Prosinec 2010

Míň pelyňku!

Otto Ulč

Takový požadavek s vykřičníkem nahradil původně zamýšlený, emocí nepostižený titulek „Hrubý národní produkt a jemné národní štěstí“. Ano, lapit štěstí, mušku zlatou. O tématu jsem se už několikrát rozepsal. Rozkvétá totiž speciální obor, legitimní studijní disciplína science of happiness, bádání o štěstí, jeho příčinách a zábranách jak jedinců, tak národů, značná je snaha rozlišovat motivy subjektivní od objektivních.

V roce 2000 vyšla kniha s titulem Subjective Well-Being Across Cultures. Experti analyzovali celkem 65 zemí. Překvapivé bylo zjištění, že na zachmuřelém severu Evropy je víc spokojenosti a pohody než na slunném jihu. Onen pocit well-being je nejsilnější ve skandinávských zemích (Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Island – což třeba ale pominulo zásluhou tamějšího finančního kolapsu a sopečného výbuchu na onom dosti vzdáleném ostrově). Méně pohody převládá ve Francii a Itálii, nejponurejší stav mysli postihuje značně slunné Portugalsko.

V knize Happiness: Lessons from a New Science z roku 2005 je tabulka korelace průměrného národního příjmu a pocitu uspokojení ze života. Mezi chudými státy nejnižší míru satisfakce prokazuje Ukrajina, líp je na tom Bangladéš a ještě líp Nigérie. Česká republika v dosaženém pocitu satisfakce předčila bývalé lidové demokracie (Maďarsko, Polsko, Litva, Bulharsko, Rumunsko – uvedeno v sestupném pořadí).

Richard Layard, na lorda povýšený ekonom a profesor na výtečné London School of Economics, zpřesňuje samozřejmost, že hromadění peněz sice není zárukou dosaženého blaha, ale čím víc jich máme, tím šťastnější se cítíme – pokud jsme chudí.

Zasalutovat si zaslouží vládce v himalájském Bhútánu: informoval národ, že přechod ze středověku do nynější moderní doby se nebude měřit vulgární materiální produktivitou (GDP, Gross Domestic Product), ale národním štěstím (GNH, Gross National Happpiness). Podobně se vyjádřil i moderní francouzský prezident Nikolas Sarkozy svým doporučením ekonomům, aby hodnotili počínání státu také z hlediska dosaženého štěstí a nikoliv jen podle hospodářského výkonu.

Nejen chlebem či kaviárem živ je člověk. K čemu jsou miliony dolarů, hory zlata chorému, umírajícímu starci? Jak ale měřit a vážit, kolik započítat kritérií štěstí – od kvality počínání státu, poskytované svobody, tolerance, až po množství věznic, vězňů či nočních můr a žaludečních vředů těch nezavřených?

Hledání nejlepší adresy: „Heleďte se, vy jste toho už tolik zvandroval, kde to je nejlepší, co byste doporučil?“ nejednou už jsem slyšel a nebyl ochoten a ani schopen kloudně odpovědět. Jaká kritéria použít a jakou jim dát váhu? Klimatické podmínky, všeobecná bezpečnost, kvalitní služby, vstřícnost domorodců, možnost komunikace, společenské a kulturní možnosti, všemožné politické, ekonomické ukazatele, výše životních nákladů. Když zahraniční firmy přesídlují svůj personál do všelijakých Tramtárií, podle toho pak i vypadá výše jejich příjmů. Jsou místa, kam lze přilákat jen poskytnutím extra prémie – tzv. hardship allowance (strast, utrpení).

Lze si vybírat místo, kde žít, ale nikoliv ovšem čas, kdy žít. Například v roce 1963 došlo ve světě k 25 státním převratům, úspěšným i neúspěšným, kdežto čtyřicet let poté takových pokusů bylo pouze deset a ani jeden se nepovedl. Devatenácté století (po napoleonských válkách) sice vyprodukovalo daleko míň mrtvol než století dvacáté, ale posadit se tehdy zubaři do křesla či pobýt v nemocnici určitě nebyla velká slast.

Největší příjem per capita není v zemích s největším umem, pílí, inteligencí obyvatelstva, ale se šťastnou náhodou, co příroda zanechala pod povrchem, posléze k nalezení a kutání. V jednom mně známém případě, zdrojem hojnosti bylo ptactvo, jeho trus. Donedávna si finančně nejvíc lebedila mrňavá republika Nauru, téměř přesně na rovníku v Pacifiku, na půl cesty mezi Sydney a Honolulu. Korálový ostrůvek o rozměru 21 čtverečních kilometrů, s 5000 občany a 3000 neobčany, gastarbeitery. Zdrojem bohatství byl vrtoch přírody, vrstva nejkvalitnějšího fosfátu, dva miliony tun cenného hnojiva ročně. Být tamějším občanem zaručuje celoživotní pohodlí, socioekonomické zajištění od kolébky až do rakve a přitom není nutno pohnout ani prstem. Vše zdarma a daně neexistují.

Jenže nejvyšší příjem nezaručil nejvyšší životní úroveň, onu quality of life. Lid má luxusní automobily na obtížně sjízdné silnici. Má videa, sterea, s nepravidelnou dodávkou elektrického proudu. Všechna potrava včetně vody je z dovozu. Nauřané jedí, žijí nezdravě, se zemědělstvím skončili už před desetiletími, tradiční způsob obživy – čerstvé ryby a zelenina – nahradily dovezené konzervy. A k tomu záplavy piva. Národ postihla rekordní obezita, cukrovka, slepota, rakovina, vysoký krevní tlak a rovněž vysoká sebevražednost. Průměrný dosažený věk: muži 50, ženy 55 roků. V této souvislosti leckdo aby přivítal zprávu, že dochází k vyčerpání fosfátů – zdroje hojnosti a zhouby.

V současné době (2010) primát největší prosperity dociluje pouštní Katar, ve světě líp znám jako Qatar, s 1,7 milionem obyvatel, z nichž ale necelých 300.000 se těší a tyje z privilegií místního státního občanství. Britský The Economist uvádí (29. května 2010) užitečné údaje: zdrojem bohatství je zemní plyn a Katar je jeho největším výrobcem a vývozcem na světě. Touto zásluhou výše hrubého domácího produktu dosáhla průměrné hodnoty 84.000 dolarů na každého občana. (Znalci místních poměrů je nelichotivě charakterizují jako neschopné, líné a arogantní, pro něž ono občanství je většinou jejich jediným povoláním. Všechnu dřinu zvládnou důkladně vykořisťovaní gastarbeiteři neobčané.)

Tabulka hodnoty GDP v průměru na osobu vypadá v dolarech takto:

USA - 46.000

Velká Británie – 35.000

Saúdská Arábie – 23.000

Kuvajt – 18.000

Na úplně opačném konci takového žebříčku jsou Zimbabwe s 355 dolary ročně a ještě hůř – s 332 dolary – na tom je Kongo (vždy prezentované jako Democratic Republic of the Congo). Zhruba padesátkrát nižší příjem a možnost přežití! V takovém porovnání značně bledne někdejší rozdíl existence v NSR a DDR před sjednocením, a nynější porovnání stále rozdělené Koreje, v níž ta severní socialistická dosahuje pouze 6 procent životního standardu té jižní kapitalistické.

Zpět k nynějšímu rekordnímu Kataru: ačkoliv to není končina trestaná hurikány, zemětřeseními doslovnými či pouze politickými, kvalitě života zajisté nepřispívá tamější klima - ubíjející, zabijácká, vysoká a navíc vlhká vedra. Daří se tam ale zdárně fungujícímu způsobu vládnutí: nikoliv pluralistická demokracie podle západního vzoru, ale rodinný podnik v čele s emírem (Hamad bin Khalifa al-Thani, jeho jméno), který v roce 1995 v převratu vypudil svého otce a převzal odpovědnost za blaho národa. Na rozdíl od extravagantních projektů v sousedním Dubaji tento emír přemnohé miliardy petrodolarů rozumně investuje, například nákupem podílů největší evropské automobilky Volkswagen. Též se stal vlastníkem nejslavnějšího londýnského obchodu Harrods. Užitečně se též podílí jeho manželka Sheikha Mozah. Její nadace utrácí obrovské obnosy, aby přilákala přední americké univerzity jako Cornell, Carnegie Mellon, Georgetown, aby tam v poušti otevřely své filiálky. Její zásluhou též vznikají pozoruhodné projekty jako Muzeum islámského umění (design stvořil čínsko-americký architekt I. M. Pei).

Emír si znamenitě počíná v roli diplomata. Daří se mu aliance s USA, v Kataru funguje americký Central Command, dirigující akce v Iráku a Afghánistánu, aniž by to ohrozilo jeho dobré vztahy s Íránem. Emír hostí jeho prezidenta a současně kultivuje kontakty s Izraelem, jehož nejen ekonomický výkon údajně obdivuje stejně jako počínání Hongkongu a Singapuru. Katar na svém území toleruje americkou leteckou a námořní bázi a rovněž je to adresa al-Jazeery, zdaleka nejvlivnějšího televizního zdroje v mohamedánské oblasti, k nelibosti Saúdskou Arábií vlastněného konkurenčního vysílače al-Arabiya.

Od těchto mohamedánských detailů se vraťme k dominantnímu tématu – kýženým pocitům štěstí a satisfakce v životním počínání. Na otázku „Jak se máte?“ typický Čech odpoví standardním „Stojí to za hovno.“ Načež z fekálního pesimisty třeba vyleze, že si právě pořídil nový byt, auto, novou manželku či milenku, v zaměstnání povýšil a čím víc vydělává, tím míň dělá – nicméně stále život hodnoty lejna. – Tak tedy pravidelně slýchávám v rovněž pravidelně každý rok navštěvované rodné zemi. V červnu, začátkem léta 2010, jsem se kromě několika přednášek a povídání u rozhlasového mikrofonu též dostal k televiznímu natáčení, s přispěním do seriálu ČT 2 s názvem Vzkaz. Natáčelo se v Praze, Plzni, Stříbře. Závěr byl korunován požadavkem, abych napsat svůj Vzkaz národu – že každý z dřívějších hostů tak učinil. A napsat na arch jakoby pergamenu. Úkol tedy značný, nepatřičný, až zastrašující - ošíval jsem se, nejsem přece Mojžíš, abych pompézně zahřměl a zformulovat nové desatero. Pouze jsem vyhrkl a na pergamen napsal ona dvě doporučující slova o menší dávce pelyňku. Však ten náš český národ, s obrovským talentem a smyslem pro humor, přespříliš snadno si stýská, kritizuje, lituje se, aniž oceňuje či snad vůbec nevidí tu plejádu pozitiv kolem sebe. Však není to tak dávno, kdy došlo k rozpadu československého státu. Událost až zázračně nenásilná se stává kýženou inspirací v současně se kymácející Belgii na rozpadnutí. Porovnejme s hrdlořezným počínáním u našich slovanských příbuzných na Balkáně. Naši nejbližší slovanští sousedé nedávno v podivném leteckém neštěstí ztratili řadu významných osobností včetně prezidenta. Česká republika teď velmi nedávno uspořádala volby s chvalitebným výsledkem, bez násilí, bez střelby v ulicích. I příroda si vesměs počíná rozumně, povodně jen občasné – žádná zemětřesení, výbuchy vulkánů, orgie hurikánů, tajfúnů, cyklonů, kdy pak bývá oprávněný důvod k důkladnému zanaříkání. Takže, šťastný národe, míň toho pesimismu s pelyňkem. Tolik optimisticky povzbudivých slov by se mi ovšem na pergamen nebylo vešlo.