Leden 2011

Přehled denního tisku listopad-prosinec 2010

Bohumil Doležal

Sobota 13. listopadu. Jako obvykle jsem si termín své nepřítomnosti v ČR vybral na tu nejhorší dobu. První (méně významná, ale to platí jen relativně) událost, která se mezitím odehrála, je aféra náměstka Bartáka. Bývalý americký velvyslanec v ČR a současný přední manažer Tatry Cabaniss prohlásil, že mu dotyčný v roce 2008, kdy byl taky náměstkem, ale ministryně obrany, na jakési neformální akci nabídl, že za určitý obnos urovná problémy, které vznikly mezi Tatrou a další „českou“ firmou, Pragou, v souvislosti s obří zakázkou na automobily pro armádu ČR. Pravdivost toho, co pan Cabaniss prohlásil, potvrdil svědek, prezident americké pobočky Tatry Sellars. Zatím co pan Cabaniss si přesnou sumu, jakou Barták požadoval, už nepamatuje, svědek tvrdí, že šlo o miliony dolarů. Ministr Kalousek, který se Bartáka před nějakou dobou ujal a pod nímž teď Barták náměstkuje, řekl sice, že jde o tvrzení proti tvrzení (a že by mělo být prošetřeno), ale jde bohužel o tvrzení jednoho proti dvěma. Sám Barták obvinění odmítl, ale požádal o udělení mimořádného neplaceného volna až do doby, kdy se věc prošetří. Premiér Nečas žádá (stejně jako Kalousek) o vyšetření padni komu opadni, je ale těžko se zbavit podezření, že má padnout především Bartákovi a spolu s ním v druhé řadě i Kalouskovi, který nejenže ho vzal pod svá ochranná křídla, ale navíc se dříve ve věci různých armádních zakázek angažoval. A dále: Podle Kalouska se Barták rozhodl k neplacenému volnu sám, podle premiéra bylo zapotřebí až jeho důrazné intervence u ministra financí. Zde, jak se zdá, je opravdu tvrzení proti tvrzení. Premiér také prohlásil, že Barták „nikdy nebyl členem ODS a jako náměstek ministra financí není nominantem ODS“. Nicméně předtím byl nominantem ODS jako náměstek Parkanové a jako ministr obrany ve Fischerově vládě. Kromě toho jeho vztahy s Nečasem byly v minulosti, jak aspoň píší v Právu, úzké a dobré. (Pan Nečas, když vykopávali Topolánka, prohlásil něco v tom smyslu, že v politice je člověk člověku vlkem; když jde o spravedlnost, případně pravdu a lásku, ovšem).

Zatímco vládní úsporné zákony prošly Senátem, jenž zasedal naposled ve starém složení, hladce (dalo se to očekávat), ODS se stejně hladce dohodla s ČSSD na rozvržení funkcí v novém Senátě. Předsedou se stává za ČSSD na ČSSD kdysi zcela nezávislý bývalý odborový předák a senátor Štěch (odbory přece mají být politicky nezávislé, že), po dvou místopředsedech si utrhly obě partnersky opoziční strany a poslední místopředsednické místo zůstalo na koho – no přece na Petra Pitharta za klub KDU-ČSL. Zapůsobilo zde nepochybně jak mocné, osobité kouzlo a šarm věčného senátního papaláše, který patří k Senátu jako ten čůrající chlapeček (mám na mysli sochu) k Bruselu, tak genius loci (fantom Senátu). Je pozoruhodné, v kolika věcech je nejbližším spojencem ODS je opoziční ČSSD, kdežto největším nepřítelem koaliční TOP09. Čímž se vracím k případu Barták, protože předchozí tvrzení chce malounko poopravit. Akce Barták není namířena jen proti Bartákovi, ale v druhém plánu proti Kalouskovi (je příznačné, že mohutně ji rozvíjí Mladá fronta Dnes, podobně jako minulé a úspěšné protitopolánkovské akce. Je taky poněkud zvláštní, že si pan Cabaniss na celou akci vzpomněl teprve teď (prý předtím neměl dost důvěry k českým vládním orgánům). A při vší úctě k předsedovi TOP09 a ministru Schwarzenbergovi, k tomu, aby z TOP09 vznikla skutečná politická strana (a ne operetní seskupení typu Děkujeme, odejděte) potřebuje schopného profesionálního politického manažera, jakým Kalousek opravdu je. Takže: hlavním nepřítelem ODS je koaliční TOP09 a hlavním nebezpečím místopředseda strany Kalousek (velmi dobrou orientační pomůckou při bádání o politickém pozadí různých afér jsou komentáře, sloupky, rozhovory atd. Daniela Kaisera. Je to žurnalista přímočarý a bezelstný: dnes např. v poznámce na první stránce LN uzavírá: „Nedávno ministr financí svého osočovaného náměstka Bartáka přirovnal k Leopoldu Hilsnerovi a sebe tak trochu k TGM. Protože svědectví Williama Cabannise je přísně vzato jen dalším tvrzením v řadě, měl by se teď Kalousek podle vlastní logiky v obraně Bartáka po masarykovsku ještě zatvrdit. Něco nám ale říká, že se spíš odtvrdí a že už si možná dokonce uvědomil, že ani jemu neprojde všechno. Povolební rauš končí, vítáme ministra zpátky na zemi.“ Sláva, Kalousek dostane zahulit.

Pro spravedlnost ocituji z LN i závěr analýzy s názorem předsedkyně ODS v Praze 2 Černochové, který odpovídá nejistotám, jež cloumají i s autorem těchto řádků: „Celý případ nicméně vzbuzuje několik pochybností. Patří mezi ně například to, proč Cabaniss o údajné korupci tak dlouho mlčel. ,Argument, že nyní je u moci vláda, která má v programu boj proti korupci, mi přijde nedostatečný. Nedá se proto vyloučit, že tato záležitost je zveřejněna na objednávku,´ řekla Mediafaxu místopředsedkyně bezpečnostního výboru sněmovny Jana Černochová (ODS).“

Pražský lídr TOP09 Tůma učinil ČSSD v Praze velkorysou nabídku. Nabídl jim pět křesel v radě a maximální zohlednění programového prohlášení sociálních demokratů v koaliční dohodě. TOP09 si také neklade žádné personální požadavky, pokud jde o účast sociálně demokratických zastupitelů v radě. To je sice maximálně vstřícné, ale opožděné, jednání mezi ČSSD a ODS už došla příliš daleko a lídr sociálních demokratů Dienstbier mladší, který byl pro koalici s TOP09, je už prakticky ze hry (což jsem ostatně na těchto stránkách předpokládal).

V Lidových novinách pokračuje též pod šifrou LN svůj zápas s hydrou nepovolaných fanatiků, autorů publikace Mýty o socialistických časech Petr Zídek. Porotu tvoří kromě něho (v tom se pan Zídek trochu podobá Václavu Klausovi, který sám moderuje i rozsuzuje debaty v CEP, jen naštěstí zatím není prezidentem) jedna učitelka dějepisu a jeden kvalifikovaný historik, Petr Blažek (není to snad nějaké pokračování zápasu o Ústav pro studium totalitních režimů?). Jediné, čemu se divím, je proč se pan Mlejnek procesu dobrovolně zúčastnil, do takové společnosti chodí přece člověk jen po předchozí důkladné průpravě, doprovázené velmi pádnými argumenty, ve které je mu vtlučeno do hlavy, k čemu všemu se má přiznat.

Úterý 16. listopadu (pondělí jsem z časových důvodů zatím nucen vynechat). „Považuji za nutné upozornit rovněž na fakt, že pan Cabaniss, který bývá tiskem označován neustále jako velvyslanec USA, je především soukromá osoba, pracující pro tatrovku. Otázkou je, na základě čeho dostal od svého přítele, ředitele Adamse, místo šéfa dozorčí rady Tatry.“ To řekl Právu v rozhovoru náměstek Barták. Je to možná poněkud neobvyklé, ale nezdá se mi, že by tu nebyly jakési paralely, samozřejmě jen velmi vzdálené a odehrávající se na daleko vyšší úrovni – viz např. pokancléřská kariéra Gerharda Schrödera.

Čeští a dánští archeologové otevřeli kryptu, kde je pochován slavný astronom Tycho Brahe, ale místo tělesných pozůstatků celebrity v ní našli koště. Poskytne tento předmět odborníkům dostatečnou informaci o tom, jaké byly důvody hvězdářova úmrtí? (Když jsem si zprávu, která se mi nesmírně líbila, důkladněji přečetl, zjistil jsem, že tělesné pozůstatky tam byly taky. Dokonce několika lidí. Škoda! Zpráva tím ztrácí mnoho na svém půvabu.)

V MFD se právem pozastavují nad úrodou velkých koalicí (a to ještě nevěděli, jak to dopadne v Praze!). Mluví o účelovém paktu, jehož hlavním cílem nejsou zájmy občanů, ale nerušené vládnutí místních bossů se slabou opozicí. To sedí.

Taktéž v MfD se ptali studentů třetího ročníku Smíchovské střední průmyslové školy, vychovávající budoucí počítačové specialisty, na to, co vědí o minulém režimu. Je zajímavé, že ti studenti mluví ve frázích o samých obecných věcech, lidských právech, nebo naopak že byla práce pro každého, atp. Jak to, že lidé, kteří se mají zabývat počítači, nevědí, že v tomhle oboru jsme byli jednak sto let za opicemi, jednak že počítače třetí generace na úrovni (většinou IBM, Siemens) si normální podnik mohl dovolit pořídit nanejvýš bezprostředně po roce 1968, pak spadla klec a nárok měly jen politicky preferované instituce. Že výroba počítačů třiapůlté generace v Rusku a ruských koloniích spočívala ponejvíce v tom, že se kradlo na Západě (pokud jde o software, pajcovali většinou kompletně systém IBM), a že když výrobci chtěli prosadit něco svého, bylo s tím spousta práce a tahanic. Že počítače a terminály zejména ruské a bulharské výroby byly většinou napůl nebo totálně (bulharské disky) nefunkční, že nevýsadní podniky, které si nakoupily IBM360, je musely udržovat při životě dlouho přes zaručenou dobu funkčnosti. A že to všechno souvisí se zoufalou nefunkčností ruského rudého samoděržaví. Práce za těchto podmínek byla plná zoufalé buzerace, která na první pohled vůbec neměla politický charakter. Velmi bych přál takovým chytrákům jakou je Petr Zídek a státotvorní historici z Ústavu pro soudobé dějiny, aby v pekle, kam se nepohybně dostanou, byli vybaveni počítačem třetí generace řady EC s bulharskými disky a pokoušeli se tam znovu a znovu ukládat své historické práce na téma, že kloudné věci se daly prosazovat i jinak, než navzdory bolševickému režimu. Já jsem se pokoušel čtrnáct dní uložit ve výpočetním středisku OPBH v Praze 6 jen nějaký program na zpracování údajů o bytech, disk fungoval na principu WOM (Write Only Memory), uložit jste tam mohli všechno, ale už nikdy jste to nepřečetli. V astronomii se takovému jevu říká černá díra. Bulhaři za to přirozeně nemohou, byl jim jen svěřen úkol, na který jednak neměli pořádné vybavení a který byl v ruském ústředí blbě vymyšlený. Tohle byla beznadějná všednodenní, hnusná rovina minulého režimu. Pokud člověk něco udělal (v tomhle oboru), udělal to, je mi líto, navzdory němu. A pokud byste chtěl snad odejít za lepším, jinam (nemyslím na Západ přes kopečky, samozřejmě), byl tu zákoník práce, který vám to umožňoval až za tři čtvrtě roku, pokud nějaký strejček s červenou plackou na klopě nezatlačil (což se stávalo jen vyvoleným). Jinak pochopitelně ani tenkrát nikde na nikoho tři čtvrtě roku nečekali. Nemluvme o boji za lidská práva a (dejme tomu, jen hádám, co mají učenci z Ústavu soudobých dějin na mysli), ani o umělcích a vědcích, kteří s pomocí režimu šířili slávu českého jména po celém světě, mluvme o těchto trablech obyčejných lidí.

ODS se prý hodlá v Praze domluvit s ČSSD a nabídnout pak, aby se neřeklo, jedno místo v radě také TOP09. Tak ryzí cynismus a tak obludná drzost tu snad v české politice po roce 1989 snad ještě nebyly.

Měl bych ještě zmínit podstatnou událost tohoto týdne, totiž dohodu o velké koalici (přesněji řečeno koalici poražených) v Praze a na její ohlasy. Předběžně jen tolik, že „viditelný odpor“ organizovaný hnutím či skupinou Vyměňte politiky, je střižený zoufale podle Děkujeme odejděte, a takové bude jeho trvání i výsledek. Není žádná náhoda, že se svou troškou do mlýna přišel i Václav Havel, spolehlivý hrobař efektivní politiky. Česká společnost je možná i díky Havlovi zoufale apolitická a politicky se bránit jednak nechce a jednak ani neumí.

Čtvrtek 18. listopadu. Ještě k „velké koalici“ (přesněji řečeno jde o koalici poražených) v Praze. Dohoda byla upečena v noci na středu, prý proto, aby TOP09 Odéesku nepředběhla. Je to jako z nějakého dobrodružného filmu. Předpokládám, že se pánové, zahaleni do dlouhých plášťů a v maskách plížili za hluboké tmy a v mihotavém svitu loučí podél zdi k zadní brance porodnice pana dr. Svobody. Formálně vzato je dohoda legitimní, obě strany, přesněji řečeno politici obou stran dostali od voličů dostatečně silný mandát, aby se podle vlastního rozhodnutí rozhodli pro to, co považují za správné a prospěšné. Pokud se během jejich vládnutí prokáže opak, doplatí na to v příštích volbách. Z politického hlediska je rozhodnutí nešťastné, protože znamená konzervaci současného stavu. Ani krásná slova programu, ani odstavení nejproblematičtějších postav pražské ODS nejsou přesvědčivým řešením. Pan Svoboda se dosud politikou nezabýval a v těch několika rozhovorech, které zatím poskytl, projevil dost velkou míru dejme tomu naivity. Má šanci stát se pro své pražské kolegy jakousi Kateřinou Neumannovou v kalhotách. Nabídka jednoho místa v radě pro TOP09 je vrchol cynismu – kdyby na to přistoupili coby nejsilnější strana v Praze, bylo by to docela nepochopitelné a navíc – chytráci z ODS a ČSSD by se s nimi podělili o zodpovědnost, aniž by jim poskytli kompetenci, která by byla té odpovědnosti aspoň trochu přiměřená. Něco podobného přece nemohli myslet vážně. Pokud TOP09 přistoupí na rozdělení hlasů v kontrolním výboru (TOP09 5, ODS 3, ČSSD 2, KSČM 1), přistoupí na to, že komunisté budou jazýčkem na vahách. Jinak je pravda, že do této situace se vmanévrovali sami tím, že příliš spoléhali na vstřícnost ODS (Člověk se těžko brání dojmu, že kdyby byla v květnových volbách ODS dopadla lépe než ČSSD, měli bychom tu dnes modrooranžovou koalici i na celostátní úrovni. TOP09 teď nezbývá, než přesvědčit veřejnost, že je schopna fungovat jako strana – to se nejlíp pozná na komunální úrovni. Pokud to dokáže, bude mít za čtyři roky v Praze jedinečnou šanci.

Zatímco statutární místopředseda ČSSD Sobotka zarputile trvá na tom, že nynější koalice na pražské radnici je nesmysl (má recht a ČSSD to odnese víc než ODS z téhož důvodu, proč ODS odnesla opoziční smlouvu víc než ČSSD), předseda ODS Nečas se začal vyjadřovat pythicky. Není pro tu koalici a diví se jí, ale vzhledem k chování TOP09 se diví méně než dřív. Protože podobně se vyjádřila i starostka Prahy 2 Černochová, jde, jak se zdá, o formulaci, kterou dnes v ODS používají povinně. Co je to za tajnůstkářství? Není to tak, že úbytek divení souvisí s tím, že odéesácký Teng Siao-pching na Hradě se nediví vůbec, naopak, je skoro nadšen. Koaliční dohoda je rozumná (k meritu věci se zatím nechci vyjadřovat, pokud jde o takové věci jako je veřejná doprava zdarma pro děti do 15 let a seniory od 65 let, považuji to za populistickou blbinu hodnou dr. Ratha (ODS prosazuje jen jedno z toho, druhé ovšem požehnala sociálním demokratům). Koalice mezi ODS a ČSSD prý vznikají všude, není tedy důvodu, proč by nemohla jedna vzniknout i v Praze (smysl tohoto argumentu mi uniká). Pražský magistrát netřeba démonizovat, o komunálních záležitostech rozhodují komunální politici (jistě, a buď dobře, nebo blbě).

Václav Klaus pronesl ve středu i dva slavnostní projevy. První z nich na pietním paktu u Hlávkovy koleje se týkal roku 1939. Na přetřes přišlo i sudetoněmecké téma. To, co se stalo u nás Němcům, se nedá srovnat se zločiny Němců. Když se to nedá srovnat, nedá se taky říci, co bylo horší a co méně špatné (řekne-li se o něčem, že je to nesrovnatelně horší, je to nonsens). Taky jsem v životě neslyšel nikoho tvrdit, že Češi napáchali ve válce více zla než Němci. Proč s tím Klaus polemizuje? Představa, že to zlo, co napáchali Češi, bude ještě menší, když se o něm bude co nejmíň mluvit, je infantilní. Druhý projev se týkal roku 1989 a je zajímavější. Klaus se sice domnívá, že téma komunismus si monopolizovali ti, kteří mají pocit, že po listopadu 1989 nebyli dostatečně oceněni (to je narážka na Havla?), pak ovšem hovoří o tom, že komunismus k nám nebyl zcela bez našeho vědomí importován zvenčí: to by jistě nebylo přesné, byl k nám sice zvenčí importován (proč Klaus říká komunismus a ne bolševismus, podíl Ruska nelze jen tak eliminovat), ale „zevnitř“ nadšeně přijat a iniciativně rozvíjen. A pokud se prezident zmiňuje o postmodernistickém útoku na samotné základy naší civilizace, o zpochybňování tradičních institucí a relativizaci hodnot, které byly po tisíciletí naší hlavní životní orientací, je na tom hodně pravdy.

Pátek 19. listopadu. ODS prý hodlá i nadále „držet“ jedno místo v pražské radě pro TOP09. Je pravda, že pokud by ho TOP09 přijala, byla by v radě jazýčkem na vahách. Jenže co by z toho měla? ODS by mohla doufat, že v případě některých konfliktních rozhodování by programové důvody Topku nutily podpořit ODS. Zároveň by ovšem TOP09 fakticky přestala být opozicí, a to za velmi levnou cenu. TOP09 to prostě nemůže přijmout a v ODS to nemohou nevědět. Pražský lídr TOP09 Tůma vyloučil, že by jako odškodnění přijal funkci ministra nebo předsedy kontrolního výboru na radnici (místo placené). Prý bude kandidovat někdo jiný. Možná, že by celý kontrolní výbor měla koalice svěřit svým lidem a komunistům, kontury nového pražského vládnutí budou tak ještě výraznější.

Agentura STEM má smůlu: ať dělá, co dělá, skoro pořád jí už několik let vychází jako suverénní vítěz voleb ČSSD. Stalo se tak i tentokrát, opozice by získala v Poslanecké sněmovně dostatečnou většinu 104 hlasů (díky velkému zisku ČSSD), VV ztrácí natolik, že se vznáší nad mimoparlamentní propastí, něco ztratily i obě větší koaliční strany. S napětím čekejme na to, s čím přijdou CVVM, Factum Invenio a zejména SC&C, jejichž předpovědi bývaly v minulosti pestřejší. (Jinak o tom, že vládní koalice, jako všechny vládní koalice v Česku, ztrácí a bude ztrácet, nepohybuji.)

Na velitelském shromáždění Armády ČR, které začalo včera v Praze, prohlásil prezident Klaus, že se Armáda ČR nesmí stát expedičním sborem. Nelze než souhlasit, hlasitě to předvedl hned na místě ministr Vondra. Klaus ovšem zároveň požadoval, aby se armáda soustředila hlavně na obranu země. Obrana ovšem neexistuje jen an sich, musíme vědět, kdo je potenciální nebezpečí. Když shrnu známé názory pana prezidenta, jsem na rozpacích: Rusové jsou naši kamarádi, islámský radikalismus se zbytečně nafukuje. Zbývají zastánci globálního oteplování, sudetoněmečtí revanšisté a jejich domácí přisluhovači a mocichtiví byrokrati z Bruselu: jak by měla vypadat naše armáda, aby se mohla vypořádat s těmito nebezpečími? Nemohu si pomoci, vychází mi kombinace velkohubé bolševické propagandy a StB. Výhody jsou zjevné: výrazně se ušetří na zbraních (a taky na uniformách, nebudou zapotřebí).

Podle agentury SANEP velké procento Pražanů považuje pražskou koalici za důkaz, že pražští politici opovrhují voliči. Podle bezděčného miniprůzkumu náhodně (z politického hlediska) vybraného vzorku obyvatelstva mohu výsledek potvrdit.

Dr. Rath navrhuje provést řízení s ministrem Kalouskem, který ho prý při jednání PS „mimo mikrofon“ hrubě urážel. Je to odveta za to, že Kalousek žádá, aby mandátní a imunitní výbor Ratha potrestal za veřejné obvinění Kalouska z opilosti na téže schůzi PS. K tomu je třeba dodat dvě věci: Kalousek údajně urazil Ratha mimo mikrofon (předpokládám, ze to nebude ani v zápisu ze schůze), kdežto Rath urazil Kalouska zcela veřejně. Pan Rath vystupuje v celém příběhu v jakési trojroli: jako obžalovaný (do té situace ho postavil Kalousek), jako žalobce (do té situace se postavil sám) a zároveň i jako expert na rozpoznávání opilosti, jakási živoucí obdoba přístroje, jímž je dnes už vybaven kdekdo, nejen policie ČR (i do této role se pasoval sám). Nejen v soudním řízení, ale ve slušné společnosti obecně je první a druhá role s tou třetí neslučitelná.

Jiří Franěk upozorňuje v Právu na to, že kolem soudního řízení s řidičem, který údajně vytlačil z dálnice automobil a málem zabil dva lidi, protože jejich auto mu bránilo rozvinout možnosti jeho superbu, vzniká poněkud lynčerská atmosféra. Uvádí přitom jako argument důležitou maličkost: dotyčný by to nemohl udělat, aniž by si dost poškodil vlastní auto (což se taky stalo). Je obtížné předpokládat, že by něco podobného udělal úmyslně (podotýkám jen, že to mohl udělat taky v záchvatu nepříčetného vzteku, ale to, že je schopen něčeho podobného, by psychologické nebo psychiatrické vyšetření mělo prokázat). Pak je taky možné, že to způsobila chyba v předjíždění, jejímž smyslem sice mohlo být způsobit předjížděnému nepříjemnost, ale ne takovou, aby ho málem zabil. Drtivá většina z nás viděla jen nepříliš kvalitní a na první pohled otřesný záběr z dálniční kamery. Franěk v té souvislosti píše: „Paragrafy trestního zákona … rozlišují jen trestné činy úmyslné a nedbalostní, nic mezi tím“. Na tom je hodně pravdy, a je mi líto, ale tak trochu to platí i o procesu s vítkovskými žháři (to říkám já, ne p. Franěk).

„Bývalému režimu připisuji k dobru vymýcení obrny, pravidelnou zdravotní péči o mládež, zejména tu zubní. Povinné očkování, síť jeslí a školek a masivní program škol v přírodě“, píše v Právu Jiří Hanák. Podobná slova chvály (úměrná době, očkování proti obrně tehdy ještě myslím nebylo) by bylo možno utrousit i o protektorátu a podobným způsobem se po válce před soudem hájil K. H. Frank (nikdo nehladověl, což byla pravda, když vynecháme ty, co měli tu smůlu, že byli zrovna v koncentráku nebo v base). Ostatně nacisté byli taky socialisté, jenom národní (přesněji řečeno používali cizího slova „nacionální“).

V Lidových novinách vybízí zase Zbyněk Petráček v souvislosti s Klausovým projevem k 17. listopadu 1939 mj. k tomu, abychom byli ostražití, když Němci narození po válce už nechtějí nést dědičný cejch jediných pachatelů. Může se v té výzvě přitom opřít o slovutné předchůdce, jednoho z nich, Pavla Eisnera. Dnes už ovšem není „strážnou vědou“ germanistika, nýbrž spíše oficiózní česká historická věda.

Sobota 20. listopadu. Žebříčky popularity politiků mají nízkou vypovídací hodnotu, respektive vypovídají obyčejně o tom, kdo toho dělá nejmíň a proto nejmíň zkazí. Předseda vlády (pokud celá ta vláda nemá fakticky svázané ruce) nemůže být příliš dlouho nejpopulárnějším politikem. Když ovšem politik ztratí za pět měsíců 28 % popularity a propadne se z prvního místa na dvanácté, jako se to stalo v průzkumu STEM Radku Johnovi, o něčem to svědčí – vzhledem k tomu, že je předsedou a výstavním exemplářem strany, také o tom, že se stranou to jde s kopce. Problém Věcí veřejných přitom není, že nejsou dost levicoví, ale že se jejich politický projekt, to, na co nalákali voliče (přímá demokracie po internetu) se ukázal být nefunkční a hodnotově irelevantní. Zlevicovění Věcem veřejným nepomůže, ale může položit celou koalici. Petr Nečas byl postaven do situace, kterou je sotva schopný zvládnout. Stačil si zatím znepřátelit TOP09, je v permanentním konfliktu s Kalouskem, teď přibudou problémy s VV, a nakonec mu zbude jen Václav Klaus, s nímž žádné velké terno neudělá, protože prezident má při vší své energičnosti z ústavy slabou pozici. „Slušný“ Nečas nedovede to, co perfektně zvládal „hulvát“ Topolánek: dělat konsensuální politiku, která drží vládu pohromadě.

V Lisabonu proběhl summit NATO, čestným hostem byl ruský prezident Medvěděv. Mluvilo se mj. o tom, že vznikne společný projekt protiraketové obrany pro Evropu a USA, a to v koordinaci s projektem raketové obrany, který vyvine Rusko. Plán NATO je, pokud jde o náklady, skromnější než ten Bushův, pro ČR bude funkční někdy v roce 2018. Jednalo se i o spolupráci s Ruskem ve věci Afghánistánu (Rusko se z pochopitelných důvodů nechce účastnit přímo vojenských akcí). Otázka je jen, co za to hlaváči NATO slíbí Medvěděvovi, a do jaké míry to bude na náš účet. Jsou tu trochu zneklidňující signály. Jednak se mi nechce věřit, proč by se Rusko mělo po divoké protibushovské politice zrovna teď celé prosvětlit a změnit se v kooperujícího beránka, a jednak mnichovanství je v politice našich západoevropských spojenců zakořeněno hlouběji, než si myslíme.

Předseda pražské ČSSD Hulinský poskytl rozhovor Právu a Lidovým novinám, oba vyšly dnes. Libuje si, že se ČSSD podařilo odvrátit hrozbu pravicové koalice a prosadit některé gulášové projekty (MHD zadarmo zatím pro mládež a důchodce, brzy bude pro všechny). Představil taky konkurenty z TOP09 jako buď sympaťáky s velmi problematickou minulostí (Laudát), nebo velmi problematická individua s velmi problematickou minulostí (Kalousek). Také Jiří Dienstbier ml. není nic moc, ale podpořil koalici ČSSD s ODS na Praze 2, kde spolupracuje s Aleksandrou Udženija, což je člověk, který ho může pozitivně ovlivnit.

Do případu pana Laciny, který způsobil nehodu na dálnici, jež málem skončila smrtí dvou lidí, asi soudní znalci moc jasna nevnesou. Dopravní psycholog o něm prohlásil, že by ho klidně doporučil i na řidiče autobusu, zároveň však nevyloučil ani možnost, že ve zkratu mohl nehodu vyvolat záměrně. Teď už zbývá jen si vybrat.

V Právu zveřejnil učený článek filosofický expert ČSSD Václav Bělohradský. Vyrozuměl jsem z něho, že pro současnou dobu (a zřejmě už i pro minulé století) je příznačný hněv, který působí ničivé dopady ekonomické globalizace. Upozorňuje, že i sovětské Rusko vzniklo kdysi ze „spravedlivého hněvu mas“, ale pak se to nějak „odspravedlnilo“. Schopnost proměnit formy spravedlivého hněvu v teorii a praxi systémových změn je prý největším veřejným statkem demokratické společnosti, kdežto „tekutý hněv“ vyvolaný globalizací lapají do příležitostných politických plachet strany vzniklé z pravice – nacionalistické, regionální, rasistické, populistické. Je mi líto, ale to celé je postavené na teorii, že hybnou silou dějin je nenávist („hněv“), teorii, kterou k dokonalosti dovedl v teorii Karel Marx, v praxi socialismus nacionální a „internacionální“ - bolševismus se brzy vybarvil jako zamaskovaný ruský nacionalismus. (Není náhoda, že obě hnutí se jako na největšího nepřítele vrhli na sociální demokracii, která se „odrodila“, postupně se osvobodila od ideologie nenávisti a přijala evropské, civilizované pojetí politiky jako vyrovnávání zájmů a konfliktů v duchu smíření, spravedlnosti a lásky). ČSSD je zatím někde na půl cesty mezi bolševickým a evropským konceptem. Jo a mimochodem, formulace o „revoluci hlav a srdcí“ není Masarykova, ale Havlíčkova.

Bývalý komunistický bachař a poté poslanec Vondruška zřejmě vyhraje svůj proces s disidentem Wolfem, kterého měl (podle vlastních slov neměl) v péči v Minkovicích. Pan Wolf si z minkovického „nápravného zařízení“ odnesl trvalé psychické následky a pro Vondruškova advokáta bude hračka vylíčit ho jako nedůvěryhodného. Minkovice měly, pokud se pamatuji, v sedmdesátých a osmdesátých letech mezi českou opozicí pověst dosti děsivé mučírny. To se opravdu nenajde nikdo další, kdo by byl schopen to potvrdit?

Prezident Klaus tvrdil ve svém středečním projevu, že německé násilí bylo nesrovnatelně horší než české násilí na Němcích. Německý prezident Wulff,který v pondělí přiletí do Prahy, prohlásil poté, že Němci způsobili Čechům nevýslovné utrpění. Myslím, že to mělo být naopak. Nejdřív měl Klaus přiznat, že Češi způsobili svým českým krajanům německé národnosti velké utrpení, a německý prezident mohl pak kontrovat. Klaus by tím byl prokázal něco, co nejen jemu, ale zvlášť jemu, a nejen v případě Němců, ale všeobecně, osudově chybí, tj. dobrou vůli. Pak mohl Wulff prohlásit to, co prohlásil, aniž by to vypadalo, že se pokouší rozlícené Čechy už nevím po kolikáté pacifikovat. Tedy přesněji řečeno, aniž by to vypadalo tak trochu servilně. Ale nic není ztraceno, Klaus to ještě v pondělí může napravit.

Historik Michal Ullmann mluví v rozhovoru s LN o „dnešním údivu nad tím, že lidé okamžitě nechtěli zavést kapitalismus“. Vysvětluje to tím, že měli se socialismem spojeny i životní jistoty, které jim poskytoval, a to pozitivní, co ve svém soukromém životě v té době prožili. Mám o tomto vysvětlení jakési pochybnosti. Jednak lidé v podstatě vůbec nevěděli, co mají pod slovem „kapitalismus“ rozumět. A jednak si lidé jen pomalu zvykají na to, že některé tabuizované věci se už „smějí“. U nás to trvalo do předvolební kampaně v r. 1990, pak se to najednou prudce zlomilo. Vzpomínám si např., jak jsem tehdy s překvapením zjistil, že stačí říci něco v tom smyslu, že komunisti jsou svině (supertabuizovaná věc), a srdce přítomných byla rázem na vaší straně. Když jste to ovšem vynechal, mohl jste se snažit, jak jste chtěl, a považovali Vás za nudného strejce, který navíc možná nemá jasno. Zvyknout si na to, že něco bylo dlouho zakázáno a najednou se to smí, dá práci.

Pondělí 22. listopadu. Jiří Paroubek vystupuje nadále jako dobrovolný poradce vedení ČSSD, pokud jde o kádrovou politiku. Připomíná tím trochu Miloše Zemana, jeho pozice je však lepší, ponechal si poslanecký mandát. V současné době se zabývá analýzou aktivity exministra zahraničí Jana Kohouta, který měl tu drzost, že (spolu)vydal výzvu Za slušnost v politice, a když někdo mluví o slušnosti, má Paroubek dojem, že jde po něm. Proboha, jak ho to mohlo napadnout? Z Kohouta se v podání pana Paroubka klube „Honza Kapsa II.“ Je zajímavé, jak omezená je invence odstavených papalášů z ČSSD. Rád bych doufal, že i do budoucna budou aktivity pana Paroubka v nejvyšší politice probíhat pouze v rovině částečné politické invalidity. Je to zábavné. Se Zemanem se ovšem nemůže měřit, nemá jeho invenci. Titul „státní vyžíranda“, který panu Kohoutovi udělil, to dokazuje.

Řidič, který při předjíždění na dálnici málem zabil dva lidi, dostal pět let natvrdo. Proti rozsudku se odvolal. Nechci nijak zpochybňovat úsilí soudu dobrat se pravdy, ostatně ke slovu přijde i odvolací soud. Pokud to dotyčný opravdu udělal schválně, zaslouží si jistě přísný trest. Problém je, že v takovýchhle mediálně přitažlivých případech, kdy se zdá, že pravda je viditelná už na první pohled, vzniká spontánně jakási společenská objednávka, s níž si soud musí poradit, protože jeho úkolem není vyjít vstříc lidu, ale vynést spravedlivý rozsudek. Palec je třeba držet ne těm, kteří si přejí hlavu obviněného na zlaté míse, ale těm, kteří usilují o spravedlnost.

V Praze je na návštěvě německý spolkový prezident Christian Wulff. Vyslovil názor, že v Česku nastal čas pro veřejnou debatu o historickém období po válce v někdejším Československu. Pan prezident spadl z višně. Taková debata se u nás zcela veřejně vede od převratu (přičemž začátky lze vystopovat už v r. 1968 a v disentu). Výsledky nejsou příliš efektní a jde to pomalu, jak tomu v podobných citlivých případech, kdy má nějaké společenství uznat svou historickou zodpovědnost, bývá. Prezident také nechce, aby se porovnávaly nacistické zločiny na Češích s následnými činy Čechů na sudetských Němcích. Co bude kdo s čím porovnávat, je věc naše a nikoli spolkového prezidenta. Trestné to zatím pořád ještě není. Nedá se popřít, že brutální poválečné české násilí bylo reakcí na německý teror za války. To ho vysvětluje, ale neospravedlňuje. Samozřejmě srovnávat vyhnání s například holocaustem lze, výsledkem je zjištění, že v případě holocaustu šlo o genocidu, v případě vyhnání o brutální etnickou čistku. Genocida je o třídu horší. Tj. vůbec to nejhorší. Je to ale pro nás ospravedlnění?

KDU-ČSL provedla ne zcela očekávaně dosti velké změny v nejvyšších funkcích. Předsedou se stal poměrně málo známý třiatřicetiletý politik Bělobrádek, údajně milovník kapely Orlík. Prohlásil o sobě, že vzhledem ke své původní profesi zvěrolékaře přišel do styku s mnohým dobytkem a řadou sviní a vždycky si s nimi poradil – a doufá, Že tak tomu bude i do budoucna. Jak vidět, nový předseda chce imponovat razancí: už ne dinosauři, ale přímo dobytek a svině. Mezi místopředsedy se vyskytuje i jedna blondýna typu VV. Strana se modernizuje formou, zůstává konzervativní obsahem. Je jí třeba přiznat, že na nejvyšších postech provedla dosti důkladnou výměnu stráží. V celostátním, výboru se to hemží známými tvářemi. Přesto se zdá, že KDU-ČSL chce změnit tvářnost i styl. Má docela dobré šance, zvlášť v době, kdy Věci veřejné ztrácejí pozice.

O TOP09 si v dnešním Právu pucuje boty taky ministr životního prostředí a místopředseda ODS Drobil. Připomíná mj. problematický Kalouskův pokus z léta 2006 vtvořit koalici s Paroubkem za komunistické podpory, za nějž zaplatil ztrátou předsednického místa ve straně. Nechci se v té věci místopředsedy TOP09 zastávat, byl to pro přihlížející dosti děsivý zážitek a zaplať pán Bůh za to, že členstvo KDU-ČSL projevilo mimořádnou morální čilost. Výsledek bylo bohužel zjevení Jiřího Čunka. Nemělo by se však zapomínat, že Kalouskovu saltu mortale, při němž skončil na nose, předcházely Topolánkovy námluvy s Paroubkem, ačkoli původní (správná) Topolánkova koncepce byla, že strany koalice musí držet pohromadě bez ohledu na to, kdo bude u vlády. A Kalousek byl předtím, ještě za Grosse a za Paroubka, zcela jednoznačně a loajálně orientován na budoucí spolupráci s ODS, což v lidoveckém táboře nebylo do té doby zcela běžné. Pan Drobil si to zjevně nepamatuje, možná je příliš mladý.

Rusko se bude účastnit na protiraketové obraně v kooperaci s NATO. Mělo by dostat příležitost postavit radar v Brdech, tamním obyvatelům by se to jistě líbilo (zpočátku by se kroutili, aby to nevypadalo blbě, ale opak by si dali říci – možná by šli dokonce i na rakety).

Daniel Kaiser komentuje v LN Kalouskova slova o tom, že pokud policie Bartáka neobviní, je očištěn. A píše: „My ale žijeme v zemi, kde se vyšetřovatelům už léta nepodařilo už léta dovést ke zdárnému konci jedinou aféru zasahující do vysoké politiky… Třeba se s tím někdy podaří hnout. Do té doby by i jen vytváření dojmu, že výsledky kriminalistů mohou posloužit jako test způsobilosti, mělo být společensky neúnosné.“ A co bude do té doby společensky únosné? Mediální lynč?

Úterý 23. listopadu. Německý prezident Wulff slíbil, že do české diskuse o vyhnání sudetských Němců nebude zasahovat. Je to velmi pěkné a rozumné rozhodnutí, bohužel neuskutečnitelné, protože už do ní zasáhl, a to nešťastně. Německý teror za války a český teror po válce se srovnávat dá, a srovnání je velmi plodné. A dělá to i Wulff a Klaus, oba říkají, německý teror byl obrovitě větší. Je přitom něco jiného, když to říká Wulff, a něco jiného, když to říká Klaus. To je první věc. A druhá: pokud nám německý prezident – jistě nechtě – chce tímto způsobem fakticky poskytnout odpustky za vyhnání Němců a hradní tisková lobby (např. Daniel Kaiser dnes v LN), se už raduje (jen to prý přišlo velmi opožděně, drzost je naše silná stránka), je třeba říci, že rozumní lidé tu o ně nestojí, protože jsme dospělí a dokážeme se se svou minulostí vyrovnat i bez toho. Zkrátka, je to, jak se s oblibou v českých oficiózních kruzích říká, kontraproduktivní. (Pozn. na okraj: v LN otiskli na straně 4 hezkou ilustrativní fotku: přísný Klaus pucuje vstřícného Wulffa. Nebylo by možné vyrazit z Němců zase nějaké prachy? Omluva bez odškodnění je něco jako nealkoholické pivo, ne?)

Soudní znalec z oboru komenictví vysvětluje v dnešní MfD Waltru Komárkovi, že podle nového nařízení vlády nejsme povinni vpustit do domu komeníka, aby nám komín vyčistil. Jen pokud by se něco stalo, poneseme na to plnou zodpovědnost. Karel Steigerwald si dal tu práci a spočetl, že v naší vlasti je celkem 1518 diplomovaných komeníků, kdežto komínů je 2,5 milionů, takže přepočtem má jeden komeník na 1 komín cca 8-12 minut času tak říkajíc hrubého (v případě, že by za účelem prohlídky a čištění byly všechny komíny soustředěny tak říkajíc na jedno místo). To je tak mimořádná koncentrace úředního alibismu, že by zasloužila bobříka vyčůranosti na tento měsíc (vyznamenaným by měla být vláda, která nařízení vydala, bohužel nemám čas ani chuť to nařízení shánět a studovat, znám ho vlastně jen z druhé ruky). Princip „v podstatě nemůžete dělat nic a odnesete si všechno“ je natolik plodný a má u nás takovou tradici, že by se měl octnout na standartě prezidenta republiky.

Řidič, který údajně vytlačil z dálnice auto a málem zabil dva lidi, dostat pět let natvrdo, rozsudek není pravomocný (odvolal se). Trest je označován za průlomový, rozsudek za exemplární. „Je to skvělý signál pro všechny slušné řidiče, kteří po silnicích jezdí“, prohlásil státní zástupce. Úlohou soudu není vysílat signály, ale rozhodovat spravedlivě. Považuji za velmi pozitivní, že o případu bude jednat odvolací instance, jen proto, že se mi zdá, že v případech, jako vystřižených pro lidi, kteří jsou vždycky hned se vším hotovi (mám na mysli veřejnost, ne soudce), je zásada „dvakrát měř“ velmi na místě.

Ministr Dobeš plánuje na školách povinnou etiku (od září je volitelná). Etika je pro mne neodmyslitelně spojena se Starým a Novým zákonem (přičemž to, co obsahují, není jen a v prvé řadě etika). Etika an sich neexistuje. Totiž etika multikulti a v rámci politické korektnosti.

Středa 24. listopadu. Zelení neuspěli se svou stížností proti pražským volbám u Městského soudu a hodlají poslat Podání k Ústavnímu soudu, kde prý panují rozdílné názory na to, zda byly či nebyly v případě Prahy porušeny ústavní principy. Vedoucí představitelé pražské ODS se domnívají, že i kdyby ÚS uznal stížnost SZ za oprávněnou, rozhodnutí by platilo až pro příští volby. To je absurdní, stížnost je na nespravedlivost těchto voleb. Není ale problém v tom, že by se tím zpochybnily i výsledky voleb v minulosti, kdy byl uplatněn tentýž princip? Zjevné se mi zdá být, že rozdělení Prahy na obvody výrazně a viditelně poškodilo zelené a VV. Politickým důsledkem je vytvoření nevěrohodné a politicky problematické koalice. Pochybuji jen, že v zniklý problém se dá řešit právní cestou, a nedá-li se řešit právní cestou, musí se z něho vyjít jako z vhodné materie pro politiku příštích měsíců a let. Považuji za nutné upozornit, že zvlášť těžce byla postižena SZ, kterou papaláši z ODS prakticky vyhnali ze zastupitelstva. Je to hnusné.

ČMKOS hodlá 8. prosince současně se stávkou demonstrovat na Palackého náměstí. Místo je velmi šťastně zvoleno, k jeho zaplnění stačí jen velmi málo lidí, v blízkosti jsou dvě ministerstva a velká nemocnice (rezervoár pro nábor stávkujících státních zaměstnanců). Protestuje se hlavně proti zákoníku práce. Škoda je jen, že stávka neproběhne před Mikulášem, aby vláda, sražená na kolena, mohla projevit vstřícnost, premiér Nečas by si navlékl bílý vous a nadělil by protestujícím platy srovnatelné s těmi, které berou poslanci-darmožrouti (poslance nepotřebujeme, nejlíp si uděláme demokracii bez nich).

Pozor na Němce! Jen co německý prezident simuloval německou sebekritiku, jiná německá ústavní instituce, televize ZDF, se pokouší poněmčit nám Karla IV., největšího z Čechů! Navíc z něho dělá předchůdce nacistů.

Karel Steigerwald vyčítá v dnešní MfD ministru Kalouskovi, že chce čekat ve věci náměstka Bartáka na to, co vyšetří orgány činné v trestním řízení. Každý u nás prý přece ví, že orgány činné v trestním řízení v takových případech nevyšetří nic. Nerozumím tomu, co je to za argument. Může za to, že orgány nevyšetří nic, Kalousek? Je ministr financí, nikoli vnitra nebo spravedlnosti. A je třeba odhodit formality, nečekat na zkorumpovanou policii a justici, zatlouci Bartáka, případně i s Kalouskem, do sudu, sud pobít zvnějšku hřeby a skutálet do Vltavy?

Barbora Tachecí pořídila tamtéž rozhovor s exguvernérem ČNB Tůmou. Zaujaly mne na něm spíš otázky, zvláště dvě. První zní: „Špitá se, že Vám osobně – nikoli TOP09 – bude dál nabídnuta židle v čele kontrolního výboru, a když to odmítnete, dostanou ji komunisté. Odmítnete?“ Je naprosto zjevné, že takovou nabídku musí každý slušný člověk odmítnout, kromě toho by to byla od ODS výrazná nabídka na smeč: dobře, tak si to dělejte pěkně s komunisty, ať každý vidí, o jakou „velkou koalici“ jde, my si myjeme ruce. Je pozoruhodné, že pan Tůma neodpověděl takhle rázně, ale na můj vkus poněkud nemístně pragmaticky (jako předseda výboru bych si nemohl přivydělávat). A za druhé: „Když se na to podíváme čistě pragmatickým pohledem, tak byste na místě ODS byl raději menším bráchou Topky a neměl primátora, nebo větším bráchou sociálních demokratů s vlastním primátorem?“ Tůma jim to nezazlívá, nevím proč. Rozhodnutí nemá být pragmatické (jen pragmatické) , ale taky legitimní, a pragmatismus není žádná dostatečná legitimace v situaci, kdy „pragmatické“ řešení vede k pokračování hniloby na pražské radnici, jen potěmkinsky maskovanému.

Dr. Rath se hodlá hájit proti Kalouskově stížnosti (Rath ho během jednání Sněmovny obvinil, že je opilý) u soudu. To je pozoruhodné: bude ho žalovat a jako svědka povolává sám sebe (poslanci jsou prý zaujatí a nedovedou Ratha jako svědka všech svědků posoudit objektivně). Poslanci naopak nehodlají zkoumat, zda byl Kalousek opilý či nikoli, nýbrž to, zda se dr. Rath choval jako sprosťák. To je věcný přístup a odpověď na otázku nebude, řekl bych, příliš obtížná.

Čtvrtek 25. listopadu. Podle průzkumu CVVM by v listopadu získala ČSSD 33 % (zvýšila proti říjnu své vedení o 2 %), TOP09 by těsně předhonila ODS (21,5 %,) a polepšila si o 6,5 %, ODS si zachovává svých 21 %. Komunisté klesli o 2 % na 10 %, Věci veřejné jsou na 5% hranici (-5 %). Z druhé strany se k 5% hranici blíží KDU-ČSL. Přepočteno na mandáty by koalice měla 103 mandátů. Z toho plyne, že roste počet stran, které mohou v budoucnu mohutně polykat a anihilovat voličské hlasy. Přitom jde o strany, které jsou skutečnou nebo potenciální součástí pravostředé koalice (zelení by dostali 2,5 %). Úbytě podpory koalice jsou signálem jakéhosi znechucení voličů. Daly se očekávat, ale přicházejí přece jen trochu brzy. Průzkum se konal ještě před uzavřením „pražské“ koalice ODS s ČSSD, ale v době, kdy už se o ní všeobecně mluvilo jako o nejpravděpodobnější variantě.

Policie se už nebude zabývat případem bestiálního hromadného vraždění Němců internovaných v českém koncentráku v Ostravě. Šlo prý o víc než 200 lidí, někteří se musili zabíjet navzájem. Věc vyšetřovala nejprve ostravská kriminální policie, pak komise Národního shromáždění, bylo zatčeno pět lidí, po únoru je pustili. Policie ČR si dnes s případem nic nepočne, potenciální viníci jsou prý všichni mrtví (přirozenou cestou, podotýkám). Je to tak, že se policie zabývala jen těmi pěti lidmi, kteří byli v roce 1947 vzati do vazby (a po únoru 1948 propuštěni?) Nemohlo být viníků víc a není možné, že někdo z nich ještě žije? Případ patří k věcem, o nichž mluvit je nejen povoleno, ale mám pocit, že dokonce oficiálně podporováno („excesy“), aby se nemuselo mluvit o podstatě věci.

Vládní koalice se shodla nejen na přímé volba prezidenta, ale i na tom, že bude volen dvoukolově, a to stejně, jako se volí senátoři (buď nadpoloviční většina v prvním kole, nebo postupují dva s nejlepšími výsledku do druhého kola). Protože ten systém volby podporuje i ČSSD, je pravděpodobné, že se podaří dosáhnout ústavní většiny, potřebné pro jeho schválení (statutární místopředseda Sobotka už naznačil své zalíbení v návrhu).

Předsedou Senátu se stal podle očekávání bývalý odborový superboss Milan Štěch. Má dobrý kádrový původ (dělník a člen KSČ), ale na druhé zase pro všechny případy dědečka agrárníka. Do KSČ prý vstupoval s heslem svého otce „můžeš být kdekoli, ale chovej se tam slušně“. Platí to i pro bordel?

Pátek 26. listopadu. KSČM prý v Praze na magistrátě obdrží místo předsedy kontrolního výboru. Podle Práva to říkají někteří pražští sociální demokraté (kteří pochopitelně nechtějí být jmenováni), podobnou informaci přinesl včera server Aktuálně.cz. V Hradci KSČM podpoří naopak koalici proti ODS. Nejpozoruhodnější situace vznikla v Brně, kde koalice ČSSD – ODS disponuje těsnou většinou: jeden komunista vystoupil z KSČM, stal se nestraníkem a vstoupil do klubu ČSSD. Stal se přeběhlíkem, nebo byl koalici pouze zapůjčen?

Analytici ČSSD dospěli k názoru, že ve spodních patrech politiky teď probíhá generační výměna. Odcházejí politici spjatí s Občanským fórem a nahrazuje je nová generace, která sympatizuje s ČSSD (patrně jde o synáčky tatínků, kteří kdysi do ČSSD houfně přestupovali z KSČ, podotýkám). Proto prý takový triumf ČSSD v komunálních a senátních volbách. Samozřejmě svou roli hraje i nespokojenost s vládní politikou, která se nejvíce projevila na „katastrofálním propadu Věcí veřejných“. Ve skutečnosti relativní neúspěch středopravých stran ve srovnání s komunisty s lidskou tváří je projevem nespokojeností s vládní politikou (žádná vláda dnes nemůže dělat politiku, s níž by byla většina národa spokojena) a propad Věcí veřejných naopak souvisí s tím, že je to divoký populistický experiment, na jehož základě sotva může vzniknout normální a stabilní strana.

Dva mladí Romové surově ztýrali a málem zabili dvanáctiletého „neroma“ (jak se to říká správně česky, aby to bylo politicky korektní?). Srovnání s vítkovským případem se přímo nabízí a internet je ho prý plný. Nevím: nešlo o předem připravenou akci (chtěli ho napřed okrást, ale nebylo o co), jeden z útočníků je mentálně postižený. Trestně postižitelný je jenom on, mladší (zjevně iniciátor) je nezletilý. Soud první instance nadělil staršímu deset let (víc mu dát nemůže, tolik myslím dostal kdysi i „spartakiádní vrah“ Straka). Rozsudek se všeobecně zdá příliš mírný. Soudkyně ale jinak jednat nemohla (mohla si ovšem odpustit výroky, za něž ji kritizovali i někteří její kolegové). To je jedna strana věci. Druhá strana je prohlášení starosty Nového Bydžova o tom, jak Romové terorizují město. Na podporu starostova stanoviska se ve městě podpisuje petice. Jeden z dotázaných Romů poukázal v ČT na to, že přece ne všichni Romové terorizují: to je jistě věcná připomínka, ale fakt je, že komunální politici mají s některými Romy problém a že problematické chování je v romské komunitě daleko rozšířenější než v té „neromské“. Shora se jim ovšem dostane jen lhostejnosti a jinak ještě povýšeného odsouzení od kavárenských lidskoprávníků. Obojí je projev zastírané bezradnosti. Tím se nezmění nic, problém poroste a jednou se vymkne státu z ruky.

Německo nařídilo odstranit ze svých velvyslanectví podobizny velvyslanců, kteří byli ve funkci před rokem 1951 (SRN vznikla v r. 1949). Zřejmě je mezi nimi hodně těch, co se zkompromitovali za Hitlera. Možná taky někteří, kteří se nezkompromitovali. Všichni budou učiněni neexistujícími od samého počátku. Moc by mne zajímalo, kolik současných českých velvyslanců bylo v KSČ a kolik členů KSČ (těch, kteří byli ve straně do poslední chvíle) bylo velvyslanci ČSSR ( později ČSFR) od listopadového převratu do roku 1991. U nás se snad naštěstí tabla všech bývalých velvyslanců na ambasádách nevedou.

Právo přetisklo zajímavý rozhovor s Adamem Michnikem. Svědčí o obrovských tenzích v polské společnosti: „Je třeba přiznat. Že v polské společnosti nastala dramatická polarizace, s níž si zatím nikdo neumí poradit“. To je pozoruhodné, podobná situace je v Maďarsku a má devastující vliv na veřejnost. Za Paroubka a Topolánka byla podobná situace i u nás (teď se ale zdá, že vyčerpaná ODS a ČSSD jsou v klinči, který se čím dál tím víc podobá objetí. Je velmi těžké najít to úzké pásmo politiky, které je na jedné straně ohraničeno falešnými a nepřípustnými kompromisy a na druhé straně pokračováním války jinými prostředky. Michnik má dojem, že v Rusku „pokračuje ostrý boj mezi prezidentem Medvěděvem a premiérem Putinem (ale cituje taky anekdotu, podle níž v Kremlu zuří zarytý boj mezi oběma tábory, potíž je jen v tom, že Medvěděv neví, do kterého patří). Nevím, otázka zda je lepší (liberálnější) Medvěděv než Putin, mi připadá stejně nesmysluplná jako otázka, kterou si kladli v roce 1968 čeští komunisté s lidskou tváří ohledně rozdílu mezi Brežněvem a Kosyginem.

Jakub Růžička z Občanského institutu se v MfD pozastavuje nad tím, když je koalice ODS s ČSSD v Praze označována za zradu na voličích, kdežto eventuelní koalice TOP09 s ČSSD ne. Jistě, věcně vzato jsou obě varianty legitimní, mluvit pateticky o zradě nemá smysl. Koalice TOP09 s ČSSD ale dává aspoň jakousi naději na rozbití „pražské magistrátní mafie“. ODS potřebuje čtyřletý oddychový čas. Koalice TOP09 a ODS znamená velké nebezpečí, že se TOP09 jen zaplete do toho, v čem je současná pražská ODS až po uši. Taky si nemyslím, že by mimořádná medializace Prahy byla logicky dána velikostí zdejšího mediálního trhu. Naopak, velikost mediálního trhu je dána tím, že Praha je nejen kraj, ale taky hlavní město státu.

Podle Luboše Palaty se polský exprezident Wa??sa obhajuje proti obvinění ze spolupráce s opolskou státní bezpečností tím, že kompromitující materiály proti němu vznikly v rámci diskreditační kampaně v osmdesátých letech, poté co se stal laureátem Nobelovy cenu míru. To je podivné: polská státní bezpečnost už v roce 1983 (tehdy Wa??sa cenu dostal) počítala s tím, že v dohledné době přijde převrat a její dokumentace se dostane do rukou vítězů, a proto si ji sama falšovala. Šlo tedy zjevně o mimořádně schopnou prognostickou instituci.

Vláda se shodla na návrhu, jak by měla vypadat přímá volba prezidenta, ČSSD souhlasí. To je poněkud podezřelé.

Sobota 27. listopadu. Redaktor Práva podepsal pod petici protestující proti koalici ODS a ČSSD Klause a Borise Šťastného. Obě jména se pak na petici objevila. Internetové petice jsou postavené na důvěře a dobré vůli, a pokud mají dosáhnout rozměru veřejné pouliční demonstrace, jsou nutně nespolehlivé. Je velmi snadné je zneužít a poškodit a obtížné je uhlídat.

ČR je již plně integrována do sjednocené Evropy. Neklamným znakem je, že se už zase jezdí do Drážďan a Pirny nakupovat. Ze strany našich sousedů je to doprovázené vstřícností (někde je možné platit v korunách, nápisy v supermarketech jsou v češtině a k dispozici jsou i české reklamní letáčky). To je neklamný signál toho, že Evropa, ke které jsme teď připojeni, je civilizovanější než ta, ke které jsme byli připojeni před rokem 1989, i když jezdíme na pořád stejná místa. Podle Klause nás zato připravili o suverenitu (to je v očích českého nacionála něco jako národní panenství, nakupujícím je to zjevně fuk a zlobili by se, kdyby jim to zlý černokněžník na Hradě zakázal). A možná jsme civilizovanější i my, nápisy „Češi nekrást tady“ se zjevně v okolí Drážďan nevyskytují. Dá se to ovšem vyložit i skeptičtěji, totiž tak, že jak si naši sousedé spočítali, se jim to obchodně rentuje i s tím kradením.

Ale abychom o panu prezidentovi před vánocemi nepsali jen ve zlém. Je to sice spekulace, ale možná, že denní zpoždění podpisu novely zákona o stavebním spoření je jakési „pozdvižení obočí“, a to by bylo v tomto případě docela na místě: dodatečně zdanit státní příspěvek na minulý rok je mírně řečeno problematické, i když chápu, že šetřit se musí, a moc. ČSSD má v této věci pravdu, a pokud se obrátí k Ústavnímu soudu, řekl bych, že v této věci má naději: to přece nebylo domluveno.

Předseda ODS Nečas bez okolků vyhodil svého místopředsedu Blažka (jednoho ze strůjců brněnské koalice ODS – ČSSD) z dozorčí rady s. p. Lesy české republiky. Jako předseda vlády to může, jako předseda strany ho nemůže vyhodit z místopředsednického postu, protože do něho byl Blažek zvolen. V ODS se někteří představitelé, např. místopředseda Senátu Sobotka nebo, ministr Pospíšil (v Plzni je rovněž koalice ODS – ČSSD) se lehce distancují, není prý dobré řešit stranické spory přes média. Věcně vzato, odvolání Blažka ze státní funkce není stranický spor a zdůvodnit to Nečas nějak musel. Problém je jen, že vyhazov si každý vyloží jako odvetu za brněnskou koalici s ČSSD (já taky), takže je to zástupná akce. Za Nečase se zatím postavili jen Němcová a Vondra, to není nic moc: Vondra projevil v minulosti velkou pružnost vůči předsedovi strany (jinému, ovšem) a paní Němcová tajně miluje prezidenta Klause, který na koalicích s ČSSD nevidí nic špatného. Nečas se kdysi (když svrhával Topolánka) vyjádřil v tom smyslu, že v politice neexistuje kamaráčoft. Možná že se mu ten cynismus teď vrátí jako bumerang, naneštěstí ve věci, v níž má nepochybně pravdu.

Pravda a Láska už taky není to, co bývala. Vévodí jí teď romský aktivista, přesněji řečeno šéf kapely Gypsy.cz Radek Banga, který podle Práva označil představitele státu za „prasata, kteří špiní naší demokracii“ (správně má být „která“, ta prasata). Demonstrace prý nebude stačit, politici prý musí tak trošku dostat přes hubu, ovšem obrazně, jak doplnil. Tedy zase obrazně řečeno akce novobydžovského typu. Jeden z aktivistů, kteří připravují demonstraci před magistrátem, měl zase označit pražského lídra ODS Svobodu za šachistu, „který před utkáním připravil soupeře o několik figurek a ještě má tu drzost tvrdit, že to bylo fér“. Pokud tomu dobře rozumím, ten pán má tu drzost tvrdit, že Svoboda má prsty v rozdělení Prahy na sedm volebních obvodů, což je nesmysl, v době, kdy to ODS prosadila, Svoboda ještě s ODS neměl nic společného. Prý se zdvihá největší vlna občanského nepokoje. No, to chci vidět, ostatně i takové okázalé akce jako „Děkujeme, odejděte“ nakonec přinesly, jak kdysi stálo v textu pod jednou Jiránkovou karikaturou (týkala se jiné věci) „hou-nou“. (Pokud jde o mne, koalice ČSSD – ODS v Praze se mi ani trochu nelíbí, ale ne proto, že by neodpovídala vůli lidu, případně daňových poplatníků, ale protože by byla jen pokračováním toho, co tu bylo v posledních letech, s trochu obměněnými pimprlaty).

V rozhovoru pro Právo obvinil Miroslav Kalousek předsedu Nečase, že „to vzdal“ na úrovni komunální. To je nespravedlivé, Nečas to prohrál.

Kouřim, je prý středem Evropy. Tomu nevěřím. Aby Evropa mohla mít střed, musela by být kulatá.

Ruská duma odsoudila masakr polských důstojníků v Katynu a označila ho za Stalinovo dílo. Proti byli jen komunisté. Skeptickému pozorovateli se může zdát, že Polsko našim východním bratrům připadá příliš veliké na to, aby ho mohli v dohledné době sežrat, a tak ho budou chtít pacifikovat a neutralizovat (podobně jako Německo). To, co pak z jejich bývalého záboru zbude, ovšem s radostí a bez obtíží zblajznou.

Klaus tlačí (dopisem) na premiéra Načase, aby se ČR vyvázala z povinnosti přijmout euro, jakmile splní předepsaná kritéria. Nevím, co je mu do toho, kdyby byl Nečas co k čemu (a měl dostatečně volné ruce), vzkázal by mu, ať si hledí svého. (Topolánek by to nepochybně udělal expresis verbis. Zlatý Topolánek!)

Pan Kaiser udělal pro LN rozhovor s německým bankéřem Sarrazinem, který napsal „kontroverzní“ knihu varující před muslimskými minoritami v Německu. Kaiser se ho mj. ptá: „Musí německá společnost, z níž kdysi vyšel Hitler, klást sama sobě v diskusi nějaké limity“? Otázka implikuje odpověď (ano!) a je to v podstatě drzost: samozřejmě že nemusí, stejně jako si ruská společnost nemusí klást limity jen proto, že kdysi přijala za vůdce Stalina. Svoboda je nedělitelná. Další otázka: „Na konci knížky rýsujete dva scénáře. V tom pesimistickém budou mít v roce 2100 muslimové v Německu převahu nad původním německým obyvatelstvem. Co by na tom bylo špatného?“ Jistěže, v případě Němců nic, že. Kdyby šlo o Čechy, bylo by to ovšem něco úplně jiného. Nebo by to bylo taky v pořádku? - Upřímně řečeno, bylo by to v pořádku, ale byl by to taky doklad toho, že Němci, případně Češi selhali. Že se to v dějinách stává, by pak byla jen slabá útěcha.

Pondělí 28. listopadu: Jihomoravský hejtman a budoucí kandidát na předsedu ČSSD Hašek neuspěl ve své domovské, brněnské organizaci – nominaci na předsedu strany tu získal jeho sok Sobotka. Hašek sice ve „svém“ kraji přesto proti Sobotkovi na nominace vede v poměru 4:3, rozhodující však bude, koho podpoří krajská konference. V této situaci se Hašek nechal slyšet, že když vyhraje, rád by viděl Sobotku ve vedení strany. To je hezká, ale poněkud předčasná vstřícnost, napřed je třeba vyhrát a pak rozdávat prebendy, skutečné, ne virtuální. Jinak to vypadá jako projev nejistoty a slabosti.

Zastánci nové, slušnější politiky v Praze prosazují své požadavky jazykem popelářů. Poté, co Radek Gypsy Banga označil představitele státu za prasata a vyslovil názor, že politici by měli dostat přes hubu (obrazně, ovšem, jak se dává přes hubu obrazně a čím se to liší od toho skutečně?), významný odpůrce politické nekorektnosti Jan Kraus mluví v souvislosti s pražskou koalicí o prasárně a zmiňuje jen tak mimochodem „házečku“, což má být defenestrace. Ach jo. Ani ta Pravda a Láska už není to, co bývala, a co jí chybí na politické síle, nahrazuje silou verbální. Naproti tomu jeden z architektů koalice, předseda pražské ODS Šťastný, nazval Krause „tukanem obrovským“. To je pozoruhodné: je to urážka, nebo ne?

„Internetová platforma“ Wikileaks zveřejnila sadu tajných dokumentů americké diplomacie. Je to nepochybně vlastenecký čin, otázka je, pro koho: pro USA rozhodně ne. V Moskvě, Pekingu a Teheránu mohou být spokojeni. Dotyčný americký úředník, který tak učinil (a už je za mřížemi), to udělal z lásky ke svobodě slova, která je nerozeznatelná od cynismu. Je zajímavé, je-li dnes, ve světě politické korektnosti, ještě možné někoho za něco podobného zavřít. Jsem optimista, myslím si, že v USA pořád ještě ano. P. S. dnešní zpravodajství ČT v té záležitosti (ve večerních Událostech) bylo hnusné a pobuřující).

Dalším ostrůvkem normality a důvodem k optimismu je Švýcarsko, kde v referendu odmítli vyšší zdanění pro bohaté (poměr hlasů byl 58 % proti 42 %. To je zajímavé, myslel jsem si, že referenda o daních nejsou přípustná). Triumf antipopulismu, v dnešní době tak řídký.

Věci veřejné se hodlají více zviditelnit. V každém kraji musí mít člověka jako je Radek John. Ježíšmarjá! (Ale nemají ho už náhodou?) Teď přišel John s tím, že Nečas má za poradce Ivana Langera. Proč my nesměl? To je Nečasova věc. A Langer není prašivý. To, co o něm zveřejnila kdysi MfD, bylo úplně neprůkazné. Možná, že užitečnější by možná bylo, kdyby se pan John zviditelnil pozitivně, sám nějakou vlastní úspěšnou iniciativou, a nezviditelňoval se po luxovsku, negativně a na účet koaličního partnera. Tím si VV preference nezachrání.

Věc s pobodanými dětmi v Ostravě se vyjasnila, policie zjevně obviní šestnáctiletého frustrovaného klacka, který si chtěl před sebou a před světem demonstrovat svou moc a sílu. Žádný Rom, předpokládal bych, že ti, co na internetových chatech předem věděli, kdo to udělal, se teď aspoň trochu stydí - kdybych ovšem nevěděl, že to nejspíš není pravda. Je příznačné, že podle toho, co stálo v tisku, si ten kluk chtěl demonstrovat svou sílu a mužnost na někom, kdo je slabší než on. Srab. Kdybychom zapátrali ve své poměrně nedávné historii, našli bychom nespočet trochu podobných případů, tenhle je nafouklý, jakási karikatura, a je to na něm proto dobře vidět. Nemůže se schovat za žádnou „spravedlivou odplatu“.

Úterý 30. listopadu. Ministr John zahájil válku s policejním prezidentem. Jinak se to nedá nazvat, protože sesadit ho nemůže. Vyzval ho tedy nikoli na souboj, nýbrž k odstoupení. K něčemu podobnému je ovšem policejní prezident méně než odhodlán a více než neochoten (citát ze Shakespeara). Obrátil se tedy o pomoc k premiérovi, což prý nebyla žádná náhoda. Premiér se cítí dotčen, že ho John o věci předem neinformoval, a zve ho na kartáč (pokud možno bez podpůrného doprovodu). John policejnímu prezidentovi vytýká personální politiku, masivní úniky informací a špatné hospodaření (to se dá vytknout každému). Za policejního prezidenta se postavila opozice (což by nebylo nic divného) a další prezident, totiž republiky: pozval si svého prezidentského kolegu na Hrad (jinak to nejde, policejní prezident žádný hrad nemá). Patrně v tom nebude jen prezidentská solidarita. Už dlouho se mluví o tom, že John svůj úřad nezvládá, účast hradního pána však dává nynějšímu sporu další dimenzi.

Nečas, tentokrát coby předseda (ODS) má problémy s se svým místopředsedou Blažkem. Poté, co ho odvolal jako premiér ze státní funkce, Blažek kontroval, že už sám dřív odstoupil. Nečas bojuje na dvou frontách: s TOP09 a s vnitřní opozicí, která se peleší s ČSSD, i když, jak sám tvrdí, daleko míň než v minulosti. Kromě toho zlobí i Věci veřejné. Zdá se, že jediný, kdo pana Nečase neobtěžuje, je právě ČSSD. Nezáviděníhodná situace.

Odpůrci pražské koalice slibovali své pražské koalici u příležitosti ustavující schůze zastupitelstva „černé úterý“, a svůj slib splnili. Pozicí koalice sice neotřásli, ale zviditelnili se jako sympatizanti TOP09 pod praporem Pravdy a Lásky a za duchovního vedení Václava Havla (byl přítomen i fyzicky, aby to duchovní vedení náhodou někdo nepřehlédl, jakýsi pozitivní protiklad Drákuly). Nevím, nakolik je to šikovné a prozíravé. Stejně, jako by měla ODS vykročit ze stínu Hradu (a za Topolánka se o to poctivě snažila), měla by se tu někdy taky ustavit nějaká opozice, která se sebou nepotáhne havlovské prokletí. Tentokrát se to zase neprovedlo, i když protestující použili některé spíše odborářské prostředky (např. pokus o vyražení dveří do radnice, naštěstí ne té historické na Staroměstském náměstí). Pro spravedlnost je třeba říci, že odpoledne nabyly protesty civilizované podoby: konstruktéři pražské lochnesky si budou muset zvyknout, že jim lidé na galerii pískají, mají proč.

O „odhalení“ (přesněji řečeno práskačské sérii) WikiLeaks se v českém tisku informuje děsivým způsobem. Dnes zveřejnili, že podle údajné zprávy amerického diplomata je prý Čína připravena pustit severní Koreu k vodě. Kdyby to byla pravda, maximálně jí to zkomplikují. Pak je ovšem těžké necítit za tím záměr. Je to špionážní hra? Pak by byl iniciátor v podstatě jasný.

Zatímco ostatní noviny se věnují WikiLeaks, chystané (a už uskutečněné) demonstraci před pražským magistrátem a sporem Johna s policejním prezidentem, v MfD se soustředili na to, že na policii se údajně kradou peněženky. Věnují tomu první tři stránky. Zpravodajství MfD má výrazně surrealistický charakter.

Nečtu noviny dost pozorně: teprve dnes jsem si z fotky v LN všiml, že sanitka, která propaguje lékařskou akci „Děkujeme, odcházíme“, je vpředu ozdobena nápisem „Náš exodus – váš exitus“. To si nedovolil ani dr. Rath, ten říkal jen, že pacient má stávkou trpět. Není to náhodou šíření poplašné zprávy?

Středa 1. prosince. Odpolední jednání na magistrátu proběhlo už relativně v klidu, dopoledne ovšem se ani organizátorům nepodařilo rozvášněné demonstranty, kteří obsadili jednací sál a zabránili zastupitelstvu jednat, uklidnit. Skoro se zdá, jako by se na ně (tj. na organizátory) vztahovala Havlova temná věštba „kdo seje vítr, sklízí bouři“. Protesty tohoto druhu se velmi snadno vymknou těm, kteří je vyvolali, z rukou, a z dvou tisíc právem rozzlobených demonstrantů se pak snadno stanou kraválisté trochu podobní těm, co je známe z fotbalových stadionů. Řeči o prasatech, prasácích, „házečkách“, rozbíjení huby a nabízení vajíček tuto proměnu podněcuje (běda tomu, skrze koho přichází pokušení!). Dva tisíce demonstrantů hlasitě protestujících na náměstí před radnicí má jakousi sílu a legitimitu, dva tisíce demonstrantů v jednací síni, kde nemají co dělat, má legitimitu nulovou. A mimochodem, opakování zvučných dutých frází typu „kdo seje vítr, sklízí bouři“ má svou komickou stránku, Martin Weiss v LN upozorňuje, že článkem s tímto názvem napadlo v roce 1989 Rudé právo výzvu Několik vět.

Jak se ukazuje, neodcházejí jen lékaři, o něčem podobném uvažují i „celostátní policejní ředitelé“ (cituji z Práva). Listu to sdělil odšedší náměstek policejního prezidenta Čech, který poté zakotvil jako náměstek na ministerstvu vnitra. Protože náměstkovských postů na ministerstvu je omezený počet, nedá se předpokládat, že by se dostalo na všechny. A protože se nedá předpokládat ani to, že byl o ně byl zájem v Německu a úvahy o tom, že by mohli skončit na druhé straně barikády (kde by o ně možná zájem byl), zásadně odmítáme, nezbývá než konstatovat, že lékaři jsou na tom líp. Boj o policejního prezidenta, který vede ministr vnitra s premiérem a asi i opozicí (přičemž policejní prezident má i podporu prezidenta), je poněkud zneklidňující.

Ministr vnitra se ovšem nezabývá jen policejním prezidentem, má svůj sen. Sen se vtělil do návrhu rozpočtu ministerstva vnitra na příští rok. Úřad počítá se ziskem 35 medailí na mistrovstvích světa a Evropy a s vytvořením 25 českých rekordů. Vyčlenil si na to už taky své lidi? A co s nimi bude, když neuspějí? Čeká je, vzhledem k tomu, že jde o „silové ministerstvo“, řečeno slovy Nerudovými „smrt v sedmi pušek dýmu“?

Vládní koalice uvažuje o tom, že by se starostové a primátoři volili přímo. To je výborný nápad: to, co se dnes odehrává na ulici, by se přeneslo na půdu Úřadu. O bezmocnost by se bratrsky podělili primátor a zastupitelstvo a míra nepořádku v české politice by ještě výrazně vzrostla, i když se to může na první pohled zdát nemožné. Nápady a iniciativy tohoto druhu jsou tzv. „politické roupy“. Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.

Čtvrtek 2. prosince. KDU-ČSL se profiluje proti vládní koalici: Podporuje odborářskou stávku 8. prosince (považuje stávku za krajní řešení, k němuž je možné sáhnout teprve tehdy, když ostatní prostředky selžou. Tato situace prý nastala, prohlásilo předsednictvo strany). Odborová stávka je ovšem namířená proti úsporné politice vlády a pokud uspěje, bude to znamenat, že se tu žádná kloudná a tedy bolestivá úsporná politika jiná neexistuje) nebude moci dělat. Zároveň je to v druhém plánu, je mi to líto, podpůrná stávka pro ČSSD, s níž je odborový skoromonopol těsně svázán. Stanovisko lidovců je signál, co strany, kterým tak či onak teče do bot, považují za populisticky nosnou profilaci.

Podobného rázu je angažmá ministra dopravy Bárty ve zdravotnické problematice (člověk by řekl, že uprostřed momentální sněhové katastrofy by ministr dopravy měl mít jiné starosti). Ministr je ovšem podle vlastních slov člen ekonomické porady ministrů a jako takový připravuje pro VV a předsedu Johna podklady pro koaliční vyjednávání o této problematice. Kromě toho je pan ministr, jak se říká, Johnova šedá eminence a fakticky prý stranu řídí. Sešel se za účelem přípravy reformy s předsedou ČLK Kubkem (který je zase v dobrých vztazích s dr. Rathem) a sejde se s ním znova, tentokrát už za účasti předsedy Johna (John je zjevně Bártův Medvěděv). Bárta též vyjádřil obavy z chystaného exodu lékařů (nevím, do jaké míry to VV získá stoupence, lidovci s odborářskou stávkou proti úsporám měli asi šťastnější ruku, ale u lidí pracujících ve zdravotnictví si nepochybně šplhne). To, že se ministr dopravy hodlá angažovat ve zdravotnictví, navíc takovýmhle způsobem, nesvědčí o premiérově pevné ruce.

To ovšem není nic proti tomu, co se děje v ministerstvu vnitra. Frontální útok ministra Johna na policejního prezidenta jaksi zastřel skutečnost, že ministr jmenoval svým zástupcem náměstka Michala Moroze, který – mimo jiné - zatím nemá odpovídající bezpečnostní prověrku. První náměstek ministra Salivar, zastupující ODS, se ocitl na vedlejší koleji, a zlé jazyky tvrdí, že Moroz (který rovněž vzešel z prostředí bezpečnostních agentur) fakticky ministerstvo řídí. Na situaci reagoval stínový ministr vnitra ČSSD Jeroným Tejc, a podle toho, co uvádí ČTK, je jeho reakce ani ne tak útočná, jako spíš poněkud vyděšená. Vyzval Nečase, aby přiměl Johna k Morozově odvolání. To, co se tu posledních dnech na vnitru dělo, ve mně totiž vyvolává reminiscence na jednu klíčovou událost z naší nepříliš vzdálené a nepříliš radostné minulosti.

Brněnský městský soud odsoudil tři exstudenty architektury, aby se dopisem omluvili pedagogovi z r. 1989 za to, že ho v listopadových dnech onoho roku nazvali arogantním a demagogickým kariéristou, zneužívajícím své postavení. Případ se táhne už od roku 1991, jeho peripetie jsou skandální.

Pátek 3. prosince. Prezident Klaus podrobil kritice vládní návrh na zdanění energie ze solárních elektráren a na serveru novinky.cz navrhl, aby solární energie byla zdaněna jen na rok, což by snížilo nebezpečí prohraných arbitráží. Zákon teď visí v Senátu, který ho může sněmovně vrátit. Nechápu, co je mu do toho. Má přijímat státní návštěvy, klást věnce a udělovat metály. Prezident by měl být pro parádu, zvlášť takový, co má sklony dokazovat, že je chytřejší než celá vláda dohromady a rozehrává coby (alternativní) hlava exekutivy vlastní politické hry. Takové chování, a ne zmíněný zákon, je nekoncepční a nesystémové z hlediska fungování státu.

Změny na ministerstvu vnitra pokračují. Podle deníku Právo je vypsáno výběrové řízení na činovníka, který má pečovat o „komplexní koordinaci zpracování koncepčních materiálů potřebných pro zajišťování bezpečnosti státu“. Jeho zařazení má odpovídat zařazení velitelů celostátních elitních policejních útvarů a má to být aktivní policista.

Cca 150 umělců a tvůrců podepsalo otevřený dopis předsedům parlamentních politických stran (včetně KSČM) o tom, že Česká televize se vymkla kontrole a je v hluboké morální a profesní krizi. Nedovedu to posoudit, mám s ČT poté, co zakázali Šímův pořad Bez obalu (nikdo z prominentních signatářů dopisu tehdy myslím neprotestoval) minimum zkušeností, navíc signatáři jsou většinou umělci a baviči často z podhradí (nikoli Hradu, ale už jen Hrádečku). Navíc s nepolitickou, „zábavnou“ částí ČT nemám zkušenosti vůbec žádné. Mohu jen konstatovat, že úroveň zpravodajství bývá občas otřesná, člověk má někdy dojem, že je to vysíláno pod kuratelou Lidového domu a Kremlu. Ale že by se zrovna tomuhle pomohlo „odpolitizováním“ Rady ČT, tomu moc nevěřím, považuji za ideální, kdyby byla složena pod kuratelou politiků, a to tak vyváženě, že účastníci by pro samé zuřivé spory mezi sebou navzájem už neměli mít čas se do ničeho plést. To se ale zatím nikdy ideálně nepovedlo (občas trochu ano). Udělat politicky neutrální veřejnoprávní televizi se tu nejen nepodařilo, ale nikdo se o to zatím vlastně ani nepokusil.

Na summitu OBSE v Astaně (nejde o obyvatelnou planetu mimo sluneční soustavu, ale o hlavní město Kazachstánu) se česká diplomacie cukala podepsat neslaný nemastný dokument, jehož jediným cílem zjevně bylo nerozzlobit Rusy, a vydupala si právo vydat text, v němž vysvětlí své výhrady k té společné deklaraci (OBSE asi není tou nejvýznamnější mezinárodní organizací na zeměkouli). To ji slouží ke cti. Neshody na konferenci se týkaly mj. i ruské přítomnosti v tzv. Podněstří (separatistický východ Moldavie). Nechápu, proč to Rusům nepřenechají, žije tam většina slovanského obyvatelstva, je to podobný danajský dar jako ruský východ Ukrajiny. A kdyby se ho Moldavané zbavili, poznalo by se daleko lépe, že jsou Rumuni (když mohou mít Albánci dva státy, proč by je nemohli mít taky podstatně větší Rumuni, když už žijeme v tak bláznivém světě).

Petruška Šustrová píše v LN v souvislosti s aférou Wikileaks docela pěkně o loajalitě. Jen jedné věci nerozumím: cítí potřebu se obhajovat před výtkou, že „disidenti“ zveřejňovali informace, které si „stát“ chtěl nechat pro sebe, porušovali tehdejší zákony a nebyli loajální. Zveřejňování informací, které chtěl stát tajit, píše Šustrová, byla loajalita k tomu státu, totiž vyšší stupeň loajality, loajalita k zákonům, který ten stát přijal. Pravda, výtka, že disidenti porušovali zákony, je nesmyslná. Které? Ale já se musím přiznat, že jsem k tomu státu nebyl loajální ani trochu, protože to nebyl můj stát, ale prachsprostá ruská kolonie. Člověk nemá povinnost být za všech okolností loajální k státu, v němž se octl, porušení loajality si však musí před sebou a před světem obhájit, což mu dá legitimitu (Šustrová v závěru přesvědčivě ukazuje, že v případě pana Assange o něčem podobném nemůže být ani řeči). Já za totality cítil loajalitu k lidem, kteří tu žili, k tomu, čemu se říká národ. K bolševickému státu ne, to byla docela jiná věc (dnešní stát, přes jeho strašlivé chyby, za svůj považuji a loajalitu k němu cítím).

Ekumenická rada církví se obrátila otevřeným listem k české veřejnosti, vládě a parlamentu. Upozorňují na to, že duchovní jsou dosud placeni státem, ale ne proto, že by chtěli, nýbrž nedostatečnou ochotou státu (a já doplňuji, i velké většiny české veřejnosti) vyrovnat se s problémem zabaveného církevního majetku. Při té příležitosti připomínají, že průměrný plat duchovního u nás je 16 000,- Kč, tedy přes 7 tisíc pod průměrem (podle správného českého chasníka je ovšem údělem správného křesťana žrát žaludy, jinak je pokrytec). Existuje představa, že církve si mají vydržovat výhradně věřící. To je dobré, poté, co byly církve (zejména katolická) o veškerý majetek a restituce proběhly víc než nedokonale. Říkají to titíž lidé, kteří zuřivě protestují proti tomu, aby politické strany žily jen z členských příspěvků. Situace v ČR je taková, že církve jsou tu podle přesvědčení většiny lidí zbytečným balastem. Proto je odluka církve od státu nezbytností. Zároveň by církve měly mít možnost si na sebe vydělávat. Jako každý jiný.

No a na závěr se musím svěřit s tím, že jsem zažil malé překvapení. Dnes mi zavolal pan Palata z LN s tím, že by se mnou jako s pověstným expertem na Maďarsko chtěl udělat malý rozhovor k nynější politické situaci v této zemi. Odmítl jsem. A to z těchto důvodů: za prvé, pokud bych cítil potřebu něco k Maďarsku napsat, udělal bych to v článku (nejspíš v LN), jsem publicista, a když s Vámi dělá někdo rozhovor, kočíruje Vás on, já se rád kočíruji sám. Osoba pana Palaty jako kočího rozhovoru je pro mne poněkud problematická, což jsem mu nezatajil. Za druhé, nezabývám se podrobně maďarskou současnou politikou, nemám na to čas, zajímá mne jen vztah Čechů k Maďarům (v rámci vztahů malých středoevropských národů) zejména tehdy, když např. čeští publicisté (všimněte si, že nikoho nejmenuji) cítí potřebu na Maďary machrovat a dávat najevo svou demokratickou nadřazenost. To, že současná maďarská vnitropolitická situace je nešťastná, cítí každý a kdekdo má chuť si zejména o maďarské středopravé politiky (tj. FIDESZ) pucovat boty. Je to snadné. To, co jsem považoval za možné a slušné k věci říci, řekl jsem v Maďarsku v rozhovoru pro maďarský list a v Událostech jsem to přetiskl. Cituji: „Mně je samozřejmě nynější maďarská vláda bližší než ta předchozí, i když i k té bych rád byl spravedlivý. Pro mne jako pro člověka zabývajícího se politikou je tu jeden problém: Orbán vyhrál příliš, vyhrál skoro všechno. Když si představím, že by se něco podobného podařilo u nás třeba ODS (jmenuji stranu, která je mi u nás blízká), vstávají mi hrůzou vlasy na hlavě. Je nešťastné, když je zcela legitimním způsobem natolik marginalizovaná opozice (neodhlížím přitom od toho, že si to způsobila o značné míry sama). Skoro bych řekl, že hlavní úkol, který před FIDESZem stojí, je vyvarovat se pokušení tuto situaci zneužít.“ Howgh (to už tam není).

Sobota 4. prosince. Vláda se rozhodla den před vypuknutím stávky zvýšit platy učitelů. Na průběh stávky to už nemůže mít žádný vliv, autobusy jsou tak říkajíc už přistaveny a to, proti čemu je stávka naměřena, je dáno mediálně a natolik pevně, že žádná pouhá skutečnost s tím nehne. Příznačné je, že podle agentury Factum Invenio 54 % občanů se stávkou souhlasí (37 % je proti), ale 46 % lidí zároveň podporuje snížení nákladů na mzdy státních zaměstnanců. Tedy snížení ano, ale ne takovéhle (má to snad znamenat „ale nás vynechte?“). Ještě s podivnějšími výsledky jiného průzkumu přichází agentura STEM: 69 % lidí považuje za povinnost státu zajistit práci každému, kdo chce pracovat, přičemž 62 % lidí zároveň hodnotí určitou míru nezaměstnanosti jako pozitivní, protože vede k větší úctě k práci. Dá se to myslím vysvětlit dvojím způsobem: za prvé, že jsme dosáhli výrazného populačního přírůstku - už je nás 131 %. Druhé možné vysvětlení by bylo, že těch 62 % lidí si myslí, že stát nemá povinnost zajišťovat práci těm, co pracovat nechtějí, jen nerozumím tomu, jak nezajištění práce těm, co si to vysloveně nepřejí, může vést k větší úctě k práci.

Někteří poslanci Věcí veřejných zaujali pozoruhodné stanovisko k zákonu o třetím odboji. Považují ho za potřebný a užitečný, ale jen tehdy, budou-li z něho vyloučeni bratři Mašínové (má se to udělat zvláštním paragrafem?). Krajně liberální je jedna ze stranických blondýn, paní Kristýna Kočí, podle níž je uznání Mašínů menším zlem než kdyby zákon vůbec nebyl. To snad ani není třeba komentovat. Je zjevné, že pokud ve společnosti o něčem existuje zásadní neshoda, nic se nespraví tím, že se jedno ze stanovisek povýší na zákon. Co se spravilo zákonem o tom, že se Beneš zasloužil o stát? (Zákon o třetím odboji se má údajně projednávat až po vánocích).

K zákonu se vyjadřuje v Právu i Milan Znoj. Mluví o tom, že někteří „antikomunisté“ prohlašují období normalizace za horší než padesátá léta, protože se zaprodávala „duše národa“. Škoda, že neuvedl, kdo tuhle nehoráznou pitomost tvrdí. Stalinský teror byl samozřejmě zcela podstatně horší, byl namířen proti nekomunistům (a přerostl nakonec v to, že se vraždící gangsteři začali zřejmě podle pokynů z Moskvy likvidovat sami mezi sebou). V době normalizace byli diskriminováni z velké části ti, kteří za stalinismu stáli ještě tak říkajíc na druhé straně barikády: není tedy divu, že jim normalizace připadá horší, je to ovšem velmi subjektivní měřítko. Rád bych ještě upozornil, že za stalinismu byli pronásledováni nekomunisté, nikoli „antikomunisté“ (pro lidi z Práva jacísi novodobí čerti: je dnes ještě povoleno být antikomunistou, nebo by se s nimi mělo rázně zatočit?) – tj. velmi často lidé, kteří pod vedením dr. Beneše, co se zasloužil o stát, připravovali půdu pro převrat, který semlel i je. Tito lidé samozřejmě musí být rehabilitování (stejně jako vyloučení komunisté pronásledovaní po roce 1968), což se většinou stalo (problém zbytkových trestů nechávám stranou). Velmi však pochybuji, že si právě tihle zaslouží nějakou placku. Rovněž Slánský a spol. si rehabilitaci nepochybně zaslouží, byli odsouzeni za něco, co neprovedli. Placku ani náhodou. Za matení pojmů považuji paušální zpochybňování „pravdomluvnosti StB“. Procesy, na nichž se StB v padesátých letech podílela, byly vylhané a za normalizace byli lidé velmi často souzeni za věci, které nebyly ani z hlediska tehdejších stupidních zákonů trestné. To ale vůbec neznamená, že by si StB sama falšovala dokumentaci, kterou si vedla pro své vlastní potřeby a pro potřeby nadřízených orgánů. Mocenský orgán, který by sám sebe tahal za nos, by nemohl vůbec fungovat. A pokud jde o „antikomunismus“, moc by mne zajímalo, co je to „komunismus“. Vím, co je bolševismus, co je „marxismus-leninismus“, vím, že nejpozději od roku 1948 do listopadu 1989 jsme byli kolonií bolševického Ruska, že KSČ a StB byly nástroje nadvlády rudého koloniálního impéria, a že každý, kdo se na jejich činnosti podílel, se podílel na vlastizradě (měrou samozřejmě různou); zároveň považuji za hloupou demagogii argumentovat tím, že pak se tedy např. každý, kdo byl v ROH, dopouštěl vlastizrady.

Antropologové, kteří zkoumali ostatky Němců, exhumované u Dobronína na Jihlavsku, zjistili, že šlo asi o 13 lidí a že na tom, co se zachovalo (mimochodem ve velmi špatném, stavu) nejsou patrny stopy násilí. Z toho v titulku Práva uzavírají: „příčina smrti Němců nejasná“. Myslím, že věc je naopak zjevná: všichni zemřeli sešlostí věkem.

Premiér Nečas vyrazil v rozhovoru pro Právo do boje proti kmotrům TOP09. Máme velmi dělnou vládu, největší strany si vyčítají kmotry, měly by taky vydat každá jakýsi svůj registr kmotrovských svazků. Navzájem si vyčítají, kdo v komunálních koalicích opomenul druhého. Jasné není pouze to, proč zrovna tyhle strany utvořily koalici. Současnou situaci by nejlépe vystihlo, kdyby tu nebyla žádná koalice, ale minimálně tři navzájem neslučitelné opozice. Prezidenty bychom mohli mít dva (stejně jako mají, pokud se nemýlím, v San Marinu dva kapitány – regenty): Havla a Klause. Pak by to nemělo chybu. Premiér Nečas je figura, která by se do podobného politického uspořádání velmi hodila. Divím se, že ho ještě nenavrhl.

Daniel Kaiser v rozhovoru s exvelvyslancem USA v Praze Stapletonem připomíná jeho „incident s prezidentem Klausem, kdy Vám (Stapletonovi) při schůzce říkal, že jestli Američané v Iráku najdou zbraně hromadného ničení, budou to nejspíš ty, které si tam těsně předtím narafičili“. Zároveň v jiné otázce tvrdí: „Můj čtenářský dojem z vybraných depeší je, že americká diplomacie bývá arogantní. Sdílíte ho?“ K tomu je třeba poznamenat za prvé, odkázat na Klausův výrok a zároveň mluvit o americké aroganci je řeč o provaze v domě oběšencově. Za druhé, že je něco jiného, když někdo něco napíše v důvěrné korespondenci pro své nadřízené, kterou někdo jiný ukradne a zveřejní, a něco jiného, když to někdo řekne tomu, koho se to týká, přímo do očí (s přesvědčením, že se mu za to nemůže nic stát). Jinak být panem Kaiserem, téma arogance bych vzhledem k druhé části druhé otázky („sdílíte ho?“) nechal stranou (i když musím, byť nerad, připustit, že pan Kaiser vůbec není arogantní vždycky, viz slavný velerozhovor s Václavem Klausem).

Pondělí 6. prosince. Jak vypadá členstvo našich politických stran? Percentuálně nejvíc po volbách přibrala TOP09 (ale má údajně 4404 členů, žádná díra do světa). ODS jich má něco přes 30 000, ale 4000 ztratila (to docela koresponduje). Sociální demokraté disponují skoro 25 tisíci, Věci veřejné mají dva a půl tisíce. Mohutně od roku 1990 ztratily i strany zakořeněné v minulosti: komunisté mají necelých 67 tisíc, lidovci 35 tisíc a „dotahují se“ na ODS, ovšem takříkajíc shora. V posledních čtyřech letech ztratili pět tisíc členů, patrně odúmrtí. Zdá se, že v naší zemi postupně opravdu vznikne sekta opovrhovaných „politiků“, jak předjímavě volají do světa různá protestní hnutí. Měli by nosit modré klobouky (jako homosexuálové v Boratově Kazachstánu, posléze budou soustředěni ve sběrných táborech, aby neškodili. Však my se bez nich už nějak obejdeme, žádní politici v pravém slovy smyslu tu nebyli už za totality a konec konců nebylo tak zle, že). Členové ubývají i odborům, prohlásil v ČT premiér Nečas, tady jednak může být přání otcem myšlenky, jednak je dnes asi problém odboráře spočítat, a konečně, odbory přece nepotřebují členy, stačí jim činovníci, peníze a autobusy (v tom se trochu podobají někdejšímu Občanskému fóru, jen nejsou plodem revoluční situace, nýbrž se revoluční situaci pokoušejí usilovně vyvolat, aby bylo vidět, že jsou taky k něčemu dobré).

Václav Klaus před časem hrozil, že zablokuje Lisabonskou smlouvu kvůli nebezpečí, že Listina základních práv EU může otevřít majetkové nároky sudetských Němců. Zřejmě je v ní nějak zakotvena zásada, že krást se nemá, ale jak všichni přívrženci ujišťovali, Listina, a tedy ani zásada neplatí retroaktivně, dřív se smělo. Vypadá to ale spíš, že Klausovi vadí buď některá „sociální práva“ z Listiny (v tom případě bych se mu až tak nedivil, ale měl to říci rovnou), nebo Lisabonská smlouva jako celek, nebo chtěl před národem předvést svou politickou sílu. Jenže: Klausova výjimka je přílepek ke smlouvě o přijetí Chorvatska do EU. Smlouvu musí ratifikovat obě komory parlamentu. V Senátu teď má většinu ČSSD, ale když smlouvu neschválí, zničí Klausův dodatek (vadí jim, protože tím občané ČR budou mít méně práv než ostatní občané Unie), ale zároveň zablokují vstup Chorvatska do EU, čímž se ještě podstatně zvýší opovržení, kterým častují české návštěvníky Dalmácie tamní hoteliéři, ale asi nejen to, a sociálním demokratům ubudou voliči. Pokud smlouvu odkývnou, bude jim doma právem vytýkána nedůslednost. Jedna ze zapeklitých situací, které pravidelně generuje česká politika. Kdyby ČSSD ještě velel Paroubek, nepochybně by vstup Chorvatska do EU bez rozpaků zablokoval.

ODS chce zvláštní program v ČT pro premiéra. Čas od času (to může znamenat i obden). Délku nespecifikuje, určitě to nebude víc než hodina, pokud si pan premiér nenajde dvojníka (nezvládl by to časově). Je to pozoruhodný pokus o výrazné snížení atraktivnosti veřejnoprávní televize. Teď už je třeba sehnat jen dostatečně vstřícného moderátora (kladeče otázek, které si pan premiér předem připraví), a název. Mohlo by se to jmenovat „Ano, pane premiére“.

Jihomoravský hejtman a přední činovník ČSSD Hašek nominoval zjevně ze své funkce kandidujícího na předsedu strany jako své kandidáty na příštího prezidenta pány Onderku, případně Škromacha nebo Zaorálka. Strašnější než Zaorálek by byl na Hradě snad už jen dr. Rath. Sobotka uvažuje o prof. Švejnarovi, to je přece jen normálnější typ (pokud by nepotřeboval ke zvolení jako minule komunisty).

Hlavní poradce Věcí veřejných pro penzijní reformu Pavel Rusý kritizuje v dnešním Právu ministra Drábka a jeho představy o penzijní reformě: „Reforma opět dopadne nejtvrději na lidi, kteří poctivě pracují a dosahují běžné příjmy.“ To je nádherná formulace: implicite se tvrdí, že když někdo dosahuje příjmů vyšších než běžných, nemohl se jich dobrat poctivou prací. VV zrají na úzkou spolupráci s KSČM. A Petr Uhl na téže stránce Práva píše, že StB vždy fabrikovala odboj z nevinných lidí. Má se tomu rozumět tak, že každý, kdo prováděl odboj, se provinil?

V Mladé frontě Dnes vyšel neuvěřitelný článek Ctibora Jappela WikiLekce. Autor vychází z převrácených premis: ve zveřejněné americké diplomatické poště jsou prý materiály, které ukazují, že americká diplomacie se nedrží zásad, které si sama vytýčila. Pravý opak je pravdou, americká vláda si často vytyčuje zásady, které nedodržuje, protože se buď dodržovat nedají, nebo nemají (klasický příklad: nesmyslně vytyčená sociální práva v paktech OSN). Prezident Obama se bohužel k této tendenci (slibovat věci, které se dodržovat buď nedají, nebo nemají) svou bombastickou volební kampaní přihlásil. Není tedy divu, že autor z premis dospívá ke zvráceným závěrům: „Klíčem k tomu, že pověst USA kvůli žádnému z hříchů minulosti tolik neutrpěla, byla otevřenost – to, že fakta vyšla na veřejnost a následovalo vyšetřování.“ Klíčem k tomu, že pověst USA v minulosti tolik neutrpěla, byla v tom, že dokázali rozlišovat mezi tím, co zveřejněno být má a co nemá, a že to, co zveřejněno být nemá (je naprosto legitimní, že některé věci zveřejněny být nemají), si dokázali ohlídat. Jsem přesvědčen, že důsledkem toho, co se stalo, bude obnova tohoto umění, a ne mccarthismus naruby, jakýsi jakobínský teror s lidskou tváří, jak to navrhuje navrhuje pan Jappel („vyšetřování“). Vyšetřovat je třeba v první řadě toho, kdo to WikiLeaks napráskal, a toho, kdo WikiLeaks provozuje.

Jen malá poznámka k chystané odborové stávce a k představám veřejnosti a opozice o reformách. Jak vypadají úspory po česku? Tak, že se bude šetřit, až se budou hory zelenat, ale nikdo přitom nebude muset pustit ani chlup. Spoření tohoto typu je fata morgana. Existují ho dva typy, úspory ŕ la David Copperfield (humánnější, pouhá dočasná pastva pro oči) a úspory ŕ la Woland (ďábel z Bulgakovova románu Mistr a Markéta, který převlékne dámskou část publika moskevského varieté do nádherných rób podle nejnovější francouzské módy – za Stalina, prosím – a to ošacení pak ovšem po skončení představení zase zmizí, takže nešťastnice se octnou ve spodním prádle).

Úterý 7. prosince. Exposlanec Schwippel zažil hořké zklamání. Přišel do Poslanecké sněmovny kdysi z ministerstva zahraničí a zaměstnavatel má ze zákona povinnost držet odšedšímu místo po celou dobu trvání mandátů a ještě rok poté. Pan Schwippel shodil spolu s Tlustým Topolánkovu vládu a domníval se, že má na rok po skončení volebního období vystaráno. Jenže ministr Schwarzenberg ho ve svém úřadě nechce (podivín, že) a předsedkyně Sněmovny může učinit v případě hodném zvláštního zřetele pro bývalého poslance výjimku. Schwarzenberg o ni zažádal a předsedkyně se k ní zatím „kloní“. Řekl bych, že ve jménu vyššího morálního principu by se měla nakonec doklonit, pan Schwippel je tak výrazná postava, že si výjimečné pojednání zasluhuje.

WikiLeaks zveřejnil depeši ministryně Clintonové, obsahující výčet objektů a prvků infrastruktury, jejichž ztráta by okamžitě postihla veřejné zdravotnictví, ekonomickou bezpečnost a/nebo národní a vnitřní bezpečnost Spojených států. Z reference a titulku v Právu (jde o “klíčové objekty zájmu USA ve světě“) se zdá vyplývat, že američtí imperialisté chtějí opět vztáhnout své špinavé pracky na něco, co jim nepatří. Ve skutečnosti jde o objekty, které USA považují za vhodné cíle pro teroristy a jejichž zničení by tak či onak zasáhlo i Spojené státy. Že zveřejnit takové informace (pod záminkou boje za maximální otevřenost) je zvěrstvo, zůstává mimo diskusi. Německé ministerstvo zahraničí v souvislosti s aférou vyvolanou WikiLeaks vyzvalo své diplomaty, aby svá hlášení psali vyváženě (!) a věcně. Měli by se spíš starat o to, aby se ta hlášení nedostala do nepovolaných rukou a ti, co je přesto zveřejní, za mříže. Proč se má vycházet z toho, že všechno někdo dřív či později ukradne? V takovém světě se přece nedá žít. Je třeba se starat o to, aby zloději dostali zahulit (tak se to aspoň dělalo doposud, v čase „před WikiLeaks“).

Jiří Paroubek poskytl Mladé frontě Dnes rozhovor, z něhož vyplynulo, kdo způsobil v létě jeho Pyrrhovo volební vítězství? Byli to všichni jeho spolupracovníci. Někteří byli přitroublí („diletanti“), jiní byli podrazníci. Častá je kombinace obojího. V každém případe se k ničemu moc nehodili, a za své pobývání v nejvyšším patře politiky vděčí výhradně jemu. Zároveň pan Paroubek nevyloučil návrat na český politický Olymp. Jak z rozhovoru vyplývá, bude si však muset zvolit zcela nový tým. Po to, co řekl, je jasné, že z podle jeho názoru je ten stávající pro něho nepoužitelný a zároveň nikdo z něho nebude po tomto zhodnocení o spolupráci s panem Paroubkem stát.

„Hlas ulice zařval“, píše v titulku svého článku s jistým zalíbením Vladimír Kučera. Aby nedošlo k mýlce, text se týká demonstrací proti pražské koalici. Nemám nic proti demonstracím, ale řvaní na ulici samo o sobě ještě nikdy nic nevyřešilo, naopak, následky bývají strašidelné. „Když nesouhlasíš se stavem věcí veřejných a chceš ho změnit, vstup do zavedení strany a začni dělat pořádek“, tvrdí prý podle pana Kučery „papaláši“. Vida, poprvé se mi dostalo titulu papaláš. Problém je v tom, že v našich stranách bývají ve většině bezohlední štrébři, ale pak je tam (na nižší úrovni) spousta slušných lidí, kteří jsou se stavem partaje zoufale a upřímně nespokojení a potřebovali by pomoc. Pokud všichni odejdou řvát na ulici, posílí se neblahý charakter našich politických stran. Když Masaryk mluvil o „politické práci drobné“, měl na mysli práci v politických stranách, a to v tomhle smyslu. Strany jsou špatné, protože lidi na ně kašlou a považují politické stranictví za špatné. To tu zavedl svého času Václav Havel a jeho garnitura. (Není od pana Kučery hezké, když - také o mně, jak nemohu nevyrozumět, Havla jsem vždycky kritizoval - píše, že jsem „se staženými kalhotami budoval svoji kariéru ve sféře mírného pokroku v rámci vedoucí úlohy KSČ, není to pravda). Představa, že by někoho mohli vyhodit z práce nebo šikanovat v práci za to, že demonstroval na Mariánském náměstí, mi připadá poněkud paranoidní. Ostatně, od čeho jsou tu odbory (kromě toho, aby pomáhaly ČSSD svrhnout vládu coby organizovaný řvoucí hlas ulice – v tomhle směru jasem velmi zvědavý na článek „Hlas ulice zařval II.“, týkající se zítřejší odborářské stávky).

Středa 8. prosince. Noviny jsou v očekávání odborové stávky zaměstnanců státní a veřejné správy, která má proběhnout zítra. Protože v tuto chvíli už samozřejmě kvůli zpoždění této rubriky vím, jak stávka dopadla, zmiňuji jen důležité okolnosti: někteří budou stávkovat, jiní se spokojí s tím, že stávku podpoří. Na poledne se plánují demonstrace ve dvaceti velkých městech. Doprava bude fungovat, navrhovaná blokáda dálnic se konat nebude. Premiér Nečas prohlásil, že nejde o korektní obhajobu práv zaměstnanců, ale o politickou hru, kterou rozehrávají odbory s opozicí s cílem destabilizovat zemi. Na tom bohužel něco je: demonstrací se hodlají zúčastnit přední sociálně demokratičtí a komunističtí politici, politické propojení odborů a opozice je zjevné a je to něco, co nemá být. Zároveň vláda odmítla ustoupit odborářským požadavkům, v podstatě to udělat nemůže, v takhle konfrontačně vyostřené situaci by se odepsala. Předseda ČMKOS obvinil ministra Drábka, že zakázal některým úřadům, které patří do jeho kompetence, aby stávkovaly. Drábek prohlásil, že lže. Kdo lže, by se mělo blíže zjistit.

Šéf WikiLeaks Assange byl v Londýně zatčen pro obvinění ze dvou znásilnění, jichž se měl dopustit ve Švédsku. Na policii se dostavil dobrovolně, o jeho vydání žádá země, kde údajné delikty spláchal. Obě historky jsou poměrně málo uvěřitelné a jejich případná trestnost je závislá od míry politické korektnosti, jíž je Švédsko prosyceno (ty ženy s ním šly dobrovolně, první vadilo, že mu při souloži praskl kondom, druhá podala žalobu, až když zjistila, že má konkurenci). Je politováníhodné, že tak v podstatě závažná trestná činnost (zveřejňování ukradených dokumentů, ohrožující bezpečnost mnoha zemí) je v současné době v podstatě nepostižitelná. Teodor Marjanovič v dnešní MfD píše: „I ten, kdo tomu protiamerickému aktivistovi nefandí, si musí říci: David internetové doby vs. velmocenský Goliáš.“ Jaképak „musí“, mne to ani nenapadne. A jakýpak „protiamerický aktivista“, to je podobný pojem jako „islámský bojovník“ Já si např. na rozdíl od pana Marjanoviče říkám: jeden výrazný darebák internetové doby versus demokratické země. A nevěřím tomu, že bych byl úplně sám.

Jeden z amerických dokumentů obsahuje např. techniku, jak bránit Pobaltí v případě ruského útoku. Rusko by samozřejmě na baltské státy neútočilo, něčeho podobného není vzhledem ke své vrozené mírumilovnosti schopné, napřed by v těch zemích zcela spontánně vznikly revoluční dělnicko-rolnické vlády v překabátěné podobě, a Rusko by jim pak poskytlo bratrskou pomoc, rovněž v překabátěné podobě. Plán na obranu Pobaltí neměl být zveřejněn (nechápu, jak někdo může mít tu drzost předpokládat nebo dokonce požadovat, že dokumenty tohoto typu budou zveřejňovány.

Šifra –ivi- se v Právu pohoršuje nad Orbánovými plány. Maďarská ústava má kromě odkazů na demokracii a právní stát mluvit i o tradicích svatoštěpánské koruny jako ztělesnění tisícileté maďarské státnosti (cituji z Preambule Ústavy České republiky: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé…“) a na vlajce se má objevit „znak uherského státu se svatoštěpánskou královskou korunou“ (připomínám, že jde o nynější oficiální státní znak Maďarské republiky, vlajka v této podobě se neoficiálně používá v Maďarsku i nyní). Pan –ivi- by neměl tolik počítat s tím, že o Maďarsku nic nevíme a že nám chybí elementární soudnost.

Pětašedesát let po odsunu Němců probíhá u nás s požehnáním německého soudu přísun jejich majetku. Město Cheb (kde se v roce 1945 totálně vyměnilo obyvatelstvo), tedy český Cheb, dostal zpátky lesy, které na německém území zakoupil v roce 1927 národnostně německý Eger. Rozhodnutí soudu je ovšem taky významný precedens, Pan Kerles, který o události v LN informuje, píše: „Pozemky v Rakousku a Německu před válkou vlastnila i řada dalších českých měst, ležících na území bývalých Sudet.“ Zdá se, že nás čeká skvělá budoucnost: bez jediného výstřelu se zmocníme částí nynější SRN a Rakouska. A budeme moci zapět (v českém překladu, pochopitelně): „Jetzt gehört uns Egerwald (tak se jmenuje ten kus lesa v Bavorsku, který získal zpátky soudním rozhodnutím Cheb) und morgen die ganze Welt.“ Jako tvrz demokracie ve střední Evropě si něco podobného bezpochyby zasloužíme.

Německý ministr hospodářství srovnal WikiLeaks se Stasi a vzápětí se za to omluvil. To je opravdu triumf politické korektnosti. Jediný rozdíl mezi oběma institucemi je v tom, že agenti Stasi poskytovali své informace sobecky jen dederonskému režimu a velkému bratru v Moskvě, pan Assange je nabízí komukoli, kdo bude mít zájem.

Svým způsobem zajímavá je i úvaha Davida Klimeše „Zatčením Assange nic nekončí“. Samozřejmě, stejně jako zatčením jednoho špiona, byť i průkopnického, nekončí dějiny špionáže. Pozoruhodné je, že úplně stranou autorova zájmu zůstal problém, že a jak se mají západní demokratické státy před touto formou internetového terorismu bránit (nepochybně to jde, stejně jako jde se bránit špionáži a terorismu). Protože co si s ním počne Čína, Rusko nebo Írán, není náš problém. Co si s ním počne náš nejsilnější a nejvýznamnější spojenec náš problém je, protože jeho oslabení znamená i výrazné oslabení naší národní bezpečnosti.

Čtvrtek 9. prosince. Podle odborářských údajů stávkovalo 148 tisíc zaměstnanců. To lze pojmout dvojím způsobem: škarohlíd řekne, 148 tisíc z 650 tisíc státních zaměstnanců. Optimista zdůrazní, že o 48 tisíc víc, než odbory původně očekávaly. Horší je to v případě demonstrací, tam se odhady účastníků sice liší podle toho, zda je dělali zainteresovaní odboráři sami nebo nezainteresovaná policie, přesto je zjevné, že když se všichni účastníci sečtou, nedá to ani náhodou tolik, kolik bylo v létě na oslavované pražské demonstraci. Poučení je tedy: raději stávkovat než demonstrovat. Poněkud překvapivé je, že předseda ČSSD Sobotka hovoří o „odvaze lidí, že se v ulicích nebojí postavit za svůj názor a svá práva“ (podobný obdiv k odvaze demonstrujících vyjádřil před pár dny v MfD Vladimír Kučera). Proboha, proč by se měli bát, pokud zrovna nedemolují vestibul ministerstva vnitra, a k čemu jsou naše odbory, pokud se neumějí zastat lidí, kteří by byli perzekvováni za účast na legální demonstraci?

Ředitel ČT Janeček se rozhodl, že zveřejní výrobní náklady pořadů, na nichž se podíleli protestující umělci, baviči a další „osobnosti“ (jde o dopis vládě a šéfům politických stran, v němž podepsaní apelují, aby se oslovení věnovali situaci v ČT, která se údajně vymkla kontrole). Nechci se do věci plést, což jsem už napsal, ale zveřejňování jistě vysokých honorářů nepovažuji za korektní: jednak vysoké honoráře jsou v této branži obvyklé a ČT se na nich s honorovanými dohodla, a jednak každá trochu větší suma vzbudí závist a nenávist, pan Janeček s tím, jak se zdá, kalkuluje. Obávám se, že spousta prostých českých lidí si řekne: je s vámi sice sranda, ale tolik peněz si nezasloužíte. Nepovažuji rozněcování podobných citů ve veřejnosti za slušné.

„Zakladatel“ serveru WikiLeaks Assange si stěžuje, že ho chtějí trestat za pravdu. To je smůla, např. Matu (skloňuje se to tak?) Hari za to, že říkala pravdu, dokonce popravili. Bohužel ji říkala na nevhodném místě.

Někdejší Paroubkův podrždeštník Jaroslav Tvrdík se poté, co přešel k Michalu Haškovi, stal terčem drsné kritiky svého dřívějšího guru a jeho choti (hlavní viník volebního neúspěchu, „prase“). Odvděčil se tím, že vyslepičil, co v posledních měsících radili ČSSD jejich zahraniční (američtí a izraelští) poradci: doporučovali sice soustředit se na zdravotnictví, ale vyměnit dr. Ratha, protože je krajně nepopulární. Paroubek odmítl Ratha vyměnit a zdravotnictví se proto hlavním tématem stát nemohlo (logice této věty nerozumím, klidně mohlo, nepomohlo by to ani neuškodilo). A po odstoupení Mirka Topolánka doporučili, aby se sociální demokraté, chtějí-li dosáhnout výsledku nad 30 %, zbavili svého předsedy. Poradci říkali to, co u nás každý viděl, pokud se omezili jen na to, bylo jejich zaměstnávání vyhazováním peněz – nicméně měli samozřejmě pravdu. Pravdu má však asi i Paroubek, když o Tvrdíkovi říká: beze mne by nebyl nic.

V MfD píše Martin Komárek o žateckých „událostech“ bezprostředně po válce. V doprovodném textu (nevím, zda ho psal také on, není podepsaný) se mj. praví: „Odplata, která postihla viníky válka, Němce, byla také krutá.“ Netušil jsem, že válku zavinili němečtí obyvatelé Žatce. V Komárkově článku se praví, žer není možné zpětné odstranění křivd bez nastavení nových křivd. Tomu nerozumím, mají se křivdy odstraňovat předem? A jak to, že u nás máme zákon o „zmírnění následků některých majetkových křivd“? To je možné, aniž by se způsobovaly křivdy nové? Zákon se ovšem okradených Němců netýká. Jeden z českých iniciátorů „smíření“ žateckých Čechů a Němců si stěžuje, že se u některých, jak se říká, bývalých rodáků projevují „skryté nacionalistické myšlenky“. Umí tedy číst myšlenky. A co je nacionalistické? Že jsou jim hezké řeči a mazání medu kolem huby málo? Chápu, že napravit všechny křivdy nejde. Ale v českém případě jde zmírnit následky některých křivd, tak proč to nejde nebo nešlo v tom německém případě?

Pátek 10. prosince. Dr. Rath prohlásil v parlamentní debatě, že on je bohatý „mimo politiku“, kdežto premiér Nečas, až skončí ve své funkci, nejspíš bude muset jít na úřad práce. Co je špatného chodit na úřad práce? Statisíce lidí chodí na úřad práce. Ti, kteří jsou chudší než dr. Rath. Já jsem taky chudší než dr. Rath. Být chudší než dr. Rath není žádná hanba. A tohleto si říká sociální demokrat a v lavicích PS mu ti, kteří si také říkají sociální demokraté, nadšeně tleskají. Ti lidé mají plnou hubu chudoby, ale ve skutečnosti normálními lidmi opovrhují. I oni nejspíš „zbohatli mimo politiku“.

Ředitel ČT Janeček poskytl rozhovor Právu. vyplývá z něho, že signatáři protestního dopisu upozornili na údajně vysoký plat. Teprve v reakci na to Janeček hovořil o příjmech, které berou protestující v ČT (zmínil jsem to včera). To činí jeho extempore pochopitelnějším, stejně si však nemyslím, že výhrady tohoto typu se musí oplácet stejnou mincí.

Alexandr Mitrofanov v Právu píše: „Poláci se netajili tím, že EU je požádala o zprostředkování vztahů s Ruskem jako zemi, která mu rozumí mnohem lépe než západní euročlenové. Polsko tak získalo výhodu. Znám minimálně ještě jednu zemi, která by to zvládla také, a jmenuje se Česká republika.“ Jistě, pamatujeme se, jak Edvard Beneš chtěl oplodnit „buržoazní“ demokracii ruským socialismem (rozuměj stalinismem) a budoval mosty na východ (nebo na západ?). Jak to tenkrát on a jeho stoupenci zvládli, je všeobecně známo. A to přesto, že o Rusku u nás zasvěceně psali už dávno předtím Havlíček a Masaryk (Masaryk i o tom bolševickém). Budeme zase zvládat umění strčit krokodýlovi dobrovolně a z blbosti hlavu do chřtánu? Korektní a v rámci možností třeba i přátelské vztahy s Ruskem ano, zprostředkování však přenecháme do budoucna dobrodružnějším povahám.

Ministr Lavrov se diví, že NATO „na jedné straně s námi dojednávalo významné dokumenty o společném partnerství, a na druhé straně za našimi zády řešilo problém, jak se před námi bránit“. Jistě, to není hezké, měli by partnersky strpět, až bude Rusko v rámci partnerství požírat jednu svou bývalou evropskou kolonii po druhé. Že by Rusové měli taky udělat něco pro to, aby se zvětšila jejich důvěryhodnost, nynějšího ministra zahraničí nenapadne. Musela by přijít jiná garnitura. Bohužel se zdá, že Rusko své před lety ještě upřímné odhodlání učinit se důvěryhodnějším už opustilo a vrátilo se ke koncepci partnerství tak říkajíc potěmkinského.

Bývalý vedoucí volební kampaně Paroubkovy ČSSD Tvrdík byl teď Paroubkem kritizován pro neschopnost (psali jsme o tom včera) a reaguje tvrdou kritikou: „Měli jsme špatně nastavený program. Na jednom setkání jsem použil větu: Aby byl náš program uvěřitelný, muselo by Česko disponovat ropnými vrty.“ Zbývá jen dodat, že to byl program, za jehož kvalitu zodpovídal on.

TOP09 začíná mít jakési problémy s integritou: zahrnuje pragmatiky kolem Kalouska a havlovskou lobby kolem Schwarzenberga. Navíc žije víceméně na hromádce se Starosty a nezávislými – pokud jde o jejich účast, jsou to dvě strany nebo útvar poněkud podobný někdejšímu Rakousko-Uhersku? Strana má teď prý 4400 členů – trochu moc frakcí na tak mrňavé uskupení. Rozhodně ke standardní politické straně mají ještě daleko, ODS i ČSSD mají před nimi, pokud jde o integritu technicky vzatou, náskok, a pokud si s tím v TOP09 poměrně rychle neporadí, čeká je něco jako exploze supernovy.

Za šéfa WikiLeaks se postavila zřejmě mohutná a aspoň trochu organizovaná armáda hackerů. Svět se mění, myšlenka internetu byla koncipována na předpokladu, že účastníky pojí dobrá vůle. Teď se tu prohánějí mohutné skupiny internetových teroristů, vypadá to trochu jako při somálském pobřeží. Jejich náboženstvím není islám, ale lidská práva a svoboda projevu v tom úplně nejširším myslitelném pojetí: je to daleko destruktivně, protože západní společnost proti takové zhůvěřilosti nemá žádnou obranu. Lidská práva a svoboda slova mají smysl jen jako nástroje k nastolení spravedlnosti. Vzal už někdo rakovinnou ideologii lidských práv a svobody bez zábran vážně?

Sobota 11. prosince. Dnes se v Praze konala „ideová konference“ Věcí veřejných. Strana má problém s klesajícími preferencemi, správný dojem, že postavení vládní strany růst preferencí nepřináší, a stejně správný dojem, že je to vyváženo výhodou být u slušně řečeno vesla. Bude zajímavé sledovat, jak toto dilema malého koaličního partnera Bártovi lidé vyřeší. Dřívější malé vládní strany (KDU-ČSL, ODA, US-DEU) se snažily být opozicí v koalici, moc to nefungovalo, po druhých dvou už není ani stopy, ta první se plácá v mimoparlamentním suterénu. Druhá možnost je zahrát si na kolektivního Melčáka, to by se ale VV taky nemuselo vyplatit. A třetí, nevyzkoušená, existovat mimo koalice a od případu k případu rozhodovat tu pro pravici, tu pro levici, podle toho, kdo víc slíbí. Je otázka, zda by si to velké strany nechaly jen tak a dlouho líbit a netrumfli je „velkou“ koalicí. Zatím, jak se zdá, ve straně sílí dojem, že historická role Radka Johna se vyčerpala, coby populární tvář jim pomohl do parlamentu, pak se rychle stal nepopulárním (sprosťák by řekl, znemožnil se). Bylo by opravdu praktičtější, kdyby stranu řídil její skutečný lídr (jeho odstoupení z funkce „volebního manažera“ nasvědčuje tomu, že si uvolňuje ruce, ostatně jaký má smysl ta funkce, když v dohlednu žádné volby nejsou?) Ale jaký smysl by pak měl John coby ministr resortu, který resort vidně nezvládá? Může mouřenín odejít?

Odborový papaláš Zavadil vysvětlil čtenářům Práva, že stávka dopadla výborně: zapojilo se 148 tisíc lidí, přes 190 tisíc lidí ji jasně podpořilo, podle průzkumů ji fandila většina občanů této země (tedy pokud tomu dobře rozumím, ti ji podpořili nejasně). Bohužel, úspěšnost stávky se pozná podle toho, zda stávka ty, proti nimž se stávkuje, viditelně poškodí a zda je jasně vidět. Když se stávkuje proti soukromé firmě, je to bez problému. Když se stávkuje proti státu, postihne to vždycky nutně všechny občany (včetně stávkujících, ale ti si to pak v případě úspěchu vynahradí, ovšem na účet těch ostatních). Taky je velmi svízelné, aby stávka proti státu neměla politický podtext. (Ne že bych si přál to zažít, ale velmi by mne zajímalo, co by dělaly dnešní odbory během vlády ČSSD? Nejspíš by zase rozdávaly vánoční kolekce a místo demonstrací pořádaly manifestace). Pan Zavadil po gottwaldovsku útočí na prezidenta. Je směšný, neumí si představit, jak žije pracující lid , mstí se za to, že ho odbory kdysi stávkou svrhly (už se nepamatuji). Vůbec nic nemám proti kritice prezidenta, dělám to rád a s chutí, ale mohu si to dovolit, jsem jen komentátor, ne čelný veřejný činitel. Aktivní politik by měl ctít tu funkci a aspoň trochu si brát servítky (jistě, polehčující okolností je, že pan prezident, jak je jeho zvykem, začal). Velmi dobré by bylo nestarat se o to, o kolik prezidentovi eventuelně stoupne plat (nezáleží to na něm, ale v tuto chvíli na Senátu), ostatně pan Zavadil taky určitě nežije coby almužník z čistého milosrdenství náhodných dárců.

Poslanci vládní koalice zamítli sociálnědemokratický návrh zákona o celostátním obecném referendu. Chtějí po konzultaci s opozicí připravit vlastní zákon. Je pozoruhodné, jaké myšlenkové úsilí věnuje ČSSD technikám, jak zvrátit výsledek květnových voleb, které pro ni nedopadly dobře. K Ústavnímu soudu a ulici přibude ještě přímá demokracie. Paroubek odešel, paroubkismus zůstává: je to jen jiná verze známého „až vyhrajeme, všechno zrušíme“. Paroubek teď poněkud zapškle kritizuje jednoho svého bývalého spolupracovníka po druhém, ale měl by být vlastně pyšný: trvale obohatil postkomunistickou politiku (pokračování třídního boje, resp. vedení občanské války jinými prostředky) o další dimenzi. Změna je, jak se zdá, trvalá a nevratná.

V kraji Vysočina už podepsalo výpověď 80 % lékařů (rozuměj nemocničních). Děkujeme, docházíme, náš exodus, váš exitus. Vláda, resp. její předchůdci, si tuto patálii zčásti zavinili sami, problém zdravotnictví podcenili už na samém počátku. Jako laikovi mi vždycky připadalo a dodnes připadá divně, jak je možné, že v části resortu panuje kapitalismus, kdežto v druhé (nemocnice) socialismus. V jednom soukromé podnikání, v druhém něco jako státní direktivy. Taky mi připadá divné, jak může podnikání spočívat v dravé soutěži o to, který podnikající subjekt toho víc vyrazí z pojišťoven. Tato starost by měla snad být ponechána pacientům a mezi pacientem a nemocnicí by měl existovat přesně vymezený vztah zákazník – poskytovatel služeb (není pravda, že zdraví není zboží, v současné době je víc než kdy jindy, jen je to nejapně ideologicky maskováno žvásty o tom, že zdraví je posvátnost a národní poklad. Mělo by se s ním solidně obchodovat, teď se s ním odporně a zlodějsky kšeftuje, za což lékaři samozřejmě nemohou. Díky tomu taky neplatí heslo „náš zákazník – náš pán“, zákazník není žádný zákazník a jeho postavení je velmi slabé. Když však už věci zašly tak daleko (po exodus a exitus), nezbývá vládě než neustoupit ani o fous: tak jako Ronald Reagan kdysi neustoupil leteckým dispečerům. Ostatně nejde primárně o zápas s lékaři, ale o zápas s rathovskou lobby, které kdysi Paroubek propachtoval státní část českého zdravotnictví.

Arcibiskup Duka bude mít vlastní pořad v Radiožurnálu. Na to se jeho předchůdce kardinál Vlk nikdy nezmohl. Vida, jak se vyplatí být hodným a chápavým arcibiskupem s dobrými vztahy na Hradě. Hlavní otázkou ovšem je, zda se to ukáže být dobré pro katolíky, nebo jen pro pana arcibiskupa.

Podle MfD byla prý debata okolo volby ústředního tajemníka ČSSD na předsednictvu strany velmi vzrušená (připadá mi divné, proč si ČSSD nezvolila co nejrychleji po Paroubkovi nového předsedu, ale teď volí ústředního tajemníka, který svému budoucímu předsedovi cestu k předsednickému stolci bezpochyby urovná; zato chápu, proč Michal Hašek protestuje, i když na druhé straně vůbec nechápu, jaký je rozdíl mezi ním a Sobotkou). Dr. Rath prý při ní zvolal na adresu místopředsedy Urbana: „jsi hajzl!“ Správné oslovení, v souladu se stanovami a zvyklostmi strany, by ovšem mělo být: „Jsi hajzl, vážený příteli Urbane!“ ČSSD zatím ještě málo dbá na etiketu. Starec nakonec funkci odmítl, protože nechce stranu rozdělovat. Připadá mi to pragmatické a docela slušné.

Franz Schindler, jak jsem vyrozuměl, Wessi líčí v Lidových novinách své dojmy z nynějších Drážďan: „Proč jsem v celém historickém centru neviděl jediný obchod s potravinami? Kde jsou vlastně Drážďaňané? A kde bydlí? Kolem mne jsou výlučně hotely. Na co se to vlastně dívám? Co je skutečná památka a co novodobá rekonstrukce?“ To je pozoruhodné: Praha nebyla za války na rozdíl od Drážďan zničena, ale čtyřicet pět let bolševismu se na ní podepsalo podobně jako takové střední spojenecké bombardování. Od té doby centrum přímo neuvěřitelně prokouklo. Dojem je v zásadě podobný tomu, jaký má pan Schindler v totálně zničených, pak za bolševika nedbale, později důkladně rekonstruovaných Drážďan – Disneyland pro cizince. Kde jsou vlastně Pražané? Co je akute památka a co novodobá rekonstrukce? A hlavně co je to, kde jsem byl dřív doma? Připomínám fejeton, který jsem před časem napsal na toto téma. Plyne z něj, že přece jen jsme v něčem původní – Disneylandizace pražského centra má mj. výrazně slovanský kolorit.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky