Leden 2011

Tak pravil Buddha

Luděk Frýbort

V úvaze nadepsané O životě tady a teď, pojednávající o obtížích kulturního transferu mezi jednotlivými civilizačními oblastmi, jsem se spíš mimochodem otřel – doznávám, že trochu necitlivě – o meditaci. Vyznávám se hned předem z toho, že buddhismus obdivuji. Kdybych měl hodnotit náboženství tohoto světa ne podle ušlechtilosti zásad – šlechetností všeho druhu si dovedu navymýšlet sám dost - nýbrž podle dosaženého výsledku, namaloval bych mu jedničku jako vrata. Za půltřetího tisíciletí existence se už pozná, co v čem vězí; a pravím, že tak hodné, přátelské, bezelstné, veselé a nevypínavé, ochotné, až dojemně poctivé, přitom tolerantní a se svou vírou se nevnucující lidičky jako v onom buddhistickém půlkruhu mezí Cejlonem (ponechte mi toto starobylé pojmenování, netřeba být vždycky tak třeskutě korektní) a Japonskem nenajde poutník na tom světě nikde, kdyby si nohy uběhal. S výjimkou Bhútánu a Vietnamu jsem obcoural ten kout světa celý, na vlastní pěst a s rancem na zádech, a moje zkušenost je beze zbytku skvělá. Obdiv a úctu jsem si odnesl i z končin tak úděsně bědných jako Laos nebo Barma, diktatur jedné horší než druhé, a přece se jejich vládcům nepodařilo vymazat z lidských duší vlídné dědictví Buddhovo, naplnit je onou směsí nedůvěry, závisti a sobeckého chytráctví, tak příznačnou pro evropské země podobného osudu. Snad jen pevninské Číně - Taiwanu ne - bych klasifikaci o puntík snížil, ale tam už se do Buddhova odkazu míchají vlivy jiné, taoismus, konfucianismus, pověrečný čínský pámbíčkismus, o komunismu nemluvě. Slovem chvála, chvála, chvála.

Jiná věc je, jestli bych se sám dovedl přeškolit na buddhistu. Nebo obecněji, nakolik je možno zásady buddhismu přetransportovat z jihovýchodní Asie do kulturní oblasti zvané Západ, jež je – přestaňme, k čertu už jednou, dělat, že jsme nad svou civilizační příslušnost povznesení – i naší širší vlastí. Nezřídka jsem na svých toulkách potkával ty, kteří se o takový transfer pokoušeli: mladíky vyčouhlé, zrzavé a nosaté, na první pohled odněkud z Evropy nebo z USA přišlé, oděné v šafránový háv buddhistického mnicha. Nosili se v něm velmi zvysoka a nevšímavě, dávajíce najevo, že oni, kteřížto již dosáhli Pravdy a Osvícení, jsou povýšeni nad tu obyčejnou, konzumní chamraď, čímž se lišili převýrazně od mnichů domorodých, veselých kluků, jimž pranic posvátného na nosech neviselo a nad nikým se povýšeně neošklebovali, i byla radost se s nimi zastavit a poklábosit. Inu, snadno jest odíti se rouchem buddhisty; podstatně obtížnější je přeobléci si duši. A to ještě nebyla řeč o myšlenkovém základu učení Buddhova, jak je vyjádřen v jeho svatých knihách.

Doslovně vzato, není buddhismus přesně to, co bychom nazvali náboženstvím; nevztahuje se k Bohu a k zásvětí, nýbrž k lidskému jednotlivci a jeho životu. Navěsilo se sice kolem něj bohů a bůžků, čertů a démonů, ale jen jako folkloru pro nejprostší lid, aby měl co uctívat a čeho se bát; Velký Učitel sám se o ničem takovém nezmiňuje. Spíš je buddhismus návod k úniku z útrap světa přerušením koloběhu zrození, do konce domyšleno bychom mohli říci - jakkoli zarážející se takový výrok může zdát - návod k dokonalé sebevraždě. Musíme totiž vědět, že život lidský stojí zásadně a bez výjimky za starou bačkoru. Je bezcenný a bezúčelný, nic než řetěz utrpení, zoufalství, nemocí a bezmoci, bídy, nezdarů, starostí a bolestí. K tomu řetěz, jejž ani sama smrt nepřetrhne; jest člověku souzeno, aby se vždy znovu zrodil do téhož maléru, vždy znovu aby se jeho duše naplnila touž chtivostí, smyslným chtíčem (káma-tanhá), marným vzpínáním za vějičkou pomíjivého štěstí (vibhava-tanhá), záští a zaslepením, jež ji odsoudily k zrození předešlému. Je jediné pravidlo, jehož přísným zachováváním lze nalézt cestu z bezvýchodnosti pozemského utrpení: přemoci vlastní tělesnost (pahána), nechat zaniknout vášním a touhám (asavá-kháya), odříci se světa, zošklivit si vlastní existenci, nic nechtít, nic si nepředstavovat, po ničem netoužit, nic necítit, o nic neusilovat. Kdo to dokáže, může přerušit začarovaný kruh reinkarnací a nenarodit už se vůbec. Žádné nebe, žádný život věčný, žádná odměna na onom světě, jakou mají v programu jiné věrouky, jen konečné rozplynutí v nicotě, nula, prázdno, konečná smrt. Jmenuje se takový stav nirwan, po našemu nirvána.

Abych předešel případným výtkám: nevymejšlím si ani nepřeháním, nýbrž se řídím obsahem knihy Slovo Buddhovo, jíž jsem byl obdarován v překrásném klášteře Wen Wu nad jezerem Slunce a měsíce na Taiwanu. Kniha ovšem podává učení Buddhovo v daleko větší šíři, než nač stačí tento článek, ale smysl je týž. I táži se: kdo z nás, dlouhonosých barbarů, je schopen a ochoten vzít je v celém obsahu a do všech důsledků za své? Co se mě samého týče, přiznávám se, že duše má je rozpolcena. Radostné, tolerantní, všeho obmyslu prosté ovzduší zemím buddhistického půlkruhu upřímně závidím, kdyby zase nebyla závist jednou z příčin věčného potácení v bezvýchodnosti zrození. Je-li ale, je cenou za ně ono zmíněné „nic necítit, po ničem netoužit, o nic neusilovat“… já vám nevím. I kdybych chtěl, jako že spíš nechci, nedokážu o nic neusilovat. Neumím na nic nemyslet, nesměřovat k žádnému cíli, nenabývat zkušeností, neučit se z chyb, nebudovat si po kouscích svůj život. Ať si třeba přitom párkrát namelu nos, ať cíle nikdy nedosáhnu, i zůstat na půli cesty k němu je lepší než nevydat se za ním vůbec. Aspoň pro nás, lidi Západu. Snaha o zdokonalení, o smysluplnou budoucnost, snad i přání zanechat za sebou kus pořádného díla, až se odebéřeme z tohoto světa… z takového dřeva jsme vyřezáni, taková je naše přirozenost, z níž se nevyvlékneme. Vsadil bych se, že i ti bledolící mládenci v oranžovém rouchu a s nosíkem vysoko zdviženým, jež jsem tak cestou potkával, dříve či později – spíš ale dříve – oranžové roucho svléknou a navrátí se k západnímu životnímu způsobu, jímž poněkud překotně opovrhli; nevzpomínám si totiž, že bych někde spatřil konvertitu staršího než třicetiletého. Vrátí se k životu plnému překážek a nezdarů… ale překážky jsou přece k tomu, aby se překonávaly, nezdar se podivuhodným působením času mění v zkušenost, a zkušenost, toť obohacení, dokonce i zkušenost nedobrá. Aspoň pro nás, opakuji, aspoň pro nás. Jinde ať si lidé žijí podle jiných vzorců, trpně a odevzdaně, ať si čekají na zkřížených nohou, až na ně přijde Osvícení, ať si usilují uniknout strázním života znehybněním, rozplynutím v nicotě nirvány. Pro nás to není. Snad existuje cosi jako východní moudrost, ale my zveme moudrostí něco jiného: pochopení světa a jeho funkcí v té míře, jak je člověku dáno, ne jeho popření.

Pro to všechno si myslím, že se mezikulturní transfer může týkat tak zrovna toho roucha, nevadí-li někomu, že v něm vypadá trochu jako blázen. Meditace a jiné duchovní praktiky… budiž, snad opravdu v člověku aktivují jakési skryté síly a schopnosti, i když jen jeho vlastní, shůry mu nepřiletí nic. Převzít však s nimi celý životní styl buddhistického půlkruhu včetně způsobu myšlení, uznávaných hodnot, do genetiky vtištěných morálních pravidel a pradávných instinktů, to nelze, každý takový pokus je odsouzen k ztroskotání. Jako jsou naopak odsouzeny k ztroskotání snahy naočkovat cizí, z jiných kořenů vzešlé civilizace způsobem naším, jak se už, doufejme, dostatečně prokázalo. Je možno žít vedle sebe ve vzájemné sympatii, snášet se a tolerovat, učit se od sebe, je-li co, zvlášť v případě civilizace tak nevýbojně vlídné, jako je buddhistická. Je také možno a dokonce záhodno zachovávat obezřetný odstup a být připraven k obraně vlastních hodnot v případě civilizace výbojné, představou vnucení svých hodnot kdekomu od pólu k pólu posedlé, jako je… ale už mlčím.

Mějte se dobře, učedníci Buddhovi. Napodobit vás neumím a ani nechci, ale palce vám držet, obdivovat vaši snášenlivou pokoru, to mohu, a rád.