Prosinec 2010

Jak si poradit s korupcí v ministerstvu obrany

Jaroslav Spurný

Je to ta nejskvělejší špatná zpráva z poslední doby. „Představovali jsme si, že to bude zlé, ale je to ještě horší,“ říkají lidé, které si přivedl na ministerstvo Alexandr Vondra. Podle nich se dá minulost ministerstva shrnout do několika vět. Úředníci z obrany, včetně těch nejvyšších, projevovali ve větší míře loajalitu k obchodníkům se zbraněmi a různým armádním dodavatelům než k samotné armádě. Výsledkem jsou předražované zakázky, obcházení soutěží, armáda vyzbrojovaná bez jakékoli koncepce – na zbytečné nákupy bylo jen za posledních deset let utraceno kolem stovky miliard korun. Kdybychom ty peníze měli dnes v rozpočtu, mohli bychom třeba mít nejlépe placené učitele ve střední Evropě.

Dobré poselství té zprávy je, že to někdo vůbec říká. O tom, na co dnes otevřeně upozorňují Vondrovi lidé, se sice povídá už dlouho, jenže oficiálně to dosud popírali jak úředníci resortu, tak většina odpovědných politiků. K tomu, aby ministr Vondra zametl s dlouholetým úplatkářským systémem, potřebuje nejen podřízené, kteří s ním budou sdílet protikorupční étos, ale záda mu musí viditelně krýt vláda i poslanci, kteří mají kontrolu armády na starosti. A kteří – dodejme – mají na předchozí situaci často velký podíl. Řečeno slovníkem bookmakerů, kurs na úspěch je sice zatím nízký, ale v případě vítězství bude odměna vysoká.

Bez nadsázky se dá říci, že systém armádních nákupů je tu matkou korupce ve státních a komunálních veřejných soutěžích. Už v roce 1998 udělal ministr obrany Tošovského vlády Michal Lobkowicz audit osmi stovek armádních zakázek za předchozí rok a zjistil, že devadesát pět procent z nich bylo zadáno bez výběrového řízení. Zda šlo o promyšlenou korupci, nebo jestli si úředníci jen ulehčovali práci, už Lobkowicz během krátkého angažmá nezjistil.

A nezjistil nebo to nezjišťoval ani žádný ministr po něm. Systém přidělování zakázek ale přinesl ještě hlubší problém. Zakázky získávaly stále stejné firmy v čele s Omnipolem a Zenitem. V reálu to znamenalo, že tytéž společnosti podepisovaly s ministerstvem postupně stále více dlouhodobějších smluv na dodávky a získávaly na armádu stále větší vliv. Dá se to ilustrovat na Jaroslavu Tvrdíkovi, ministrovi, který vkročil do kanceláře s hlasitě deklarovaným úmyslem systém změnit. Jenže brzy narazil. Když chtěl v roce 2000 zrušit smlouvu s Omnipolem poté, co firma prodala armádě za 80 milionů korun rakety s prošlou životností, zjistil, že to není možné: Omnipol byl s ministerstvem svázán výhodnými dlouhodobými smlouvami.

Při zpětném pohledu už nelze zjistit, zda právě tento objev zbrzdil Tvrdíkův protikorupční rozlet, či zda jej ohnuly jiné tlaky, případně korupce samotná. V každém případě už rok nato roztáčí někdejší reformátor kola systému, proti kterému chtěl bojovat, a vymýšlí do něj další, dosud neznámé finty. On a jeho podřízení například v proslulé zakázce na stíhačky ušili zadání tak okatě pro značku Gripen, že se další velcí světoví výrobci na protest ze soutěže odhlásili.

Ministerstvo obrany má vlastně už podle zákona nastavený systém na korupci. Výzbroj ze zahraničí – a pro armádu to v posledních deseti letech znamenalo většinu dodávek – musí ministerstvo nakupovat od roku 1994 přes tuzemské soukromé prostředníky. Zákon původně vymyšlený jako bič na korupci a neschopnost úředníků se proměnil v opak. Úředníci našli s obchodníky společný jazyk. V posledních letech tak ovládl většinu dodávek pro letectvo Omnipol a pro pozemní vojsko MPI Group nebo Praga-Export.

Stále ale šlo o věci, o kterých se jen mluvilo, důkazy nebyla schopná najít ani policie. Nepochybnou se korupce stala po letošním zveřejnění odposlechů, na nichž dlouholetý náměstek pro vyzbrojování Jaroslav Kopřiva vymýšlí realizaci zcela zbytečného nákupu finských minometů a jeho lidé radí výrobci, kam směřovat a jakou legendou krýt očekávanou „provizi“.

Ministr Vondra a jeho lidé přicházejí do nepřátelského prostředí. Lobbisté a obchodníci se logicky brání změně systému, který jim přináší královské zisky. Mají na ministerstvu kontakty, vyšlapané cesty k zahraničním výrobcům, navíc se ve výlučné oblasti, jako je obchod se zbraněmi, dokonale orientují.

Nový ministr si tedy asi nevystačí jen s protikorupčním étosem. Zbraně proti korupci v dodávkách armádě mu zřejmě mohou pomoci najít zase jen odborníci z branže a ministra čeká jejich hledání. Vondra už v kuloárech deklaroval, že po propuštěných náměstcích Kopřivovi a Janu Fulíkovi, kteří byli spojeni s řadou korupčních nákupů, budou následovat další změny. Ministr se domnívá, že klíčem k zametení s korupcí by měl být akviziční a vyzbrojovací plán střižený podle běžného západního mustru. Z rozpočtu obrany by neměly být uvolněny peníze na jiné projekty. Což bylo dodnes běžnou praxí. Gripeny, pandury, iveca se nakupovaly mimo schválené strategické záměry armády. Fraškou bylo i dohadování, kolik kusů výzbroje potřebujeme. Jako by šlo o housky na krámě. Obrněnců jsme nejdřív podle „plánů“ potřebovali čtyři stovky, pak 250, dnes jich máme sto a pro většinu z nich není smysluplné využití.

Dobrou zprávou je, že jako nejbližšího spolupracovníka si ministr vybral Jiřího Šedivého, který má tu nejlepší možnou školu. Minulé tři roky strávil ve funkci ekonomického náměstka NATO, tedy jako dvojka ve vedení celé Aliance. Co jiného by mělo zaručovat reformu armády než taková praxe.

Je ale zřejmé, že moloch, který funguje patnáct let, se nedá jen tak zastavit. Odborníci odhadují, že bude trvat aspoň rok a půl, než se Vondrovi podaří postavit aspoň základy hospodaření armády běžného ve vyspělých aliančních zemích.

(Respekt, www.respekt.cz)