Leden 2011

Pohřběme konečně Versailles a Postupim

Finrod Felagund

Německu se dodnes často vyčítá, že rozpoutalo dvě světové války na evropském kontinentě, přičemž se tento argument zpravidla vytáhne tehdy, když je potřeba něčím Německu zalepit pusu a žádný racionální argument momentálně není po ruce. Podobný přístup je v menším uplatňován i vůči některým bývalým spojencům Německa – Maďarsku nebo Rakousku. Zajímavé je, že to neplatí pro Slovensko či Itálii – ale nepředjímejme.

První světová válka byla válkou impérií a jejich zájmů v podobě teritoriální a mocenské expanze. Nic víc, nic méně. V rámci Dohody byla nejvíce válkychtivá a krvelačná francouzská Třetí republika, která toužila po odplatě vůči Německu za výprask, jaký dostala po napoleonských válkách; ze strany Ústředních mocností bylo nejvíce válkychtivé a krvelačné Německo, které chtělo vydobýt některá území zejména na Francii – a které se zároveň bálo francouzského militarismu, který byl ještě horší, než ten německý. V rámci Ústředních mocností pak Itálie byla o něco méně ochotná k válečným dobrodružstvím, zapojovala se hlavně kvůli tomu, že si chtěla přilepšit v koloniích. Rakousko-Uhersko bylo součástí tohoto spolku proto, že si netrouflo po výprasku v roce 1866 a po tom, co vidělo násilné včlenění Bavorska či Saska do pruského modelu Německa, odporovat Německu a tak spíš jen neochotně přikyvovalo, ale do války se moc nemělo. Paradoxně pak samo zahájilo první výstřel, protože se nehodlalo smířit s tím, že srbští agenti krytí Ruskem mu zabíjejí následníky trůnu. Ze strany Dohody byla Velká Británie válkychtivá poměrně dost, ale zejména proto, že se obávala přílišného růstu Německa, které by mohlo rozvrátit rovnováhu na kontinentě, o kterou jí šlo především. Rusko pak v rámci Dohody fungovalo jako pacifikátor Rakouska-Uherska a významného spojence Ústředních mocností – osmanského Turecka – vědomo si své relativní zaostalosti a slabosti, nicméně mající chuť na to dosáhnout k nějakému nezamrzajícímu přístavu a k zajištění vyplutí lodí z Černého moře. To byl pro Rusko poměrně dostačující důvod k válečným přípravám.

První světová válka skončila jak skončila především kvůli intervenci USA. Kdyby se USA přidaly na stranu Ústředních mocností, vyhrály by ty a Francie by byla poražena; musela by platit reparace. Kdyby zůstala Amerika neutrální, vyhrály by rovněž Ústřední mocnosti. Důsledkem by byla Francie poražená na hlavu, Rusko utopené v bolševické revoluci tak jako bylo i reálně, takže na jeho stavu by se nic nezměnilo a Británie, která by si musela nechat zajít chuť na balancování sil na kontinentě. Francie by nejspíš byla přinucena k reparacím, byť ne tak nadsazeným, jako v případě Německa. Rakousko-Uhersko by se nejspíš nerozpadlo, Československo by nevzniklo, zatímco ale by téměř jistě vznikla samostatná Bretaň, Savojsko, Korsika či Okcitánie. Alsasko by se pravděpodobně stalo součástí Německa a zbytek Francie by pohltila chudoba a hyperinflace, jako reálně zaplavila ve dvacátých letech Německo. Vzhledem k tomu, že ve Francii byl ve 20. letech antisemitismus mnohem silnější než v reálném předhitlerovském Německu, a vzhledem k tomu, že v císařském Německu měli Židé poměrně velké slovo, není těžké si představit, že by nějakého francouzského Hitlera napadlo svést neštěstí Francie na Židy a možná bychom k holocaustu dospěli tak jako tak, třebaže tentokrát pod taktovkou Paříže. První světová válka totiž neměla, jak se nám mnohdy zdá v kontextu té druhé, dobré a zlé. Měla válkychtivá impéria, která byla různým způsobem připravená válčit, a malé národy ve všech dotyčných impériích, v nichž byly tendence to svým imperátorům zatopit spoluprací s nepřítelem. Reálný výsledek první světové války nelze za žádnou cenu označovat za nějaké vítězství dobra či demokracie, třebaže skončila jak skončila, nejvíce k ní přispěly Německo a Francie – obě strany, jak Dohoda tak Ústřední mocnosti, měly své máslo na hlavě. Přesto se dnes najde mnoho lidí, kteří jsou schopni rozdělovat právo mluvit či mlčet v Evropě podle toho, na které straně ten který stát ve Versailles, Trianonu, Sevres nebo Saint-Germain-en-Laye, stál.

Co se týče druhé světové války, i okolo ní panuje spousta pokrytectví. Jak jsem řekl už výše, mnohem větší predispozice pro uskutečnění holocaustu měla Francie, kdyby místo pocitu triumfálního vítězství v roce 1918 zažila takovou porážku, jako Německo. Co víc – antisemitský byl tehdy prakticky celý evropský kontinent. Možná si někteří čtenáři pamatují knihu od E. M. Remarqua Miluj bližního svého, kde autor popisuje zoufalý osud německých židovských emigrantů, které v Evropě těsně před druhou světovou válkou nikdo nechce. Ano, to je realita, kterou je potřeba přiznat, surově antisemitská, rasistická a šovinistická byla tehdy celá Evropa a vzhledem k tomu, jak s Hitlerem buď otevřeně nebo skrytě jeli všichni, je nemístné ukazovat prst jen na Německo. Nespravedlivě ukončená první světová válka vyvolala mnoho křivd, které poražení jen tak nezapomněli, a vítězové, vědomi si toho, že nevyhráli tak docela fér, poražené z první světové války o to víc šikanovali. Do toho prakticky všude kvetl antisemitismus, někde formou státní represe, někde “jen” jako společenská konvence.

Ono se o tom nerado mluví, ale s výjimkou relativně malého počtu opravdu spravedlivých lidí, kteří nacisty perzekuovaným Židům pomáhali, byla většina Evropanů z různých důvodů k jejich osudu buď lhostejná, nebo jim jejich utrpení dokonce přála. Nacismus jako hnutí se prosazoval buď přímo ve státní podobě (Německo, Chorvatsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko), nebo se s ním na státní úrovni spolupracovalo, dokud se to hodilo (Polsko – do roku 1939, Sovětský svaz – do roku 1941, Itálie – do roku 1943, Španělsko – do roku 1943), případně se s ním vesele kolaborovalo pod okupací (Francie, české země, Norsko, Dánsko, Nizozemí, Lucembursko, Belgie, Rakousko, Channel Islands), profitovalo se z obchodu s ním (Švédsko, Švýcarsko), případně se s ním spojovalo ze zoufalství proti viditelnější hrozbě (Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Ukrajina). Lidé ve všech výše jmenovaných zemích na nějaké úrovni s nacismem spolupracovali a podíleli se na jeho hrůzovládě. Z tohoto pohledu se nedá nic vyčítat pouze Britům, Portugalcům, Irům, Islanďanům, Řekům či Srbům. Ti si, s malými výjimkami jako byly námluvy malé části irských nacionalistů s nacistickým Německem, s nacismem nezadali. Všichni ostatní ale více či méně přímo mají na tom, co nacisté spáchali, svůj podíl.

Velká část z výše uvedených národů si různě pokoutným způsobem zachránila kůži před vyšetřováním, co za války dělaly. Ani sebevětší oslavy Slovenského národního povstání, Varšavského povstání, oslavy 9. května na Rudém náměstí či oslavy osvobození Francie nemohou zakrýt přeochotnou fascinaci většiny Slováků nacismem, režim ve Vichy, samotnou kolaboraci Francouzů v okupované zóně Francie, Quislingův režim v Norsku, spolupráci Polska s Hitlerem v Mnichově či vůbec všeobecně před rokem 1939, pakt Ribbentrop-Molotov a další více či méně nechutné kolaborace s nacisty. Rádo se na to dnes zapomíná.

Na základě výše uvedeného a toho, že naprostá většina dnes žijících nemá ani s první, ani s druhou světovou válkou nic společného, by bylo dobré poukázat na to, že v současné době nemá smysl rozdělovat Evropu podle toho, kdo stál na které straně jako “vítěz”, a kdo jako “poražený”, přesto to však stále ještě dost politiků dělá. Francii se toleruje kdejaký výstřelek, protože “přeci vyhrála”, zatímco od Německa se očekává, že bude zticha a bude platit, protože “přeci prohrálo”. Slovensko může svévolně šikanovat Maďary, protože “přeci vyhrálo”, třebaže víme, jak to s tou jejich “výhrou” bylo, zatímco Maďaři si nemají právo stěžovat, protože “přeci prohráli”. Tohle myšlení je bohužel stále ještě živé – a dokud bude, bude stále ještě dostatečné množství křivd, které může zasít konflikty nové. Proto říkám – pohřběme konečně Versailles i Postupim, seberme je politikům a dejme historikům.

(www.nekorektne.com)