Prosinec 2010

Epištola malému českému člověku

Petr Chudožilov

K pokladu českého rodinného stříbra, s pietou předávaného z generace na generaci, náleží nevyhubitelná představa poměrně značné části národa a obzvláště jeho elity, že by se nemělo zapomínat na zájmy malého českého člověka. Této pohříchu spíše mytické bytosti bývá tělo propůjčováno jednou několika břitce výstižnými tahy tužky, jindy ušit je jí kabát v pětisetstránkovém románu, tu a tam vznese se do éteru v podobě vroucí kantáty či jen tak prostonárodního popěvku, avšak výlety do spolehlivě oplocené zahrádkářské kolonie, v níž je předpokládaná chatička malého českého člověka, nepohrdnou ani filozof, politický vůdce a placený odborářský funkcionář, poslední dva jmenovaní zejména před volbami.

„Na prvním místě však budeme v těchto volbách rozhodovat o tom, co bude s naší zemí po předpokládaném vstupu do Evropské unie, zda a jak se postaráme o to, aby byly ochráněny naše oprávněné zájmy, zda se v Evropě nadlouho nestaneme občany druhé kategorie, kteří možná ani nedokážou uhájit vlastní pozi hranice ěi majetky vzniklé historickým vývojem." (Václav Kla Pročjdu do toho. Press servis 2002.)

O původu malého českého člověka

Odkud ses vzal, malý český člověče? Položil sis již někdy existenciální otázku, kdo vyjmul tě z vroucí matérie nebytí? Byl jí snad praotec Čech, jenž usadil tě v samotě kotliny odříznuté od okolního světa neprostupnými lesy, močály a horami? Povily tě pasivitě pobízející časy pobělohorského temna z pera Aloise Jiráska? Anebo tvoje pseudoexistence vyvěrá teprve z kolektivního pocitu podřazenosti za dob hospodářského a kulturního rozkvětu vcelku liberální říše rakousko-uherské, již pokládáš; zčásti omylem a z části z trucu, za neútulný žalář národů? Lze vskutku oprávněně mluvit o nějakém trýznivém pocitu; českého průmyslníka, podnikatele a živnostníka, vykonavšího; na přelomu 19. a 20. století zázrak ekonomického vzestupu, pocitu, který trefně zformuloval kdysi na okraji publicistické glosy Emanuel Mandler slovy „čeští Němci, marná sláva, měli navrch!"? Vymyslel si tě Ignát Hermann? Karel Čapek, jenž jako jeden z prvních oslovil tě jménem? Vypěstoval tě k dokonale rozvinutému květu Bohumil Hrabal? Anebo přece jenom Jaroslav Hašek? „Buďme Češi, ale nemusí nikdo o tom vědět. Já jsem taky Čech," důvěrně nabádal k drobnosti v Osudech dobrého vojáka Švejka nadporučík Lukáš jednoroční dobrovolníky, samé Čechy. Ve společnosti mluvil německy, psal německy, ale rád si četl české knížky.

„Avšak mimoto, nemýlím-li se, v našich vůdčích lidech od samého počátku obrození hlásí se jakási nedůvěra k sobě samým – tíží je všecky vědomí malosti a odtud pak kolísaní, nerozhodnost, popřípadě pasivita. Tento pocit malosti cítí se u Kollára – cítí se u všech našich buditelů." (T. G. Masaryk: Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení. Vyd. J. Laichter, Praha 1896.)

Poklad na ostrově

Když oprostil ses, malý český člověče, od národní povinnosti nahlas úpět pod císařem pánem, jenž míval ve zvyku automaticky amnestovat „zločince" dopustivší se urážky panovníka, jakož i příslušníků jeho rodiny, a trest smrti politickým velezrádcům přistřihoval na zpravidla několik let doživotního žaláře, vklopýtnul jsi do nejistot a nebezpečí svobody první republiky, zachovav si přitom podivuhodný statut osamělého ostrovana. Rad vzpomínáš na rozmach mezi dvěma světovými válkami, kdy, obklopen rozvráceným Německem směřujícím k nacismu, dědičným nepřítelem Rakouskem, fašizujícími režimy v Maďarsku, Polsku a Rumunsku, stal ses obyvatelem československého ostrova svobody, demokracie a prosperity. Opravdu upřímně věříš, že téhož nekriticky radostného pocitu dopracovali se úplně všichni tvoji spoluobčané, najmě ti, jimž přisouzeny byly jako rodná řeč jazyk německý, slovenský, maďarský, polský a rusínsky, pomineme-li Židy a Cikány?

„Naše politika uvízla hned roku 1848 na písčině nacionalismu. Nacionalismem rozumím jednostranný kult jazyka a národnosti zapomínající na to, že národnost musí být založena na humanitě." (T G. Masaryk: Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení. Vyd. J. Laichter, Praha 1896.)

Kdo nebyl malý český člověk

Malý český člověče, věř, opravdu nemám ani chuť ani potřebu, natožpak povinnost, šťourat se v marastu tvé duše za časů Protektorátu Čechy a Morava. Nevím a nechci vědět, zda jsi patřil k desítkám tisíců přičinlivých jidášků, jež za heydrichiády udali svého souseda gestapu za přechovávání parašutistů jenom a jedině proto, aby vyřídili si s ním jednou provždy letitý spor o posunutou mez oddělující od sebe dvě nepatrná bramborová políčka za humny. Není mi známo, zda také ty ses podílel ve větší míře na arizování židovského majetku. Jsem si však dokonale jist, že jsi neseděl za řídícími pákami stíhaček a bombardérů československé perutě RAF, sestřelených nad Německem. Nebojoval jsi u Tobrúku, a dokonce i Buzuluk a Dukla jsou ti cizími, nic neříkajícími pojmy. Nevyhazoval jsi do vzduchu německé vlaky s válečným materiálem, ani jinak ses z opatrnosti raději nezapojil do domácího odboje a nikdy jsi vědomě nezavdál příčinu k tomu, aby ubytovali tě v koncentračním táboře. Řekl bych ale, že jsi to byl právě ty, kdo se dobrovolně přihlásil na práci do Hitlerova Německa v touze namazat si krajíc tlustější vrstvou umělého tuku. Když skončila druhá světová válka, již pět minut po dvanácté, nezbylo ti logicky nic jiného, než přidat se k prašivému dílu těch, nahonem upalovali a na lucerny věšeli Němce, ve vypočítavé představě, že přihrábneš si trochu jejich majetku.

„Představme si situaci, že naše republika je členem Evrop unie, a některý občan EU třeba z řad sudetských Němců obrátí na soud, pod jehož jurisdikci budeme spadat. Soud něj rozhodne – a tím například nastartuje kolotoč restitucí, finančních a majetkových náhrad a tak dále. Pak bychom se už bránit nemohli. Co nevyjednáte nyní, to už nevyjednáte vůbec." (Václav Klaus: Proč jdu znovu do toho, 2002.)

Neovlivnitelné přírodní jevy

Malý český člověk plných dvacet let po tak zvaném pádu železné opony stale ještě nenalezl potřebu využít osudové příležitosti k navýsost rozumnému počinu odrazit se konečně odrazit ode dna a důsledně zúčtovat úplně všechny bilanční položky ve s moderních dějinách. Odmítá připustit, že „Gottwaldův 1948" pouze stvrdil poměry, na něž bylo také jeho osobní zásluhou zaděláno dávno předtím. Ničivou kolektivizaci zemědělství, úpadek průmyslu a podnikatelského ducha, zkázu životního prostředí, konec právního státu, hluboký pokles všeobecné vzdělanosti, manipulování kultury a umění a devastaci mravů neklade za vinu ani tak komunistům, jimž ve volbách svým hlasem p půjčoval zdání legitimity, nýbrž v hloubi duše vše připočítá spíš k neovlivnitelným přírodním jevům, za něž nikdo nenese odpovědnost, on sám ze všech nejméně. Nevadí mu profláknutí komunističtí ničemové dřepící v současném parlamentu. Oplakává staré zlaté časy, kdy zdravotnictví prý bylo zadarmo v bláhové dětinské víře, že hodnoty nevznikají jeho vlastní prací nýbrž tak, že stát natiskne a rozdá peníze. Naříkavě pobírá n různější sociální podpory a vejhodičky a nic nechce slyšet o skryté nezaměstnanosti za vlády komunistů, jež ničila kulturu efektivní, v nejkrásnějším slova smyslu produktivní práce a nutila jej, aby si životní úroveň zvyšoval kriminálními prostředky. Necení si možnosti cestovat podle vlastního uvážení, jíž překonal mnohaletou izolovanost od ostatního světa. Proč porovnávat jedny poměry s druhými? Nejlepší je to doma.

„Avšak politikové naši, bez zkušenosti a tradice, byvše přes noc povoláni k organizaci nového Rakouska (po roce 1848, pozn. autora) byli tak překvapeni, že nevěděli, stručně řečeno, kudy kam. Byli po výtce literáti a k tomu většina literátů ze školy staré a zastaralé, a proto nedovedli jednat moderněji a nověji." (T. G. Masaryk: Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení. Vyd. J. Laichter, Praha 1896.)

Kam se schovat před budoucností?

Hlavou malého českého člověka honí se strašidlo Evropské unie. Převzalo tradiční roli, za starých časů obsazovanou císařem pánem, Hitlerem a Stalinem. Obejdeme se vůbec v budoucnu bez zahraničního nepřítele, vezmi kde vezmi, vůči němuž bychom se mohli definovat, jemuž připíšeme na futro všechny naše vlastní nedostatečnosti, škobrtnutí, selhání, plody nesprávných rozhodnutí, naschvály historie a zklamané naděje? Dřívější Němec, historický nepřítel číhající za neprodyšně uzavřenou státní hranicí, zdá se dnes malému českému člověku být vlastně mnohem méně nebezpečnou opcí nežli Němec moderní, důvěrně spřátelený soused, hájící společně s Čechy regionální zájmy v evropském společenství národů, napotvoru zrovna v okamžiku, kdy bychom se rádi konečně ubírali svou naprosto samostatnou, opravdu vlastní národní cestou. USA, od nichž nás – naštěstí! – spolehlivě odděluje oceán, zdály se být nadevše vítaným spojencem a vytouženým ochráncem až do chvíle, kdy si vzpomněly zbudovat na výsostném českém území jejich štít, ochraňující bohužel také nás před nepřátelskými raketami, a vzbudily tak podezřívavou nevoli ruského medvěda. Kam se konečně vrtnout, do kterého pískoviště strčit hlavu, jak bez úhony a s bílou vestou prokličkovat nejen již minuvšími vlastními dějinami, ale hlavně, jak se chytrácky pročůrat nejistou budoucností, kam utéci před oteplováním planety, pandemií prasečího moru a finanční krize, fenomény neznajícími hranic, kde koupit ropu a plyn, aniž bychom se zapletli, jak zúčastnit se evropské společné bezpečnostní, hospodářské a energetické politiky, aby nás to nic nestálo?

„Důvěřuji přirozenému, pozvolnému, evolučnímu vývoji – a to se o vytvoření Evropské unie rozhodně říci nedá. Jiná věc ovšem je, že když už tento kolos za našimi hranicemi existuje, co máme nebo můžeme dělat my? Nemyslím, že proti němu můžeme bojovat sami a zvenku. V žádném směru by to pro nás neb výhodné, a nakonec bychom do EU stejně vstoupili, jenže s j většími náklady." (Václav Klaus, Proč jdu znovu do toho, 2002.

My jsme krizi nezavinili!

„Nepřipusťte, aby ti, kdo krizi nezavinili, ji odnesli nejkrutěji!" Výzva 30 000 odborářů, demonstrujících letos z jara Hradčanském náměstí v Praze, nese všechny znaky rukopisu malého českého člověka, mazaně se vydávajícího za celý český národ. Nejenomže jsme nezavinili krizi – my jsme totiž nezavinili vůbec nic. Nikdy! První a druhou světovou válku jsme například taky nezavinili. Nikdy jsme nezavinili vůbec žádnou válku. Nechte nás v pohodě v útulné České kotlině. Jsme ostrov malých bezbranných Čechů v nepřátelském moři cizinců. Svět se nás netyká. Bereme, ale nedáváme. Přečtěte si naše národní pohádky. Jejich nejúspěšnější hrdina, český Honza, seděl doma za pecí a není známo, že by na tom někdy prodělal. Přestaňte konečně ohrožovat vašimi krizemi, válkami, nepokoji a novotami. Dejte peníze, jež nám beztoho dlužíte, protože jsme trpěli a nechte na nás, jak je použijeme. Jinak řečeno: jsem malý, slabý a nedostatečný, oprávněně proto vznáším více nároků a žádám více ohledů, nežli mně v mezinárodní společnosti náleží. Řekněme si rovnou: tradiční slabošské vyděračství malého českého člověka.

„Je to princip dobře známý z české obecní politiky i z národnostních tahanic za monarchie: co nám přijde levněji? Je skadální mluvit tak samozřejmě tváří v tvář obrovským francouzským vojenským výdajům a naprosté ležérnosti ČSR v poměru k její vlastní obraně po nejméně osm let před rokem 1936! Je za tím totiž vypočítavost: Francie nás ubrání. Že se jí do toho nechtělo, to je pak ta zrada. Partnerem ve vztahu k francouzské subretě (obraz autentický, 1939), je typický český Kecal, který počítá, co mu to vynese, a když nic, pak chytře vyhne se. Je to kalkulace nejenom na to, že Francouzi budou umírat za naše zájmy (což už samo o sobě je hnusné), ale dokonce i s tím, že nám obrana přijde levněji, že oni to za nás zaplatí." (Jan Tesař, Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky. Prostor 2000.)

Spisovatel a publicista Petr Chudožilov (*1943) působil v letech 1966-1969 jako redaktor v Literárních novinách (později přejmenovaných na Literární listy a Listy). Počátkem sedmdesátých let byl vyloučen ze Svazu novinářů a jeho knížka povídek Kapři v kvetoucích trnkách byla zakázána. Protloukal se jako měřič na vodních vrtech, noční hlídač, metař topič apod. V roce 1982 byl zbaven československého občanství, pod nátlakem emigroval se ženou, čtyřmi malými dětmi a psem do Švýcarska, kde žije dodnes. V loňském roce vydal román v epizodách Lahvová pošta zachycující éru normalizace.

(Revue Prostor)