Prosinec 2010

Všichni nejsme stejní a nikdy nebudeme

Otto Ulč

A osudu budiž děkováno, že nám zkrušující uniformita, děsivá perspektiva totalitní jednotvárnosti přece jen nehrozí. Na má dost častá témata týkající se zdejšího amerického světa slýchávám nevlídné komentáře ve smyslu, proč ten Ulč nás něčím takovým otravuje, co je nám do toho, máme jinačí starosti. Jenže vzdálenost zeměpisná může mít sakramentsky blízko k druhu domácích bolehlavů. Na všech rovnoběžkách a polednících je nutno se zabývat fundamentálními otázkami vztahu občana ke státu, jejich vzájemných práv a povinností, co je primární odpovědností jedince, společnosti, státu? Jako příklad mi poslouží Václav Vlk se svým znamenitým textem Angela Merkelová a naši Cikáni (Neviditelný pes, 19. 10. 2010) o jejím překvapivě odvážným, politicky nekorektním přiznáním, že „snahy vytvořit multikulturní společnost selhaly“. Toť ovšem záležitost zvlášť akutní v případě rekordně se množících musulmanů na půdě tak šlechetně vstřícné, štědré, pohodlnou existenci poskytující Evropy.

"Co je nám do toho, my tu machometány nemáme,“ nadále odmávne český mudrc, jako by nebylo problémů s nesnadnou asimilací domácího etnika s úředně vylepšeným přejmenováním na Romy (jež autoru Vlk nikterak neimponuje a dobré důvody uvádí. V podobné situaci je Walter E. Williams, ekonom, univerzitní profesor, americký černoch, jemuž se v životě už dostalo téměř půl tuctu přejmenování, z nichž to nejposlednější na Afro-American pokládá za nejméně inteligentní. Afrika je veliká, zhruba jejích 10 procent obyvatel – Arabové, Berbeři, běloši včetně Búrů, mluvících svou unikátní řečí afrikaans (příliš unikátní není, je to odrůda holandštiny - pozn. red. CS-magazínu) - nejsou černoši. V případě jejich emigrace do USA, stanou se z nich Afro-Američané s nárokem na rasově podmíněné výhody affirmative action?

Jestliže nutno černochy klasifikovat jako menšinu, kdo potom je v USA většinou? U.S. census 2000 uvádí toto složení podle země původu: nejpočetnější je německý (15,2 %), irský (10,9 %), africký (8,8 %), anglický (8,7 %). Z celkového počtu 92 etnik, 75 jich má méně než jedno procento celkové populace. Není to ovšem rozprostření po všech padesáti státech Unie. Například Chicago je druhým největším polským městem. Jen Varšava jich má víc.

S OSN, její radou pro lidská práva (U.N. Human Rights Council ), s členy jako Saúdská Arábie, Libye, Kuba a Čína, prezident George W. Bush nechtěl mít nic společného. Barack Hussein Obama, okamžitě po nastěhování do Bílého domu, odmítl politický postoj svého předchůdce, hluboce se poklonil saúdskému králi, jehož soudní stolice odsoudila Libanonce na náboženské pouti Mekkou a Medinou pro údajný zločin čarodějství (witchcraft), jehož se dopustil předpovědí budoucnosti na domácí libanonské televizním programu. Vynesený trest – utnutí neposlušné hlavy.

Obamovi takové nebezpečí nehrozí. Naopak, oprávněné pochvaly se mu mělo dostat za předložení tuze kritické zprávy (Report of the United States of America Submitted to the U.N. High Commissioner for Human Rights) – prokurátorského nařčení o stavu lidských práv v jeho údajné vlasti (však stále tvrdí, že se v Americe narodil, aniž je ochoten předložit svůj rodný list jako důkaz). Obama v roli tzv. apologizer-in-chief, světu se omlouvající. Jedním ze závažných prohřešků je procento nezaměstnanosti: černoši 15,8 %, Hispanics 12,4 %, zatímco běloši a obyvatelstvo asijského původu jen 8,8 %.

V obžalovacím spisu pominuta je ovšem zásadní souvislost mezi docíleným vzděláním a následnými možnostmi smysluplného pracovního uplatnění.

Před sebou mám čerstvý text Black Americans and Liberty (internetový zdroj Townhall.com, 5. 5. 2010) již zmíněného černošského profesora Williamse. Začíná přiznáním o svém největším zklamání v životě, jímž je pohrdavý postoj amerických černochů k principům občanských svobod a naopak jejich důvěra a spoléhání na vládu, ta ať se o ně postará. Přitom to byla vláda, která uzákonila otroctví a dlouho trvalo, než došlo k jeho úplné demontáži kulminující v roce 1964 přijetím zákona (Civil Rights Act).

Stát ale selhává v roli vychovatele, jak dokazují bídné výsledky v černošských řadách. Ti z žáků, kteří se skutečně snaží nějaké vzdělání dosáhnout, jsou vystaveni obvinění, že to jsou Uncle Toms, zrádci své rasy. Jestliže v černošských školách pilný student bývá méně bystrými a o to víc lenivými spolužáky zmlácen a obviněn, že acting white, nemenší nenávist je namířena vůči přistěhovalcům z asijského prostředí. Ti svou pílí a nezřídka i inteligencí kohokoliv s jakoukoliv pigmentací předčí - což po 34 letech vyučování v takovém prostředí potvrzuji. A teď, v údajné post-racial éře, černoši je bijí, násilí se dopouštějí.

Narodit se jako Rockefeller ve zlaté kolébce není zásluha. Z ubohých začátků se vyšvihnout, mnohé docílit, je skutečnost, na kterou leckdo reaguje nejen s nelibostí, stane se mu výčitkou, může ji pokládat za urážku. A americký establishment - liberální inteligence, pedagogové, media a ovšem i politici, de facto prosazují postoj, že úspěch jiných nemá zejména být pobídkou k dosažení téhož, ale důvodem tzv. grievance (stížnost, rozhořčení, zlost), kdy autentický poctivý výkon, úspěch, je devalvován odsudkem privilege, případně i jako inequity („nespravedlnost“), kdy lidé neúspěšní, jakkoliv třeba jen svou vlastní výlučnou vinou, jsou poctěni přejmenováním na„less fortunate, což vše by se mělo napravit reformami, sociálním inženýrstvím, redistribucí dosažených výsledků, ve jménu social justice.

Důraz na individuálním výkonu přetrvává zejména ve sportovních disciplinách - černoští boxeři, spintéři, dvoumetroví basketbalisté – a žádné přidělené kvóty pro mrňavé Asiaty. Ale ve vzdělání primárním kritériem není excellence, ale equality. Však i z tolik prosazovaného programu No Child Left Behind George W. Bushe jakoby vyplývalo, že bez ohledu na nature, nurture, attitude, apptitude – tyto zásadní předpoklady - každý žák by to přece mohl dotáhnout na docenta v oboru nukleární fyziky, každý by mohl zpívat v Metropolitní opeře. Realita je ovšem taková, že zejména černošské žactvo po dvanácti letech výuky odchází s podvodnými diplomy, se znalostmi odpovídající úrovni z páté či šesté třídy.

Politicky korektní reformátoři přispěchají s vysvětlením: vina státu, nedostatek potřebných financí. Jenže od roku 1965 Amerika investovala triliony dolarů do nedosažitelného utopického cíle rovnosti výsledků. V propočtu výloh na každého žáka New York City je zpravidla na prvním místě. S těmito výkony v matematice: mezi černochy jich obstojí 40 %, Hispánci 46 %, běloši 75 %, Asiaté 83 %. Což mě jednou přimělo k poťouchlému švejkovskému doporučení mezi námi kantory mým odkazem na skutečnost, že třeba na Taiwanu a v Jižní Koreji výlohy na vzdělání jsou daleko nižší a výsledky daleko lepší, a z toho pak mým vyplývajícím dotazem, zda by tedy nebylo nejvhodnějším řešením zdejší vyhazování peněz pořádně omezit. Nejdražší a nejmizernější jsou výkony ve velkoměstských centrech jako NYC, Washington, D.C., Philadelphia, Chicago, Detroit, Baltimore, Los Angeles, New Orleans, vesměs se vyznačujícími vysokou kriminalitou a všelijakými symptomy sociální patologie. A s nejedním černošským starostou. Ještě vehementnější prosazování privilegií oné Affirmative Action jako jednoho z řešení se domáhá politicky korektní autor Richard Thompson Ford ve své knize The Race Card (2007), i když připouští, že „pár bělochů a Asijců zaplatí malou rasovou daň, ale tu přetrumfne vzájemné dobro ve prospěch rasové spravedlnosti a harmonie.“

Obamovy kritické šlehy do vlastních řad, v žalujícím sdělení OSN ochráncům lidských práv, se též zabývají nepoměrně vysokým procentem vězněných černochů, kteří jsou ovšem za mřížemi ne kvůli svému černošství. Těchto pouhých 13 % obyvatelstva USA spáchá většinu (52 %) všech vražd, téměř polovina (49 %) obětí jsou černoši a naprostou většinu (93 %) jich zabijí jejich rasoví soukmenovci. Neblahý věru fenomén emancipované menšiny žijící v nové éře strachu ze zločinců z vlastních řad. (Zkušenost, kterou v ještě značnější míře zažívá obyvatelstvo v post-apartheidní Jižní Africe.)

V roce 1940 naprostá většina (87 %) politicky bezmocných černochů žila v chudobě. V roce 1960, ještě před získáním politického vlivu, toto procento pokleslo pod polovinu (47 %). S vládním programem Great Society (Civil Rights Act 1964) došlo k obrovskému rozmachu, s výsledkem, že většina tohoto etnika dosáhla úrovně střední třídy (middle class). Příjem amerických černochů - 644 miliard USD v roce 2005 - předčil veškerý příjem obyvatelstva v Holandsku, Belgii, Švýcarsku. Černoch Colin Powell se stal nejvyšším velícím generálem, Condoleezza Rice ministryní zahraniční věcí, a nyní tedy Obama prezidentem.

Jenže většinu problémů nelze řešit vládními paternalistickými anti-poverty programs. Tuze zkázonosný dopad postihl stabilitu černošské rodiny. V roce 1940 pouhých 15 procent černošských dětí se rodilo mimo manželství. Teď už je jich 75 procent. Naprostá většina dětí vyrůstá bez otce – výsledek to „boje proti chudobě“, s dopadem, že v případě nepřítomného otce, s matičkou se ožení stát, tak se zárukou, dalšího ubývání ochotných, starajících se otců. Tehdejší senátor Daniel Moynihan, vynikající myslitel, marně varoval, rozpad černošské rodiny předvídal, ovšem byl překřičen s obviněním z rasismu.

CO (výsledný stav) je snadno zjistitelný, měřitelný. PROČ (přičiny), o těch by se dalo debatovat do nekonečna. Hrůzně nákladný a rozkladný program oné Great Society už trvá téměř půl století, dobu dvou generací, dost tedy dlouho k tomu, aby zakrněla schopnost, zájem jedince se o sebe postarat. Naopak bude spoléhat na stát a za všech okolností se pokládat za oběť - onen nation of victims. Zdůrazňovat svá údajná práva, s pomíjením vlastních povinností.

Černoch John McWhorter je autor knih zabývajících se touto tématikou jako self-destructive culture of victimhood a neméně neblahý dopad systému welfare, žít z podpory státu, abdikovat na vlastní odpovědnost. A na veškerou kritiku vlastních nedostatků reagovat s obviněním z rasismu a diskriminace.

„Na otázku, zda by si troufal takto promluvit, kdyby byl běloch,“ McWhorter odpověděl slovem „Nikoliv.“(U.S. News & World Report, 20. 2. 2006).

Jako ilustrace zkázonosné atrofie pocitu vlastní odpovědnosti a přenechání všech starostí státu posloužím nikoliv marginální epizodou, ale událostí s notným mediálním dopadem: hurikán Katrina před pěti lety. Zatopení metropole New Orleans, neschopnost městských oficiálů, od černošského starosty dolů, se o cokoliv postarat, například použít čtyři sta či čtyři tisíce prázdných školních autobusů k evakuaci obyvatelstva.. Raději je uskladnit v obrovské sportovní aréně a čekat na asistenci z víc než tisíc mil vzdáleného Washingtonu, zatím v ulicích rabování se soustředěním na obchody s elektronikou a alkoholem.

Porovnejme se záplavami (8. června - 1. července 2008) v prériích státu Iowa, zdaleka víc postiženého než New Orleans. Nejen Mississippi, ale všechny toky řádily, včetně Turkey River, zaplavivší historický městys Spillville, kde Antonín Dvořák pobýval a komponoval. Ve velkém městě Cedar Rapids voda vystoupila deset metrů vysoko, 1.300 uličních bloků zasaženo, včetně Czech Village s National Czech and Slovak Museum and Library (290.000 svazků, vesměs poničených). V Iowa City na univerzitě (známé řadě českých spisovatelů jako Arnošt Luistig či Antonín Přidal) šestnáct budov zatopeno. Všeho všudy škody ve výši sedm miliard dolarů, se ztrátou jednoho lidského života. Iowané, potomci pionýrů z předchozích století, se sami o sebe postarali, pohromu vyřešili bez asistence Washingtonu, bez pozornosti médií, žádného hollywoodského spektáklu. Obrovský výkon postiženého obyvatelstva nezaznamenán. (Záchrana 33 horníků v Chile, tuze zásluhou iniciativy malé firmy v Pennsylvánii, přijde na mysl.)

McWhorterův názor, že žádný běloch si netroufne napsat, co on jako černoch může, již naštěstí pozbývá na platnosti. Mám tu před sebou text s datem 18. února 2009 s nápisem White Guilt is Dead, že tedy mrtvý aby byl pocit bělošské viny. Napsal ho konzervativec Tom Adkins, s nijakým vyjádřením přílišného respektu pro Obamu, jenž se dvacet roků modlil v kostele černošského rasisty Jeremiáše Wrighta a spolupracoval s Ameriku nenávidějícími domácími teroristy Ayersem a Dohrnovou. Jaký že to rasismus, když právě ona tolik bělošská Iowa dala Obamovi většinu svých hlasů.

„Vždycky jsem opovrhoval línými bělochy,“ napsal Adkins a pokračoval: „Teď budu mluvit o líných černoších. Jste chudí, poněvadž jste se vykašlali na školu, dali se na drogy, máte tři děti s třemi různými tatínky, odmítáte pracovat. Už se nemůžete vymlouvat na bílého pána tam nahoře. Ten nahoře teď je černý. Už nemůžete mít výmluvy. Konec preferenčním kvoóám, konec milodarům. Už nebudete krást mé peníze poněvadž některý z vašich prapraprapředků skutečně trpěl vinou někoho, s nímž já neměl nic společného. Ve skutečnosti Obamovo povýšení do vrcholného úřadu je vlastně obrovskou ironií. Jak on teď chce odůvodňovat třídní závist a americkou nespravedlnost, když jak on, tak jeho manželka vystudovali na prestižních univerzitách, získali vysoce placené zaměstnání, stali se milionáři. Tím oficiálně potvrdili americkou meritokracii.“

Uzavírá, že ale přece jenom cosi z amerického rasismu přetrvává. Černoši ve své naprosté většině 96 procent hlasovali pro Obamu. Kdyby tohle ale měl být barvoslepý národ, nemělo by to být půl na půl?

Takové otázky si Češi budou dávat ale jen v případě, že jednoho dne Rom či Cikán nebo dokonce mohamedán usedne na hradě českých králů.