Leden 2011

0 umění a tradici kompromisu, o jeho boji s nacionalismem a o jeho dodnes trvající převaze v české politice

Frank Boldt

Dějinami českého národa se od počátku jeho historie táhne jako červená niť hluboce zakořeněná, ba dokonce dominantní tradice kompromisu. Původní česká kmenová elita mohla jako jediná z vládnoucích vrstev slovanského jazyka ve střední Evropě založit a dále budovat svou státnost bez velkých katastrof. Všechny ostatní slovanské kmenové útvary ve střední Evropě se rozplynuly v rámci Svaté říše římské nebo zanikly v důsledku srážek s italskými státy na jih od Alp. Jako pouhé etnikum se zachránili Slovinci. Polský stát byl vytlačen ze střední Evropy, jeho piastovská linie se připojila k zemím Svatováclavské koruny, zatímco jeho jagellonská linie expandovala dále do východní Evropy. Přemyslovský rod, který vládl v Čechách, s úspěchem využíval od dob svatého Václava v podstatě jednoduchý, ale v politické praxi komplikovaný prostředek sloužící dalšímu budování moci uvnitř země a jejímu zajišťování navenek. Europeizoval se tak v západoevropském i jihoevropském smyslu. Uvedenou skutečnost pregnantně vystihl jeden z nejvýznamnějších moderních českých historiků, spoluzakladatel pozitivistické školy Jaroslav Goll: „Částečnou germanizací jsme se zachránili před germanizací úplnou.“

Tento vnitřní a vnější kompromis – převzetí vládních řádů platných ve Svaté říši římské a teritoriální připojení k ní při plném zachování vnitřní autonomie – usnadňuje dodnes úlohu pozorovatelů, kteří se rozhodují, zda mají zdůrazňovat jako dominantní bud' souvislost se Svatou říší římskou, nebo nezávislé postavení Čech. Komplikované předivo politických vztahů, které tak vzniklo a které po mnohá staletí určovalo reálné poměry českých zemí, je cizí modernímu myšlení, jež vyžaduje jednoznačnost. Zjednodušujeme vícevrstevnaté souvislosti a redukujeme je na jediného jmenovatele, kterého si zpravidla svévolně vybíráme: (nepochopitelně vícevrstevnatá) Svatá říše římská se nám stává německou, böhmische Länder zase českými. Tento zmatek můžeme ještě emocionálně korunovat použitím přivlastňovacího zájmena náš. Císař a král Karel IV. se tak stává bud' výlučně císařem, nebo výlučně králem. Pokud jde o jeho původ, zdůrazňuje se na jedné straně jeho matka (přemyslovská princezna, tedy Češka) nebo jeho otec (lucemburský princ, tedy Němec). Stejně jednoduše lze vyhlásit krále Přemysla Otakara II. za Němce (po matce) nebo za Čecha (po otci). Vznikne tak vlastně hra na schovávanou.

Podstatou středověkého uvažování o panovnické moci a její realitě byl princip legality. Vládcové museli být legitimními dětmi svých vládnoucích rodičů. Panovnické rodiny uzavíraly sňatky s příslušníky jiných vládnoucích rodin v rámci celé Evropy nebo vyhledávaly manželské svazky v celém křesťanstvu. Princip mateřského jazyka tu nehrál vůbec žádnou roli. Děti z panovnických rodů zpravidla vyrůstaly ve vícejazyčném prostředí. Lucemburkové udržovali těsné styky s francouzským královským dvorem v Paříži, české královské rodiny samozřejmě ovládaly vedle češtiny i němčinu, zvláště když jejich nejbližší příbuzenstvo téměř vždy hovořilo německy. Matka Karla IV. Eliška byla dcerou Guty Habsburské, němčina tedy byla jejím mateřským jazykem. Její manžel Jan Lucemburský se sice nikdy nenaučil češtině, snažil se však rozšířit své vyženěné království, o které se jinak systematicky nestaral.

Nejen na Pražském hradě, ale také ve městě samotném hrála němčina podstatnou roli vedle českého jazyka, který však byl takto v němčině nazýván teprve od pozdního 19. století (původně v němčině Böhmisch). V hlavním městě Čech zavládla za vlády českých králů dvojjazyčnost. Lidé běžně přecházeli z jednoho jazyka do druhého, ať k tomu došlo v průběhu generací nebo se jednalo o bilingvismus. Od počátku 19. století se začal tento normální stav měnit, až byl vyhlášen za nenormální. Lidé již nechtěli být dvojjazyční. Odmítali to jak domácí Češi, tak místní Němci. Za ideál byla vyhlášena jednojazyčnost.

Oba národy se shodovaly v negativismu. Jedněm byli středověcí husité hrdiny, druhým žháři. Z pohledu jedněch bylo Rusko velkým bratrem, k němuž se vzhlíželo s nadějí, z pohledu druhých místem útlaku, z něhož se šíří strach a zděšení. Jedněm byla stará stavovská Evropa katolicko-habsburského rázu žalářem národů, druzí ji však pokládali za svou politickou vlast, i když to pro ně byla bezpochyby stále méně oblíbená říše ve srovnání se zjevně stále více obdivovanou dynamickou Německou říší, v jejímž stínu se nacházela. Domácím Němcům byl „jejich" největším vojevůdcem Josef Radecký, Papa Radetzky, pro českou politickou avantgardu představoval tento největší válečník ryze českého původu v 19. století bezohledného potlačovatele národních hnutí ve službě reakčních Habsburků. Němci nahlíželi na Čecha Valdštejna jako na velkou, tragickou, téměř mystickou postavu dobyvatele, Čechům byl Valdštejn persona non grata. Tehdy se začalo stále více bez okolků vyhlašovat za skutečnost a „historickou pravdu" to, čeho si lidé vážili.

Na skutečnost se však sotva bral ohled. I takoví velcí nepřátelé předsudků (například vůči židům), jako byl TGM, interpretovali dějiny své vlasti podle vlastních zálib a ne ve snaze přiblížit se historické pravdě. Již zmíněný velký český historik Josef Pekař v roce 1912 Masarykovi právem vytkl, že hledá v národních dějinách českého lidu své „přátele", místo aby sloužil historické pravdě. V případě menších duchů, jako byl Georg (von) Schönerer, se vášeň pro ideologické přehodnocení projevovala ještě mnohem jednoznačněji. Když se dozvěděl, že jeho (za něj šťastně provdaná) žena je židovského původu, nezměnilo to nic na jeho životě v manželství ani na jeho antisemitismu. Nešlo již vůbec o hledání pravdy, ale jen o populistický úspěch. K jeho dosažení byl dobrý každý prostředek, i desémantizace jazyka, jeho využití jako nástroje zatemňování a zamlžování.

Tomuto vpádu nesmyslnosti – v její vlastní, ještě nezautomatizované nebezpečnosti – a chaosu, nedostatku řádu vzdorovaly velmi dlouho dvě síly, které se navzájem doplňovaly. Vláda neúprosného strážce pořádku Františka Josefa byla jednou a druhou autoritu představovalo klasické vzdělání a pro onu dobu typická touha po vzdělání. Kolektivistické snahy směřující k jednojazyčnosti neměly jen negativní následky.

Zatímco si Češi stále více zavírali německou bránu vedoucí k celoevropskému vzdělání, otevřela se česká společnost v téže době neobyčejně plodné kultuře překladů. Lze bez přehánění říci, že do češtiny byla přeložena všechna významná díla evropské kultury, především z klasických a románských jazyků, ale také z moderních kulturních evropských jazyků, zvláště z angličtiny a ruštiny. Mnozí překladatelé vykonali obdivuhodnou práci, jako například Jaroslav Vrchlický. V tomto ohledu nelze upírat jako překladateli genialitu ani zakladateli moderního českého jazykového nacionalismu Josefu Jungmannovi.

Vzestup českého jazyka do úrovně plně rozvinutého kulturního jazyka, který byl spojen s tímto neobvyklým vynaložením překladatelské píle, byl nepochybně též důsledkem dlouhé politické kontinuity, kterou vynikala říše Františka Josefa. Spolu se zánikem tohoto rámce, poskytujícího ochranu, se začala otřásat říše evropského vzdělání. Pod vládou Masaryka sice vznikl dočasně dojem, že se stará tradice vzdělání téměř bez přechodu propojila s novým, modernějším, dynamičtějším, ale v podstatě také evropsky zaměřeným vzděláním, avšak nový, její bezpečí zajišťující rámec se zbortil již rok po smrti TGM.

Chytří, ba dokonce moudří političtí myslitelé brzy rozpoznali, že český nacionalismus má charakter nekompromisního nacionalismu německého. Velmi jasně kritizoval tento ráz českého nacionalismu již v roce 1921 jeden z mála lidí, kterým by mohlo být svěřeno nástupnictví a pokračování v duchu Masarykova politického myšlení a jednání. Byl to jeho skutečný pokračovatel, pokud jde o myšlenkové východisko a ne co se týká oslavování, profesor Emanuel Rádl. Rádl rozvinul ve své přednášce na téma Národ a stát, kterou pronesl 5. února 1921 v pražské Masarykově koleji, mimo jiné následující úvahu: „Národ je oproti kmeni společenskou jednotkou, která si je vědoma sama sebe. Její členové vědí, že vytvářejí jednotu, znají svou společnou minulost, mají vědomě vytvořené společenské uspořádání a sledují více či méně zjevný a společný národní cíl.

Aplikujeme-li tuto definici na československý národ za první republiky v letech 1918-1938, neujdou nám okamžitě její vnitřní rozpory. Němci obývající stát, kteří neměli být z ústavního hlediska Čechoslováky, měli za sebou dlouhou společnou minulost se svými krajany. Slováci, kteří byli definováni jako část československého národa, neměli žádnou společnou minulost s Čechy. Češi a Němci měli jen minimum společných společenských institucí. Společenský řád státu byl domácím Němcům „nasazen", aniž někdo požádal o jejich souhlas. Neexistovaly společné česko-německé cíle. Také většina československých Slováků sledovala jiné cíle než českoslovenští Češi.

Rádl hovoří dále o vlivu německého romantického myšlení na moderní vzor státu, který si představovali Češi a který přinesli zejména čeští studenti a studenti z hornouherského (sic!) Slovenska, studující na Jenské univerzitě (většinou se jednalo o studenty evangelické teologie). V této souvislosti cituje Rádl evangelického Slováka Jána Kollára: „Nezabíjej ani člověka ani národ! Nezabíjej fyzicky ani duchovně! Pokud se podkope původní vnitřní život národa, vymaže se jeho bytí a podstata, zmrzačí se jeho morálka a mravy, pohřbí se jeho záměry, sklony a schopnosti, nespáchá se toto bezpráví a toto zhanobení na jednom jediném národě, ale na celém lidstvu. Neboť každý národ je kvetoucí větev na stromě lidského rodu, a ten, kdo ji usekne, oloupe nebo poškodí, škodí tím celému stromu.“

Kollár tu ztotožňuje „původní lid", historickou fikci zvenčí ještě neovlivněného kmene, s národem. V porevoluční Evropě se již za národ pokládal politický suverén, který má samozřejmý nárok na vládu, i když tato myšlenka se ještě nemohla zcela rozvinout ve střední Evropě, kde jí v tom bránil Metternichův systém. Chybělo jen málo a z původního lidu se stal suverénní národ s jeho údajnými historickými právy, jeho věrnou německou (nebo věrnou slovansko-českou) prostotou a jeho nepřekonatelnou srdečností kontrastující s naroubovanou racionální strohostí románského přístřihu. Následkem tohoto způsobu myšlení se zrodila představa o bezduché západní civilizaci a vlastní, ze srdce přicházející kultuře. Překvapuje nás, že to byli právě evangeličtí teologové, kteří rozkládali zevnitř evropské chápání kultury. U nich bylo přece možné předpokládat, že považují hebrejský Starý zákon a řecký Nový zákon za základ veškeré evropské kultury. Byli nositeli ideje reformace, tedy reformy římského myšlení, ale obětovali toto nezměrné dědictví fikci o původní věrnosti a dobrotě srdce lidu.

Právem uvádí Rádl ve své přednášce, že Fichteovo chápání národa posloužilo jako vzor českým nacionalistům: „Teorie českého nacionalismu se ve všech svých jednotlivostech podobá německé pangermánské teorii." Rádl dodává s lehkým nádechem ironie: „V přírodě nekvete jen fialka, ale také bodlák, dítětem přírody není jen skřivan, ale také tygr." Proti bezobsažné frázi staví Rádl příklady Moritze Lazaruse a Maxe Broda, kterým pojem národ zahrnoval nezbytné etické aspekty, především individuální svobodu volby a stejně tak povědomí svědomí, bez něhož se národ stane smečkou vlků. Svědomí národa nemůže být ostatně odvozováno z jeho kvazipřirozeného bytí. Kromě biologického původu předpokládá morální rodokmen. Toto morální zakotvení nemůže být zrušeno, aniž by národ ztratil svou rovnováhu a stal se „padlým" národem. Přesně to se přihodilo v Evropě 20. století; zpravidla se to klade za vinu Německé říši a velké většině jejích obyvatel, zejména její mocenské elitě – dělo se tak jejich jménem, eventuálně v případě mocenské elity s jejím souhlasem, se všemi nástroji teroru, kterými disponuje moderní moc.

Čistě biologicky argumentující a podle toho bezohledně postupující vláda vražedně terorizovala své neněmecké okolí, samolibě definovala pojem Němec a vedla bezmocný německý národ na nesmyslná válečná jatka, kterým padly za oběti miliony lidí. Neprávem se toto dění, pro něž nelze vyhledat vhodná slova, snad až na ta, která našel Paul Celan, totiž „jedinečné a nesrovnatelné", klade kolektivně za vinu německému národu. Simon Wiesenthal poukázal na skutečnost, že kolektivní vina byla a je vždy hlavním argumentem antisemitů. Neměli bychom prokazovat Adolfu Hitlerovi tu čest, že bychom jej pokládali za jedinečného a nesrovnatelného. Jeho myšlení bylo povrchní, byl plagiátorem, jeho jednání bylo banální a mělo účinnost mechanického parního válce. Všichni jeho obdivovatelé – mnozí malí a četní velcí, jako Lloyd George, Winston S. Churchill (do roku 1939), německá mocenská elita pocházející z dobrých rodin (do roku 1938), bývalý anglický král, J. V. Stalin (do roku 1941), Wagnerovi rodinní příslušníci v Bayreuthu, představitelé vysokého katolického a protestantského kléru – symbolizují upadající Evropu, Evropu uchylující se k frázím a směřující do zbabělosti. Nesmíme se skrývat za touto vskutku gigantickou frází Adolfa Hitlera, jestliže nechceme rezignovat jako myslící lidé.

Vraťme se ještě jednou k Rádlovi. Několik let poté, co pronesl svrchu uvedenou přednášku, obrátil se znovu mimořádně pregnantním způsobem ve své knize Válka Čechů s Němci k tématu vnitročeské neschopnosti kompromisu následkem společného převzetí romantického německého chápání národa nacházejícího se v konfrontaci s jiným národem.

Romantický obraz tohoto věčného zápolení ve smyslu my proti ostatnímu světu s manichejským pozadím autentického souseda Čech jako místního, ďábelsky zatvrzelého zlosyna způsobil, že země byla v kritických dobách snadno zranitelná zvenčí. Po rozdělení země v roce 1938 na základě národnostního principu, k němuž došlo poprvé v jejích dějinách a které ji celou učinilo bezbrannou, následovalo seshora vynucené znovuspojení v roce 1939 a v letech 1945/46 vynucené sjednocení odsunem celé třetiny obyvatelstva. Důsledkem vlády romantického německého, zdánlivě genetického vzorce národa byl při všem tom dění jako cizinec za ďábla vyhlašovaný sousední obyvatel země.

Skutečný cizinec v Berlíně a v Moskvě byl zcela ideologicky, v rozporu s realitou v obecném povědomí prosazen jako vlastní příbuzný. Glajchšaltování sudetské oblasti vyslanými zástupci Berlína se zdařilo stejně hladce jako slavizace podle sovětského vzoru přesídlování po roce 1945. Když mezi léty 1945 a 1948, tedy před definitivním převzetím moci komunisty, byly tisíce bezvýznamných Němců, příslovečných lidí jako já a ty, žalovány před lidovými soudy (nomen est omen), byla v soudních aktech počeštěna jejich jména, a tak byl ozřejměn zrádcovský charakter činů, z kterých byli obviněni. Rovněž křesťanské církve se tehdy již staly částí národní pospolitosti a zdržely se protestů proti nanejvýše antikřesťanskému ničivému kolektivismu, stejně jako jejich protivníci, liberální ateisté. Onen „kompromis“, k němuž došlo bezprostředně po válce ve státě, který dvě třetiny obyvatel pokládaly za demokratický a který byl pro jednu třetinu obyvatelstva zcela totalitní, přinesl to, že si „šťastné" dvě třetiny sotva uvědomovaly jeho dosah, neboť poslední třetina ke státu vlastně vůbec nenáležela. Tato třetina ztratila okamžitě veškerá státním občanům náležející práva, tedy více než židé v antidemokratické Třetí říši, kterou mohli v době míru opustit, pokud měli nějaké vstupní vízum. Nepřišli o své (německé) státní občanství na rozdíl od Němců a Maďarů, kteří ztratili své (československé) státní občanství.

Češi si též museli krátce po ukončení svého byrokratického tažení za účelem pomsty, které nezahrnovalo ani nezbytný prvek touhy postavit se proti konkrétnímu provinilci, ani nutný prvek čestného a nebezpečného boje, zvyknout na to, že již neplatilo nic z toho, co jim – většinou nenáboženským Čechům – bylo skutečně svaté: kultura mezilidské slušnosti, tradice osobního sebevědomí, civilizace vyložené píle a odporu vůči nelidskému přehánění, kultura přitažlivé každodenní laskavosti. Začalo pronásledování vlastenců státem, tedy vlastním státem a v jeho jménu. Přitom se jednalo o lidi, kteří bojovali s nasazením života za svůj národ. Stát systematicky pokračoval v ničení sebedůvěry občanů. Aby odstrašil všechny, kteří si uchovali sebevědomí, dal popravit zjevně nevinné lidi a nerozlišoval ani mezi slabým a silným pohlavím.

Úcta k poctivé práci, kterou český národ vždy pokládal za samozřejmost a za hodnotu, o niž je nutno usilovat, nyní ustoupila před obratným propagováním práce, která nebyla vykonávána. Krádež, na kterou české obyvatelstvo vždy nahlíželo s opovržením, nebyla deliktem, pokud byli její obětí lidé jiného jazyka. Namísto slova krádež se napříště těšila úctě slova jako znárodnění, poslovanštění, vyvlastnění vykořisťovatelů a podobné slovní nálepky, přičemž každý věděl, že se nejedná o nic jiného než o státně posvěcenou krádež. Vytratil se i pojem kompromis. Lidé měli být nekompromisní. životem poučený lid hledal záchranu v rétorice, v lidovém pábitelství, osvědčeném ventilu těžce zkoušené země, jenž k ní náleží stejně jako prameny z plných sudů tekoucího piva. Cena za rezignaci na sebe sama od tragických podzimních dnů roku 1938 byla neuvěřitelně vysoká: národní mýtus o neporazitelných husitech se rozplynul vniveč. Mýtus ojedinělého politického zločinu – popravy elity českého státu v létě 1621 – byl překonán všeobecným, státem nařízeným a byrokraticky provedeným vyhnáním veškerého obyvatelstva celých krajů a měst, aniž bylo nutno překonat následky tragédie vlastního útěku. Došlo k tomu někdy v minulosti střední Evropy?

Mohli bychom upadnout v pokušení pokládat toto velké mlčení v případě zdrcujícího konce dvou politických vzestupů za vítězství zvláštního druhu lidí, pro něž vynalezl statečný, ale také agresivně vlastenecký frankofilní Václav Černý zlomyslné slovo čecháček. Po konci staletého, nejednou komplikovaného, ale vždy produktivního německo-židovsko-českého Böhmertum a slibného vývoje evropsky orientovaného čechoslovakismu, který se povznesl nad bohemismus a jenž ve dvacátých a třicátých letech přes všechny nedostatky doopravdy zažil svůj evropský čas, sedíme nyní sami v zemi, která se stala jednotvárně českou. Bylo přejmenováno vše, co neodpovídalo této jednotné české tónině. Dokonce i z hlediska jazyka nejbližší příbuzní, Slováci, jsou za dveřmi, neboť se nechtěli stát Čechy – jak je to neslýchané! My jsme mezi sebou a rozčiluje nás, že nikoho nějak zvlášť nezajímají naše politická moudra. My hromujeme na Evropu a vyhlašujeme ústy našeho parlamentu naši velkou loupežnou výpravu za něco zcela neproblematického. Jsme nacionální, ale jistě ne už velcí a také nechceme být velkorysí. To druhé nás nezajímá, nás zajímá jen náš prospěch. Je to však opravdu výhodné?