Prosinec 2010

Neblahý posun hodnot a uvažování

Otto Ulč

Prohlásit se za tvora citlivého, emocionálně snadno zranitelného, žijícího v úzkostech z jakkoliv pofidérního ohrožení – toť náramný trumf, k nepřebití. Za podmínky ovšem, že druhá strana na takovou šarádu přistoupí a odhodí používání téhož metru a týchž kritérií pro jakékoliv počínání. Prosazovat nárok na privilegium nedokazatelného a rovněž i nevyvratitelného tvrzení, že já jsem náchylnější, zranitelnější, víc ohrožený než kdokoliv jiný, se stala populární taktikou a strategií jak v životě jedinců, tak národů, států a v současné době i celosvětového náboženského hnutí. Divadélka o maximální urážlivosti druhé strany a naše případná reakce - jakoby paternalistická blahosklonnost, spíš však kamuflující zbabělost, úsilí vyhnout se nepříjemnému konfliktu.

Uplatňování rozličných kritérií, dvojího metru, se stalo samozřejmostí i v mezinárodní politice na nejvyšší úrovni. Připomeňme si reakci na Reagovovo označení Sovětského svazu jako „říše zla“: pozdvižení v Kremlu, mravně rozhořčené politbyro, jemuž slova přece dřív nikdy nevadila a s nesmiřitelnou, jedovatou vehemencí je proti svým nepřátelům bez zábran používalo.

Hřímání z podia, nikoliv ojedinělé záběry rozvášněných davů, domáhajících se smrti Americe – dovedl by si někdo představit ten poprask, politické zemětřesení v OSN, v reakci na (velmi nepravděpodobný) úkaz iniciativy několika Američanů, snažících se oplatit stejnou mincí? Skutečnost je ovšem taková, že aplikace dvojího metru se stala normou, která nikoho nepřekvapuje, absurdita stavu věcí se již ani nevnímá.

Ztotožňování s Usámou bin Ládinem a jeho fatwou, volající po povinnosti všech muslimů zabít všechny Američany včetně nemluvňat. Neustále se dozvídáme, že islám je náboženstvím míru, tolerance – i když v nejednom islámském státu se případné rozhodnutí přestat být mohamedánem trestá smrtí.

Mohamedáni zdůrazňují své pocity ohrožení. Nebo aspoň pocity ublížení způsobeného nedostatkem projevené úcty – být disrespectful. Něčeho takového bych se dopustil vstupem do mešity, aniž si zul boty. Ale co když mešitu minu, poněvadž mě nic ke vstupu nenutká, poněvadž jsem nevěřící pes? Dopouštím se provinění nedostatku respektu, za což by mi mohla či dokonce měla být uříznuta má hanebná hlava?

Jsme vmanipulováni do automatického uplatňování dvojího metru a přijetí normy maximálně urážlivého tvora, který se vydává za obět spiknutí, ohroženého ve stavu obležení (siege), který pak využije sebemalichernější záminku k explozivní nenávisti.

Michelle Malkin, kurážná publicistka fiipínského původu, si troufá charakterizovat islám jako náboženství ustavičného rozhořčení, pořádného vzteku. V Kašmíru vypuklo násilné komunální pozdvižení kvůli pouličními prodejci nabízenému spodnímu prádlu, jehož logo ultrasenzitivním věřícím připomínalo jakousi mešitu. Ve skutečnosti to ale byla spíš podoba tuze křesťänské katedrály svatého Pavla v Londýně. V roce 1997 rozvášnění muslimové donutili výrobce Nike stáhnout z prodeje 800.000 párů obuvi, jejichž logo jim připomínalo arabským písmem napsané slovo Alláh. Rok poté došlo k podobnému pozdvižení proti koncernu Unilever, jehož logo na balení zmrzliny rovněž připomínalo Alláha, když čteno opačným směrem a navíc i vzhůru nohama. V roce 2002 muslimové v Nigérii ubodali, umlátili, upálili 200 lidí, takto vyjádřit svůj protest proti uspořádání světové soutěže Miss World, údajné to urážky téhož Alláha. S výkřiky „Alláh je veliký!“ se islámští únosci 11. září 2001 strefili letadly do mrakodrapů a způsobili větší ztrátu životů, než se Japoncům 7. prosince 1941 povedlo na havajském ostrově Oahu. Tehdy prezident F. D. Roosevelt zareagoval prohlášením v Kongresu o hanebném útoku japonského císařství.

Doba se notně změnila. Po 11. 9. 2001 prezident G.W. Bush přispěchal s ujištěním, že islám je náboženstvím míru a že teď jsme ve válečném stavu proti mezinárodnímu terorismu. (Dočítám se o přirovnání k Winstonu Churchillovi, kdyby on na bombardování Londýna německou Luftwaffe v roce 1940 byl reagoval vyhlášením válečného stavu nepříteli jménem Blitzkrieg.) Od Bushe jsme ještě dál pokročili: Barack Hussein Obama vydal zákaz použít slov jako džihád či islamisté v souvislosti s teroristickými počiny jménem džihádu se angažujících islamistů.

Pokračujme v absurdním, až perverzním posunu uvažování: Já zabiji a svůj zločin zdůvodním jako obranu před neexistujícím nebezpečím. A zajisté se najdou obránci správnosti, oprávněnosti takové interpretace. Případně s vylepšenou verzí, že Američané si své mrakodrapy sami zničili. (Prozatím marně pídím po precedentu s obviněním, že Američané katastrofu v Pearl Harbor si též zorganizovali, vlastní loďstvo potopili.) Příkladem úchylného uvažování z českého prostředí nám poslouží nikoliv nevýznamný činitel na Hradčanech.

Normalizace absurdna, onen notný posun hodnot. Bizarní interpretace, na něž svět původně reagoval s rozhořčením, odmítal je jako nehoráznou urážku, se již začaly stávat a mnohde již staly docela přijatelnou realitou. Za nejlepší analytické vysvětlení pokládám stať s názvem Two Decades of the Rushdie Rules (Dvě desetiletí pravidel), uveřejněné v měsíčníku Commentary (říjen 2010). Napsal ji Daniel Pipes, autor dvanácti knih, Ph.D. Harvard, působící v Kalifornii, Hoover Institute.

Za nejvýznamnější příčinu onoho hodnotového posunu v uvažování západního světa pokládá událost, k níž došlo v pro nás velevýznamném roce 1989. Tehdy v únoru ajatolláh rúholláh Chomejní, nejvyšší vládce teokratického Íránu, vyhlásil fatwu – ortel smrti nad spisovatelem Salmanem Rushdiem, provinivším se napsáním knihy The Satanic Verses. Chomejní navíc přikázal všem muslimům kdekoliv na světě okamžitě zabít, popravit kohokoliv, kdo urazí cokoliv muslimům svatého (dare to insult the Muslim sanctities), a ti, kdo nemají příležitost tak učinit, povinni jsou poskytnout informace, jež by umožnily jiným popravčím čin vykonat.

Krvelačný prelát se kýženého výsledku nedočkal, v červnu onoho památného roku, ještě před naším listopadem, se odebral na věčnost do Alláhova objetí. Na světě ale zanechal stopu bez precedentu: poprvé se tak stalo, že hlava nějakého státu by vydala celosvětový apel k zavraždění spisovatele, žijícího, skrývajícího se v jiné zemi. Západní země nijak zvlášť rozhořčeně nezareagovaly, vzdor útokům na knihkupectví v Itálii, Norsku i v USA, útokům na překladatele v Japonsku, v Turecku, kde překladatel spolu s 36 dalšímu oběťmi zahynul. Vousaté náboženské postavě se podařilo uplatňovat středověké předpisy šária a demokratické státy – Rakousko, Holandsko, Finsko, Francie, Velká Británie, Kanada (dokonce i Izrael!) - se začaly přizpůsobovat: například soudním trestáním opovážlivců troufajících se onomu Rushdie ediktu protivit.

Což mělo obrovský a ve svých důsledcích zkázonosný dopad. V západních zemích žijící či jen živořící muslimové, s náhle nabyvším sebevědomím, z dosavadní defenzivy přešli k razantním ofenzivním akcím po vzoru 9/11, Londýna, Madridu, Bali a Beslanu. Džihádisté začali zabíjet vlevo vpravo, kdokoliv se jim znelíbil. V Holandsku byl zavražděn filmař Theo van Gogh a v jednom roce tamější politici obdrželi 121 výhrůžek smrti. Webová stránka TheReligionOfPeace.com dokumentuje výsledky islámských iniciativ – v průměru pět útoků denně, kdekoliv ve světě.

Chomejního cílem je prosazení privilegovaného statusu islámu, nadřízeného všem ostatním náboženstvím. Z toho pak vyplývá nová realita : Muslim supremacy a Western inferiority. Otevřeně opovrhovat západním kulturou, oprávněně urážet všechna ostatní náboženství a nemilosrdně trestat jakoukoliv kritiku islámu – a dotyčným uráženým je přisouzena podřadná role tzv. dhimmi – ponižování v mnoha podobách, od placení vyšších daní po zákaz jezdit na koni. Jízda na oslu ale povolena.Tyto praktiky dhimmi jsou k spatření na palestinském území, v Saúdské Arábii, Iráku, Íránu, Afghánistánu, Pákistánu, Malajsku, Filipínách, již se zřetelným záluskem takové novoty zavádět v budoucím, blížícím se Londonistánu.

Ultimální ambicí je zavedení zákonů šária, systému regulujícího veškerý život, veřejný a soukromý, s totalitou příkazů, pravidel, etikety, jak bojovat, jak si zadek utírat. Šária, neuznávající rovnost pohlaví, muslimů a nevěřících, je ovšem protikladem principů západní civilizace, již míní jako něco méněcenného nahradit a dost se jí to daří.

Příkladem nám poslouží Muslim Council of Britain (MCB), který již předložil podrobný seznam vymáhaných změn ve školství. Požadavek, aby v průběhu svatého měsíce ramadanu všechna mládež bez ohledu na svou náboženskou orientaci kolektivně oslavovala. Již se podařilo ve Skotsku prosadit příkaz zaměstnancům nemocnic, aby během ramadanu nejedli a nepili v přítomnosti postících se muslimů – pacientů či ošetřujícího personálu. V kteroukoliv roční dobu ve školních jídelnách servírovat potravu podle muslimských halal předpisů, žactvu dovoleno při jídle používat pouze pravou ruku.

Vyžadována povinnost, aby se učitelský sbor ideologicky přeškoloval - tzv. awareness training, jehož neislámskou verzi jsem na naší univerzitě z iniciativy militantních feministek již absolvoval

Krok za krokem, islamistům se daří prosazovat své záměry. Dochází k paralelnímu uplatňování některých tradičních islámských zvyklostí, například polygamie - nejen ve Velké Británii, ale i v Holandsku, Belgii, donedávna tolik katolické Itálii, v kanadské provincii Ontario, ba i v Austrálii u protinožců. V USA z federálních zdrojů finančně podporované učiliště Virginia Tech, se solidní reputací, umožňuje segregované vzdělání, pouze pro dívky. Již tři státy americké federace vystavují řidičské průkazy s podobenkou oprávněné osoby v anonymním hidžábu.

Kapitulace jedna za druhou – původní veřejná stanoviska významných představitelů jako Mitterrand ve Francii nebo Genscher v Německu v roce 1989, jejich jednoznačné odmítnutí Chomejního iniciativ, jakož i tehdejší jednomyslná zatracující deklarace v americkém Senátu by teď v roce 2010 byla nepředstavitelná.

Změny k hodně horšímu autor Pipes přisuzuje neblahému vlivu trojího druhu: jako první jmenuje multikulturalismus, jeho relativismus, druh přesvědčení, že všechny kultury si jsou ex principio rovné, rovnocenné – vegetariáni stejně jako kanibalové. Druhou příčinou je část politické levice prezentující se způsobem, který si vysloužil označení islamofašismus. V roce 1989, v podpoře Rushsdieho všichni levičáci v jednom šiku a s islamisty v některých otázkách jako například homosexuální manželství a nerovnost pohlaví, na zcela opačných koncích politického spektra. Spojuje je ale nenávist vůči kapitalismu, pluralistické demokracii, nekontrolovaným svobodám jednotlivce. Neokomunisté a islamisté, oba se svou totalitární kolektivistickou vizí.

Západní imperialismus, bělošská rasa ničí svět, pryč s takovou civilizací, natolik již ochablou, že se nedovede a třeba už vůbec nechce bránit, bude kapitulovat, smíří se s potupným, leč zaslouženým ponížením do druhé méněcenné kategorie pozemšťanů.

V roce 2007 univerzita státu Marylandu v celosvětovém průzkumu veřejného mínění zjistila, že dvě třetiny muslimů dávají přednost zavedení islámských zákonů a stejná většina podporuje vytvoření jednotného globálního kalifátu. Od roku 1989 islamismus dosáhl vzrůstu hodnoceného jako spectacular, stal se nejmocnější variantou radikální utopie tohoto století.