Prosinec 2010

Hrdinové z Mojžíšovy hory

Adam Hradílek

Byla nejen první genocidou 20. století, ale dodnes zůstává i tou nejčastěji popíranou. Nátlak a výhrůžky Turecka dokázaly odvrátit pozornost světa od masového vraždění Arménů na dlouhá desetiletí. Prvním velkým hrdinou zapomenutého zločinu se tak stal rakousko-český spisovatel Franz Werfel, který o arménské genocidě jako první – a nadlouho i poslední – otevřeně psal. Od Werfelova narození letos uplynulo 120 let. Vydali jsme se na místo činu po stopách jeho hrdinů.

Když vystoupáte po cestě ze syrského Damašku do libanonského Bejrútu vyprahlou krajinou pohoří Antilibanonu, otevře se před vámi úrodné údolí Bikáa. Kromě toho, že je plné starobylých historických památek, desítek vesniček a drobných polí s olivovníky, je i místem, kde tepou moderní dějiny. Donedávna bylo údolí okupováno syrskou armádou a stále slouží jako bašta militantního hnutí Hizballáh.

Po překročení hranice cestovatele uvítá opuštěná budova na kraji městečka Andžar, která ještě nedávno sloužila jako velitelství syrské tajné policie. Město ale na první pohled zaujme něčím jiným než připomínkou aktuálního napětí na Blízkém východě. Neuvidíte tady typický orientální nepořádek, povalující se odpadky a opadané fasády domů jako v okolních vesnicích, všechno je upravené a čisté, květiny lemují hlavní ulice. Středem výstavního města prochází hlavní ulice zakončená v nejvyšším bodě impozantním bělostným chrámem svatého Pavla. Křesťanský svatostánek působí starobylým dojmem, ačkoli pochází z roku 1960. Po vstupu hlavní branou upoutá velká dominantní freska, s jejímž výkladem by měl problém i zkušený religionista. Nezpodobňuje totiž ukřižování, poslední večeři ani výstup na Golgotu. Na nástěnné malbě se moderní válečné lodě obklopené záchrannými čluny pohupují na hladině zálivu a nad nimi se v modrém oparu tyčí vysoká hora. V Bibli takový výjev nenajdete, přesto si freska ústřední místo v chrámu nezasloužila náhodou. Bez hory jménem Musa Dagh by většina z obyvatel Andžaru dnes nebyla naživu.

Zdroj hrdosti

Několik málo kroků od kostela stojí nenápadný dům ztrácející se uprostřed kvetoucích keřů. Dveře otevírá třiadevadesátiletá žena v bílých květovaných šatech, vítá svého vnuka a českou návštěvu, kterou přivedl. Na stole v jednoduchém uklizeném stavení se brzy objevují čerstvě napečené koláče a paní Araksi Kendirjianová se ochotně pouští do vyprávění. Podobně jako ostatní sousedé i ona patří k potomkům slavných povstalců z hory Musa Dagh, lidí, kterým se jako jedněm z mála podařilo před pětadevadesáti lety úspěšně čelit turecké přesile. V tomhle arménském městečku na libanonsko-syrské hranici je však zároveň jednou z posledních, kteří památnou horu na vlastní oči viděli.

Zatímco se domek pomalu plní příbuznými a známými ze sousedství, paní Araksi se vrací ve vzpomínkách do časů, kdy jí rodiče vyprávěli příběh, který zažili těsně před jejím narozením a který dnes patří k ústředním legendám arménských dějin. A nejen jich. Historie odporu obránců Musa Dagh – Mojžíšovy hory – dodávala sílu odbojářům během různých etnických čistek, které v minulém století následovaly po té arménské – román Franze Werfela Čtyřicet dnů, který legendu zachytil, byl jednou z nejčtenějších knih povstalců v židovských ghettech za nacismu. „Staří lamentují, že mladé historie již nezajímá tak, jak by si zasloužila,“ vysvětluje vnuk paní Araksi Saro Kendirjian, student architektury v Bejrútu, zatímco jeho babička vzpomíná. „Ale není to tak docela pravda. Odkaz odporu dodnes rezonuje celou komunitou, je zdrojem naší hrdosti a spojuje nás. Ač mnoho lidí z Andžaru odešlo do celého světa, na slavnosti výročí Mojžíšovy hory se stále vracejí.“

Podezřelé přesídlení

Před pětadevadesáti lety žili rodiče paní Araksi několik stovek kilometrů odsud, v jedné z několika vesnic na úpatí hory Musa Dagh v jihovýchodní části osmanské říše, na území dnešního Turecka. Dne 13. července 1915 objevili spolu se svými sousedy na návsi vyvěšené nařízení přikazující všem Arménům připravit se na přesídlení a do osmi dnů opustit domovy.

Hned nazítří se v nedaleké vsi Yoghunluk, nejvýznamnější z obcí, koná setkání vedoucích představitelů vesnic. Muži rokují, co dál, a nakonec se rozhodnou vyslat do správního města vyjednávací tým s žádostí o výjimku z přesídlení. Jejich prosbě však není vyhověno a během několika dnů má na místo dorazit turecká eskorta, aby dohlédla na to, že se arménští zemědělci podřídí rozkazu.

Během dalších jednání se místní vůdci rozhodnou k riskantnímu kroku. Za humny se do výšky zdvihají svahy Mojžíšovy hory, jejíž rozeklaný terén zemědělci dobře znají z prací na polích a pastvinách, táhnoucích se po prudkých stráních. Hora již dlouho slouží za úkryt mladým Arménům, kteří se vyhýbají službě v turecké armádě. Patriarchové se rozjíždějí do svých vsí a oznamují lidem, že se rozhodli k ozbrojenému odporu. Dvě třetiny z šesti tisíc obyvatel několika vesnic je budou následovat.

K lepšímu pochopení odvážného rozhodnutí neuškodí krátká historická exkurze. Po pádu Cařihradu v 15. století se část území Malé Asie obývaná Armény dostala pod osmanskou nadvládu. Společně s dalším nemuslimským obyvatelstvem se Arméni ocitli v pozici sice do značné míry tolerované, ale druhořadé vrstvy obyvatel. Díky talentu i temperamentu ovládali velkou část průmyslu, financí, obchodu a do značné míry tak jejich situace odpovídala postavení Židů v Evropě.

K vyvrcholení komplikovaných vztahů Arménů a ostatních skupin v osmanské říši dochází až v moderní době se vzestupem nacionalismu. Masakry Arménů na přelomu 19. a 20. století se co do počtu obětí a krutosti neliší od protižidovských pogromů ve východní Evropě a Rusku. Velikou část zodpovědnosti za násilí vůči Arménům nesou Kurdové, méně vzdělaná a chudší menšina obývající stejné území, a islamisté, kterým však vláda často nechávala volnou ruku nebo je přímo podporovala. Když počátkem 20. století propukl v Turecku zápas mezi nacionalisty a monarchisty, vysvitla Arménům i dalším menšinám naděje na rovnoprávné postavení v nově se rodícím sekulárním státě. Brzy však vzala za své a rozsáhlá arménská menšina hlásící se o svá práva byla na úsvitu první světové války opět považována za hrozbu. Během konfliktu, do kterého osmanská říše vstupuje po boku centrálních mocností, se Turci rozhodnou vypořádat s arménskou otázkou jednou provždy.

Coby záminka pro definitivní řešení jim poslouží aktivity ozbrojených arménských guerill a zejména dezerce arménských vojáků do armády carského Ruska, která ohrožuje říši na východě. Pečlivě naplánovaná likvidace arménské menšiny začíná tam, kde turecké úřady mají Armény nejvíce na očích – 25. února 1915 jsou vojáci arménského původu sloužící v osmanské armádě odzbrojeni, převeleni do pracovních jednotek a později povražděni. Přesně o měsíc později se podobná situace opakuje ve městech. Ministr vnitra Mehmed Talat Paša vydává rozkaz k zatčení arménské inteligence a během noci vtrhává turecká policie do bytů spisovatelů, novinářů, lékařů, politiků a právníků v Istanbulu a dalších městech. Jsou odvlečeni do internačních táborů a mnozí brzy povražděni.

Napříč celou zemí se dává do pohybu masa vyděšených Arménů, prchající do míst s větší arménskou populací nebo do Ruska. Vláda v Istanbulu toho využívá a 27. května vstupuje v platnost Tehcir Kanunu – zákon o deportacích Arménů. Cesta k jedné z největších masových vražd 20. století je definitivně otevřená.

Přesila

Zprávy o přesídlení po celé jaro roku 1915 samozřejmě doléhají i na úpatí Mojžíšovy hory. To, co se navenek tváří jako pouhý přesun obyvatelstva, je ve skutečnosti násilné vyhnání statisíců civilistů do nejodlehlejších končin země. Arméni během mnohasetkilometrové pěší cesty bez lékařské pomoci padají vyčerpáním, nemocemi i hladem, turečtí vojáci, gardisté i civilisté je bez milosti vraždí, Kurdové na uprchlíky pořádají loupežné nájezdy a unášejí bezbranné ženy. Statisíce z těch, kteří přežijí útrapy dlouhých pochodů nehostinnou krajinou, naleznou smrt v „Osvětimi“ arménského národa – v syrské poušti okolo města Dajr az-Zóra, kam směřovala velká část pochodů smrti. Celkem za oběť genocidy podle různých mezinárodních zdrojů padne 800 tisíc až 1,5 milionu lidí.

Vesničané z úpatí Mojžíšovy hory nejsou jediní, kdo se odhodlá k odporu. K největšímu povstání došlo ve východotureckém městě Van, kde Arménům asistovala ruská armáda, po třech týdnech však Turci rebelii krvavě potlačili. Kusých zvěstí o hrůzné povaze přesidlování už je ovšem v létě roku 1915 dost na to, aby si předáci vesnic na úpatí Musa Dagh uvědomili, že podobné riziko je pořád lepší než jistá smrt. Tři dny stoupají zástupy lidí s dobytkem, nářadím a jídlem do strmých svahů hory. Dvě třetiny z nich tvoří ženy a děti do čtrnácti let. Na náhorní plošině vybudují čtyři tábory a zvolí si šestnáctičlenný velící sbor. Velitelem obrany Mojžíšovy hory se stává Moses Der Kalousdian, hubený muž, který má díky svým důstojnickým zkušenostem z bojů v turecké armádě respekt vesničanů. Na přístupových cestách a v okolí táborů nechá Der Kalousdian okamžitě stavět barikády z kamenů.

Na rozdíl od povstalců na východní hranici, kteří měli spojence v ruském vojsku, jsou obránci Mojžíšovy hory zcela odříznuti od okolního světa. Osm dní od chvíle, kdy se ve vesnicích objevilo nařízení k deportaci, zahajuje turecká armáda první útok na Mojžíšovu horu. Dvě stě vojáků odbojáři lehce odrážejí, ale brzy přicházejí desetinásobné posily. I tentokrát se Der Kalousdian a jeho muži ubrání – ačkoli mají k dispozici pouze 120 moderních a 400 křesadlových pušek, znalost terénu, odhodlání a dobrá taktika jim hrají do karet.

Po nezdaru armády nechává guvernér provincie otevřít skladiště zbraní a vyzbrojuje muslimské dobrovolníky z řad civilistů. Několik tisíc ozbrojenců znovu útočí na Mojžíšovu horu a během dne dobudou strategická místa pod návrším. Moses Der Kalousdian ví, že má poslední příležitost, jak odvrátit katastrofu, a když padne tma, zavelí k protiútoku. Díky momentu překvapení a lepší orientaci na hoře arménští bojovníci zahánějí ozbrojence z vrcholu zpět do údolí. V panice nočního útoku za sebou Turci zanechávají množství zbraní.

Křesťané v nouzi

Po neúspěšných útocích se Turci rozhodnou horu vyhladovět. Vzbouřencům, odkázaným pouze na potraviny, které si s sebou přinesli, začínají docházet zásoby, a zvědové navíc při nočních výpravách za jídlem zjistí, že na místo míří masivní turecké posily, kterým se hrstka vyhladovělých povstalců ubrání jen stěží.

Po této zprávě se vedení na Mojžíšově hoře rozhoduje aktivně vyhledat pomoc. Der Kalousdian vysílá posla na sto kilometrů dlouhou cestu k americkému konzulovi Jessemu Jacksonovi, muž se však nikdy nevrátí. Bez úspěchu shání další vyslanec pomoc v padesát kilometrů vzdáleném přístavu v Alexandrettě (Ískenderunu), tři plavci jsou poblíž pobřeží neustále připraveni vyrazit se vzkazem k jakékoli lodi zemí Dohody, která by se objevila na obzoru. Na stěně Mojžíšovy hory směrem k moři povstalci pověsí transparent Křesťané v nouzi s namalovaným červeným křížem a z posledních sil odrážejí další útok několika tisíc tureckých vojáků a místních dobrovolníků.

Pátého září, přesně padesát tři dní po útěku na horu, zahlédla transparenty vzbouřenců posádka francouzského křižníku Guichen, který hlídkoval podél syrského pobřeží. Poté, co generál Dartige du Fournet přijal na lodi Der Kalousdianovu delegaci, nechal ostřelovat turecké pozice na úpatí a na pomoc Arménům připluly další čtyři francouzské válečné lodě a jedna britská.

Po několikadenní operaci jsou povstalci zachráněni – mezi nimi rodiče Araksi i velitel Der Kalousdian, z nějž Franz Werfel později udělá Gabriela Bagratiana, ústředního hrdinu svých Čtyřiceti dnů. Druhé, neméně dramatické dějství arménské genocidy ovšem teprve začíná.

Podivné děti

První světová válka skončila, mapa Evropy se radikálně přepisovala a mezi miliony mrtvých vojáků z front se nikdo nezabýval dalším milionem Arménů, který ovšem nepadl kulkou nepřítele, ale byl cíleně vyvražděn svými sousedy. Ostatně pokud už někdo arménskou tragédii zmínil, politici mladého tureckého státu ji podrážděně zdůvodňovali coby jeden z politováníhodných konfliktů během Velké války, vyvolaný navíc především samotnými Armény, kteří osmanské říši svou neloajalitou podráželi nohy.

Ani Franz Werfel ostatně do Orientu neodjížděl hledat masové hroby, naopak. Cestu do Svaté země židovský spisovatel pojal jako zásnubní výlet se svou nastávající Almou Mahlerovou. Navštívili i Damašek a právě prohlídka tamější tkalcovny koberců změnila líbánky v hrůzné setkání s nedávnou historií. „Všude jsme si všímali vyhladovělých dětí s bledými tvářemi,“ vzpomínala později Alma Mahlerová ve svých pamětech. „Franz Werfel se zeptal majitele, co je to za podivné děti. Řekl: ,Och, ta ubohá stvoření. Sbírám je na ulici a dávám jim deset piastrů denně, aby nezemřely hlady. Jsou to děti Arménů, zavražděných Turky.‘ Franz Werfel a já jsme odcházeli hluboce pohnuti. Teď nám nepřipadalo nic důležité ani krásné.“

Ještě v Damašku začal Werfel sbírat informace o utrpení Arménů. Po návratu do Evropy pokračoval, hovořil s pamětníky a dlouhé hodiny vysedával v archivu francouzského ministerstva války a v knihovně arménského mechitaristického kláštera ve Vídni. „Na jeho posteli se hromadily poznámky o ukrutnostech a v duši se mu zahnízdilo neštěstí Arménů,“ poznamenala si Alma Mahlerová. Právě ve vídeňské knihovně narazil spisovatel na podrobnosti příběhu Mojžíšovy hory, příběhu, který britský historik Arnold Toynbee později nazval jediným šťastným momentem tragédie Arménů v osmanské říši. Werfel si jej vybral jako ústřední linku svého románu. „Abych říši mrtvých, kam přichází všechno, co se kdy stalo, vyrval osud arménského národa,“ jak píše spisovatel v doslovu.

Čtyřicet dnů vyšlo počátkem třicátých let, kdy se v Evropě pomalu začíná plánovat další masová vražda podle etnického klíče. Sám spisovatel bude muset kvůli svému židovskému původu brzy opustit Pruskou akademii a emigrovat do Spojených států a jeho román (stejně jako celé dílo) bude v Německu hořet na hranicích. Stane se ovšem iniciační knihou mužů a žen, kteří v židovských odbojových organizacích od Holandska po Białystok budou vzdorovat mnohem silnějšímu nepříteli. Naději a vůli k odporu v něm najde například Jicchak Cukierman, jeden z velitelů varšavského povstání.

A Čtyřicet dnů dodnes zůstává povinnou četbou Arménů, ať už žijí kdekoli. „Franz Werfel pro nás znamená strašně moc,“ vysvětluje pravnuk povstalců Saro Kendirjian. „Jsme mu nesmírně vděčni za to, že zpřístupnil arménskou tragédii celému světu.“

Bez komentáře

V jednom se návštěva úpatí Mojžíšovy hory dnes podobá návštěvě městečka na libanonské hranici, kde žijí potomci jejích někdejších obránců. I tentokrát má cestovatel pocit, jako by právě přejel z českého pohraničí na bavorský venkov – pečlivě udržované domy, silnice, kvetoucí keře a uprostřed obce září skromný, ale nedávno opravený kostelík. Z někdejší arménské lokality ovšem dnes zůstala jen malá vesnice Vakif, jediná arménská vesnice v celém Turecku. Místní lidé už před lety poturčili svá příjmení a o minulosti nikdo nechce příliš hovořit.

Člověk se tak musí spokojit s němými svědky dávných dob – kostely přeměněnými na mešity či ponechanými napospas živlům. Od zastávky autobusu ve vsi Teknepinar se vine do kopce zarostlá stezka s rozpadlými kamennými schody, která vede k nejvýraznější památce na arménskou přítomnost ve zdejším kraji – bývalému chrámu arménské apoštolské církve. Současný průvodce po provincii Hatay vydaný místní samosprávou láká k návštěvě této vesnice právě fotografií ruiny kostela, ovšem bez jakéhokoli komentáře.

Právě zde měla téměř před osmdesáti lety svatbu Araksi Kendirjianová, narozená v roce 1917 v uprchlickém táboře v Port Said, kam válečné lodě převezly zachráněné povstalce včetně jejích rodičů. Čtyři sta mužů v čele s Der Kalousdianem tehdy okamžitě odešlo bojovat do francouzské legie. (Velitel tedy nezemřel mučednickou smrtí jako hrdina Werfelova románu, naopak, dožil se 99 let a po ukončení vojenské kariéry hájil zájmy arménské menšiny v syrském a později libanonském parlamentu.) Po porážce centrálních mocností připadlo okolí Mojžíšovy hory pod francouzsko-syrský mandát a většina původních arménských obyvatel se vrátila domů. „Žili jsme tam dvacet let. Vdala jsem se a měla dvě děti,“ vypráví Araksi Kendirjianová, „a pak najednou Francouzi vrátili Musa Dagh Turkům.“

S nástupem nacismu v Evropě totiž potřebovala Francie (a Anglie) získat Turecko na svoji stranu a předala provincii Hatay opět pod tureckou správu. Ačkoli generál Atatürk vyzýval Armény, aby zůstali, a sliboval jim bezpečí, mezi 17. a 22. červencem 1939 opustili Hatay téměř všichni z 25 tisíc arménských obyvatel. „Nechtěli jsme, aby se historie opakovala,“ vysvětluje Araksi. Nový domov nalezli hlavně v sousední Sýrii a Libanonu a mnoha dalších zemích světa. Většina přeživších z Mojžíšovy hory se usadila na syrsko-libanonské hranici, kde založili osadu Andžar. Nejprve bydleli ve stanech a přes 800 uprchlíků zemřelo na malárii. Francouzská vláda jim koupila pozemky, na nichž vyrostlo městečko, jehož šest čtvrtí se jmenuje podle šesti vesnic na úpatí Musa Dagh.

Istanbul zasahuje

Werfel sám Mojžíšovu horu nikdy nenavštívil. V jeho pozůstalosti se však nachází množství poznámek, fotografií a vlastnoručních map, které svědčí o dokonalém obeznámení se s místními reáliemi. Ačkoli kniha obsahuje množství biblických odkazů, fiktivních zápletek a většina postav dostala románové jméno, opírá se o pečlivě prostudované historické dokumenty a přímá svědectví.

V Americe se román okamžitě po vydání v roce 1934 stal bestsellerem. O rok později je Werfel jako celebrita vítán na své první návštěvě Spojených států a Turci zuří. „Tisk v New Yorku vede propagandistickou kampaň ohledně distribuce knihy Franze Werfela, která na nás vrhá falešné a nepříznivé světlo s cílem očernit naši pověst v očích světové veřejnosti,“ psalo se v tureckých novinách La Republique v září 1935. „V novém světě na nás pohlíží jako na barbary a my dovolíme, aby Žid vyhnaný z Německa publikoval knihu plnou pečlivě připravených urážek vůči nám.“

Turecká válka proti románu se neomezila jen na stránky domácího tisku. V roce 1934 koupilo MGM, největší filmové studio v Hollywoodu, práva na zfilmování Werfelova příběhu. Vedení společnosti netušilo, že následující odpor Turecka proti jejich záměru jednou vydá na tlustou knihu. Edward Minasian, z jehož práce je v tomto článku hojně citováno, popisuje ve své knize Musa Dagh z roku 2007 genezi neúspěšné snahy o filmovou verzi Čtyřiceti dnů. Krátce po zveřejnění informace o chystané filmové adaptaci se studio MGM dostalo pod tvrdý nátlak ze strany tureckého velvyslance v USA. Turci lobbovali u amerického ministerstva zahraničí, které se jim snažilo vyjít vstříc a na jejich žádost doznal scénář filmu řady změn. Zdaleka to ovšem nepomohlo. Naopak, velvyslanec Ertegün pohrozil, že v případě dokončení filmu povede proti společnosti celosvětovou negativní kampaň. Studio MGM nátlaku nakonec podlehlo a od projektu odstoupilo. Řada jiných společností a producentů se od té doby snažila Čtyřicet dnů zfilmovat, ale nikomu se to, až na jeden nízkorozpočtový film, nepodařilo. Posledním, kdo o adaptaci příběhu veřejně projevil zájem, je Sylvester Stallone.

Nemůžete očekávat

V posledních letech se zdá, že vztah ke kostlivci dlouho uloženému ve skříni se v Turecku přece jen začíná měnit. Desetitisíce Turků demonstrujících v roce 2007 v ulicích Istanbulu na protest proti vraždě intelektuála arménského původu Hranta Dinka a vstřícná diplomatická gesta mezi Tureckem a Arménií, která vyvrcholila v říjnu loňského roku podpisem smlouvy o navázání diplomatických styků mezi těmito zeměmi, dávaly naději na urovnání i nejpalčivější otázky arménsko-tureckých vztahů.

Tahle vstřícnost má však, zdá se, své meze. Přijetí parlamentních rezolucí v USA a Švédsku, nazývajících smrt Arménů v letech 1915-1918 genocidou, na počátku března tohoto roku to znovu potvrdilo. Turecký premiér Recep Erdogan odvolal velvyslance z obou zemí a na arménské ohlasy zareagoval prohlášením, že v případě dalších „provokací“ vyžene ze země sto tisíc Arménů, kteří v Turecku žijí a pracují nelegálně. Zdá se tedy, že spíše než historická sebereflexe ze strany Turecka je hnacím motorem uvolňování vztahů pragmatismus obou zemí, ležících uprostřed výbušného regionu. A samozřejmě snaha Turecka zalíbit se EU, do jejíchž struktur by rádo vstoupilo. „Nemůžete očekávat, že by jakákoli země přijala nálepku strůjce genocidy, nejtěžšího provinění proti lidství,“ shrnul oficiální verzi své vlády v roce 2007 turecký velvyslanec v USA. Jakýkoli jiný výklad, než že šlo o přidružené škody (a co do počtu obětí mnohem menší, než tvrdí Západ) první světové války, Turecko tvrdě odmítá – mimo jiné i proto, že přiznání viny by mohlo vyvolat volání po odškodnění, případně změně hranic, které stále, byť v okrajové míře, rezonuje arménskou politickou scénou.

Opatrné dojetí

Historici mimo Turecko se většinou kloní k názoru, že vyhnání Arménů genocidou bylo. Přesto se řada států po mnoho desetiletí odmítala za toto stanovisko oficiálně postavit, často z čistě pragmatických důvodů. Turecko bylo důležitým spojencem Západu v období studené války, navíc v blízkovýchodním regionu. A zůstává jím i dnes, v éře napětí mezi muslimským a západním světem. Otázka arménské genocidy je tak například součástí debaty o vstupu Turecka do Evropské unie, mezi podmínkami přijetí však její uznání nakonec chybí.

Do dnešního dne oficiálně uznalo genocidu Arménů přes dvacet států buď přijetím vládních či parlamentních rezolucí, či výroky předních státníků. Památník a muzeum genocidy v Jerevanu navštívil v květnu tohoto roku i český premiér Jan Fischer. Položil zde věnec, zasadil jedli a do knihy návštěv napsal: „Byl jsem hluboce dojat tím, co jsem viděl v muzeu a co se stalo na počátku 20. století. Nikdy bychom neměli zapomenout.“

Důraznější akt po vzoru Spojených států však v nejbližší budoucnosti v Česku čekat nemůžeme. „Není pochyb o tom, že šlo o genocidu, ostatně i Adolf Hitler, když plánoval vyhlazení Židů, prohlásil – kdo dnes štěkne po Arménech,“ říká ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. „Ale rozhodně bych nedoporučoval přijímání nějakých parlamentních rezolucí v tomto smyslu. Nemáme arménskou menšinu a takový krok by od nás neměl žádný velký význam. Pouze bychom rozzuřili Turecko.“

(Respekt, www.respekt.cz)