Prosinec 2010

Jak se Češi učí světové jazyky

Petr Kolář

Tento příběh je pravdivý a tak ho popíši doslova a do písmene jak se odehrál.

Při nedávné návštěvě rodné hroudy, (jak láskyplně svou vlast občas nazývám) jsem kráčel Panskou ulicí v Praze s kamarádem Alešem a předešli jsme skupinu asi šesti turistů, podle vzhledu pravděpodobně Japonců, mladých kluků a děvčat, kteří se mezi sebou bavili a jako já s Alešem beze spěchu kráčeli Prahou.

Najednou se za námi ozvalo: „HEJ-HEJ!“ Vzteklé zařvání, jako by někdo rozháněl stádo dobytka, ale s takovou intenzitou, že jsme sebou všichni trhli (včetně Japonců ) a prakticky uskočili. Před nás se zlostně prodral muž s dětským kočárkem, takou tou trojkolkou, a za ním cupitala manželka, která víceméně koukala hlavně jinam.

Vzhledem k tomu, že mi to připadalo mírně řečeno neslušné, spíš velice hrubé, a tak přesto, že chlap byl vysoký, urostlý a evidentně značně nasraný. Mám černý pásek v judu, tak jsem to risknul. Zavolal jsem za ním: „Co takhle zkusit říct ‚s dovolením‘?“

Chlap otočil hlavu a přes rameno mi odpověděl: „TŘIKRÁT! TŘIKRÁT JSEM TO ŘÍKAL!“ Musím dodat, že jsme nic neslyšeli a pokud Japonci ano, tak nerozuměli. A tak jsem zavolal zpátky: „A co třeba zkusit něco jako: „‚Excuse me‘?“

Pán přes rameno kontroval: „PROČ BYCH TO DĚLAL? JÁ JSEM TADY DOMA!“

To mne na chvíli uzemnilo, takovým mírným šokem nečekaného, ale pak jsem opět za ním zavolal: „Možná by neuškodilo, když je tak evidentní, že jde o cizince, naučit se jedno, či dvě anglické slovíčka.“

Chlap opět hodil hlavu přes rameno a zařval: „SHUT UP!“

No vidíte – a pak že to nejde.