Prosinec 2010

Když se Češi zasní

Erik Tabery

Kniha o tom, jací jsme a jací bychom chtěli být. Carl Gustav Jung vybízel své klienty, aby si zapisovali své sny a sami je i interpretovali, protože tak dochází ke sjednocování vnitřních protikladů a tím i k duševnímu vývoji. Pokud vezmeme tento přístup za svůj, mohl by nám historik Pavel Kosatík pomoci, abychom byli lepšími lidmi, respektive lepší společností. Ve své výjimečné knize České snění, jak už název napovídá, posbíral hned několik snů zdejší society.

Málokterý národ si kladl s takovou horlivostí otázky o své podstatě jako Češi. Jací jsme? Jaká je naše tradice? Kam patříme? Nad Čechy stále visela ona slavná česká otázka, kterou se snažily zodpovědět takové osobnosti jako prezident T. G. Masaryk, historik Josef Pekař, novinář Ferdinand Peroutka a desítky dalších. V 19. a první polovině 20. století bylo v intelektuálních kruzích nemožné, aby si někdo otázku po smyslu vlastního národa a jeho dějin nepoložil. Byla to obsese, ze které vyplývalo, že si svou identitou nejsme jistí a tak trochu si nevíme rady sami se sebou.

Kladení podobných otázek postupem času utichalo a dnes už téměř nezaznívá. Pavel Kosatík nám ale toto prachem zaváté přemítání o sobě samých oživuje a dělá to neotřelým způsobem – v šestnácti uzavřených kapitolách (původně šlo o časopisecký seriál) se rozhodl rozebrat české tužby či spíše iluze 19. a 20. století.

V časech, kdy byly české země součástí Rakouska-Uherska, například mnozí Češi snili o autonomii, jiní o tom, že se stanou součástí velkého slovanského Ruska. Moskva vůbec působila jako magnetické místo, které v posledních dvou stech letech přitahovalo fantazii českých intelektuálů. I proto Kosatík věnoval jednu kapitolu snu o Rusku a druhou snu o SSSR.

Už v 19. století se totiž podnikaly výpravy do Ruska, ze kterých se většina cestovatelů vracela s otevřenými ústy a nezdolným nadšením. Ne každému docházelo, že cesty organizovali carští úředníci, kteří návštěvníkům ukázali jen pečlivě vybraná a esteticky upravená místa, která se jevila dokonalá a idylická. Nadšení některých intelektuálů vzrostlo kupodivu i poté, co se rozneslo, že Vojtěch Sedláček dostal za svou oslavu Ruska briliantový prsten, který mu byl zaslán přímo z Petrohradu. Nejeden literát podlehl klamu, že se tak v Rusku vyplácejí všichni umělci, a tak se objevily i bizarní myšlenky na nahrazení češtiny ruštinou.

Kritických hlasů bylo málo. Proto budil velké pozdvižení Karel Havlíček Borovský, který v Rusku nějaký čas žil a přivezl si zcela jinou zkušenost. „Ruské mrazy a ostatní ruské věci uhasily ve mně poslední jiskru všeslovanské lásky; (...) a tak jsem se vrátil do Prahy Čechem, ba s jakousi tajnou kyselostí proti jménu Slovan.“

Touha po objetí Ruskem skončila (byť jen načas, bohužel) se vznikem republiky. V té době se Češi evidentně zasnili více než kdy jindy a začali si malovat až imperiální budoucnost. Například se vážně zabývali myšlenkou, že by měli mít své moře (kapitoly Sen o moři a Sen o cestě na jih). Mělo se toho docílit tak, že by se vytvořil koridor mířící Evropou na jih, který by nám zajistil nekonečný obzor. Dokonce o tom neúspěšně jednala česká diplomacie. Kosatík popisuje trauma některých osobností – třeba spisovatel Josef Müldner si prý posteskl: „Jenom moře odchovává velké státy... Již naše rozloha i počet obyvatelstva usvědčuje osud z nespravedlnosti. Mohlo-li si Finsko vybojovati svůj koridor k Severnímu moři ledovému, patřil českým zemím tím větším právem.“

V té době měli Češi vůbec dobyvatelské představy. Uvažovali o obsazení Ruska (díky legiím), útoku na Maďarsko a zabrání části jeho území atd. I dosažené úspěchy ale byly částečně nad naše síly. S Podkarpatskou Rusí jsme si nevěděli příliš řady (Sen o Podkarpatské Rusi), stejně tak s územím, které dříve bylo polské, maďarské či německé.

Zuby jsme si vylámali i na Slovensku, u kterého byla největší šance na úspěch (Sen o Slovensku). V 19. století bylo Slovensko pro Čechy dobrodužnou, divokou zemí s příchutí Orientu. Tady byl nejblíže naplnění sen o propojení slovanských národů, a tak se poměrně záhy začalo debatovat o tradiční bratrskosti Slováků a Čechů, pořádala se setkání zástupců obou zemí, vyzývalo se k utužování přátelství, kulturní výměně, téměř k adopci Slováků do českých rodin. Když ale v roce 1918 skutečně došlo ke sjednocení, přihlásila se tradiční bolest – uvědomění si, jak jsou sny vzdálené realitě.

Vše by mohlo fungovat za předpokladu, kdyby Češi brali Slováky za skutečné bratry, jenže oni se viděli spíše jako moudřejší rodiče. Tento pocit nadřazenosti vyvolávaly i objektivní důvody: zaostalost některých slovenských oblastí byla tak hluboká, že si s nimi centrální vláda nevěděla rady. Ve 20. letech Ferdinand Peroutka napsal: „Po převratu nám někteří radili, abychom obsadili Lužici a Vídeň. Dnes jasně vidíme pro sebe jediný rozumný úkol: dostat se ne jako dobyvatelé, nýbrž jako bratři do Bratislavy a Košic.“ V roce 1934 pak už jen konstatoval, že „dnešní stav mezi Čechy a Slováky je pro obě strany nesnesitelný“. Pouze čtyři roky poté se vztahy měly dramaticky vyostřit.

Pavel Kosatík v doslovu píše, že se nechtěl pokoušet zachytit skrze české sny národní charakter: „Vyvozovat z nich zákonitosti by vyžadovalo víc odvahy, než kolik jí čtení a promýšlení písemných pramenů umožňuje.“ Je pravda, že národní paušalizace jsou často otravné, zároveň si však lze těžko představit vhodnějšího autora, který by se měl do těchto riskantních interpretací pustit a stát se tak nejen vypravěčem, ale i vykladačem českých snů. Kosatík se totiž umí do tématu vžít, nahlédnout ho dobovými souvislostmi a dát mu i psychologický rozměr. Je proto škoda, že se tu komentářům a interpretacím dostává tak málo prostoru.

Z knihy přitom vyplývá řada závěrů, o kterých stojí za to přemýšlet – třeba už jen to, proč tak malá země měla tak velké ambice. Z výše uvedeného citátu Ferdinanda Peroutky o Slovensku je zřejmé, že Češi nezvládali ani správu vlastní země. A toto poznání a srážka s přízemní skutečností pak mnohé přivedly k naříkání na osud, k pocitu malosti a uzavírání se před světem. Tehdy si někteří začali vymýšlet hrdinské eposy (viz spor o rukopisy) a ještě v horším případě uvěřili tomu, že jejich sny se naplní, když se země zbaví nepohodlných menšin nebo na ně svede vlastní chyby. Z této iluze nás záhy vyvedlo „vlastní“ komunistické zlo.

Po přečtení Kosatíkovy knihy se člověk neubrání ještě jednomu poznatku: Tužby našich předků se podařilo naplnit jejich potomkům. Snad poprvé v historii si Češi užívají skutečné nezávislosti, se Slováky si rozumíme lépe než kdy jindy a stejně tak s Němci. Jsme součástí propojené Evropy, o které snili Masaryk, Beneš či Pekař, a díky Schengenu máme vlastně i „své“ moře, i když bez obchodních nároků.

Pozbyli jsme tedy nutnost snít? Určitě ne, jen už si lidé tak často nespojují své sny s osudem národa. Tedy kromě sportovních utkání. V době, kdy nehrozí vnější ohrožení, si lidé prostě žijí své osobní sny. Přesto je třeba dát si pozor na tenkou hranici mezi snem a falešnou iluzí.

Pavel Kosatík: České snění. Torst, 400 stran

(Respekt, www.respekt.cz)