Prosinec 2010

Z nacisty hrdinou

Petra Švehlová

Jak budou jednou Češi vzpomínat na svoji nepříjemnou minulost za totality a vlastní roli v tomto režimu? Jaké příběhy o komunismu si budou předávat zdejší rodiny? Najít odpověď nám může pomoci kniha Můj děda nebyl nácek německých historiků Haralda Welzera, Sabine Mollerové a Karoline Tschuggnallové, i když její překvapivá zjištění spíše vzbuzují další otázky.

Autoři v knize zpracovávají výsledky projektu orální historie Předávání historického vědomí. Ten koncem 90. let sledoval, jak se v německých rodinách mluví o nacismu, na co si „úplně normální Němci“ z období nacismu vzpomínají a jakým způsobem se tato vyprávění předávají z generace na generaci. Výzkumníci zpovídali 40 rodin, v jejichž rámci vedli téměř 150 interview s jednotlivými rodinnými příslušníky. Vybírali si „běžné rodiny“, tedy nikoli prokazatelné pachatele válečných zločinů či naopak oběti nacistického režimu. Soustředili se na mezigenerační přenos zážitků z této doby, takže vyslechli prarodiče jako pamětníky událostí, jejich děti i vnuky.

Po zpracování příběhů bylo zřejmé, že cestou v rodinném tradování prošly značnou proměnou. Přestože z vyprávění prarodičů vyplývalo, že tehdy zastávali běžné antisemitské postoje, podporovali režim nebo byli přihlížející mlčící většinou, v očích dětí a především vnuků se stávají těmi, kdo to vše dělali z donucení (hrozil by jim jinak „koncentrák“) či kvůli obživě. Stylizují je do role hrdinů každodenního odporu, kteří vlastně s režimem nikdy nesouhlasili, a dokonce Židům pomáhali. Často útržkovité příběhy prarodičů dávají generaci vnuků možnost je rozvinout, zasadit do hrdinského rámce, upozornit na vzdor či alespoň pasivní rezistenci svých příbuzných.

O posunu či přímo obratu vyznění příběhu v generačním přenosu dobře vypovídá příběh paní Krugové (91). Vzpomínala na období těsně po válce, kdy na příkaz okupační moci museli ubytovávat osoby bez domova, zejména propuštěné židovské vězně z koncentračních táborů. Neskrývá své antisemitské přesvědčení: „Tedy Židé byli ti nejhorší. (...) Nechali se námi obsluhovat. Koukala jsem, abych Židy a Rusy nechytla. Byli docela nechutní.“ Poté líčí svoji „fintu“, jak se z nepříjemné povinnosti vyvázala. Žádost o ubytování odmítala s tím, že už má obsazeno. Její syn (65) pak přidává příběh známé statkářky, jež ukrývala na statku Židy uprchlé z lágru. Ve vyprávění vnučky (26) se pak oba tyto příběhy slijí a ukrývání Židů za války přisoudí své antisemitské babičce: „Jednou někde někoho ukrývala, který prostě uprchl z nějakého transportu. (...) Ten malý skutek jí přičítám totálně k dobru.“

Ze zaznamenaných příběhů také vyplynulo, že mezi obyčejnými Němci převládá přesvědčení, že byli pouhými oběťmi režimu – jeho propagandy, teroru a války. Vypravěči se vůči němu ostře vymezují – zločiny páchali vždy ti druzí, nacisté. Snaha vyjmout svou rodinu z historických souvislostí a chránit ji před konfrontací s historickými fakty nabývá v rodinných vyprávěních až absurdní podobu: Paní Bracková (nar. 1912) vypráví o svém muži, že „musel k SA (...) jinak by nedostal práci, protože byl nezaměstnaný“. Dodává, že však „o nacistech také neměl valné mínění“. Paní Jannowitzová (nar. 1927) zase při hovoru o jejím strýci zdůrazňuje, že i když působil v aparátu gestapa, „v podstatě nebyl žádný nacista, ale přirozeně vstoupil do strany. (...) Mohl si tam pravděpodobně dobře vydělat.“ Připomíná také, že díky svému postavení dokonce mohl pomoci některým židovským rodinám při vystěhování.

Pamětníci vzpomínají na utrpěná příkoří za nacismu – nouzi ve válečných letech, utrpení rodin vojáků bojujících u Stalingradu, bombardování Spojenci či znásilňování a drancování ruskými vojáky. Při dotazech na holocaust pak uvádějí, že o koncentračních táborech neměli ponětí, o rozsahu katastrofy se dozvěděli až po roce 1945 a celkově toto téma z paměti vytěsňují. Co se dělo s Židy nerozebírají, jejich postupně se zhoršující situaci po vydání norimberských zákonů komentují pouze zmínkami typu, že byli obvykle bohatí a odjeli do Ameriky či prostě „zmizeli“.

Analýza rozhovorů tak prokázala nápadný rozpor mezi znalostmi ze školy, četby a médií (které jsou v Německu rozhodně na vysoké úrovni) a emocionálními představami o minulosti spjatými s vlastní rodinou – tedy protiklad mezi „lexikonem“ a rodinným „albem“, které obrazně leží na jedné poličce knihovny v obývacím pokoji. V tomto emocionálním „albu“ se navzdory „lexikonu“ ze strany pamětníků udržuje ve vzpomínkách určitý obdiv k nacistické minulosti a na straně dětí a vnuků snaha přes známé skutečnosti o masové podpoře nacistickému režimu (minimálně do debaklu u Stalingradu) své předky od „lexikonu“ oddělit a zdůraznit příběhy jejich hrdinství, odporu či utrpení. Úkolem rodinné paměti je tedy uvést obsahy obou těchto knih ve snesitelný soulad, s nímž mohou žít všichni členové rodiny.

Kniha zachycuje jistý paradox v přístupu respondentů – ochota mluvit byla větší u pamětníků nacismu než u jejich dětí, generace tzv. osmašedesátníků. Tento fakt je vzhledem k podílu této generace na otevření debaty o minulosti v Německu zarážející. Autoři proto sice doporučují věnovat tomu zvláštní výzkum, ale příčiny dále nerozebírají. Jistým vysvětlením může být klíč při výběru rodin – pokud možno politicky výrazně neangažovaných. Autoři si byli vědomi i toho, že jejich analýza mezigeneračního tradování pracuje jen s malým počtem rodin. Nechali proto v červnu 2002 provést reprezentativní průzkum populace Spolkové republiky organizací Emnid-Institut. Výsledky však jejich zjištění v ústředních otázkách potvrdily (49 % respondentů bylo přesvědčeno, že jejich předci se stavěli k nacismu negativně, pouhých 6 % udalo pozitivní vztah).

Z knihy Můj děda nebyl nácek je tedy možné vyčíst, že i tak zevrubný „lexikon“, jako je ten o dějinách nacismu a holocaustu, síle sebezáchovné a emocionální rodinné paměti těžko vzdoruje. V tomto ohledu opakované výpovědi z opačné strany, tj. od lidí přeživších holocaust a dalších perzekvovaných, neztrácejí nic ze své důležitosti. Právě příběhy svědků třeba ve filmech typu Šoa či Zapomenutých transportů působí velkou emocionální silou a z paměti je lze o to hůř vytěsňovat.

My si svůj „lexikon“ o komunismu teprve tvoříme a při hledání konsenzu, jak dějiny této totality zpracovat, bychom neměli zapomínat, že je třeba slyšet i jiné hlasy než jen historky o frontách na banány a buzeraci ve škole či zaměstnání. Osobní výpovědi o skutečné tváři komunismu by tedy v tom českém lexikonu rozhodně neměly chybět. Jinak hrozí, že zdejší komunismus bude v myšlenkách našich potomků vypadat za několik desetiletí tak, že by jej mnozí z jeho pamětníků ani nepoznali.

HARALD WELZER, SABINE MOLLEROVÁ, KAROLINE TSCHUGGNALLOVÁ: MŮJ DĚDA NEBYL NÁCEK. NACISMUS A HOLOCAUST V RODINNÉ PAMĚTI

Přeložili Hana Wagnerová a Filip Huněk, Argo, 208 stran

(Respekt, www.respekt.cz)