Prosinec 2010

Nový začátek polských vztahů s Ruskem

Edvard Lucas

Kritici i příznivci se shodnou na jednom. Vztah Polska k Rusku se v posledních třech letech změnil. Otázkou zůstává jak. Pro někoho tato proměna v podstatě odpovídá kapitulaci, dala by se vysvětlit pouze naivitou nebo cynismem a hraničí s velezradou. Kreml si podle kritiků s Polskem dělá, co si zamane; Polsko se věší na velké evropské země (Rusko, Francii a Německo) jako puberťák, který zoufale chce chodit s dospělými. Stručně řečeno, Polsko se podle nich stalo rusko-německým písečkem, kde záleží pouze na penězích a hlasy opozice jsou utlačovány – ne-li přímo vražděny.

E-maily v tomto duchu dostávám v podstatě každý den. Jako autor knihy Nová studená válka zřejmě lidem připadám vhodný k tomu, abych o tomto nebezpečném vývoji veřejně promluvil. Já bych to klidně udělal – kdyby se to podle mě dělo. Ale z úhlu pohledu člověka, který píše o dvaceti zemích mezi Baltským a Černým mořem a zároveň tráví čas ve Washingtonu a Bruselu, je současný obraz Polska jasný, nikoli černý.

Šachová partie

Hodnocení polské zahraniční politiky trpí kvůli rozbouřené domácí politické atmosféře, v níž se strana Právo a spravedlnost snaží delegitimizovat vládu (tvrzeními, že je vražedná a autoritářská) a vláda zase usiluje o delegitimizaci opozice (tvrzením, že přišla o rozum). Pro člověka sledujícího situaci zvenčí to může být matoucí. Polsko ještě nikdy v dějinách nebylo bezpečnější, bohatší a více respektované. Vláda je silná, stabilní a poměrně oblíbená. Zdá se mi značně přehnané hovořit o dalším „saském období“.

Z Polska se konečně stala země, která v Evropě hraje významnou roli. Za vlády Kaczyńských byla všem k smíchu. Jejich morálka sice byla příkladná, jejich vize místy chvályhodné. Ale to provedení! Jako příznivce Polska mě zlobilo, když se zahraniční představitelé pochichtávali neorganizovanosti, nedůtklivosti a malichernosti „polské diplomacie“: z tohoto výrazu se postupně stával vtip, stejně jako se výraz „polnische Wirtschaft“ (polské hospodářství) používal jako metafora pro nepořádek a chudobu.

Jednou z obětí tohoto amatérského a samolibého přístupu byly možnosti Poláků získat vrcholná místa v mezinárodních organizacích. Při několika příležitostech se polští kandidáti navíc stali předmětem interního polského politikaření. To mělo za následek až skandálně nedostatečné zastoupení Polska ve vrcholových strukturách EU, NATO a dalších organizací. V současné době se však tato situace mění.

Maciej Popowski, který dnes pracuje jako šéf kabinetu Jerzyho Buzeka, je jedním ze čtyř nejvyšších úředníků v nově vzniklé diplomatické službě EU. Před pár lety by tuto pozici jistě uchvátil někdo ze Španělska nebo Irska, protože tyto země dokáží dokonale využívat systém ve svůj prospěch. Dnes se i Polsko začíná učit pravidla a svádět vítězné partie.

Lapsus Zakajev

Další známkou tohoto nového profesionalismu jsou přípravy na předsednictví EU v příštím roce, které probíhají pod vedením Mikołaje Dowgielewicze. Vzhledem k fiasku českého a španělského předsednictví, mizivému úsilí Belgie a podivným signálům z Maďarska nikdo nemá velká očekávání. Pro intenzitu, energii a soustředění polského úsilí však mají zahraniční úředníci jen slova chvály. Příští rok tak bude představovat obrovskou změnu: Polsko v evropské diplomacii přestává být hřištěm, ale stává se hráčem.

A není to zapříčiněno pouze dobrou organizací a prezentací. Z větší části je kvalitní i podstata. Polsku se daří mít dobré vztahy s Německem, Ruskem i Amerikou zároveň. Což se nelíbí kritikům vládní politiky. Opravdu však chtějí tvrdit, že horší stav by byl lepší? Díky klidnějším vztahům s Ruskem se například obchod za tři roky téměř zdvojnásobil. To přinese nové pracovní příležitosti a vyšší platy.

Nemyslím si, že by toho bylo dosaženo zrazením hlavních národních zájmů. Polsko Rusku neučinilo žádné velké, nezvratné ústupky: hlavní změnou bylo ukončení veřejné kritiky stále ještě odsouzeníhodného postoje Ruska k historii, ve prospěch složitého procesu, který podle všeho přináší skeptický postoj, nemohu však říci, že by to byla úplná katastrofa.

Některé kroky se mi ale skutečně nelíbí: například pozvání Sergeje Lavrova na každoroční setkání velvyslanců. Ruský ministr zahraničí je představitelem režimu, který bije, uvězňuje a vraždí své oponenty, manipuluje volby, drtí nezávislá média, lže o svých zločinech a okupuje cizí území. Ať si vedoucí představitelé Ruska jezdí do Varšavy a pronášejí tam projevy, tato událost si však zasloužila jiného řečníka: spíše přítele než obchodního partnera. Lidé na ministerstvu zahraničí tvrdí, že Lavrov nabídl cenné postřehy, odpovídal na nepříjemné dotazy a svým příjezdem Polsku prokázal službu. Mě tím nepřesvědčil.

Další věc, kterou vidím jako problém je dění kolem Achmeda Zakajeva, mírného a sekulárního čečenského představitele, který v jisté fázi konfliktu oficiálně jednal s ruskou vládou. Je absurdní nazývat ho teroristou. Jeho veřejné zatčení pro něj bylo urážlivé a poškodilo pověst Polska jako země, jíž záleží na svobodě a spravedlnosti. Mezinárodní zatykače Interpolu umožňují řadu diskrétnějších řešení. Vhodnější by jistě byla zdvořilá žádost o návštěvu polského státního zastupitelství k projednání celé záležitosti (a Zakajev by takové žádosti jistě vyhověl). Ministerstvo zahraničí za to sice přímo neodpovídalo, ale celá věc se dala zvládnout mnohem lépe.

Je rovněž znepokojivé, že některé části polské vlády chtěly utajit podrobnosti smlouvy o dodávkách plynu s Ruskem. To však, podobně jako Zakajevův případ, není vina ministerstva zahraničí, které jako protiopatření poštvalo na vlastní vládní kolegy Evropskou komisi.

Nad všemi těmito kroky se vznáší podezření, že Polsko usilovně uhlazuje cestičku Dmitriji Medveděvovi. Znovu je nutné podotknout, že oficiální návštěva ruského prezidenta jako taková není nic závadného. Měla by ovšem probíhat podle polského scénáře, ne ruského. Já bych stanovil podmínky, že Rusko musí přestat s obhajobou katyňského případu ve Štrasburku, nabídnout bezpodmínečnou rehabilitaci obětí a úplně otevřít archivy.

Prvotřídně neústupní

Starosti by mi dělalo i to, kdyby se Polsko připojilo ke snahám Francie a Německa přinutit EU k až příliš rychlému uvolnění vízového režimu pro Rusko. Rusko musí vyhovět stejným nárokům jako Ukrajina, Moldávie nebo Gruzie. Cokoli jiného ospravedlňuje ruskou politiku pasportizace na územích jako Jižní Osetie, poškozuje důvěryhodnost EU jako organizace založené na dodržování pravidel a podrývá a demoralizuje země, kterým bychom měli pomáhat jako prvním.

To jsou však zatím hypotetické starosti. Polská politika vůči Rusku stále ještě dokáže být prvotřídně neústupná. Polsko ve Štrasburku pomáhá příbuzným katyňských obětí a hradí jim vynaložené soudní výlohy. Radek Sikorski stojí za úmyslem odepřít udělení víz podvodníkům a vrahům, kteří mají na svědomí smrt ruského právníka Sergeje Magnického ve vězení. Ministerstvo zahraničí podporuje snahu varšavského magistrátu získat nazpět diplomatické nemovitosti z éry Sovětského svazu, které v současnosti nelegálně využívají různé s Ruskem propojené subjekty. Polsko zatklo a deportovalo dva agenty vojenské zpravodajské služby GRU, a jednoho ruského špiona dokonce postavilo před soud (v jiných zemích EU se podobné případy často zametají pod koberec). Polsko usiluje o to, aby Evropská komise podrobila kontrakt na výstavbu plynovodu Nord Stream stejné právní analýze, kterou bude muset projít polská smlouva s Ruskem o dodávkách zemního plynu. Polsko dělá mnohem víc pro nastolení demokracie v Bělorusku než kterákoli jiná evropská země (a zcela jistě víc než Velká Británie).

Pozor, volá Bílý dům

Polsko rovněž neustoupilo nátlaku Spojených států, aby na schůzku Společenství demokracií v Krakově pozvalo také Sergeje Lavrova. Někteří američtí činitelé se domnívali, že by to bylo pěkné gesto. Polsko však velmi rozumně namítlo, že by nebylo vhodné, aby se schůzky zúčastnil vedoucí představitel nedemokratické země. USA varovaly, že pokud Polsko neuposlechne, bude to pro něj mít velmi vážné důsledky. Nakonec se nestalo vůbec nic.

Bylo by však mylné tvrdit, že vztahy Polska se Spojenými státy celkově ochladly. Představitelé NATO naznačují, že v nejbližší době bude oznámeno nové rozmístění amerických vojenských sil na polském území. Americká a polská armáda letos uskutečnily první významná společná vojenská cvičení v Pobaltí a plánují se další v ještě větším rozsahu. To je působivá odpověď na hrozivé manévry, které Rusko uskutečnilo v roce 2009 (a které vyvrcholily simulací jaderného útoku na Polsko).

USA tlačí na Severoatlantickou alianci, aby přijala náležité plány pro nepředvídané události, jejichž dokončení nyní brání pouze hnidopišské námitky Turecka ohledně geografické terminologie. Tyto plány stanoví způsob, jakým hodlá Aliance bránit své nové členy. Kritici naopak poukazují na přezíravé chování USA vůči Polsku v posledních dvou letech a upozorňují, že se Spojené státy ve své politice vůči Polsku ve stejném období několikrát otočily o sto osmdesát stupňů nebo se dopustily neobratností, což má údajně signalizovat, že Amerika se od Polska distancuje. Ale i když si současná administrativa nepočíná zrovna nejlépe a transatlantické vztahy nejsou tak vřelé jako kdysi, stále jsou solidní.

Současná situace pramení alespoň částečně z toho, že se Polsko úspěšně zbavilo nálepky reflexivní rusofobie. Opravdu se kritici domnívají, že za éry Kaczyńského a ministryně zahraničí Fotygové by bylo možné dosáhnout stejných výsledků?

Závažnějším problémem polské zahraniční politiky je rozpor mezi hodnotami a pragmatismem. Polsko bývalo poměrně idealistické: bleskově přiskočilo na pomoc USA v Iráku a Afghánistánu, velice riskovalo kvůli Gruzii a silně se angažovalo v nastolení demokracie v Bělorusku a na Ukrajině. Hodně také pomohlo pobaltským zemím. Téměř nic z toho se však Polsku nevyplatilo. Na Ukrajině se kladní hrdinové zcela znemožnili a padouchové nikoho neposlouchají. V Bělorusku jsou padouchové stále u moci a rovněž nikoho neposlouchají. Vedoucí představitelé Gruzie byli odporně požitkářští a nevyzpytatelní. Litva (nebo alespoň někteří její představitelé) si v polských očích počíná nepochopitelně zatvrzele a nesnášenlivě ve vztahu k právům polské menšiny.

Pragmatici nezbožňují

Nemělo by nás proto překvapovat, že Polsko nyní zvolilo poněkud pragmatičtější přístup. Přestalo nekriticky zbožňovat Ameriku. Poláci se už nedomnívají, že jsou spasiteli Evropy, kteří jsou dějinami předurčeni osvobodit Rusko od čekistů, vyrvat Bělorusko ze spárů Lukašenkova režimu, přivést Gruzii do NATO, znovu vytvořit polsko-litevské soustátí nebo vybudovat mocnou, svobodnou a prosperující Ukrajinu – aspoň ne v nejbližší době. Stejně jako v jiných evropských zemích se motorem zahraniční politiky staly národní zájmy. Začít s Ruskem znovu od nuly do tohoto schématu dokonale zapadá.

Stejně jako u nového počátku vztahů s Amerikou, i zde však může scházet prvek uklidnění. Pro země jako Estonsko nebo Lotyšsko hraje Polsko životně důležitou úlohu při zajištění jejich národní, energetické i ekonomické bezpečnosti. Ve svém romantickém období Polsko shovívavě přehlíželo drobné nesnáze v zemích, jako je Litva, a místo toho si pěstovalo idealistický cíl upevňovat svobodu, spravedlnost a prosperitu u svých postsovětských sousedů.

Pragmatické Polsko nyní před pěknými slovy dává přednost tvrdým číslům. Pokud nesedí ta, jdou ostatní ohledy stranou: Polsko raději postaví vlastní elektrárny, než aby je budovalo společně se sousedy. Prodá ropnou rafinerii v Mažeikiai tomu, kdo nabídne nejvíc, a zaměří se na výstavbu silnic, železnic a dálkovodů, které jsou pro národní zájmy Polska mnohem významnější. Hlavním úkolem současné polské zahraniční politiky je umožnit modernizaci Polska, dohnat zameškaná desetiletí a chopit se příležitostí, které se dnes nabízejí. Největší národní pohromy, které Polsko potkaly, byly zapříčiněny tím, že země přecenila svou sílu. Napříště musí být Polsko silnější, nikoli statečnější.

Pro každou zemi znamenají mezinárodní vztahy balancování mezi vlastními zájmy a určitými principy, zejména dodržováním systému stanovených pravidel. Malé země obvykle upřednostňují pravidla, poněvadž ta jsou silnější než ony samy. Pro velké země mají naopak silnější přitažlivost vlastní zájmy. Je důležité si připomenout, že pokud by Evropu řídily pouze velké země, bylo by Polsko s velkou pravděpodobností poraženým, nikoli vítězem.

Nedá se však tvrdit, že by v Polsku zvítězil cynismus. Polsko si za hlavní prioritu svého předsednictví EU stanovilo obnovení Východního partnerství. To je správné, stejně jako obnovení Visegrádské skupiny a důraz kladený na Společenství demokracií, které prosazuje jedinečnost západních hodnot, mezi něž patří politická svoboda nebo právní řád.

Přesto však z Pobaltí, Evropy, Ameriky, Ruska i Británie slýchám mírné, leč rostoucí obavy ohledně pragmatické trajektorie, kterou polská zahraniční politika v poslední době nabrala. Doufám, že se tyto obavy ukážou jako liché. Polsko mělo z romantických představ jiných zemí o sloučené, svobodné Evropě nesmírný prospěch. Nebyl to sebestředný pragmatismus, co přivedlo Polsko do Evropské unie a NATO, nebo co přimělo Poláky vzdorovat komunistickému režimu. Jiné země, menší, slabší a, uznávám, leckdy vedené velmi otravnými lidmi, Polsko stále potřebují. Doufám, že jim Polsko bude nadále poskytovat jistotu a že při nich bude stát i v budoucnu.

(Respekt, www.respekt.cz)