Prosinec 2010

Ohmatávání kořenů

Otto Ulč

Příjmení mám sice krátké – pouhá tři písmena – ale pro Anglosasy tuze obtížně, až nemožně vyslovitelné. Nemají potíže s druhým písmenem, na němž uvíznou Japonci (nahradivší je rachotivým R, takže pak nebyl v minulosti problém lapat jejich špiony příkazem, aby odrecitovali neviňoučkou lulaby ukolébavku), ale nedaří se jim zvládnout ono C s háčkem – výsledkem je zvuk připomínající zvracení. Předem se dotyčným, takto postiženým, omlouvám.

Jak že jsem se k něčemu takovému dostal? Keltské kořeny tohle přece nebudou. Ještě v dávnověku našeho junáctví spolužák jmenovec vyštrachal předky s takovým jménem v Magdeburgu v sedmnáctém století čili z doby třicetileté války, kdy právě toto město utrpělo rekordní vylidnění zásluhou tehdejšího hororu. Nebo třeba nemám předky saské, ale sibiřské – od téhož písmena S.

Vysvětluji takto: Moje nyní již dlouholetá manželka se narodila a vyrostla v Číně. Své někdejší zdráhání podlehnout mému problematickému půvabu zdůvodnila dojmem, že prý shledávala mou vizáž až příliš nepříjemně asiatskou. Jak ji něco takového mohlo napadnout? Reagovala doporučením, abych se občas podíval do zrcadla a zamyslel.

Což mi připomnělo, že ještě kdysi v Čechách jsem nahlédl do sovětské encyklopedie historického materialismu a z ní se dozvěděl o kmenu Ulčů, sídlících v dálavách východní Sibiře. Rybáři, pastevci, lid prostý, přívětivý, též primitivní, vývojově zanedbaný. Kdo ví, jak to s tou přívětivostí bylo - v nedávné minulosti se prý i věnovali občasnému kanibalismu. Víc detailů se mi nevybavuje, s předmětným opusem značného rozsahu jsem věru neprchal do náruče imperialistů. Teď po přemnoha letech mi přítelkyně z Texasu, knihovnice na jedné z tamějších univerzit, poslala spis Pohádky z tygří stezky autora Dimitrije Nigaškina, vydalo Chabarovskoje knižnoje izdatělstvo v roce 1975 a v Praze vyšlo v Lidovém nakladatelství Svazu československo-sovětského přátelství v překladu Zdeňky Psůtkové a s ilustracemi Milana Erazima v dnes již nevídaném nákladu 50.000 výtisků. Tak jsem se seznámil s příznivějším kádrovým profilem svých jmenovců:

„Ulčové žijí na Amuru odedávna. Tři rody Ulčů – Sulakové, Punadijové a Gubatuové – byly spřízněny a ochraňovaly společný oheň. Jejich vesnice stály těsně vedle sebe na Amuru. Žili v srdečném přátelství. Každý dům stavěla celá vesnice. Jeden mísil hlínu, druhý nosil dříví na pokrytí střechy, jiný přitesával sloupy. Ryby také lovila společně celá vesnice. Jeden vyplul na velkém člunu, druhý na malé loďce, třetí jen seděl obkročmo na kládě a naháněl ryby do sítí. Přátelsky žili i s bytostmi lesů a vod, proto měli vždycky hojnost tuleňů, velryb, sobolů i sobů. V kmeni Sulaků žil malý chlapec, který se jmenoval Mambu. Když se narodil, matka ho omývala svým mlékem. Otec zavěsil nad jeho kolébku sekeru a nůž, aby si chlapec odmala zvykal na zbraně. Sotva Mambu zahlédl nůž, popadl ho oběma rukama a vylezl z kolébky. To se oba rodiče podivili!” Takže kdybych si to byl od Amuru namířil směrem k jihozápadu, do manželčiny rodné Číny bych byl došel a my se nemuseli seznamovat až na silvestrovském večírku v české společnosti na Manhattanu v New Yorku.

Nebo to je s tou naší údajnou rasovou podobností, ne-li dokonce totožností, úplně jinak. New York Times uveřejnily (7. května 1996) dost dlouhé pojednání, nazvané Mumie, textilie důkazem přítomnosti Evropanů na Dálném východě." Severozápadní kout Číny zvaný Xinjiang, končina, kterou vedla legendární silk road (hedvábná cesta, obchodní spojnice s Evropou), tam teď sídlí Ujgurové, lid mohamedánské víry a s řečí z turecké větve. Když jsem je potkával mezi turisty v Pekingu, vypadali míň čínsky než já, tvrdila ta moje.

V onom Xinjiangu v oblasti Tarim Basin, suché, hodně horké nížině, se začátkem dvacátého století začali kopat francouzští a němečtí vědátoři. Pod povrchem objevili rukopisy z 6. až 8. století, psané v odumřelé řeči, jíž dali jméno tocharština. Po následném bádání objevili její nápadnou podobnost s jazyky keltskými a germánskými. Rovněž objevili mumie. Jedna jim značně připomínala ženu velšskou či irskou, druhá mumie připomínala Čecha (Bohemian burgher). Odhadovaný věk dva tisíce roků. Jak se tam tihle Evropané dostali?

Těžko to mohl být případ náhodných přivandrovalců, zatoulaných jedinců. V posledních třiceti letech čínští badatelé v prostoru 500 čtverečních mil totiž objevili víc než 100 ostatků osob, mumifikovaných přírodou, jejím suchým klimatem, nikoliv nějakým umělým procesem. Dotyční žili před 2.400 až 4.000 lety. Výtečně zachované mumie nečínského, vyloženě evropského vzhledu, plavovlasí to tvorové. V končině Lop Nor (kde Číňané konají atomové výbuchy) došlo k objevu lebek zcela nordického typu. Stejný důkazní předpoklad podporuje oblečení pradávných nebožtíků. Irena Goodová, specialistika v oboru zvaném textile archeology, tvrdí, že nález je virtually identical stylistically and technically s nálezy v pohřebištích v Rakousku a Německu z doby kolem roku 700 před Kristem. Zkoušky DNA potvrzují příslušnost k dávné evropské genetické skupině. Jak se tam tedy tihle Evropané dostali, nutno zopakovat otázku.

Archeologové, historici, lingvisté, biologové, vědci z ještě dalších oboru, dali hlavy dohromady najít odpověď. Konference se konala v muzeu pennsylvánské univerzity ve Filadelfii. S výjimkou teorie předhistorických parašutistických seskoku se dostalo na všechny možné verze. „Jestliže teď už nejste dostatečně confused (popletení, zmatení), nedávali jste dost pozor," takto se k nashromážděným specialistům vyjádřil James Patrick Mallory, archeolog z univerzity v Belfastu.