Prosinec 2010

Zvláštní optika politicky korektních feministek

Otto Ulč

Pramatkou feministického hnutí se stala Betty Friedanová s knihou The Feminine Mystique (1963). Postupně však přestala být cílem pouhá rovnoprávnost pohlaví: řady jim tam rozmnožily radikální publicistky, od univerzitní profesorky Catharine MacKinnonové po univerzální prostitutku Andreu Dworkinovou, v jejichž pojetí žena je vždy obětí (victim status), mateřství je žalář, do něhož ženy uvrhli žlázami posedlí utlačovatelé, a znásilněním (rape) může být cokoliv. „Každá soulož, jakkoliv dobrovolná, není dobrovolná, ale je znásilněním. Všichni muži jsou násilníci,“ tvrdí Marylin Frenchová v knize The Woman-s Room. Hanebných surovců nikdy nebývá nedostatek, zejména v některých kulturách či pakulturách.Islámští apologeti odmítají rozlišovat HONOR KILLING (zabití z důvodu zachování cti) jako specifickou, v jejich světě nezřídka aplikovanou iniciativu, a vše zahrnují do všeobecné kategorie DOMESTIC VIOLENCE - násilí, rozmíšky v domácnosti.

Takové mlžení bez obtíží zdemolovala autorka Phyllis Chesterová důkladnou studií Are Honor Killings Simply Domestic Violence? v časopise Middle East Quarterly (Spring 2009, str. 61-69). Podle odhadu OSN (United Nations Population Fund) je minimálně 5.000 žen ročně zabito ve vlastních, téměř výlučně islámských rodinách, z důvodů neposlušnosti vůči tradici: neochota chodit se zahalenou hlavou, dávat přednost západnímu stylu oblečení, mít přátele i jiného náboženského přesvědčení, mít zájem o vyšší vzdělání, neochota souhlasit s rodiči zaranžovaným manželstvím, iniciativa zbavit se surového manžela či jakékoliv počínání příliš nezávislé svéhlavičky.

Poslužme si příkladem uříznuté hlavy, jejíž majitelkou bývala Aasiya Z. Hassan, věk 37, o ní přípravená v Pákistánu narozeným manželem Muzzammilem Hassanem, věk 44. Do Ameriky se dostal už jako hošík před víc než třiceti lety, mezi jinověrci se mu značně dařilo, stal se vedoucím činitelem (tzv. executive) v bance a posléze povýšil ve sféře vlivných sdělovacích prostředků. Vzdělanec, dotáhl to dál a výš než většina rozených Američanů. Manželství těchto dvou mediálních zakladatelů ale příliš nekvetlo. Muzzammil smrtí vyhrožoval, došlo k rozvodovému řízení, soud mu zakázal se ke strachující choti přibližovat. Dne 12. února 2009 se však v televizním studiu potkali a po šesté večerní hodině Muzzammil v tradici své země, kde likvidace ženy zas tak moc neznamená a policie se vesměs nezajímá, se dostavil na policejní stanici v Buffalu, státu New Yorku, s informací, kde že najdou jeho bezhlavou a mnohonásobně pobodanou manželku. Opakovaně zdůrazňoval, že podle islámského práva ona neměla právo se rozvádět a teď, když je bez hlavy, nemůže se dostat do ráje.

Nová věru zkušenost pro tamější vyšetřující orgány. Snažím si představit situaci – drama, jak choť jí nožem fidlá hrdlo. A co manželka? Disciplinovaně, pokorně drží, aby se dílo povedlo, zdárně dokonáno bylo?

Multikulturní ošemetnost, našlapujme tuze opatrně. Hlavní mediální zdroje pro jistotu předstíraly hluchotu a slepotu. Žádné palcové titulky o tak krvelačném počínání šéfa televize, jak by se určitě bylo stalo, být pachatelem křesťan, žid, mormon, buddhista. Televizní kolosy CBS, NBC, ABC, rovněž veřejnoprávní PBS ani slovo.

Rovněž většina funkcionářek celonárodní feministické organizace NOW (National Organization for Women) o Muzzammilově řeznickém výkonu raději mlčela nebo se snažila událost rozmělnit s poukazem na muži provozované surovosti kdekoliv kdykoliv. Celonárodní předsedkyně Kim Gandyová dokonce zatratila přílišný zájem o tuto nepříjemnou událost, takto prý podněcující rasismus a generalizace (it might lead to „profiling“).

Dosud setrvává má zvědavost, zda se někdy od ultrapokrokových feministek dočkám když ne pochvaly, tak aspoň sympatického porozumění pro nepříjemnosti ohleduplně pojmenované jako „ženská obřízka“, ač blíž k pravdě je „mrzačení pohlavních orgánů“. Dívkám v pubertě nebo už před pubertou uříznout poštěváček a něco stydkých pysků k tomu. Účelem operace je dosažení zániku pohlavního chtíče, udělat z oběti mrtvý předmět k potřebě majitele. Proceduru často vykonávají špinavé baby s rezivými žiletkami a krvácející rány zalepují blátem, pavučinami a podobným svinstvem. Leckterá kandidátka se budoucího manželského štěstí tudíž nedožije. (Dožila se takto postižená Ayaan Hirsi Ali, tuze statečná a inteligentní uprchlice z Afriky do Holandska, kde zazářila ve veřejném životě, dokonce docílila zvolení do tamějšího parlamentu. Jenže tam svou odvahou nemlčet poděsila opatrnický establishment a život jí začal být znepříjemňován do takové míry, že se raději s Evropou rozloučila a přestěhovala do Ameriky. Jakožto odpadlík od mohamedánské víry stala se psancem s životem stále na vlásku. Nedávno jí tam vyšla další kniha, s názvem Nomad: From Islam to America. A Personal Journey Through Clash of Civilizations. Jejím upláchnutím se Holanďanům poněkud, ale ne zcela ulevilo, neumlčen jim tam dosud zůstává neméně odvážný zákonodárce Geert Wilders.

Statistika ze zdroje The Hosken Report: Genital and Sexual Mutilation of Females (Lexington, MA, 1994, str. 448) s údaji o místě a procentu postižených dívek: Somálsko, Džibuti – 99 %, Súdán – 85 %, Gambie, Eritrea – 80 %, Burkina Faso, Guinea, Guinea Bissau, Libérie – 70 %. Odborníci však tvrdí, že celkový počet je značně vyšší než 126 680 000 přiznaných případů.

Ozývají se popudlivé hlasy, zatracující námitky proti tradičním praktikám jako nepřípustné vměšování do vnitřních záležitostí (ano, vnitřních záležitostí), jako další pádný důkaz imperialistických, neokolonialistických zálusků. Mluvčí Haia Sasso, vůdkyně Národní rady muslimských žen, prohlásila, že jakýkoliv pokus vymýtit tuto velmi oceňovanou tradici by byl cizácký agresivní útok na domácí kulturu a vedl by nevyhnutelně k válce.

Prozatím nejposlednější zprávu o tak nejen politicky citlivé záležitosti uveřejnil výtečný britský zdroj The Economist (12. června 2010, str. 60-61). Citován je odhad světové zdravotnické organizace WHO (The World Health Organisation), že praxe takového mrzačení přetrvává ve 28 afrických zemích, jakož i mezi emigranty v zámoří: celkem 100 až 140 milionů dívek a každý rok se nebezpečí takové procedury vystavují další tři miliony. K mrzačení dochází v etnických enklávách na evropském území. V Británii to již postihlo odhadovaný počet 66.000 žen. Tamější zákon proceduru zakazuje a trestem hrozí místním rezidentům, kdyby ji zaranžovali mimo území Albionu.

V zemích jako Somálsko, Egypt a Guinea nadále je postižena velká většina (95 %) dívek, ale v 18 zemích již došlo k zákazu. Ve státě Burkina Faso zřídili tísňovou linku (hotline) kontaktovat policii v případě hrozícího nebezpečí. V Keni došlo ke zřízení prozatím jednoho domu, kde ohrožená dívka, prchající před nožem vlastní rodiny, najde jakési bezpečí. Rovněž v Keni jedna ženská organizace nabízí kompromis - tzv. verbální obřízku (circumcision through words), symbolický zásah pouhým slovem, bez jediné krůpěje krve.

Vážená organizace American Academy of Paediatrics (AAP) vyjádřila politicky téměř korektní stanovisko, doporučením svým členům profesionálům, aby na klitorisu udělali pouhý ritual cut, něco málo jako při perforaci, maličké dírky učiněné v ušním lalůčku novorozence ženského pohlaví.

Postačí tak nepodstatný zásah k ukonejšení tradicionalistů?

Dosud čekám na razantnější obhajobu tradiční obřízky se vším všudy, že se ozvou ultrapokrokové prosazovatelky relativismu, stejnosti jakýchkoliv kultur, hodnot, takže i tohoto barbarského krvavého činu jako projevu solidarity s africkou tradicí, též jako protestu proti cizáckému vměšování do oněch citlivých vnitřních záležitostí