Leden 2011

O basu piva aneb Dodatek k diskusi o přímé demokracii

Luděk Frýbort

Obvykle přenechávám plody ducha svého čtenářskému zájmu či nezájmu a dál se o ně nestarám, protože kdybych měl reagovat na každou připomínku, musel bych si zřídit písařskou dílnu jako Alexandre Dumas. Odeslal jsem dvojici článků, týkajících se Švýcarska s jeho přímou demokracií, a zjišťuji, že průměrná informovanost je v tomto punktu, řekněme, mezerovitá. Protože ale Švýcarsko s jeho obyčeji dosti dobře znám, mám je rád a přímou demokracii obdivuji (neříkám, že ji každému a za všech okolností doporučuji), usedám, abych případné znalostní mezery doplnil a jimi podmíněné představy poupravil. Pročež:

Zajisté se ani ve Švýcarech neprovozuje žádná stoprocentní lidovláda, jak mi hněvivě předhodil jeden vážený čtenář. Ony také, jak dějiny ukazují, všechny vlády lidu (ulice, davu) vždy skončily jen v rozvratu a svištění gilotin, i netřeba v nich hledat vzor. Není tomu tak, že by švýcarský občan nutně hlasoval o každém pšouku… nebo lépe, mohl by, ale necítí toho potřebu. Většinu témat, jako všude jinde, obslouží z voleb vzešlé zákonodárné sbory. Jsou však i taková, která do referenda ze zákona jít musí, povýtce témata finanční: projekty, přesahující svými náklady určitou horní mez, podléhají na kantonální a obecní úrovni (na státní ne, jelikož stát neboli Bund nic neprojektuje) lidovému hlasování. Převedeno do českých podmínek by nemohlo pražské konšelstvo jen tak odklepnout miliardovou zakázku, aby si přišel na své kamarád developer, nýbrž by muselo za tím účelem vypsat v hranicích své pravomoci referendum; i můžeme si představit, jak by to dopadlo s nejedním velkorysým projektem. Rovněž si můžeme představit, že dříve se zhroutí klenba nebeská, než by rozličná konšelstva v zemích českých něco takového připustila.

Vesměs ale je to jiný způsob referenda, o němž bývá v tuzemsku řeč. Ve Švýcařích se mu říká Volksinitiative neboli Lidová iniciativa a může být vyhlášena, naskytne-li se problém, k jehož řešení se spolkové či kantonální úřady z nějakých důvodů nemají. Tehdy jest právem každého občana či občanského sdružení iniciativně navrhnout změnu příslušného zákona a dát o ní hlasovat; je-li odhlasována nadpoloviční většinou, stává se pro orgány veřejné moci závaznou, i kdyby se všech sedm pánů ministrů (víc jich být nesmí) po srázném kopci kutálelo. Jakž se i občas stává. Ovšem… hle, háček, musí navrhovatel v stanoveném termínu osmnácti měsíců sehnat předepsaných 100.000 (na kantonální úrovni přiměřeně méně) podpisů. Pakli je nesežene, může si s podpisovými archy vytapetovat kvartýr. Teoreticky by tedy bylo možné, jak také zněla jedna z připomínek, dát hlasovat o tom, má-li či nemá být dovoleno nosit červenou čepici, ale v praxi by navrhovatel mohl předložit leda svůj vlastní hlas, kdežto všichni ostatní by ho s takovým nápadem poslali do háje. To pro informaci každému, kdo si představuje, že se přímá demokracie švýcarského typu skýtá možnost uplatnění každé, ehm, volovině. Opět převedeno do českých podmínek… já vám nevím. O červených čepicích bych pomlčel, ale že by mohlo dojít veliké slávy a úspěchu hlasování například o nezadatelném právu každého občana na jednu bezplatnou basu piva týdně, to bych nikterak nevylučoval.

Proč se o bezplatných basách nehlasuje ve Švýcarech… inu, má tamní občan s lidovými iniciativami zkušenost více než půldruha století (v primitivnějších formách i daleko starší) a ví, že neuvážené přilepšeníčko se mu obratem sesype na hlavu v podobě vyšších cen a daní, jakož i v klubku předem neodhadnutelných zmatků a blázinců. I jest ve svém rozhodování zdrženliv, mnohem zdrženlivější než občanstvo demokracií zastupitelských. Abych to doložil příkladem… strhl se před rokem celosvětový poprask kolem hlasování, v němž se švýcarský lid většinou 57,5 % hlasů vyslovil pro zákaz stavby minaretů. Poprask zrozpačitěl, když různé ankety ukázaly, že by okolní zastupitelské lidy v té věci hlasovaly daleko radikálněji - osmdesáti až devadesáti procenty - kdyby ovšem hlasovat směly. Povšimněme si rovněž, že ve Švýcarsku dosud nikoho nenapadlo předložit návrh hlasování o znovuzavedení trestu smrti, jenž by se, dovoluji si soudit, v republice České i mnohde jinde dočkal souhlasu bezmála stoprocentního, ostatně možná i mého vlastního.

Svoboda, toť co nejvyšší míra rozhodování o sobě samém. Platí-li tento axiom, je Švýcarsko nejsvobodnější, nejdemokratičtější země světa. A není svobody bez zodpovědnosti, za sebe i za jiné. Švýcaři ji mají zkušeností mnoha generací v krvi, ale my ostatní se jí musíme učit, učit a učit, jak to říkal ten, teď honem si nevzpomenu kdo. Bylo by tudíž dobré, kdyby přednostové české politiky neslibovali svým ovečkám životní jistoty, přilepšeníčka z daňového pytlíka a jiné druhy všeobjímající státní péče, nýbrž výcvik v samostatném rozhodování, v zodpovědnosti, která nadělí každému, oč si koledoval. Až pak můžeme začít experimentovat s přímou demokracií, ale opatrně, proboha, opatrně, aby všechno neskončilo bezplatnými basami piva.

A už toho nechám, už jsem, jak doufám, pověděl k tématu přímé demokracie dost a nehodlám se k němu víc vracet. Leda by Švýcaři zase zpunktovali nějaké referendum, nad nímž budou ruce spínat a lokty lomit krasoduchové celého politicko-korektního světa, aby se nakonec ukázalo, že podalpský lid není ani tak náchylný k populismu a jiným ohavným -smům, jako spíš že instinkt svobodného člověka zase jednou o pár let předběhl právě panující posvátnou módu.