou argumentací dospívá k číslu 444 tisíc obětí a nezvěstných.

Jsem dalek toho, abych považoval číslo 30 tisíc, ke kterému dospěla českoněmecká komise historiků, za konečné – je to kompromisní odhad prokazatelně mrtvých, nikoli skutečný počet všech mrtvých. Zároveň si však nemohu neklást otázku plausibility. Brněnský pochod smrti postihl na 30 000 osob a nejvyšší odhady uvádějí kolem 2000 mrtvých, neboli asi 7 % ztrát (pro čtyři tisíce, které zmiňuje Krystlík, žádné zdůvodnění neexistuje). Počet 444 tisíc by odpovídal 14 % ztrát v průběhu celého odsunu a Brněnský pochod smrti by se tak jevil jako jeho mimořádně šetrná a humánní epizoda.

Handrkování o počtech mrtvých ovšem k vyrovnání se s traumatem odsunu nikterak nepřispívá – nebyl horší ani lepší tím, jestli jich bylo více či méně. I ten nejnižší odhad je obludný – je to dvacetinásobek obětí heydrichiády, dvoje Lidice denně po dobu tří měsíců. Korektní je zmínit obě uváděná čísla a případně připomenout, že se od sebe liší ani ne tak záměrem autorů, jako použitou metodologií – v jednom případě vychází z počtů prokazatelně živých a zahrnuje všechny osoby, jejichž osud se nepodařilo zjistit, v druhém vychází z počtů prokazatelně mrtvých. Uvádět jeden údaj jako správný a druhý jako manipulovaný nevypovídá nic o historických skutečnostech, nýbrž výhradně o postojích autora.

Krystlík se zabývá rovněž odhady československých ztrát a může překvapit, že se podle různých výzkumů poněkud liší v rozdělení, ale nepříliš v celkovém počtu – s menšími odchylkami asi 343 tisíc. Od revizionisty Krystlíka bych očekával přinejmenším razantnější polemiku s jejich nacionalistickým vymezením. Do československých válečných ztrát je podle mého názoru definitivně nutno započítávat i válečné ztráty československých Němců, anebo používat nějaké jiné, přiměřeně šovinistické označení, například naše válečné ztráty. Kam pak ale zařadit Čechy a Slováky padlé na německé straně, československé Němce padlé na straně spojenců, oběti spojeneckého bombardování či našich partyzánů?

Krystlíkovi budiž dík i za velmi cenné zpracování dalších méně známých předválečných, válečných a těsně poválečných aspektů, jako důsledky Versailleského mírového systému pro Německo, podrobný popis migrace po Mnichovu, protektorátní život, situace v československých zahraničních jednotkách či sovětskou infiltraci Československa a problematiku občanů ČSR zavlečených do SSSR.

Řada čtenářů bude mít problém s Krystlíkovou základní dikcí, kterou mohou vnímat jako vypjatě protičeskou. To je samozřejmě nesmysl, opak je pravdou, kdyby trpěl protičeskou nenávistí, neobracel by se tak vášnivě právě k českému publiku. Daleko spíše vyjadřuje rozpoložení, které sdílí s mnoha dalšími českými občany – trauma z rozkladu kolektivní identity. Vypjatá sebekritičnost až sebenenávist je nezbytná fáze jeho zpracovávání a dovoluji si tvrdit, že jí po r. 1990 procházíme či jsme prošli víceméně všichni.

Je předpokladem toho, aby mohla vzniknout identita nová, dospělejší, založená již ne na báchorkách o vlastní dokonalosti a výjimečnosti, ale na realistickém zhodnocení vlastních nedostatků a předností a na nalezení zodpovědného místa mezi ostatními – lidmi, státy, národy. Pro ty, kteří se cítí Krystlíkovou hyperkritickou dikcí osobně potrefeni, jsou jeho Zamlčené dějiny cennou pomůckou pro jejich osobní vývoj. Pro všechny ostatní jsou pak podnětem k přemýšlení a kompaktním zdrojem mnoha relevantních historických informací.

(www.blisty.cz)