Prosinec 2010

Spěšně sdělované dojmy z americké události

Otto Ulč

Dušičky, den všech svatých, návštěva hřbitovů. Prvního listopadu jsem opouštěl náramně příjemnou podzimní Prahu a letadlem napěchovaným víc než třemi sty sardinek pílil přes Atlantik, abych druhého listopadu se zúčastnil amerických voleb. Ty jsou prvního úterý v jedenáctém měsíci roku – válka, neválka, uragány, hurikány, tornáda – vždy tomu tak, nevím proč.

Každý čtvrtý rok volen je prezident – prozatím naposled se tak stalo v roce 2008, kdy národ se zjančil, omámen mesiášem, jeho ujišťováním „Yes, we can!“. Teď¨tedy, po dvou rocích, 700 dnech působení v Bílém domě, bude příležitost zhodnotit jeho výkon nepřímo, a sice volbou zákonodárného sboru - všech 425 členů Sněmovny reprezentantů, a jedné třetiny Senátu o celkovém počtu 100, aniž by ovšem jednoho museli na tři kusy parcelovat. Též to budou volby guvernérů v mnohých z 50 států, jejich zákonodárných sborů, též místních oficiálů včetně vesnických šerifů.

Tedy jsem přispěchal, z New Yorku to pak ještě měl necelých 400 kilometrů, čili maličkost ve zdejších obrovitých dimenzích, a domů se doštrachal ve dvě hodiny ráno. Volební místnosti otevíraly dveře zájemcům čtyři hodiny poté. Z cesty ještě příslušně připitomělý zpřeházenými poledníky, jsem si pospíšil splnit tuto občanskou povinnost. Na rozdíl od voleb v České republice, kde se vyžaduje předložení občanského průkazu, tedy důkazu totožnosti, v této zemi neexistujícího a tolik potřebného pouze nalistovali ve fasciklu, v němž jsem se podepsal a volil.

V šest hodin večer televize začala oznamovat první výsledky. Americký kontinent má čtyři time zones, časová pásma – čím dál na západ, směrem k Pacifiku, tím pozdější budou místní výsledky. Kampaň stála miliardy dolarů, vesměs utrácené na televizní vábení, se zdůrazňováním andělských ctností kandidáta a rovněž i tupením příslušného rivala. Billboardy s lákáním a podobenkami kandidátů po volbách zmizí – na rozdíl od českého zvyku či zlozvyku umožňujícího jak vítězům, tak poraženým takto nadále civět k národu.

Před několika desetiletími dominantním volebním tématem, leckomu hrozícím politickou smrtí, byla tehdejší válka ve Vietnamu. V první dekádě tohoto století, nového tisíciletí, válka v Iráku hrála nemalou roli. Jinak tomu ale v tomto roce 2010, kdy primární bolehlavem je ekonomika. „It’s the economy, you stupid!“ takto pádně, lapidárně vyjádřeno.

Nezaměstnanost dosáhla průměr 9,6 procenta a v mnohých, politicky významných oblastech je značně vyšší. Značným problémem, zasahujícím naprosto každého občana, a tedy i potenciálního voliče, je hrůzný deficit, rekordně narůstající dluh, s předáváním takového břemena potomkům a prapotomkům. Ačkoliv mesiášova kometa zřetelně pohasíná, víc nelibosti až vzteku je adresováno „Washingtonu“ – synonymu ústřední vládní moci, Kongresu, vyjádřeno odplivnutím Enough is enough čili čeho je moc, toho je příliš. Na přesvědčivosti získává někdejší Reaganovo rčení, že čím míň se vládne, líp se vládne.

Obama začal posazovat sociálně demokratický model západoevropského typu, který většina americké veřejnosti rozhodně nepreferuje. V prvním povolebním vydání The New York Times, 3. listopadu, kdy do uzávěrky listu ještě nebyly – nemohly být - známy konečné výsledky, hlavní titulek (G.O.P. Strong House Gains: A Rebuke for Obama) oznamoval pořádné posílení Republikánů, jakož i notné pokárání Obamy, jenž za necelé dva roky zmnožil národní dluh o úděsnou sumu převyšující trilion dolarů. Jeho (značně lživé) výmluvy na obstrukce opozice, pokračující obviňování svého předchůdce Bushe za zděděný deficit (převážně způsobený vlastní Demokratickou stranou ovládající Kongres) přece musí postrádat na přesvědčivosti v údobí, kdy jeho strana ovládá obě komory Kongresu, jakož i exekutivu, jejímž nejodpovědnějším představitelem je on sám.

V tomtéž vydání NYT uveřejnily text s názvem Where Do Democrats Go Next?, kam že Demokraté teď zamíří? Autorem je Evan Bayh, donedávna senátor Demokratické strany. Přiznává, že mnohé problémy se daly předvídat, že veřejnost netěší stav ekonomiky a svou nelibost adresuje Demokratické straně, která ovládá jak výkonnou, tak zákonodárnou moc. Že Demokraté přecenili (overinterpreted) svůj mandát, že new progresive era se prokázala být pouze zbožným přáním (wishful thinking). Bayh připomíná výsledky průzkumu mínění voličů poté, co dali v roce 2008 přednost Obamovi: 22 % se pokládali za liberály, 32 % za konzervativce, 44 % za nezávislé. Veřejnosti s takovou orientací pak ovšem neimponovaly snahy Demokratů konejšit, příliš vycházet vstříc vlastnímu extrémnímu křídlu a jeho požadavkům na legalizaci ilegálních vetřelců, status homosexuálů v armádě či na zrušení daňových výhod z doby G. W. Bushe. Obama si nejvíc ublížil uspořádáním svých priorit, v nichž na prvním místě dominovala reforma zdravotní péče. Demokraty ovládaný Kongres odhlasoval zákon v rozsahu víc než 2000 stran, aniž ho hlasující vůbec stačili přečíst. Naprostá většina veřejnosti tuhle novinku odmítla.

Prezident, místo aby vládl, trávil čas volební kampaní ve prospěch vybraných kandidátů. Nečastěji – dvanáctkrát - navštívil, řečnil, oslňovat mínil ve státě Ohio, považovaném za tzv. pivotal – zásadního ukazatele celonárodního vítězství či prohry. Jenže všechna snaha nestačila k znovuzvolení guvernéra Teda Stricklanda – z funkce ho vystrnadil Republikán John Kasich. Ve státě Illinois, Obamově původní politické bázi, na jeho uvolněné senátní křeslo usiloval zasednout jeho oblíbený kandidát s řeckým jménem Alexi Giavnoulias, a vzdor prezidentově snaze vyhrál Republikán Mark Kirk. Rovněž se nepodařilo zachránit senátora Russe Feingolda ve státě Wisconsinu.

Republikánům se od druhé poloviny minulého století povedla tři značná vítězství získáním většiny – 218 – členů ve Sněmovně reprezentantů: v roce 1944, 1994 a nyní 2010. Konečnou cifru nemám k dispozici, ale je to posílení o zhruba 60 křesel. Též s výsledkem, že Speaker – předseda sněmovny, podle ústavy třetí nejdůležitější činitel v státě - funkce, kterou dosud zastávala imperiální, značně neoblíbená Nancy Pelosi s privilegiemi včetně vlastního vládního letadla. Ta teď doúřadovala, letadlo už nebude. Její roli převezme John Boehner z onoho politicky velevýznamného státu Ohio. Pochází z dost nuzných poměrů, sourozenců má snad tucet a vizáží mi bohužel poněkud připomíná Paroubka.

Republikánům, vzdor značnému posílení v řadách Senátu – například porážkou sympatického Demokrata, dříve admirála, s česky znějícím jménem Joe Sestak, zde v sousedním státě Pennsylvánii - se o fous nepodařilo získat většinu. Demokrat Harry Reid z Nevady, jakož i Barbara Boxer z Kalifornie zvítězili s miniaturní většinou hlasů.

Republikáni ale nemají důvod k sebelitování – spíš je tomu naopak. V roce 2012 přece budou další volby, ty prezidentské, kdy Obama se bude pokoušet o znovuzvolení. Jestliže v té době se hospodářská situace nevzpamatuje, Obama by pak měl jednu z dalších svých výmluv na sabotující opozici. Teď ale se Senátem nadále v rukách Demokratů, taková racionalizace by se uplatnit nedala.

Jak si bude Obama počínat? Pokračovat dosavadním, zřetelně arogantním způsobem, že za předchozích osmnáct měsíců se ani jednou neobtěžoval setkat se s nejvýznamnějším republikánským senátorem Mitch McConnellem? To aby raději pominulo.

Očekává se prezidentův projev a již panují dohady, jak bude reagovat na dost podstatně změněné politické klima: zda se zachová jako pragmatik (po úspěšném způsobu Billa Clintona po volbách v roce 1994, Demokraty prohraných), nebo zda v něm převládne jeho preference ideologa, přesvědčeného, že on ví nejlíp, jakým směrem zemi navigovat. Tak či onak, pravděpodobným se mi zdá být odhad výtečného komentátora Charlese Krauthammera. Tento původním povoláním lékař psychiatr před několika hodinami v televizi vyjádřil názor, že Obamova původní agenda je v mrtvolném stavu. I když Republikáni v Senátu nezískali většinu, přesto ho budou kontrolovat, poněvadž v roce 2012 víc senátorů Demokratů bude usilovat o své znovuzvolení, a přece nebudou své kariéry riskovat přílišnou podporou prezidenta problematického politického půvabu.

Spolehlivě levicová publicistka Maureen Dowd v témže dnešním vydání NYT komentuje výsledek volebního utkání takto: „Ačkoliv se tak předvídalo, přece jen to byl šok vidět, jak voliči pokořili brilantního a okouzlujícího (spellbounding) mladého prezidenta, který měl takový kennedyovský začátek, zatímco pak došlo ke zvolení velkého počtu konzervativních potrhlíků...“ Autorka svou neveselou stať končí zvoláním GOD HELP THE REPUBLIC.

V Deep South – onom hlubokém jihu někdejší otrokářské konfederace - došlo ke zvolení prvního černocha v řadách Republikánů. V Jižní Karolíně si guvernérem či guvernérkou zvolili americkou Indiánku. Přibylo hodně republikánských guvernérů a stejně tak i zastoupení ve státních a městských legislativách. Tady u nás v Binghamtonu se dočítám o utkání dvou soupeřů se slovanskými jmény Scott E. Kavulich versus Jerry F. Marinich. Za Demokraty se tu ucházela naše nepochybná našinkyně Suzann Buchta, leč nezjistil jsem, jak dopadla.