Leden 2011

Depardieu neslevuje z tempa

Jaroslav Formánek

Před vchodem do honosné budovy nejsledovanější francouzské televize TF1 zastavila motorka a do proskleného vestibulu vešla mohutná postava v černé kožené bundě. Přilbu opatřenou tmavým neprůhledným sklem muž z hlavy nesundal a mlčky zůstal stát před recepčním pultem. Autor těchto řádků si tehdy – je to už pár let – pomyslel, že jde o spěchajícího messengera, který přivezl důležitou zprávu. O to větší bylo překvapení, když přítomní zaměstnanci začali okolo tajemné mlčící osoby poskakovat. Za pár vteřin se objevil elegán v obleku a s úklonami odváděl motorkáře do útrob mediálního molochu. Kdo to byl? „Cyrano,“ odpověděla recepční a procítěně vzdychla.

Francouzi mu ale spíš říkají „colosse“ anebo „monstre sacré“ (úžasná příšera). A nemyslí tím pouze jeho vzhled. Neboli bambulovitý deformovaný nos, ruce jako lopaty a nadváhou zbytnělé tělo. Gérard Depardieu, který o Vánocích oslaví dvaašedesát let, totiž natočil více než sto padesát filmů, čímž je nejproduktivnějším francouzským hercem všech dob. Ve většině z nich také díky svému talentu i pestré škále výrazových prostředků vytvořil hlavní či jednu z hlavních postav. A některé, jako třeba právě Cyrano z Bergeracu či Jean od Floretty, jsou už dávno součástí světových dějin filmového umění.

Do českých kin teď v rámci Festivalu francouzských filmů dorazily dva nejnovější snímky, v nichž úžasná příšera hraje. Filmy Profesionální manželka a Na mamuta! zdejší filmová kritika vesměs přijala pozitivně. Depardieu zkrátka budí dojem, že na co sáhne, to se mu daří. Že by nad Château de Tigné v kraji Anjou, kde sídlí a má své oblíbené vinice, vycházelo jen šťastné slunce?

Francouzská realita je ovšem jiná. Filmový idol prožil neobvykle bouřlivý rok, v němž pozurážel několik významných kolegů. Herečce Juliette Binocheové vzkázal, že je nula. Režiséru Jean-Lucu Godardovi, že neumí psát, byť si hraje na literáta. Generaci současných mladých herců přirovnal k navoněným narcisům, co nemají páru o životě. Zpochybnil i práci zemřelého filmaře Clauda Chabrola. Když se pak na podzim zapletl do politiky a označil demonstranty proti důchodové reformě za „bandu lenochů“, pohár trpělivosti mezi Francouzi přetekl. Rozčarování ze zbožňovaného umělce nejlépe popsala herečka a spisovatelka Anny Dupereyová: „Jakmile člověk dosáhne určitého stadia proslulosti, začne si myslet, že je mu všechno dovoleno, že může mluvit do všeho, poněvadž je nade všemi. Proto takoví lidé moc rádi plivou na jiné, aniž by o jejich problémech něco věděli. Býval to vynikající herec, ale teď by bylo dobré, aby už zavřel pusu.“ Na což Depardieu odpověděl, že nikdy nepatřil k seriózním, bezproblémovým hercům. „Chlastám, nechodil jsem do školy, mám zhuntované zdraví, ale není pravda, že na všechny kašlu.“

Narodil se ve městě Châteauroux uprostřed Francie a jeho dětství připomíná italský lidový román. Početná domácnost žijící ve dvou pokojích ze skrovného platu věčně nepřítomného otce klempíře, jenž si ve volném čase přivydělával jako hasič, vzájemná solidarita dělnických rodin, ale i materiální nedostatky, výchovou potomků unavená matka, vyrůstání na ulici. Když ve třinácti přestal chodit do školy a dny trávil s partou kamarádů, doma to velké následky nemělo. Nešlo však jen o nevinné hry, nýbrž i menší krádeže a násilnosti. Jak uvidíme dále, vrstevníky přezdívaný Pétarou právě kvůli zážitkům z dospívání nedostane prestižního filmového Oscara. Tenkrát ovšem vůbec netušil, že se herectví stane jeho osudem. Chvíli se učil tiskařině a zároveň snil o kariéře profesionálního fotbalisty. V šestnácti sice podepsal první fotbalovou smlouvu, vzápětí ale opustil rodné město a začala jeho „bezstarostná jízda“ po Francii. Živil se všelijak. Třeba na pláži v Cannes, kde bude později jako světová celebrita pózovat před fotografy, hrabal písek a půjčoval slunečníky.

Zlom nastal v druhé polovině 60. let. V biografii Paula Chutkowa Depardieu jej popisuje Gérardův kamarád z dětství Michel Pilorgé následovně: „Jednou jsme se náhodou potkali, a tak jsem mu nabídl, zda se mnou nechce do Paříže vyzkoušet kurz herectví u Jeana-Laurenta Cocheta.“ Uličník a flákač Pétarou, jak sám napíše v 90. letech v knize Lettres volées (Ukradené dopisy), v průběhu kurzu v sobě objevil někoho jiného, lepšího. Mimoto v Paříži poznal svoji první ženu, herečku Élisabeth Guignotovou, která tenkrát ještě hubeného bouřliváka s nepřehlédnutelným obličejem vtáhla do kruhu filmařů okolo slavné režisérky Agnes Vardové.

Až do roku 1974 se nadějný mladý herec musel spokojit pouze s malými rolemi. Úspěch přišel až s filmem Bertranda Bliera Les Valseuses, česky uváděného pod názvem Buzíci. Začátkem 70. let se Francie vzpamatovávala ze studentských revolt z května 1968, zpochybňujících autoritu, patriarchálně postavenou společnost, její morálku a hodnoty jako rodina, práce. Do toho přišel nemilosrdný Blierův snímek o trojici mladých lidí (ve filmu ještě excelovali Patrick Dewaere a Miou-Miou) potulujících se od ničeho k ničemu, navíc plný volného sexu a amorálností. Skandál byl na světě. Zároveň však i nová filmová hvězda.

Další úspěšná spolupráce s Blierem a jinými předními režiséry a herci na sebe nedala dlouho čekat a Depardieu vytvořil řadu nezapomenutelných rolí. Například s Catherine Deneuveovou ve filmu Françoise Truffauta o nacistické okupaci Paříže, antisemitských náladách a šílené lásce Poslední metro. Anebo v psychologickém dramatu o setkání bývalých milenců, jejž Truffaut nazval Žena od vedle. Fenomenální úspěch pak měly i komedie po boku Pierra Richarda Kopyto, Uprchlíci, Otec a otec a především filmová báseň Jean-Paula Rappeneaua Cyrano z Bergeracu. Za ztvárnění této role byl Depardieu v roce 1992 navržen na Oscara. Přišlo to v době, kdy už mu francouzské ateliéry připadaly malé a někdejší Pétarou se rozhodl, že dobude i Hollywood. K tomuto cíli vykročil stěžejní rolí v americkém snímku Zelená karta. Právě tehdy však milovníka dobrého jídla a vína dostihla jeho minulost. V rozhovoru pro časopis Time se anglicky údajně špatně vyjádřil a při vzpomínkách na divoké dospívání namísto „byl jsem svědkem“ bohorovně prohlásil „zúčastnil jsem se znásilnění“. Což Američany šokovalo, a jelikož herec příliš neprotestoval, kariéra i ocenění na druhé straně Atlantiku vzaly za své. Podle filmové kritičky Barbary Théateové z Journal du Dimanche se americký neúspěch stal klíčovým momentem jeho kariéry. „Od té doby začal točit cokoli a v šíleném tempu. Zajímavé a dobré filmy, ale taky propadáky nebo snímky vysloveně cílené na komerční zisk. Jako by chtěl Americe dokázat, že i bez ní se stane světovou celebritou,“ říká Théateová a do telefonu cituje příklady jako 101 Dalmatinů, 1492: Dobytí ráje, Strážní andělé či série o Asterixovi.

Nejde jen o filmy. Ve zběsilém tempu na jeho kontě přibývají i televizní seriály, práce v divadle, reklamy. Není proto překvapením, že na začátku třetího tisíciletí se stane s 3,5 miliony eur ročně nejlépe placeným francouzským hercem. „Který ale namísto přemýšlení a vyjednávání o postavě, scénáři raději dohaduje výši honoráře,“ dodává Théateová.

Výše honoráře se ovšem netýká pouze filmové práce. V roce 1998 se tak Depardieu překvapivě objevil na Slovensku po boku Vladimíra Mečiara v jeho předvolební show. O osm let později se jako známá západní tvář pro změnu účastnil oslav osmdesátých narozenin Fidela Castra v Havaně. Nemluvě o spoustě lukrativních reklamních smluv. Třeba na italské špagety anebo propagaci polské banky Zachodni WBK.

Depardieuovi kritici se shodují, že hédonistický způsob života (rozvody, rozpady partnerství, alkoholové excesy, rvačky v barech, potyčky s novináři a několik infarktů) proměnil výjimečně nadaného herce ve stroj na peníze, který už nehraje role, ale jen sama sebe. „Tuší, že něco ztratil, ale zahleděn do své geniality si to nechce přiznat, proto je agresivní,“ napsala již zmíněná herečka Dupereyová. Naopak její kolega Gilles Lellouche ve francouzské podzimní polemice okolo Gérarda Depardieua tvrdí, že pořád zůstává úžasným živým typem člověka, velkým umělcem, který o sobě nikdy nehlásal, že bude andílkem. Každopádně pravý Cyrano z Bergeracu by po vstupu do prosklené televizní recepce určitě sundal přilbu z hlavy a přítomné pozdravil.

(Respekt, www.respekt.cz)