Prosinec 2010

Tři čeští Wintonové

Mnislav Zelený-Atapana

Českoslovenští Židé nacházeli po okupaci záchranu až v Ekvádoru. Je to zajímavý příběh, v němž dlouho hrál roli hrdiny Ekvádor. Pak se však ukázalo, že šel nacistům na ruku a skutečnými hrdiny byli tři Čechoslováci, kteří umožnili tisícům lidí utéci do bezpečí, zatímco oni sami nakonec z víru války nevyplavali.

Tenhle příběh se rozpletl až po dlouhých desítkách let. Narážel jsem na něj v uplynulých čtyřiceti letech, kdy jsem při svých cestách po Latinské Americe často potkával naše krajany, kteří sem utíkali před norimberskými zákony. Vždy jsem rád poslouchal vyprávění o jejich dramatických osudech. Co osoba, co rodina, to námět na silný dokument doby. V Ekvádoru jich po válce žila největší kolonie, více než dva tisíce. Poznal jsem nádherné osobnosti jako paní Ilsu Bondyovou, když jí bylo skoro devadesát let, a název mého článku v Českém dialogu v roce 1999 s titulkem Svěží a věčně mladá vůbec nebyl od věci. Z Brna odjela 7. března 1939, tedy osm dní před obsazením Československa. Další jména a podobné osudy se jen hrnuly: paní Winternitzová, Wilma, Greta a Lili Braunovy, Míca Kasowitzová, Bedřich Schwarzkopf, Katka Spilberková, Lili Köppelová, Vera Köhnová rozená Shillerová, Karel Köhn, Eva Klingová, doktor Lederer, Félix a Bedřich Winterovi, Weinerovi... V židovském starobinci v ekvádorském Quitu v ulici Bolivia jsem pozdravil Ilsu Islerovou z Hodonína a Aničku Wollitzerovou ze Šuran u Galanty. Všichni mi se vzrušením v hlase vyprávěli o své vděčnosti Ekvádoru za poskytnuté útočiště a záchranu života. A také se zmiňovali o ekvádorském konzulovi, který jim vydal víza, a tak je zachránil před jistou smrtí. Některým i řadu dní po obsazení Československa. Nikdo mi však o této záhadné postavě neřekl něco konkrétního. Jen paní Bondyová se mi zmínila, že dostala víza od nějakého honorárního konzula pana Fuchse.

Tři muži v Praze

Humánní činy jako by mnohdy neměly své nositele, tvůrce. Tvrdá a krutá doba rodila nejen nelítostné zrůdy brodící se krví nevinných v cestě za mocí a světovládou, ale také rovné charaktery schopné postavit se proti celé mašinérii. Bohužel, jak už to mnohdy bývá, právě tito lidé nikdy nelpěli na nějaké osobní slávě. Nedělali to ze zištných důvodů, ale čistě z altruistických pohnutek, a proto odhalit jejich činy není lehké. Podobně jako dnes už známý případ Nicholase Wintona, k jehož zveřejnění pomohly spíš náhody. Právě jsem však získal informace a výpovědi, které aureolu Ekvádoru jako zachránce narušují. Legenda dostala pořádné trhliny. Naopak narostly zásluhy tajemného konzula, neboť to byla pouze jeho práce. Práce, která dosud není zhodnocena, práce, za kterou nepocítil žádný vděk, protože ani žádný vděk nečekal. Práce, která jej zřejmě zahubila.

Jak to tedy asi vlastně bylo? Informace jsem získal prostřednictvím Alberta Dorzfauna z USA od Roberta Kunstaettera, který prováděl výzkum v ekvádorském ministerstvu zahraničí v Quitu. Vezměme si jeden příklad. Třeba Čechoslovák jménem Rudolf Beck získal ekvádorské vízum 28. dubna 1939. Bylo zřejmě podepsané Karlem Linhartem, honorárním vicekonzulem. Ale možná už Jiřím Vondráčkem, dalším honorárním vicekonzulem, protože právě tento den byl Linhart Quitem po 26 dnech ve funkci odvolán, a naopak Vondráček byl Quitem místo něj instalován.

Takže se tady pohybovaly dokonce tři tajemné postavy, tři honorární konzulové. Tito tři jednotlivci jako by se rozhodli zachraňovat čest a hrdost českého národa, když se Československo vzdalo. Přidali se k dalším hrdinům, kteří se postavili proti teroru, ačkoliv to tak sami asi nebrali. Jeden byl Žid, jeden Němec, jeden Čech, ale všichni občané našeho státu. Neuvěřitelně symbolické ztělesnění základních tří etnik právě vzniklého protektorátu Čechy a Morava.

Tím prvním byl doktor Ernst Fuchs, který byl jmenován honorárním konzulem Ekvádoru v Praze 23. října 1929. Byl majitelem sklárny a viceprezidentem Československo-latinskoamerické obchodní komory. V únoru roku 1936 byl jmenován jako honorární vicekonzul Jiří Vondráček. A 22. listopadu 1938 byl jmenován dalším honorárním vicekonzulem Karel Linhart, který jako Němec mohl asi konzulát lépe zaštiťovat vzhledem k nové politické situaci po obsazení Sudet.

„Chci pro ně kolonii v pralese“

Mnichovská dohoda vyburcovala i české Židy, kteří dosud žili v klidu. Doktor Fuchs v té době píše do Quita: „...mnoho lidí přichází každý den na konzulát a hledá emigraci.“ Fuchs pro ně plánuje vybudování nové zemědělské kolonie v ekvádorské pralesní oblasti Oriente, což by svým způsobem byla obdoba českých rolnických kolonií v severní Argentině. Po okupaci Prahy projekt urguje. Každý ze tří tisíc emigrantů by do akce vložil jako „vstupné“ 3000 dolarů. Fuchs žádá vytvoření české komise, pro sebe diplomatický pas, a aby Ekvádorci na místě vše zorganizovali.

Situace však rychle kulminuje. Dne 2. dubna je Fuchs odvolán z úřadu a předává Linhartovi celý konzulát. Dne 12. dubna přichází z Quita krutý kabelogram, který směřuje na všechny konzuláty v Německu: S okamžitou platností přestat s vydáváním víz pro Židy. Hnědá chapadla nacistické rakoviny zachvacují celý svět a také Ekvádor podléhá tomuto tlaku a de facto uznává norimberské zákony.

Neposlušní konzulové

Linhart však neposlouchá a víza vydává i nadále. Riskuje vše. Další kabelogram 18. dubna ruší diplomatický statut jak Fuchsovi, tak i Linhartovi. Nicméně 28. dubna Linhart píše do Quita a stěžuje si na ministerstvu zahraničí na způsob zacházení s ním a s Fuchsem. Dále hájí pokračující vydávání víz neárijcům. Oznamuje, že kolem něj a Fuchse se dějí záhadné intriky, a dodává, že předal konzulát Jiřímu Vondráčkovi. Právě ten den získal vízum pan Beck.

Zrovna v den, kdy Beck doráží do Ekvádoru - je to 2. června - Vondráček píše do Quita a stěžuje si na zákaz vydávání víz pro židy dle víry i pro židy podle rasy, tedy i pro ty, kteří konvertovali z nutnosti na cizí náboženství. Ze zákazu vytváří velkou kauzu. 21. června vstupují v protektorátu v platnost norimberské zákony. O pět dnů později Vondráček píše znovu netrpělivý a dlouhý dopis ministerstvu zahraničí v Quitu, v němž obhajuje vydávání víz pro Židy z humanitárních důvodů. Navíc dodává, že by měla být zdarma, čímž by se zvýšila mezinárodní prestiž Ekvádoru ve světě.

Objasněním tří jmen českých honorárních konzulů se však otevírají další otázky. Souvisí s tím, že víza i ekvádorské pasy, které ekvádorští konzulové (a nejen v Praze) vydali, byly skutečně uznávány. Třeba ekvádorský konzul José Ignácio Burbano v německých Brémách ještě v roce 1939 udělil čtyřicet víz německým Židům. Konzul ve Stockholmu Manuel Antonio Muňoz Borrero vydával ekvádorské pasy pro Židy v Maďarsku a Holandsku. Ani jejich činnost nebyla v Quitu vítána. Němci úspěšně dotlačili Ekvádor k tomu, aby je stejně jako Fuchse, Linharta a Vondráčka odvolal. Ekvádorská vláda Němcům viditelně ustupovala.

Pár záhad na konec

Proč však Židé mohli vyjet z okupovaných zemí s neprávem vydanými vízy? Tato záhada je vysvětlena ve vnitropolitických dokumentech Třetí říše. Uznávání latinskoamerických pasů a víz, zejména ekvádorského původu, se stalo předmětem vnitřního politického boje. Na jedné straně stálo ministerstvo zahraničí s Joachimem von Ribbentropem, které tyto doklady uznávalo. Naopak proti stálo gestapo s Adolfem Eichmannem. Během nekonečného konfliktu se Židům dařilo vyjíždět, protože na hranicích nekontrolovali gestapáci.

Poslední otázka zní, proč Ekvádor dovolil Židům vstup, přestože měli víza, která byla vlastně neplatná. Tady již zcela spekuluji. Domnívám se, že to nebyl vstřícný a oficiální krok Ekvádoru. Rozhodl lidský faktor a úřední šiml na hranicích. Pohraniční úředníci určitě ani zdaleka netušili nic o pokynech ministerstva zahraničí a lidi s vízem jednoduše pouštěli do země. Mohu to potvrdit sám z vlastní, byť pozdější latinskoamerické zkušenosti. V Kolumbii v roce 1999, asi rok po zrušení víz pro diplomatické pasy, jsem byl zadržen na mezinárodním letišti El Dorado v Bogotě. Úředníci na mně vyžadovali vízum a teprve po intervenci naší ambasády mě vpustili. Ministr zahraničí se mi pak soukromě omlouval ve stylu: „To víte, než ta informace dojde až na hranice k výkonným úředníkům, to chvíli trvá.“ Na pozemní hranici s Ekvádorem v Ipiales na mně vízum vyžadovali ještě po roce a půl. Chápu, tady to bylo tisíc kilometrů od Bogoty. A to bylo v době mailů a internetu. Co bylo v roce 1939 na ekvádorských hranicích, je asi zcela jasné.

Samozřejmě je třeba přiznat Ekvádoru vstřícnost, ale jen do období, než vstoupily v platnost norimberské zákony. Od 1. ledna do 18. května 1939 vydali naši tři konzulové na pět set víz, což včetně dětí může být na 1500-1800 zachráněných osob.

A jak skončili oni?

Víza vydaná po 12. dubnu, tedy po zákazu vydávání, podepisovali asi všichni tři „na vlastní triko“. Ignorovali všechny příkazy a kabelogramy z Quita. Svým osobním hrdinstvím umožnili životy jiným. Sami však za to těžce zaplatili. Nejsou žádné zprávy, kam zmizeli. Do Ekvádoru, kam na svobodu posílali Židy, sami nikdy nedorazili. Dlužíme jim mnoho. Možná naši historici někdy objasní i jejich osudy.

(MFDNES)