Leden 2011

Z blízka i z daleka bez růžových brýlí 9

Luděk Frýbort

O trojí Číně

„A byl jsi už taky v Číně?“ ptávají se mě lidé, kteří vědí o mé cestovatelské mánii. Donedávna jsem odpovídal, že nebyl a také že se tam nemíním hnát, jelikož jsem si užil bolševiků dost a na další nejsem zvědavý. Postupně mi však došlo, že bych zvědavý být mohl. Komunistický režim, zvlášť když trvá už šedesát let jako v Číně, deformuje charakter každého národa, jenže každého trochu jinak. Vím, co provedl s Čechy a vím, jak zatočil s východními Němci; dodnes se z toho tance nemohou vymotat. Co tatáž zkušenost, k tomu po dlouhý čas mnohem krutější než naše, udělala s Číňany? Co s nimi dělá dnešní… ne, guláš v Číně nemají, řekněme rýžový komunismus? A jak v tom smyslu vypadají Číňané mimo dosah komunistické moci, na Tajwanu? Dosud jsem poznal čínský živel jen v singapurské, thajské, malajsijské či barmské diaspoře, v níž se vyvinul také dost jinak, obvykle po obchodnicku a malopodnikatelsku; co mi poví srovnání s obyvatelstvem domácím, dosti nerovně rozděleným mezi dvacetimilionový demokratický Tajwan a více než miliardovou komunistickou pevninu?

A nezapomeňme na třetí Čínu, možná i čtvrtou. Britské kolonii Hongkong vypršel smluvní čas a Portugalci se vzdali své enklávy Macau sami, takže nad nimi převzal vládu Peking. Stalo se tak dle práva, ne však dle nepřehlédnutelného dojmu: Hongkong je něco naprosto jiného než Čína i Tajwan, i rudý prapor se žlutými hvězdičkami jako by vlál jaksi stydlivě a moc se neukazoval. Dodnes je svým životním rytmem velice britský; a portugalštější než Macau snad není ani Lisabon sám. Politická příslušnost není ani věčná, ani zvlášť podstatná, třebaže se stává příčinou tahanic, ba válek. Duch místa je určitější a stojí za to se do něj vcítit.

Byl však i jiný podnět k té cestě. Když jsem před osmi lety začal dávat dohromady své cestovatelské dojmy v knížce Svět bez růžových brýlí, zjistil jsem pozoruhodnou věc: o pořádných, funkčních, demokratických zemích se toho moc nenapíše. Zato diktatura, čím horší a bláznivější, tím větší spoustu skvělých námětů skýtá peru kritického pozorovatele. S tou ideou v hlavě jsem se nejdřív začal učit čínsky – čtenář pozná, že bez minimální znalosti té řeči by se mi nevalně vedlo – studovat mapy a průvodce, poté shánět víza a letenky, a nakonec, počátkem března 2007, jsem ve společnosti své manželky a přátelské dvojice z Prahy odstartoval na Tajwan, poté už sám (své choti bych tu újmu způsobil nerad a třeba by si ji ani nedala líbit) do Číny, nakonec přes Laos do Bangkoku k odletu. Jako obvykle, srovnání mi vyšlo o něco odlišněji, než jsem očekával. Jak, budiž předmětem následujícího vyprávění.

O čínštině aneb Co na jazyku, to na srdci

Prosím čtenáře o poshovění: než se dám do líčení svých dojmů, dovolím si udělat trochu rozsáhlejší odbočku, bez níž, tuším, by mnohé zůstávalo nejasné. Kdo nemá tu trpělivost, ať ji přeskočí; sám uznávám, že může působit trochu nezáživně. Ale zmínil jsem se v úvodu o té zatrachtilé čínštině, z níž pár hrstí slovíček a rčení nejenže přijde velmi vhod tomu, kdo se hodlá potloukat Zemí Středu na vlastní pěst, ale nepochopí bez ni ani charakter a způsob myšlení tamních lidí. Pročež, třebaže nemíním čtenáře vyučovat v jazyce čínském, aspoň abych nejdřív něco pověděl o jeho výslovnosti a přepisu do latinky. Panuje v tom, předesílám, zmatek přímo babylonský.

Tak se například hned v následující kapitole zmiňuji o ostrovu jménem Tajwan, o poslední čínské dynastii Qing a o komunistickém vůdci Mao Ze Dongovi, třebaže vím, že tím hřeším proti podobě těch jmen, jak je na ni čtenář zvyklý z českého tisku. Vložil jsem do ní naopak Čankajška a Peking, třebaže vím, že korektně bych musel napsat Chang Kai Shek a Bei Jing. Jméno jistého zapeklitého ostrova zase nepředkládám čtenářstvu v podobě, ó běda, Tchajwan, jak je užívána v českém tisku, nýbrž se spokojím s Tajwanem bez ch. Prohlašuji, že stejně jako v kapitole o Koreji se těch prohřešků dopouštím vědomě a záměrně, protože bych sakra a krucinál už jednou rád věděl, jak mám na následujících stránkách s čínštinou nakládat. Dal jsem si dost práce, než jsem si z ní natloukl do hlavy to nejnutnější; a kdyby z té svízele nevyplynulo nic jiného, aspoň teď vím, že český přepis, ač úředně stvrzen, naprosto neodpovídá skutečné výslovnosti, jakkoli se o to neohrabaně snaží. Je ovšem i několikero mezinárodně užívaných přepisů; všechny mají tu společnou vlastnost, že čtenář je z nich bez návodu k použití jelen. Jinou vlastností je, že i nejpečlivější návod se skutečné výslovnosti může jen zdaleka a nedostatečně blížit. Jeť čínské hrdlo ustrojeno jinak než evropské a vypouští ze sebe zvuky latinkou jen obtížně zachytitelné; kdo je chce napodobit, nesmí se spoléhat na přepisy, ale odposlechnout si je. Ani pak není úspěch zaručen. Nicméně se v poslední době prosadil a je všeobecně používán přepis čínštiny, zvaný pinyin. Po dlouhém rozmýšlení jsem se rozhodl se jej přidržet v případech, kdy označuje zvuky češtině neodpovídající, jinak se přidržím české abecedy. Mimochodem: když už jsme se otřeli o Velkého vůdce, uveďme si, co všechno může znamenat slabika Mao ve jménu toho slavného muže: kotva, chlupy, kočka, kopí, klobouk, najmouti si, prameniti podle toho, jaký jí udělíme tón. Jelikož západní noviny zpravidla tónování opomíjejí, nevím, co z toho si mám vybrat, ale nejlíp by se mi zamlouvala ta kočka. Soudruh Kočka, nezní-liž to vznešeně? Pro doplnění, osobní jméno Dong si můžeme přeložit jako východ (nějaká spojitost by tu byla), ale také zima, mrznout, pochopit, hýbat se, díra. Jest, jak vidno, čínština jazyk mnoha možností. Jak si mezi nimi vybrat, ozřejmím na svém místě.

Když už jsem u těch jmen, dovolím si žertík. Před šedesáti lety, když jednotky čínské Rudé armády obsadily Peking, prý jistý slovenský hodnostář tu událost oslavil zvoláním: „Nech žije Maco Tún, osloboditel Pezinku!“ Aspoň vidíme, jak prožluklá věc jsou tyhle čínské slabiky. Ale zpět k tomu přepisu.

Jak již oznámeno, chci přesedlat z mezinárodního přepisu na český tam, kde tím čtenáře neuvedu v omyl. Tedy: nebudu psát korektně ch, nýbrž po česku č, rovněž tak š místo sh. Zvuk dž mívá přepis dvojí, poangličtěný, j či zh. Moje učebnice mě nabádá, abych v prvním případě vyrobil dž připovystrčiv špičku jazyka k zubům, kdežto v druhém ji přitiskl k patru a ohnul trochu dozadu. Račte si vyzkoušet. Výsledek je ale téměř nerozeznatelný, takže se nestane nic strašného, když nad tím mávneme rukou a v obojím případě budeme psát i vyslovovat dž. Obyčejné z zní v čínštině dz - viz zmíněného již Vůdce Mao Ze Dong. Ostatně, když už jsme u toho: osobní i místní jména je zvykem někdy psát spojená (Šanghaj) někdy rozdělená podle slabik (Yang-ce), s pomlčkou nebo bez ní. Prohlašuji, že na tom houby záleží. Budu čínská jména na následujících stránkách psát spojená či nespojená, podle toho, jaký je převažující zvyk. Hlásku y nechám tak, protože ji beztoho bude každý číst jako j. České výslovnosti odpovídá i poměrně vzácná hláska c, která se však, zvláště na mapách, vesměs vyskytuje v podobě ts. To proto, že nám běžný způsob psaní může být pro jiné národy zavádějící, jak sám pozoruji, když Němci vyslovují jméno českého pana expresidenta Fáklaf Háfel. Hláska w se pak čte anglickým, ne německým způsobem; český způsob retného v čínština nemá. Tím jsme si odbyli menší nebo vůbec žádné odchylky od české výslovnosti a přikročíme k případům, v nichž se dostávám do křížku se zavedenou praxí. Činím tak na vlastní zodpovědnost a z dobrého uvážení, jsa toho podezření, že oficiální český přepis čínštiny spunktoval nějaký mezulán, mající o jazyku Konfuciově pouze zprostředkovanou představu.

Samohlásku h můžeme číst směle po česku a nedopustíme se tím žádného hříchu proti duchu čínštiny. Nacházíme-li v tisku například řeku Chuang Che (huang = žlutý, he = řeka), vězme, že jde o pitomost; zvuk ch v našem smyslu čínština vůbec nemá, leda v lokálních nářečích. Domnívám se ostatně, že má ta pitvornost svůj původ v azbuce, z níž patrně její tvůrce ze starého zvyku opisoval: ruština, nemajíc jiné možnosti, také píše Chonduras, Chelsinki, Chjústn. Zkusme si pro začátek čínsky pozdravit: Ni hao! (tobě dobře). Tedy žádné chao; spíš musíme oběma slabikám udělit správný kolébkovitý tón, ale o tom bude řeč za chvíli. Další nedomrlostí českého přepisu je bůhvízčeho odkoukaný způsob psaní souhlásek s nebo c s následným apostrofem, viz jméno čínské provincie S´čuan, nebo ó hrůzo, S´čchuan (Čtyři řeky), jakož i velkého učitele Lao´c (Starý Mistr). Čínština, jak známo, sestává ze slabik; a neexistuje žádná slabika s´, ani živá duše neví, jak by se takový apostrof měl znít. I opustivše říši konin pišme a vyslovujme, jak i sami Číňané ta jména vyslovují: Si-čuan a Lao Zi, případně, nemůže-li to kdo korektností vydržet, Lao-tse.

K hláskám k, t a č český přepis důsledně připojuje následné ch - viz Tchajwan, Čchengdu - což je ovšem další pitomost. Řečené hlásky jsou lehounce nadechnuté, ne však vždy; například slůvko tian (nebe, ale také čas, počasí) – viz proslulé náměstí Tiananmen – čtěme spíš změkčeně ťiän než tchian, jak už jsem také našel v novinách. Ušetřme si námahu i omyl a čtěme prostě k, t, č. Velké chyby se nedopustíme a s nepatrnou se můžeme smířit. Exoticky se tvářící hláska x se vyslovuje jako maličko šišlavé s. Děkuje se po čínsku xie xie, ale odpustíme-li si šišlavost, bude nám rozuměno také. Číňana ze sebe beztak neuděláme, ani co do výslovnosti, ani v žádném jiném ohledu. Odpovědí pak je: Bú xie! (ne dík = není zač). Ale zabučet musíme v stoupavém tónu, což je důležitější než správné zašišlání. Zapeklitější už je písmenko q. Výslovností se podobá trochu českému ť, ale také trochu ď nebo č s přechodem do c. Skutečnou výslovnost nám nepřiblíží žádný přepis, kdo jí je lačen, ať si zajde do čínské restaurace a poprosí o přednes pana vrchního. I zůstanu u toho q.

Čínština nerozlišuje znělé a neznělé souhlásky, což je dalším zdrojem potíží: jméno tajwanské metropole můžeme vyslovit jako Taipei nebo také Daibei, záleží na libosti a zvyku. Může být k vzteku, když člověk v abecedním seznamu dlouho a marně hledá například přístav Danshui, aby nakonec zjistil, že je uveden jako Tanxui. Dokonce ani r a l se příliš nerozlišují. Na závěr toho výčtu se ještě chci zmínit o českém obyčeji tzv. přechylování ženských jmen. To si odpusťme vůbec, nechceme-li, aby některý Číňan pukl smíchy. Čínská jména sestávají ze tří slabik: první přijde na řadu jméno rodinné (příjmení), po něm generační, a až na samém konci jméno vlastní, označující obvykle nějakou krásnou či heroickou vlastnost. Takže objeví-li se v českém tisku například paní Wang Wei Dongová, vězme, že jde o týž plod učeného ducha, jako bychom tu dámu na pětistovce nazvali Němec Boženová.

To ale ještě všechno nic není. Pravý malér nastává, když dojde na správné tónování, bez nějž je čínština nesrozumitelná. Tónů je pět: základní, vysoký, klesající, stoupající a kolébkovitě se zhoupnuvší. Nesprávné otónování může vést ke komickým nedorozuměním: objednáme-li si například v restauraci polévku (tang ve vysokém tónu), může se stát, že nám přinesou cukr (tang v stoupavém tónu). Nebo to může dopadnout ještě hůř: věta „nastydl jsem se“ (wo gan mao) může při chybném otónování znamenat „souložím s kočkou“. Pak se divte, že hledíte na zaraženě nechápavé tváře.

Útěchou nám budiž, že máme-li s přepisem čínštiny potíže my, obráceně to není o nic lepší, ba ještě mnohem, mnohem horší. Měl jsem příležitost hovořit s jistým lámou (oblast lamaistického buddhismu sahá daleko přes hranice Tibetu), vlídným pánem, jenž se – řídký to jev – z vlastní iniciativy učil na stará kolena anglicky. Činil tak pomocí knížky, v níž byla různá užitečná rčení uvedena jednak čínským znakovým písmem, jednak anglicky, a aby z toho žák-samouk nebyl janek, byla do třetice uvedena latinkou výslovnost. Dvě takové větičky jsem si opsal. Kdyby někdo hned nevěděl, na jaký to podivný jazyk to zírá, ujišťuji ho, že na angličtinu. Wote wu yiu laike tu yite? Yikesi ke yousimi dare si basi gou tu re aie paote? Naštěstí mě neupravený anglický text uvedl na správnou stopu. What do you like to eat? Co byste rád jedl? Excuse me, does this bus go to the airport? Promiňte, jede tento autobus k letišti? Jest nasnadě, že kdyby měl milý láma svou angličtinu na někom vyzkoušet, propadl by zoufalství a sebepochybnostem: tak pilně jsem se učil, a nikdo mi nerozumí! Selhal jsem! Ztratil jsem tvář před lidstvem i před sebou samým! Ztráta tváře je v tomto koutě světa to nejhorší, co může člověka a muže zejména potrefit (ženy na své tváře tak háklivé nebývají); a je také příčinou toho, proč se Číňan nikdy neodváží vyřknout prosté slůvko nevím, koukaje raději pln trapnosti jak to tele.

Jenže to právě je způsob, jak se v Číně vyučují cizí jazyky: na základě znakového písma, převedeného horko těžko do čehosi, co má odpovídat výslovnosti, ale připomíná ji jen s vynaložením fantazie, na dovršení všeho učiteli, kteří je sami neovládají jinak než takto. Když k tomu připočteme, že sama existence cizí řeči je pro Číňana exotickou novinkou, v niž zpola nevěří – to my jsme v tom ohledu jinak otrkaní – nelze se divit, že aspoň povrchní znalosti angličtiny je v Číně jako šafránu, o dalších jazycích zbytečno mluvit. Lidé, nabyvší své zkušenosti jakožto členové obchodních či státnických delegací, kde byli obskakováni dokonale vyškolenými tlumočníky, ovšem mohou tvrdit opak; nicméně si dovolím poznamenat, že o skutečném stavu jazykových znalostí v Říši Středu vědí houbeles. Je to zčásti dáno vzájemnou odlišností – nikdy jsem nepoznal řeč hůř k naučení než je čínština, což by Číňan bezpochyby řekl na obrátku o našich jazycích – ale především povahou znakového písma, jenž je vhodné k vyjádření čínštiny a už ničeho jiného na světě.1 Tónový jazyk, v němž se neustále opakuje nevelké množství slabik, by sám o sobě byl těžko překonatelnou překážkou v pochopení okolního světa; ty tisíce obrázků, z nichž se skládá čínské písmo, ji umocňují k nemožnosti.

Věda dosud nevyřešila otázku, zda je jazyk produktem národního charakteru, či zda prvotní je jazyk a z něj se odvodil charakter. V čínském případě bych se spíš klonil k druhé eventualitě. Číňan bývá člověk uctivý, nevzrušený, bouře svého nitra navenek neventilující. Nemůže nic ventilovat, ani kdyby chtěl, protože mu to jeho jazyk nedovoluje. My bílí barbaři jsme zvyklí udílet svým větám melodii, vyjadřující podle potřeby údiv, radost, překvapení, naději, ironii, nebo zase zlost či vyhrůžku; vyzkoušejme si například, kolik různých melodií lze udělit otázce: „Tak ty mi tu tisícovku nepůjčíš?“ Zazpíváme-li tak, vyjádříme údiv, rezignaci, bolestnou výčitku; zazpíváme onak a je z ní ultimativní hrozba, za níž může následovat: „Jak chceš. Když nepůjčíš, tak já ti…“ A vzpomínám si na mladou pekařku v jedné francouzské vesnici, u níž jsem kupoval bagetu za dva franky a ona zapěla své „Au revoir, monsieur!“ tak radostně a líbezně, že kdybych byl mladší, mohl bych si myslet, že si mě ta holka namlouvá. Člověk by potřeboval mít po ruce notový papír, aby zaznamenal, jakou citovou náplň obsahuje věta, vyřčená některou z evropských řečí. Čínština je jazyk citově chudý, protože jí ta možnost chybí. Veškerá melodie je předem dána nezbytným otónováním, jehož změnou by došlo k nesrozumitelnosti, k záměnám smyslu i k trapnostem, jak již uvedeno; i zůstává Číňanovi hlasová intenzita jako jediný způsob, jak dát najevo hnutí své mysli. Je-li klidný a ve vztahu k cizinci uctivý (což je víceméně pořád), šeptá, že mu osoba nahluchlá jako já skoro nerozumí; je-li vzrušen, dává to najevo hlasitostí. Proto může poutník kolem sebe slyšet tolik podle našeho soudu zbytečného hulákání; proto jsou čínské filmy plné hysterického řevu. Ale u čínských filmů se ještě na svém místě zastavím. Krátce se zmíním i o tom, nač mi při učení čínštině přišlo nejobtížněji si zvyknout: že otázku nesmím zakončit zdvižením hlasu, nýbrž v neutrálním tónu vyslovenou částicí –ma. Pro nás otázka bez zdvižení hlasu není žádná otázka. Pro Číňana není neotónovaná řeč žádná řeč, nýbrž barbarské blábolení. Nejsem na tom tak, abych mohl číst proslulou čínskou poezii, ale namouduši bych byl zvědav, jak vypadá. Jak mohou vypadat lyricky rozechvělé verše v jazyce, neschopném vyjádřit cit jinak než slovním popisem – nebo také řevem.

Jinak – ale to už se poněkud vzdalujeme jazykozpytného tématu - je Číňan svou povahou především praktický. Hledá jednoduché cesty k dosažení jednoduchých cílů, a nalézá je. Ale nesmí to být cíle příliš abstraktní, nesmí být navzájem provázány nevhodnými vedlejšími okolnostmi, jako je například ohled na životní prostředí, ani je nesmí komplikovat pomyšlení na následky, jež z nich mohou vyplynout ve vzdálenější  budoucnosti. Je to zvláštní; Číňané si navzájem přejí wan nian - deset tisíc let, ale většinou je nezajímá, s čím se budou muset potýkat za tři roky. Předpokládají, že to nebude nic jiného než dnes, jelikož v Číně čas neplyne, a když, tedy jinak než ve zbytku světa.

Navíc umí být čínská praktičnost při vší uctivosti i trochu neomalená, nebo výstižněji řečeno neobcházející kolem horkých kaší, jak bývá výrazem slušnosti u nás. Což se obráží i v jazyku. Za příklad opět může sloužit srovnání. How much? táže se Angličan, hodlaje vyzvědět, jaký peníz mu bude vyklopit za nějaké zboží či službu. Wieviel? chce vědět Němec. My se ptáme neutrálně Kolik to stojí, ale ještě můj dědeček se tázával - Moc-li to bude stát? Evropan se prostě už předem staví na stanovisko prodávajícího, předpokládaje, že cena bude vysoká, patrně jako výraz jakési zdvořilosti. Číňan je takového okolkování vzdálen; tázaje se na cenu praví: Duošao qian? Jak málo peněz? Na rozdíl od Evropana hodlá vsugerovat prodejci stanovisko vlastní, totiž že se nemíní koupí zruinovat. Není to neobvyklý způsob jednání ani v jiných případech a našinec jím může být pobouřen: co si ten Číňan dovoluje? Není to tak, jak líčívaly starší cestopisy (dnešní už ne, jelikož máme tu politickou korektnost), že se lstivý žlutokožec zdvořile usmívá a za zády už drží nůž? Ne, čínská zdvořilost je prosta obmyslu. Přímočaré směřování k vlastnímu prospěchu se však do ní však dobře vejde.

Tvrdívá se rovněž, že Číňan neobyčejně touží po vzdělání. Opravdu touží, ale po takovém, které ho v odhadnutelné době odmění postavením, bohatstvím, kariérou; vzlet k výšinám ducha příliš žádán není. Nevím přesně, jde-li o následek zhrubnutí během komunistické éry, nebo jestli byl Číňan takový už vždycky. Rovněž nevím, je-li právě toto důvodem, proč není velký čtenář - jestli jsem v Číně viděl dvě osoby s knihou v ruce, je to moc – nebo zda jde jeho čtenářský nezájem na vrub znakovému písmu – hned si o něm povíme víc - jemuž se sice naučil, ale moc si v něm nepočte. I knihy jsem viděl, ale byly to vesměs útlé svazečky s řídkými řádky a velkými literami, z nichž mohl i neznalec poznat, že mnoho děje ani hlubokomyslných úvah neobsahují, leda kratičký popis. Pochyboval bych, že inspirují člověka k onomu nebeskému požitku, jemuž my říkáme pěkné počteníčko. Což je možno dokumentovat i jinak: dost jsem se v Číně nazlobil, že všude jsou nad postelemi instalovány žárovky tak slaboučké, že se pod nimi večer nedá číst. Příčinou nebyla šetrnost, jak jsem se zprvu domníval; Číňan mnoho světla nepotřebuje, jelikož mu k povznesení ducha stačí televize, mimochodem ještě pitomější než naše. Kteroužto studií o čínské povaze bych mohl zakončit tuto kapitolu, kdyby šlo jen o jazyk Říše Středu (Džong guo) a zapeklitost jeho přepisů. Ale ono to pořád ještě není všechno.

A řekl Hospodin: Aj, lid jeden a jazyk jeden všechněch těchto. Pročež sstupme a změťme jazyk jejich, aby jeden druhého jazyku nerozuměl. (1. kniha Mojžíšova, 11:6-7). Nejde mi z hlavy podezření, jestli nám pověst o věži babylonské, jak ji líčí kniha Genesis, něco nezamlčuje. Jestli ty věže nebyly náhodou dvě: na jednu sstoupil Hospodin, aby změtl jazyky všechněch těchto, na druhou pak, aby jim změtl písma. Po návštěvě Číny se dokonce blížím k náhledu, že jazykové změtení byla ještě holá legrace ve srovnání se s tím, co Hospodin natropil s písmy, aspoň co se následků týče. Neboť třebaže se lidstvo od věže babylonské rozešlo s několika tisíci řečí a hatmatilek na rtech, pokaždé mezi nimi vynikla jedna nebo dvě, jež se staly světovými nadjazyky a prostředkem mezinárodní domluvy. V tom se rozhněvanému Hospodinu jeho dezinformační záměr tak docela nezdařil. Zato písemné vyjádření se mnoha národům stalo prostředkem izolace dokonalejším, než kdyby kolem sebe postavily ohradu. Píši tuto kapitolu na míru Číně, ale její platnost je všeobecná: kdekoli se zachovala lokální písma, bývá ochota i schopnost domluvit se cizím jazykem slabší – v některých případech se blíží nule – a tím i vyšší míra izolace od zbytku světa. Ne že by si ti lidé ve svém zakuklení libovali; ale vychází jim to tak. Přičemž národy s hláskovými abecedami překonávají svou bariéru ještě poměrně snadno; slabičné abecedy už dovedou být podstatnější překážkou v porozumění světu, nu, a znakové systémy jsou prostředkem izolace úspěšnějším než kdysi berlínská zeď; tu aspoň někdo občas přelezl.

Čínskému jazyku, ba i výslovnosti se Evropan ještě nějak naučí, je-li dost vytrvalý; znakové písmo však bude vzdorovat jeho snaze přímo s ďábelskou urputností. Nehodláme-li zrovna hloubat ve filozofických textech, vystačíme si se znalostí dvou tisíc znaků, ale tím ta patálie nekončí. Nejen že musíme jejich čtení i psaní neustále procvičovat, aby nám zase nepovypadaly z hlavy; to se v menší míře týká i jiných jazyků. Nevěřím moc na jazykové genie, kteří se jednou cizí řeč naučí a pak ji už doživotně ovládají. Především to ale není tak, jak se někdy z neznalosti tvrdívá: jeden znak = jedno slovo. Kdepak! Jen zcela jednoduché pojmy lze v čínštině vyjádřit jedním slovem (slabikou) a jedním znakem; ve všech ostatních případech jde o kombinace, a ty se musíme učit, protože vyplynuly z čínské, ne z naší logiky. Některé znaky neznamenají samy o sobě vůbec nic a teprve ve složenině dávají smysl, ne však takový, jaký bychom čekali. Čínské písmo je prostě stvořeno pro Číňany. Dovolím si vyjádřit domněnku, že kdyby na ně měly přejít evropské národy, rozhostil by se analfabetismus nejméně pětadevadesátiprocentní; a chraniž nás Bůh toho, aby Číňané někdy přejali latinku. Kdyby ten nesmírně učenlivý, svědomitý, pilný, ukázněný, inteligentní národ obrátil k praktičtějším účelům tu míru energie, již vynakládá na ovládnutí svého zašmodrchaného písma, mohli bychom se jít utopit s celou naší ekonomií, už tak dost zužovanou konkurencí čínského draka. Jestli platí totéž i o konkurenci politicko-mocenské, to už je jiná věc.

Píši tyto řádky mimo jiné i proto, abych dal sám sobě odpověď na jistou obavu, jak jsem ji choval před odjezdem do té obtížné země: může to být čínský imperialismus, který jednou, dostane-li se mu vhodných podmínek, vykročí k ovládnutí světa, nebo se o to aspoň pokusí? Může dojít k dominovému efektu, jímž by po Tibetu spadl čínským bolševikům do chřtánu Tajwan a po něm další a další země v stále širším okruhu, neboť se ještě nepřihodilo, aby se nasytila žravost imperiálního draka? Dnes, po zkušenosti s Čínou, s jejími lidmi a jejich způsobem myšlení, říkám – Tajwan snad ano, třebaže bych jeho obranyschopnost nepodceňoval. Ale zůstane-li osamocen, selže-li spojenecká záruka USA – současné nálady v západním světě nedávají tušit nic dobrého – všechno je možné. Dál už však čínský drak stěží popoleze, i kdyby mu chuti možná nechybělo. Nemůže; čínská panovačnost nemá jinou možnost ovládnutí cizí země, než ji zahltit vlastním obyvatelstvem a učinit tak částí čínského, sobě srozumitelného světa. Říš rakouská mohla anektovat Halič či Bosnu, a ony se celkem bez obtíží včlenily do jejího organismu. Číně tahle integrační schopnost chybí; Číňan může pokládat za své to, kde se domluví a dopíše. Řídce osídlený Tibet byla celkem snadná kořist; ale pustit do podmaňování našeho světa… docela určitě ne. Musela by jej nejdřív počínštit, mimo jiné mu vnutit svůj písemný systém. Toho netrpělivá, rychlých výsledků žádostivá mysl západního člověka není schopna. Ne, nemyslím si, že brzy dojde k ozbrojeným srážkám na čínsko-finské hranici, jak předvídal stařičký fórek z normalizačních dob. Spíš se Čína bude muset dřív nebo později utkat s těžkostmi, na něž si pilně zadělává svým odsouváním problémů, z nichž by se každému jinému ježily hrůzou chlupy na zádech, na den svatého Dyndy. Že nám do té doby způsobí mnohá hlavy bolení, že svou výrobní bezohledností sáhne hluboko do míšku našeho blahobytu… to asi sáhne. To je však už naše starost, ne čínská.

Nu, skončím to poněkud nezáživné povídání. Nicméně může posloužit k zjištění, že nejen čínská výslovnost a čínské písmo jsou radikálně odlišné od našich a víceméně nenaučitelné, ale že nám je a zůstane jen zčásti pochopitelné i čínské myšlení, čínská logika, čínské jednání, čínské hodnoty. Snad bych býval za svých mladších let mohl při velké snaze a sebezapření zdomácnět i ve velmi exotických končinách, nikdy ale v Číně. Čína pro nás je a zůstane svět oddělený zdí cizoty, do nějž můžeme skulinkou nahlédnout, ne však tvrdit, že mu rozumíme. Pročež se též omlouvám milému čtenáři, než se začte do dalších kapitol: najde v nich spíš mé dohady a tušení než fakty stvrditelný poznatek.

I. Čína demokratická - Tajwan

1. Cestovateli do batůžku

„Jestli chcete vidět opravdovou, tradiční Čínu, zaleťte si na Tajwan,“ řekl mi svého času jeden světa znalý muž, nasadiv mi tak brouka do hlavy. Přesto jsem se podivil. Tajwan? Je to země kulturně mladá, dlouho jen řídce osídlená primitivními kmeny nečínského původu, až teprve někdy v sedmnáctém století do ní začali pronikat přistěhovalci z protilehlé pevniny. Její chrámy a jiné stavební památky, pokud nejsou úplně nedávného data, byly vesměs zbudovány za poslední čínské dynastie Qing, takže jakápak tradiční Čína? Až když mě brouk v hlavě přiměl k schystávání cestovního nářadíčka a zabývat se trochu intenzivněji čínskou historií, ujasnil se mi zplna význam těch slov. Ano. Jsou dvě kolébky lidstva. Jedna stávala v oblasti Předního Východu: Sumer, Babylon, Egypt, říše Hethitů, Peršanů, Féničanů… Vichr dějin jí tak často a tak intenzivně cloumal, že z prvotní kolébky nezůstalo kromě vykopávek skoro nic. Druhou je Čína; a jakkoli také jí v běhu čtyř tisíciletí dost často lomcoval vichr dějin, přesto si zachovala v nepřetržité kontinuitě svůj charakter, kulturu i jazyk.

Avšak dynastie Qing jednoho dne propadla sítem dějin, byvši nahražena Čínskou republikou. A jakkoli máme sklon pokládat republikánské zřízení za pokrokovější a vůbec ve všem všudy kvalitnější než nějaké úpadkové dynastie, nelze přehlédnout, že tou chvílí skončila čtyři tisíce let trvající dějinná kontinuita. Čína se pak potácela od zmatku k zmatku, až se stala kořistí komunistů. To byl zásadnější přelom než všechny předešlé; dost často Čínu ničili neschopní císaři, válečná knížata a zkostnatělé dvorské rituály, ale teprve komunismem přišla filozofie, která si ničení stanovila jako nezbytnou podmínku dalšího vývoje. Nejdřív musíme zničit a odstranit všechno staré a zpráchnivělé, soudruzi, zaznívalo (a dosud místy zaznívá) z ideologických trub, až pak můžeme na troskách starého řádu vybudovat nový, dokonalejší a ve všem všudy šťastný svět. Vesměs se pak ukázalo, že ničení jde komunistům od ruky znamenitě, kdežto nový, šťastnější svět se ukázal být fatou morganou, za níž se neustále pochoduje, ale ona je čím dál vzdálenější, až se rozplyne v mlhách cynismu a rezignace. Jen ty trosky zůstávají, šedé a nudné, a na nich se hemží lidské bytosti, hledajíce, zda by nenašly kus něčeho, čím by přispěly ne k šťastnější společné budoucnosti, ale vlastní kapse teď a hned, na následky se neohlížejíce. Ostatně není pro ukázky nutno chodit až do Číny.

Ale svatovítský chrám například ještě stojí, důkaz toho, že naši komunisté byli sice ideologicky kovaní, avšak ve skutcích polovičatí. Oportunisté, řekl by pravý marxista; váhali zbořit hradčanský chrám a na jeho troskách pak budovat nějaké ty zítřky. To čínští soudruzi to brali jinak od podlahy; a nač nestačil velký vůdce Mao Ze Dong (abychom to jméno napsali korektně), to přičinlivě a úspěšně dokonala kulturní revoluce. Velký Mao vyvrátil starý a prohnilý svět pomocí čistek, deportací a koncentráků, počet jejichž obětí překonal i Stalinovo souostroví Gulag, o břídilu Hitlerovi ani nemluvě; Rudé gardy, modré čepice nadité na uši, v jedné ruce rudou knížku, v druhé železnou tyč, rozmlátily svědomitě vše, co ze staré, tradiční Číny ještě zbývalo. Pokud se někde zachoval buddhistický či taoistický chrám, pokud dnešní návštěvník zaslechne temný zpěv mnišského sboru nebo se stane svědkem malebného obřadu, pak ne proto, že by se rudí gardisté zastavili před jejich majestátem, ale že to měli z ruky. Nebo že je dávný obyčej i v Číně zarostlý do lidských duší hlouběji, než by komunistický světlonoš řekl, a když útlak polevil, znovu vypučel ze starého kořene.

Vypučel však jen mátožně a stěží napůl. Zůstal věcí kulturně vyspělé menšiny, kdežto šedivý dav už se spokojí s životem hrubě materiálním, jemuž stačí jakés takés uspokojení denních potřeb. Proto je dnešní Čína až na výjimky zemí bez památek, proto projíždějíce čínským venkovem nespatříme vesnický chrámek, ani náboženský průvod s draky a mythologickými postavami, ani mnichy v oranžovém rouchu, kráčející s baňatými nádobami v podpaždí za svou denní almužnou. Leda by strana a vláda kázala ty věci znovuzřídit, jelikož se to líbí turistům; ale vnímavý poutník snadno pozná, z čeho vane duch věků a co je bezduché, z betonu odlité, levnými barvičkami namazané, partajními tajemníky z nepříliš ideálních pohnutek iniciované.

Můj zcestovalý známý měl pravdu: je to Tajwan, ač historicky daleko mladší. jejž můžeme pokládat za skutečnou, nezdeformovanou Čínu. Za barvitou ukázku toho, jak by dnes mohla vypadat celá čtyřistašedesátinásobně rozlehlejší čínská pevnina, kdyby ji bývalo nezaplavilo komunistické tsunami. Je to Tajwan, kde návštěvník může v zamyšlení vnímat tajemnou atmosféru čínského chrámu, kde nehledí na ztrnulou muzeální památku, nýbrž životem překypující objekt uctívání a nám stěží pochopitelného druhu zbožnosti. Je to Národní muzeum v Taipei, kde najde nesmírné poklady čínské kultury, jež vůdce nacionalistů Čankajšek nechal na poslední chvíli převézt z ohrožené pevniny do svého ostrovního útočiště. Podle náklonnosti svého srdce může někdo mluvit o kulturní loupeži, jiný o záchraně před železnými tyčemi Rudých gard; ale ať tak či onak, nelze popřít, že bez Čankajškova zásahu by dnes pokladů nebylo, leda tu a tam jejich rozkradených, po singapurských i jiných starožitnictvích roztroušených zbytků.

2. Taipei, upršená metropole

Jak je zvykem všech turistických poutadel, i o Tajwanu reklamní brožurky rády tvrdí, že je navštívitelný kdykoli, jelikož má v každém ročním období své osobité kouzlo. To tedy, řekl bych, má, ledaže o některá kouzla není moc co stát. Zima není na Tajwanu k nevydržení, ale člověk nelétá do subtropů, aby tam běhal v zimníku; jaro je často upršené, zejména na severu ostrova, hlavní město v to zahrnujíc; poté se srážky ještě stupňují v tzv. švestkových deštích; ještě poté přicházejí dusná vedra a na východním pobřeží – ale nejen na něm – tajfuny jeden za druhým; teprve po jejich odeznění, v říjnu a v listopadu, nastává nedlouhé období těch metel prosté, kdy je nejrozumnější se na řečený ostrov vydat. To všechno jsem věděl, když jsem dával dohromady cestu za čínským dobrodružstvím: nejprve na relativně srozumitelný Tajwan ve společnosti své choti a dvojice našich osvědčených cestovních parťáků, do svízelnější pevninské Číny už sám. Ale parťák Honza je podnikatel. „V listopadu nemůžeme,“ zamítl kategoricky můj cestovní rozvrh. „To zrovna máme nejvíc práce a zakázek.“ Je vůbec obtížné najít list v kalendáři, kdy by podnikatel zrovna neměl nejvíc práce.

„A kdy těch zakázek tolik nemáš?“ zvídal jsem.

„No… ještě tak v březnu,“ usoudil. Inu dobře. Přeorganizoval jsem tedy všechno tak, aby Tajwan vyšel na březen, Čína na duben a snad až do začátku května, poté jsem chtěl během zhruba dvou týdnů procestovat Laosem na thajskou hranici a uprostřed května letět z Bangkoku domů. Prostředek května, to je čas, kdy v těch krajích vrcholí ukrutné vedro, až se náhle zlomí v tropické lijáky. Ale má-li kdo zájem o vydatné srážky, začátek března v Taipei taky za něco stojí. Jo; málem bych s ohledem na případné následovníky zapomněl uvést, že já jakžto německý občan potřebuji vízum do Číny a do Laosu, naši pražští přátelé nadto ještě na Tajwan. Je to otrava, tahle víza, my v Evropě už jsme si odvykli běhat po vyslanectvích, žádat, lejstra vypisovat a poplatky zapravovat, když se člověk chce trochu porozhlédnout po světě. Ale jsou země, že si na to potrpí. Číňané vystavují běžně vízum na 30 dnů (je ale dobře neuvádět jako povolání spisovatel, nebo, ó hrůzo, novinář), prodloužení je poskytováno ne zvlášť ochotně a taky to něco stojí. Dá rozum, že tak obrovskou zemi za třicet dnů neobcestuješ, ba ani za šedesát ne, i kdyby ses ulítal, takže je nutno udělat nějaký výběr. Tak jsem i učinil, o čemž bude řeč dál.

Laos je země předpotopně komunistická, ale vydává cizákům dvoutýdenní vízum přímo na hranici, což je snazší. Stála mě ta legrace třicet dolarů, kolik stojí teď není mi známo. Thajsko se spokojí s vyplněním lejstra. Rád bych věděl, co s ním orgánové potom dělají. Leč zpátky k podnikateli Honzovi.

„Tak tedy březen, když to kvůli těm zakázkám jinak nejde,“ podvolil jsem se. „Ale nezapomeňte si doma paraplata.“ Nikdo mi pak aspoň nemohl vytýkat špatné plánování, když nám v Taipei střídavě chvílemi pršelo, chvílemi lilo. Jsme však parťáci staří, nepohodami mnoha čundrů protažení, když tak našinec pádluje týden po Lužnici, svrchu voda, zespod voda, jednou nebo dvakrát se přitom udělá, to už dosáhne vysokého stupně nepromokavé otužilosti. Bez toho bych asi na březnový termín nepřistoupil, dobře věda, jakou nervozitu a jaké roztržky může v přátelské partě způsobit trvalejší nepřízeň počasí.

Krátký úsek z Hannoveru do Amsterdamu v to nepočítaje a po odečtení hodinky mezipřistání v Bangkoku, trvá let do Taipei kolem jedenácti hodin. K tomu se letí proti času, takže uplyne noc, den a ještě kus noci, než letadlo konečně vysune kolečka nad Čankajškovým mezinárodním letištěm nedaleko – nebo spíš dost daleko – metropole Taipei. O ten název prý teď panují nějaké neshody, jak jsem se dočetl; na Tajwanu totiž pomalu sílí směr, který by nejraději všudypřítomné čankajškování omezil a vzdušný přístav překřtil na Mezinárodní letiště Taoyuan, ale k tomu politicky brizantnímu tématu se ještě na svém místě dostanu. Zatím můžeme načerpat svůj první dojem, jak se nám ostrov jeví v temnotách z té výšky: nepřetržité řady a záplavy světel svědčí o tom, že jde o končinu intenzivně osídlenou a hustě protkanou komunikacemi. Potvrzuje rovněž, že je Tajwan po Bangladéši druhou nejzalidněnější zemí světa, městské státy jako Hongkong nebo Singapur v to nepočítaje. Mají tady vůbec kousek nějaké přírody?

Druhý dojem se dostavuje po přistání: zkouším na taxíkářovi svou čínštinu a vysvětluji mu, že je to pro nás Evropany velmi nesnadný (tai nan) jazyk. Ale třebaže jsem si dal záležet na správném otónování, taxíkář se domnívá, že mluvím o městě Tainan a ukazuje si palcem za záda: Tainan je tam vzadu, pane, na jihu. Jejej, jejej. Poté se s námi proplete změtí dálničních a jim podobných komunikací, pokouším se něco si zapamatovat, ale bez výsledku, až nás, lehounce se ušklebuje, vyklopí před naším nocležištěm. Je dost obdivuhodné, že je vůbec našel: ošuntělou, nijak neoznačenou čtyřpatrovou barabiznu v temném zákoutí, hrdého jména Happy Family. Postarší panstvo z daleké Evropy by si mohlo vybrat něco onačejšího než tenhle ložument poslední jakostní třídy, lze vyčíst z taxíkářova čínsky uctivého pohledu. Jo, to má člověk z toho, když objednává po internetu. Za oněch časů, kdy jediným prostředkem spojení byl dopis a telefon, jsem nic neobjednával, vlezl na letišti do taxíku a kázal – zavezte mě někam, kde je to čisté, klidné a ne moc drahé! Taxíkáři své adresy znali a obvykle se nezmýlili. Pokoje v Happy Family však vypadaly na internetových obrázcích solidně, třebaže nijak luxusně, i popis vnukal důvěru, možná jen cena mě mohla trknout: 600 tajwanských dolarů, neboli kolem čtyř stovek kaček českých za pokoj a noc. Ale netrkla. Nu což. Nábytek může otužilý cestovatel v nejhorším postrádat, své svršky pověsit na hřebíky, není-li jich, poházet po podlaze, krvavé mazance po komárech na stěnách přehlédnout, živé komáry vychytat, deky vyprášit, a když spím, beztak nevím, kolikahvězdičková je ta postel pode mnou. Ložní prádlo je ale vyprané, i když notně zašlé, což zčásti upokojí dámskou polovinu výpravy. Na nějakou večeři je už pozdě, ale v malém krámě dole na ulici ještě mají otevřeno a nudle s jakousi polévkovou příchutí v papírové nádobce stojí pakatel. Horkou vodu je možno do ní natočit z přístroje tomu účelu sloužícího, a majitelka krámku je samý úsměv a samá ochota, zjevně hrdá, že se k ní dostavila tak exotická návštěva, nějací Češi, považte. Je to skoro výborné. Pár dní to tady vydržíme.

Ráno nás probudí motorovým randálem. Večer to tak nevypadalo, ale nalézáme se na hlavní dopravní tepně Džong Šan (Uprostřed kopce - rád bych věděl, jak k tomu jménu přišla, když žádný kopec široko daleko není k vidění, tím méně jeho střed. Později se ukáže, že není města, aby nemělo svou Džong šan, kopec nekopec). Na betonových pilířích nad tepnou se vznáší konstrukce městské rychlodráhy; a na umoklé křižovatce čekají jako roje netrpělivých mravenců sta a snad tisíce malých motorek, jezdci nadití v nepromokavých pláštích. Jakmile se dopravní světla zazelenají, vyrazí k zběsilému honu. Jakživ jsem neviděl takové soustředění dvoukolé motorizace, je v tom až cosi úděsného. Taipei má mít dle údajů mého průvodce přes dva a půl milionu obyvatel (v této chvíli možná už tři), a dobrá polovička toho počtu jako by si ráno dala dostaveníčko na třídě Džong šan. Nemíníce trávit den v herberku Happy Family (poněkud nepřesný překlad čínského Kuaile džiating), vyrážíme na první obhlídku města i my.

Na taipejské metro musím pět samou chválu, něco tak účelného, rychlého, čistě úhledného a přitom ne drahého člověk jen tak nenajde, leda ještě v Hongkongu nebo v Singapuru. Trochu vadí, že je hlavní stranice metra značně rozlehlá, skoro jako podzemní město, samé krámy a krámky, kadeřnictví, zlatnictví, oděvnictví nepočítaně, a než se cizinec v tom mraveništi trochu orientuje, naběhá se jako blázen. Kam nejdřív… mužstvo hlasuje pro proslulou věž K 101, tou dobou nejvyšší stavbu světa. Někde v Dubaji se už prý staví něco ještě obrovštějšího, ale zatím vede taipejská K 101. Připadá mi ten závod o nejvyšší stavbu trochu praštěný. Celý svět jako by se předháněl, kdo vejš a ještě vejš, až se člověk nevyhne otázce - k čemu jsou ty nesmírné špice a jehly krom náramné vyhlídky opravdu dobré, pomineme-li kus té národní prestiže? Ale z vyhlídky teď zrovna nic nebude. Věž není v nízkých deštných mracích skoro vidět, takže vystoupíme v stanici Sun yat-Sen memorial a jdeme se podívat, jaký památník tady Tajwanci slavnému zakladateli Čínské republiky postavili.

Ještě chci poznamenat, že bledá tvář není v taipejském metru úplně nevídaný zjev, ale obvyklý také ne; takže když nám přeběhne přes cestu hromotlucký mužský výrazně nečínského zevnějšku, zastavíme se spolu a dáme se do seznamování. S pojmem Česká republika nemá potíže, což, vězme, není v širém světě tak úplně samozřejmé, a s Německem teprve ne. S vlastní identitou je zdrženlivější, bruče si pod nos něco, čemu rozumím jako Bulgar. Ne, omyl, není žádný Bulhar, ohražuje se proti té domněnce, nýbrž Balchar. Matně si vzpomínám, že existuje cosi jako Balcharská autonomní oblast na severním Kavkaze, nedílná to část veliké Rusi; i táži se milého Balchara, jak by to bylo s ruskou konverzací. Nijak, ukáže se. Anglicky umí jako když namaže, k tomu i čínsky, protože už nějaký rok pracuje na taipejské univerzitě, jen na ruštinu se nemíní rozpomenout. No, rozumím, rozumím. Ani já nejsem příliš žádostiv čehokoli, co má nějaký vztah k svaté Rusi, třebaže mi dávno vyvanul z duše vztek roku osmašedesátého. Na Kavkaze to bude pocit jistě daleko aktuálnější a mnohé vysvětlující. Jak se náš hromotluk dostal z rodné Balchárie na Tajwan, jsme se dopodrobna nedozvěděli, ale domyslet se je možno. Raději se počínštit než zůstat ruským poddaným! Jestlipak o tom ví vládce Putin? Jak se k té věci staví pravoslavný ruský lid? Těší se jeho široká duše, že je magučaja strana radnaja o ty kousky neklidného Kavkazu větší a o ty ponuře zahlížející národy a nárůdky bohatší, nebo ji občas napadne, na jak tenkém ledu tancuje? Ó velmocenská domýšlivosti! Ó duchu zpozdilý, nacionalistický, v devatenáctém století utkvělý, kdy si také kdekdo myslel, že musí do své státní škatule nacpat kdekterou zemi a národ, ať se mu chce nebo nechce, aby se slavná vlast nadula důležitostí! A on každý píská na takovou důležitost. Nic kalého z ní nekouká, leda obrovský průšvih, až se ruský medvěd jednou dostane do úzkých – a to on se dostane, protože dějiny nafoukanost neodpouštějí – a bojovným Kavkazanům se uvolní ruce.

A aby se někdo doma nedivil – co, vy jste byli na Tajwanu, a nenavštívili jste největší z tamních divů, věž K101? – vydáváme se navzdory nečasu tím směrem. Rychlovýtah na vrcholovou plošinu stojí pěkné peníze, které bych snad při slunečném počasí obětoval, ale ne za výhledy, končící po dvaceti metrech v šedé mlze. Vstup do nižších pater je však zdarma, i mohu referovat, že jde o obrovskou, mnohapatrovou, systémem pohyblivých schodišť prostoupenou halu, hostící nesmírné množství luxusních a ještě luxusnějších obchodů, do nichž nejsa rozmařilou komtesou bych si nešel koupit ani tkaničky do bot. A když už předem vím, že nic nekoupím, do krámu nelezu; proč bych to dělal? Dámská polovina výpravy však není téhož náhledu a posunujíc se zvolna od výkladu k výkladu, zkoumá teoreticky, avšak bedlivě obsah. Což mužskou polovinu přestane brzy bavit, i vypukají rozbroje. Ó poutníče, jenž navštívíš metropoli Taipei: nejsi-li nadán fakírskou trpělivostí, rozmysli se dobře, než vstoupíš do věže K101 ve společnosti své choti! Nebo jí ponech volnost a přečkej ten nekonečný čas někde v hospodě. Jenže i s tím může být potíž, protože hospody k dlouhodobému posezení u piva nejsou k nalezení, jen jídelny: objednáš, sníš, zaplatíš a jdeš. Tím se ubije sotva půlhodinka, a to dámy postoupily tak právě k třetí výloze.

Zato se naskýtají jiné pamětihodnosti: třeba rovnou ten Sun yat-Senův památník, co o něm byla před chvílí řeč. Je to na první pohled stavba novějšího data, byť i v parádním čínském stylu, střechy se zdviženými rohy, červené sloupoví. Leží ale v příjemném parku se zakrslými borovicemi a malebnými jezírky, takže tu lze čtvrthodinku strávit. Co se týče samého Sun yat-Sena, vyjádřil jsem svůj názor na bořitele zpráchnivělých dynastií a zakladatele pokrokových republik už výše, i nebudu se k tomu vracet. Jestli je Čínské republice souzeno trvání čtyř tisíciletí jako její dynastické předchůdkyni, v tom bych se zdržel předpovědí, ale v každém případě se zakladatel Sun yat-Sen tajwanským hodnostářům velmi hodí, aby na něm demonstrovali svou republikánskou kontinuitu, jež náleží tomuto vejčitému ostrovu a ne nějakým pevninským bolševikům. Republic of China, tak zní korektní název, aby si ti tam za mořem nemysleli.

A což teprve když nastane příští večer, večer sváteční. Tehdy proudí celý Taipei na prostranství před památníkem ještě mnohem proslulejšího otce čínské vlasti, generalissima Čankajška, kde se toho času pořádá každoroční lampiónová slavnost. I proudíme taky, slibujíce si od té podívané něco věkovitě tradičního. Pěkně barevný papírový lampión, vězme, toť přímo jeden ze symbolů čínské kultury. Přijdouce na místo, uzříme… no, všelicos. Především v povětří se vznášející prasata, prasátka, kňoury a bachyně, podsvinčata, a vůbec všemožné vepřové tvorstvo, jelikož právě probíhá čínský rok vepře. K tomu ještě spousty draků a opic, mickey mousů, batmanů a supermanů i jiného bájeslovného živočišstva, vše zhotoveno z drátěných, barevným papírem polepených konstrukcí a zevnitř elektricky osvětleno. Mezi vší tou parádou prokmitávají pestře měňavé laserové paprsky i jiné efekty, technický to výkon bezesporu impozantní, že bych však mluvil o tradiční lampiónové slavnosti… Ale to nic, kdo by toužil o něčem opravdu tradičním a má pevné ušní bubínky, může se postavit k jednomu ze dvou podií a sledovat divadelní hru. Že bych pochytil smysl slov, to tedy ne, ostatně reproduktory roztočené na nejvyšší výkon vyluzují chraplavý rámus, v němž jakákoli slova zcela zanikají. Lze však pochopit, že jde o jakési rodinné drama: k rozpoznání je panovačná tchýně, přitroublý pantáta a spanilá nevěsta, všichni neustále šermují rukama a hádají se vzrušenými hlasy, což celkem není nic jiného, než jak jsou taková dramata podávána i na jiných rovnoběžkách.

Na pozadí toho spektáklu, osaměle a důstojně nad širokým schodištěm, stojí decentně osvětlený památník velikého Vůdce. Uvnitř sedí generalissimus Čankajšek, obrovský, z bronzu ulitý, a aby se mu nepřihodilo nic zlého, střeží ho dvojice vojáků ve vysoce parádních uniformách. A pravím hned, že už jsem viděl nějaký ten vojácký kabaret s práskáním bot o dlažbu a mrskáním pažemi pod nosy, ale něco tak ztuhle slavnostního, velkolepě militárního v životě ne. Strážci, z každé strany jeden, na hlavách stříbrné přílby a u nohy zbraň, stojí na podstavcích jako vyřezaní, až jde na člověka pokušení přistoupit blíž a šťouchnout si, jestli nespadnou; vtom však zazní signál k vystřídání. V tu ránu ozbrojenci obživnou. Vymrští pravici do vodorovné polohy a zůstanou dvě vteřiny tak. Načež skrčí nohu v koleni a opět tak chvíli zůstanou, než ji vykopnou do vodorovné polohy. Dalším pohybem sestoupí z podstavce a blíží se k sobě: vymrštit nohu, dvě vteřiny zůstat, s třesknutím dát dopadnout na zem, dvě vteřiny zůstat a zase, až se setkají pod broznovými zraky Otce a mohou provádět eskamotérské kousky s flintami, roztáčejíce je ve vzduchu, vyhazujíce a opět chytajíce, inu, podívaná. Stejným způsobem se k nim blíží střídníci, hudba hraje, vlastenecko-hrdinská atmosféra se jen tak tetelí pod klenbou svatostánku. Záměrně celou tu akci líčím trochu legračně, protože nám z opačného konce zeměkoule tak připadá. Armádníci celého světa si myslí, jaký obdiv, ba úžas a úctu vzbuzují jejich přehlídkové prostocviky, ale on se jim každý spíš chechtá. Jestli také tajwanští Číňané, nedovedu si domyslet. Možná jsou jati vlasteneckou pýchou, možná odhodláním nedat se nepříteli zpoza moře, kdyby si něco vzal do hlavy. Zkouším si z toho všeho uhníst nějaký rým. Dobře chápu, že půlstoletý život v pocitu ohrožení a v mezinárodní izolaci může vychovat jinou, vážnější mentalitu než tam, kde se dohromady houbeles děje. Ale posměvačný čert v duši se nedá přesvědčit, inu, jsme Češi.

Dole pod schody se k nám přidala starší dáma, mluvící obstojně anglicky, což není na Tajwanu sice zcela běžné, ale ani neobvyklé. Tomu nahoře, ukáže prstem k památníku, se dnešní mladí lidé začínají pošklebovat – jak vidno, ani v tomto odlehlém koutě světa není úcta k Otcům národa co bývala – ale měli by mu spíš děkovat. Demokrat sice věru žádný nebyl a mnohý z jeho skutků lze oprávněně kritizovat, ale za to, že je Tajwan dnes tím, čím je, ostrovem hospodářského vzestupu a střídmého blahobytu, vděčí Čankajškově prozíravosti. Byv přinucen uprchnout před rudými armádami z čínské pevniny, stačil ještě s sebou pobrat zlatá i jiná aktiva Čínské republiky; neužil jich však k efektním stavbám pro zvýšení prestiže, jak bývá zvykem jiných otců národa, ale k pozvednutí obecné vzdělanosti. A Číňané, národ pilný a vzdělání si vážící, se nedali pobízet. Jen tak se z chudobného Tajwanu mohl v krátkém čase stát vzor ekonomické úspěšnosti, a to navzdory politickému bojkotu téměř celého světa. Tomu se dá rozumět, i když se v hlase staré dámy zdá chvít jakýsi nahořklý podtón.

Patrně je dáma jednou z těch, kteří ještě stále chápou Tajwan jako státní útvar pouze dočasný. Taková byla ideová představa Čankajškovy strany Kuo min tang (KMT): zřiďme si tedy na tomhle směšném ostrově provizorní sídlo, když už jsme museli mazat z pevniny, ale jen než zesílíme natolik, abychom mohli vyhnat tu rudou pakáž a obnovit Čínskou republiku v celé její slávě a velikosti. Jenže provizorium se protáhlo na víc než půl století, Čankajškova generace je na vymření, a ti, kteří po ní nastoupili, se daleko spíš cítí být Tajwanci než občany veliké, ale v bývalé podobě už stěží obnovitelné říše. Titul ještě zní Republic of China, ještě nad ní vlaje červenomodrý prapor Kuomintangu, ale závazek k osvobození pevniny a s ním i pocit jednoty se rozplývá. Kuomintang, po dlouhá desítiletí majetník vládního monopolu, slábne, jiné strany vítězí ve volbách, a stále silněji zaznívá požadavek – nechme velkočínských snů, jsme v první řadě Tajwanci, naše vlast je jmenuje Tajwan, staniž se tedy naším státem nejen fakticky, ale i ústavou a zákonem. Což se ale hrubě nelíbí pekingským komunistům, kteří rachotí zbraněmi a hrozí vpádem, kdyby se Tajwan opravdu osmělil potvrdit svou samostatnost zákonem – pozoruhodné, jak si nakonec komunisté notují s ercreakcionářem Čankajškem - takže zůstává při provizoriu. Jak dlouho ještě, je obtížné předpovědět. Třeba Tajwanci vyhlásí samostatnost a Čína si na ni po nějakém vyhrožování a raketami šermování zvykne. Třeba nezvykne a provede invazi. Třeba se jí Tajwan vlastními nemalými sílami – tajwanskou armádu ani odhodlání obyvatelstva je neradno podceňovat – a s přispěním USA ubrání. Třeba se Amerika lekne, aby zase nebyla mírotvorcům celého světa za psa, a nechá Tajwan na holičkách. Jakožto pozorovatel s jistou sympatií mohu Tajwancům jen přát, aby se neuskutečnila poslední z uvedených alternativ, to už raději ať trvá provizorium. Tajwan je stát se vším, co k tomu titulu patří, ať uznaný nebo neuznaný, nadto úspěšný a bohatý. Rudé Číně může ponechat tu radost, ať si jej třeba tisíc let maluje na mapě jako svou dočasně jaksi nepřipojenou provincii. Jak známo, jsou dočasnosti, které drží jako helvítská víra.

Pozn.: budoucnost pár měsíců po napsání těchto řádek mi nedala zapravdu: na Tajwanu byly volby a vyhrál je mnou odepisovaný Kuomintang. Tím se všechno… ne úplně obrátilo, ale přece jen dochází k opatrným námluvám mezi taipeiskou vládou a pekingským režimem, třebaže k nějakému bratrskému sjednocení je i teď daleko. Patrně jsem neměl přeceňovat historický význam voleb, které jednou dopadnou tak a příště zase bezpochyby onak, podle toho, jak voliče zrovna naštvala jeho rozmilá vláda. Za konstantní může být považován jen sklon silné části veřejnosti k upřednostňování tajwanské identity před čínskou, až k definitivnímu uznání stavu, který je i beztoho už dávno faktem: existují dva navzájem sobě velmi nepodobné čínské státy.

Pozvolné odštěpování od čínské pravlasti je znát mimo jiné i na jazyce. Úřední řečí je stále ještě mandarínská čínština (užívali ji dvorští úředníci, mandarínové, odtud ten název), ale už se také vyvinula dost odlišná, z kantonského dialektu odvozená tajwanština, a byla po nějakém váhání rovněž uznána za úřední. Je to tím, že i obyvatelstvo je původem dvojí: jednak potomci lidí, kteří se během tří minulých staletí přistěhovali z jihovýchodních čínských provincií; to jsou vesměs ti, jimž do velkočínských idejí nic není. Druhou a donedávna téměř výlučný tón udávající skupinou jsou potomci uprchlíků před komunistickou záplavou, kteří se na ostrov uchýlili s Čankajškem. První si pomalu vytvářejí vlastní jazyk, kdežto druzí setrvávají při mandarínštině, neboť i ji pokládají za výraz touhy po znovuspojení. K tomu žije na ostrově asi desetiprocentní menšina lidu Hakka, rovněž pevninského původu, a ještě jednou k tomu přebývá roztroušeně v tajwanských horách a lesích třináct kmenů původního obyvatelstva, každý se svou řečí a tradicemi. To je ovšem pořádný zapletenec, z nějž však cizí návštěvník nepocítí nic, leda že místy vidí dvojí nápisy v témže čínském písmu, ale zjevně odlišné. Tak například hned v taipejském metru: běží tam po černé obrazovce červená písmenka a ohlašují, která zastávka přijde teď a která potom, nahoře mandarínský text, dole tajwanský. Našinec z nich pochopitelně není chytrý, ale sleduje-li je pozorněji a srovnává se slovníčkem, může se něčemu přiučit. Tak například hned název hlavní stanice Džongšan, jak už o tom názvu už byla řeč: první písmenko, takový vertikálně přeškrtnutý čtvereček, je džong, po česku střed. Druhým je jakýsi nožičkama vzhůru postavený trojzubec, což je zase šan neboli kopec. Jsou to relativně jednoduché znaky, a když se mi podaří si je chytit do paměti, mohou mi být užitečné i k identifikaci jiného místopisu. Teď se zase blížíme k zastávce jménem Šilin; co znamená první obrázek, ši, to nevím, ale druhý by poznalo i dítě: dva smrčky vedle sebe značí lin neboli les. Z lesa už dávno nic nezbylo, to označení si však ponechalo mnoho čínských obcí na místě někdejších lesů, i jsem bohatší zase o jednu užitečnou znalost. Než se přiblíží konec našeho taipejského pobytu a tím i projížděk metrem, mám v paměti naskládanou poměrně slušnou zásobu čínských písmenek. Zkuste si to taky, funguje to. Ale nezapomeňte si slovníček.

A propos Šilin: ulice a uličky, pěkně osvětlené, čisťounká pěší zóna, ale především to jídélko. Oj! Tady přímo na ulici míchají na rozpáleném plechu takový vaječno-těsto-zeleninový trhanec: šup šup, obrátit, přeložit, a je to. Další, prosím! Podle popisu se to nezdá, ale byla vám to taková pochoutka, že jsem se po ní v celé širé Číně ohlížel, leč marně. Za ní se musí do Šilinu. O kousek dál je pekařství, a jaké, pane! Snad sta druhů pečiva, dortů, pokroutek, houstiček, rohlíčků, vánočtiček, vším možným plněných, a tak pěkně nazdobených, až srdce plesá. Ledaže je skoro každá ta dobrota opatřená sladkou polevou, a to už… Když například nakousnete tuhle pěkňoučkou, tuňákem plněnou jakoby vánočtičku, a ona se vám rybí chuť mísí s cukernou, je to přinejmenším nezvyklé a dámská část výpravy nad tím krčí nosíky. Ale jsou k mání i nesladké věci, takže jsme si zvykli pokaždé navečer vyslat do Šilinu zplnomocněnce, aby nakoupil pro příští ráno snídani. Je to sice na druhém konci města, ale taipejské metro je rychlé, za dvacet minut jsi tam a zpátky i s nákupem, a zpáteční jízdné stojí 60 tajwanských dolarů neboli čtyřicet kaček českých, což konečně není takový majlant.

Ale pravým pokladem každého čínského – přesněji tajwanského – města jsou jeho chrámy. Náleží trojímu vyznání: buddhistům, taoistům a konfuciánům. Ostatně: buddhismus se po čínsku zve fódžiao a taoismus daodžiao, čehož kdybych se dokázal přidržet, zbavil bych se protivné povinnosti psát Buddha s tím pitomým dvojím dd, které bylo vymyšleno kvůli Angličanům, aby nečetli jméno svatého učitele Bjůda nebo nějak ještě hůř. Ta potvornost v češtině postrádá jakéhokoliv rozumného účelu (žádné zdvojené d se ve výslovnosti nevyskytuje). Jinak je chrám řečené víry k poznání podle nejmíň třímetrového Buddhy neboli Fó (stoupavý tón) na hlavním oltáři, celého zlatého, doprovázeného jeho četnými převtěleními (mohl se svatý učitel pro své zásluhy odebrat ze života rovnýma nohama do nirvány, ale tak miloval lidstvo, že se z lásky k němu ještě několikrát vtělil), jakož i velkým množstvím božstev nižšího řádu. Z nich mi utkvěli v paměti dva nebeští strážci, z nichž jeden, s obličejem fialovým jako naběhlým vzteky, třímá jakousi halapartnu a zle se u toho šklebí, kdežto druhý, pleti světlejší, drnkaje na strunný nástroj vypadá vlídněji. Oběma pak kolem ramen lítá zelená kšanda, co ale má znázorňovat, toho jsem se nedopídil. Před zlatým Buddhou bývají pěkně naaranžovány obětiny, především květiny a ovoce, a na prostranství mezi svatostánky (chrám není jeden barák jako u nás, nýbrž celá soustava s mnoha dvory a zahradami) krásně zdobená bronzová nádoba se stříškou a s pískem uvnitř, do niž věřící zastrkávají vypálené vonné tyčinky. Věřící je kupují hned u vchodu spolu s jiným nábožným zbožím, načež jich vezmou hrst mezi dlaně, zapálí v posvátném plameni, a klanějíce se v rychlém tempu chrámovému božstvu, cosi drmolí – nevím přesně, zda modlitby či spíš soukromá přání. Také mi není známo, co by té bohoslužbě řekl Buddha, kdyby se vrátil z nirvány, ono je celé to čínské náboženství takové dost pověrečné, my bychom řekli připohanštělé, kdyby byl pojem pohanství v těch končinách znám. Ale buddhismus, jak jsem jej poznal, by jistě i k pohanům byl stejně tolerantní jako k nám křesťanům i všem jiným, což je nejkladnější vlastnost, již mu můžeme připsat.

Nás ale v buddhistickém chrámu zaujme především velký, na význačném místě namalovaný, s láskou vyvedený hakenkrajc. Ač bych po tolika pobytech na Dálném východě mohl být té podívané uvyklý, přesto ve mně pokaždé hrkne, jakkoli vím, že jde o prastarý symbol slunce a zdaru. Beztak mi ale spíš než posvátné pocity vrtá hlavou myšlenka - tohle tak namalovat na zeď u nás v Německu, spískal bych si pěkný malér, ne-li rovnou kriminál. Trochu mě to štve. Ne že bych chtěl obhajovat symboly nacismu, ale měl jsem nedávno v novinách takový písemný diskurs s jedním, řekněme, starověrcem, obhajovavším srpy a kladiva, rudé hvězdy, prapory a takový inventář s odůvodněním, že to jsou avantgardní lidstva znamení, pod nimiž kráčívala dělnická třída k jasu a pokroku. Nu, pod znamením hakenkrajce také kdosi kráčíval k jakýmsi jasům, není-liž pravda. Měl bych za to, že měřítkem symbolů nemá být kráčení, ale k čemu se s nimi dokráčelo. To svastika by v tom srovnání dopadla ještě krásně. Nemůže za to, že se jí zmocnil jistý hornorakouský pomatenec; ve svém původním smyslu však dovedla stamiliony lidí k společnosti smírné, nevýbojné, laskavé, jíž nevadí, vyznává-li někdo odlišné učení, hlavně že slouží dobru. Kdybych nebyl skeptický Evropan a hledal si víru, s níž bych se mohl v co nejvyšší míře ztotožnit, asi bych se stal buddhistou.

Tím ale není řečeno všechno. Buddhistických i taoistických chrámů je na mapě velká síla… ale tady jeden, jménem Xia Hai, je zasvěcen městskému bohu (pěkná idea: jak by asi vypadal bůh Žižkova?), jiný zase jakémusi generálovi z kdovíkteré dynastie… kde to jsme, prosím? Představme si katolický kostel, v němž by předmětem uctívání byla socha Radegasta nebo dejme tomu feldmaršálka Radeckého - co bychom si mysleli o takovém pravověří? Na Tajwanu a vlastně v celé Číně tomu tak je: Buddha, ale dobře se snese s pohanským božstvem. Vznešené učení Mistra Lao Zi, a není mu proti mysli nějaký císařský hrdlořez. Je to ještě náboženství? Nu, není, aspoň v našem smyslu slova ne. Spíš směs celkem praktické filozofie a životních návodů - ostatně ani původní indický buddhismus není v podstatě nic jiného - k tomu houf místních pámbíčků, s nimiž ani Buddha nic nesvedl, takže se s nimi raději skamarádil, ošatka věštírenských praktik, a ze všeho vyčuhuje pověrečnost, tak příznačná pro čínskou duši, z dob, kdy ještě žádného Buddhy ani Lao Zi nebylo.

Pouze konfuciánský chrám neboli Kong Miao je prost vší pověrečnosti, ba i náboženství. Oproti absolutně přezdobeným taoistickým svatostánkům i nikterak střídmým buddhistickým stojí ve vznešené prostotě uprostřed zamlklého parku, nemaje jiných ozdob než tabulky s krátkými nápisy v čínském písmu, prý jména dvaasedmdesáti Mistrových učedníků. Prší jen se leje, odkudsi zaznívá zpěvavá deklamace, provázená cinkáním zvonku: i jdeme se podívat. Nad pultíkem stojí připosehnutě stařec v černé, zašpičatělé čepičce, kývaje tělem cosi přednáší, v ruce zvonec, jímž na potvrzení každého verše cinkne. Takže tohle je tedy konfucianismus, učení císařského ministra Kung Fu Zi (až jezuitští minionáři z něj udělali Konfucia) z pátého století př. Kr. Učení veskrze světské, jehož hlavní náplní jsou pravidla, jež má zachovávat člověk, aby nevyčníval ze společnosti a nepůsobil v ní zmatek, a jak si má počínat vládce, aby byl k prospěchu země a zasloužil si úctu poddaných. Jenže to by nesměli být Číňané, aby i z toho neudělali okázalé a trochu pověrečné obřadnictví. Myšlení k nebesům se nevzpínající, světsky praktické, a přitom promísené pověrami jako Popelčin hrách mákem, toť duchovní esence Číny. Ledačemu z ní jsem se svízelně, ale přece naučil rozumět: poměrně snadno konfucianismu, obtížněji buddhismu, závojem neurčitosti mi cosi prosvítá i z taoismu, ale vše dohromady, doplněné bohy a bůžky a okořeněné prastarými pověrečnými praktikami, je pochopitelné asi jen Číňanům samým. A kdoví, jestli i jim.

Mimoto – aspoň z našeho pohledu – v sobě čínský chrám dovede spojit úžas budící krásu a uměleckou dokonalost s pěknou porcí dryáčnického nevkusu, řekl bych kýče, kdybych přesně věděl, co to slovo značí. Je odpoledne, trochu se vyčasilo, i jdeme se podívat na chrám jménem Long Šan Sí. Z toho sí můžeme poznat, že jde o svatostánek buddhistický, protože taoistické i konfuciánské chrámy nesou přídomek miao. Na prostranství před bránou je jakýsi sběh lidstva: shlukuje se kolem muže v bílém, jenž rychlými tahy štětce cosi maluje na velké listy papíru. Při bližším ohledání se ukáže, že jde o sloupce textu nám sice nesrozumitelného – rukopisné čínské písmo je ještě nečitelnější než tištěné - ale ani nepotřebuji umět číst, abych poznal jemnou, vytříbenou krásu. To je tedy čínská kaligrafie, jedno z tradičních umění. Kaligraf zjistí, že se dostavili cizinci; i domázne spěšně několik posledních znaků, vše opatří červeným razítkem – umělecké dílo bez Mistrova osobního razítka není žádné dílo – vytrhne z bloku a zdvořilým gestem podá k jeho velkému údivu Honzovi. Nic za to nechce; to jen tak, z velkomyslnosti, aby si host odnesl z Tajwanu dobrý dojem. V pevninské Číně… nechci tamním lidem křivdit; ale s tak kavalírskou nezištností se tam poutník stěží setká. Vydal jsem se do obojí země mimo jiné s úmyslem zjistit, je-li mezi tamním lidem rozdíl v myšlení a chování, a jaký. Tady, zdá se, jsme narazili na první příklad. Zdobí nyní, opatřen stylovým rámem, Honzův domek v Úholičkách.

I brána chrámová je krásná, staročínská, s ladně prohnutou stříškou z těžkých, polévaných prejzů, sloupy červené, mezi nimi nezbytná tabule s nápisem. Opravdu, nechá-li člověk na sebe na takovémto místě působit znaky čínského písma, zdá se z nich vyzařovat jakýsi tajemný půvab. Možná je to také tím, že nevím co znamenají; záhada je vždy přitažlivá. Krásná je i hlavní budova chrámu, kamenné sloupy hloubkově vyřezané do úžasných ornamentů listoví, draků, jeřábů, bohů i jiného zvířectva. S obdivem si představuji, jak jistou ruku musel mít tvůrce toho neskutečného díla; kdyby mu bývalo ujelo dláto, mohl se celý sloup vyhodit. I parčík, obklopující budovy chrámové, je nádherný, zasněný, do romantických tvarů vypiplané staleté bonsaie, jezírko s okrasnými kapry, ladný oblouk zahradního můstku… odkudsi zaznívá hudba, pracizí sice našemu sluchu, nikoli však nepříjemná, rozhodně žádné hysterické kvílení, jaké může pocestný zaslechnout ze stánků jiné víry o pár poledníků západněji… věřící přistupují s otýpkami vonných tyčinek k oltáři, uklánějí se a neslyšně šeptají své prosby božstvu, všechno je to podivné a půvabné… Jenomže mezi tím vším… papíroví vepříci, jelikož máme ten rok prasete. Ne že by i to nebylo svým způsobem obdivuhodné a dokonce roztomilé, vytvořit z drátů a průsvitného papíru třeba tuhle prasečí rodinku, maminka svině v životní velikosti leží na boku a u ní houf podsvinčátek, ale v chrámu? V sousedství té starobylé krásy? Nevkus! Nebo není? Měl bych se asi umět dívat čínskýma očima, ale jakáž pomoc, nenarostly mi. Evropské pak hovoří o nevkusu.

Mezitím se zšeřilo, rozsvítily se lampy a vytvořily na stěnách a střechách Long Šanu podivuhodná světla, zlatavě ozářený chrám vystupuje ze stínu starých stromů, i prasátka svítí a už ani nevypadají tak blasfemicky, ale pomalu přichází čas něco slupnout. S tím může být na Tajwanu potíž, jakkoli je jídelen a restaurací všude habaděj. Zčásti jsou to restauranty tradičně čínské, pod kterýmžto označením si čtenář nesmí představit čínskou hospodu v Praze; vězme, že její nabídka je přizpůsobená evropskému vkusu a chuti, takže poutník, vstoupiv do téhož zařízení na místě samém, může být poněkud překvapen. Tradiční čínský restaurant není na rychlé nadlábnutí, šup šup, zaplatit a mazat, nýbrž na obřadné debužírování. Obvykle se k němu sejde rozsáhlejší společnost, sedí se kolem kulatého stolu s otáčivou deskou, pokrytou mnoha a přemnoha půvabně naaranžovanými miskami, hosté uždibují z toho, uždibují z onoho, dávají si vzájemně ochutnat, klábosí, a než je po jídle, může uplynout několik hodin. V dlouhotrvajícím, objemném debužírování dovede Číňan předstihnout i Francouze. Mimoto umí být takové posezení i pěkně drahé, přičemž nejde jen o prohejřený peníz. Třeba jich má cizinec dost. Ale musí vědět, že čím dražší podnik a čím rozmanitější výběr, tím většímu se vydává nebezpečí, že se číšník přihrne s nějakou naprosto nestravitelnou ohavností. Nemusí to být jen menu ze psů, krys, hadů a podobných materiálů, jak se obvykle čínské kuchyni přisuzuje; stačí i jen podlehnout celkem civilně znícímu názvu z jídelního lístku, byť i v anglickém překladu. Z drůbeže mohou přijít na stůl například pařáty, na nichž si Číňan zálibně mlaskaje velice pochutnává, slepičí hlava i s hřebínkem, a podobných pochoutek více. Jsem vcelku přizpůsobivý jedlík a vím, že nesmím v širém světě vyžadovat papání jako u maminky, ale také už jsem musel za tichého údivu obsluhujících odmítnout nenačaté jídlo a nasytit se suchou rýží. Parťák Honza, nemaje té cestovatelské odolnosti, ztropil kvůli jakémusi kotlíku s nevábně páchnoucí břečkou skandál. To proto, že jsme se vydali do příliš noblesní restaurace. Ne; chce-li se poutník bez problémů najíst, musí vyhledat hospůdku lidovou a lacinou, drobet ušmudlanou, bez anglických jídelníčků, zato s obrázky nabízených jídel na stěně. V čínské restauraci se totiž pokrmy neobměňují, v úterý to, ve čtvrtek ono, nabídka zůstává stejná po celou existenci podniku. Jsou to pokrmy jednoduché, bez pověstné čínské rafinovanosti, našinec se nají a je mu dobře. Spláchnout lze vše čínským pivem, které vůbec nemusí být špatné. Mimochodem: jistý český cestovatel mi s úžasem ve zraku zvěstoval, že pivo se po čínsku řekne píďo; že by snad pozůstatek po nějakém českém sládkovi? Ne; výslovnost zní přibližně pidžou až piďou, ale druhou slabiku jest vysloviti s popsaným již zhoupnutím. Jinak to funguje.

Ale lidových zaplivand není mnoho, aspoň na Tajwanu ne. Víc se vyskytuje MacDonaldů, Kentucky Fried Chickenů a takových nabídek, ale člověk se nevydává do exotických koutů světa, aby se tam živil všude do omrzení stejnou globální stravou. Východisko ovšem existuje: je možno nechodit do restaurací vůbec žádných, nýbrž navštěvovat samoobsluhy řetězce 7 eleven, které jsou v tajwanských městech na každém rohu. Tam poutník najde v regálu pěkně srovnané, čitelným popisem i názorným vyobrazením opatřené balíčky hotových jídel, jichž je velký výběr, jsou levné (kolem třiceti až padesáti kaček českých) a všechny chutné. S balíčkem se jde k pokladně a řekne se: „Hot!“ Tolik mládenec za pultem anglicky rozumí, i otevře balíček, všoupne do mikrovlnky, přidá hygienicky balené jídelní hůlky, za tři minuty je večeře připravená. Sníst pak možno v hotelu na pokoji. Ostatně: jídelní hůlky se nazývají kuai zi (obě slabiky v klesavém tónu), a kdo si umane cestovat nejen do Číny, ale i například do Japonska nebo do Koreje, měl by se předem naučit s nimi zacházet. Není to obtížné, ale nějakou chvíli tréninku to vyžaduje. Jinak hrozí trapné scény, a hrabat se v talíři rukama jest neslušné.

Z chrámu Longšan ale není daleko na noční trh Huaxidžie Yeši, jinak též Snake alley, hadí alej. To proto, že zájemce o takové věci zde může obdržet pokrm z hada, nebo přinejmenším pozorovat, jak expert s nožem v ruce získává z živého hada žluč. Jelikož had neumí řvát, lze tu podívanou snést. Hadí žluč pak slouží k výrobě zázračných léčiv, jako ostatně mnoho jiných preparátů, získávaných z živočichů vesměs chráněných a vymírajících, i odvažuji se prohlásit, že mi může být celá slavná čínská medicína ukradená. Nicméně je Hadí alej pastvou pro oči, a jsme-li pevného žaludku, i pro něj. Nepřehledné množství drobných stánků a u každého se něco peče, smaží, vaří, griluje, nápoje záhadného původu se čepují, přelévají a cmrndají, oku i chuti se nabízejí masové i jiné knedlíčky, bochánky, kuličky, plněné taštičky, s omáčkou nebo raději bez ní, a na Tajwanu jakožto ostrovní říši ovšem náramný výběr mořských tvorů a bestií. Smažené obalované chobotničky jsou ze všeho ještě nejpřijatelnější; jinak všelicí měkkýši, nohatí a chlupatí půlmetroví mořští pavouci, a co vůbec si může čínské srdce přát, o rybách a rybičkách ani nemluvě. Když tak člověk těmi uličkami hodinku chodí, kouká a pozoruje, okusí tuhleto, ochutná tamhleto, přičemž se vyhýbá příliš dobrodružným nabídkám, najde přece jen něco, čím se může bezpečně, dobře a lacino najíst. Mimoto si zase zapsat do duše jeden neporovnatelný zážitek, protože noční trhy jsou na Tajwanu ledaskde, ale nikde takové jako v Taipei.

To by tedy bylo hlavní město, a nyní, jak bylo v plánu, bychom také chtěli shlédnout něco z jeho okolí. Lze se dočíst, že oplývá přírodními půvaby; například hned za branami města se prostírá chráněné horské území Yangmingšan, prý plné kvetoucích azalek, vodopádů, horkých minerálních pramenů a jiných krás. Jenže ono v jednom kuse prší, což by se ještě nějak vydrželo, ale hlavně se dá čekat, že veškeré krásy budou zahalené v mlhách. Když si člověk vidí sotva nos před očima, není to ten pravý požitek, a tak padá rozhodnutí pro ne tak proslavené, ale dostupnější lázničky Beitou. Také prý tam jsou nějaké minerální prameny, a když se zaleze po krk do teplé vody, to už ani déšť tolik nevadí. A ono se dokonce ukázalo sluníčko, voda ve čtyřech otevřených bazénech v různých stupních teploty – povězte mi, prosím vás, jak se lidé mohou jezdit do lázní zotavovat. Já z horké minerální vody pokaždé vylezu jako vyždímaný hadr, a trvá mi nějakou chvíli, než zase stojím pevně na nohou. Zato byl pěkný maličký chrámek mezi stromy, nic než drobná svatyňka, pramínek zázračné vody a pícka na pálení peněz – o tom jevu se ještě zmíním – a na konci údolí velký rybník nebo spíš jezero, z nějž se kouřilo, bublalo to a páchlo peklem. Jest Tajwan ostrov původu sopečného, a nikde na světě – aspoň turistické brožurky to říkají – není tolik minerálních pramenů na kilometr čtvereční jako tam. Čemuž rád věřím.

Ale největší překvapení z celého Beitou byla taková dívčina, co nás chvíli poslouchala a najednou vyhrkla:“You are Czech?“ Hrome! A to že ona pozná, byla prý v Praze a v - chvíli si vzpomínala – Cesky Krumlou, a moc se jí tam líbilo. I „nashledanou“ uměla říci, považte. To už člověka na opačné straně zeměkoule potěší. Tak jsme si pěkně popovídali, ovšemže anglicky, a nakonec nedala jinak, než že nám všem koupí zmrzlinu, když jsme ti Češi. Co se dalo dělat, našinec nikdy neví, jestli ty hodné lidi velkým upejpáním neurazí, zvyky jsou v širém světě rozličné. A zmrzlina dobrá, nezávadná, což ve vzdálených světa koutech nemusí být vždy pravidlem; nechce-li poutník, aby se mu cesta za poznáním změnila v běh od jednoho záchodu k druhému, udělá dobře, když se této pochoutky raději zřekne. Na Tajwanu a v několika jiných vysoce hygienických zemích východní Asie však netřeba toto pravidlo dodržovat tak úzkostlivě.

Ještě navštívíme, už zase v hustých deštích, městečko Danšui u ústí stejnojmenné řeky do Čínského moře. K vidění a zájmu nabízí opět jeden barvitý trh s ovocem, slepicemi upečenými i s hlavou a hřebínkem, k tomu zelenin známých i neznámých, ovoce, a hlavně rybí nadělení všech tvarů a barev. Také se ke mně připletl takový človíček a vida můj bílý vous, uctivě se zeptal – Číňané jsou děsně zvědaví na rodinné poměry – jestlipak už jsem dědeček? Uslyšev zápornou odpověď chápavě pokýval hlavou. „Oh yes. U nás se ti mladí taky nechtějí ženit.“ Hle, globalizace! Na konci Danšui ještě lze vylézt na vršíček s někdejší nejdřív španělskou, pak holandskou a nakonec britskou pevností San Domingo, neboť ovládat z tohoto strategického místa Tajwanský průliv stálo každému kolonizátorovi za to, Třebaže se Tajwan nikdy evropskou kolonií nestal, to obstarali až později Japonci.

A to už z celého Taipei zbývá jen přeslavné Národní muzeum, pravým jménem Gugong Bowuyuan. To je tam, kam dal Čankajšek navozit ty úžasné poklady čínské kultury, když je předtím s sebou tahal ve stovkách beden od jednoho provizorního hlavního města k druhému, až mu nezbylo žádné a musel utéci na Tajwan. Pokladů je tolik – mluví se o 650.000 exponátech - že ačkoliv je muzeum obrovské, vystavena může být vždy jen malá část. Záleží prostě na tom, kdy se přijde a co zrovna vylovili z depozitářů. A je těch misek z dynastie Ming, bronzových či nefritových figurek z dynastie Tang nebo Džin, a snad i artefaktů z bájeslovných dynastií Xia a Šang, k tomu překrásných obrázků v tradičním čínském stylu, krajinek i výjevů z vesnického života, rovněž z všelijakých dynastií, až se člověku všechno poplete v hlavě a nerozumí ničemu. Tady našinec pozná, co to znamená, být kulturně-historický analfabet. U nás v Evropě mrknu, aha, tohle je renesance, tamto zase vypadá na ranou gotiku s prvky románskými a tohle je bídná novogotika z devatenáctého století, ale před vitrinami taipeiského Palace National Museum jsem se svými vědomostmi v háji, ne-li v ještě horších místech.

Čímž se čas nachýlil a zítra už míříme na jih, nejprve vlakem do Taičungu a pak… no, uvidí se. Až jaké se udělá počasí. Zatím se zdá, že přece jen trochu přestává pršet.

3. Z Taipei do Tainanu

Tajwanská železnice tvoří kruh kolem celého ostrova, jednou těsně nad pobřežím, jindy dál, ale s výjimkou nejjižnějšího cípu nikdy příliš daleko, k tomu ještě tři odbočky do hornatého vnitrozemí, spíš turistické atrakce než dopravní tepny. Jedno je nutno povědět hned: tajwanská dráha, toť neuvěřitelný vzor dokonalé organizace a dochvilnosti. Na nádraží je možno přijít celkem kdykoli, protože každou chvíli něco jede, jednou kolem ostrova ve směru hodinových ručiček, podruhé proti nim. Vlaky expresní, spěšné i zastávkové, všechny moderní, pohodlné. Postavíte se k některé z pokladen – na nádraží v Taipei jich mají dvě dlouhé řady - vyslovíte název stanice, dbajíce toho, aby vám ten pán za přepážkou rozuměl, a obdržíte tuhou kartičku s vyznačením jména vlaku, čísla nástupiště, vagonu i sedadla. Nadejde určená minuta, vlak přijede s astronomickou přesností, zastaví na centimetr u příslušného označení, není žádného běhání a shánění, kde u všech čertů je ten vagon číslo 5. Ledaže vám ten pán za přepážkou může uctivě, avšak neodvolatelně sdělit, že místa k sezení jsou vyprodána; tu je nutno jízdu buď přečkat vstoje, nebo počkat na příští spoj. Zato ve vlaku chodí pan průvodčí, cvaká kleštičkami a proštipuje lístky, i cítím se opět vsazen do svého růžového mládí.

Jest světově platným pravidlem, že se města neobracejí k železnici svou právě nejpůvabnější tváří, ba, kdybych chtěl být neslušný, řekl bych, že se k ní obracejí něčím zcela opačným. Nevzhledné zadní dvorky plné harampádí a plevele, fasády ukoptěné, omítka opadaná, jak čistě a úhledně může vypadat solidní měšťanský dům z ulice, o to truchlivější podívanou skýtá cestujícímu z vlaku. Přesto mě to zjištění na Tajwanu překvapilo. Tak moderní, vzmáhající se země, až na nějaké drobnosti srovnatelná s Japonskem, přece se v ní nebudu dívat na rychle míjející řady šedivých, tropickou plísní olezlých barabizen s připoslepovanými ještě ošklivějšími nástavbami! K tomu zanedbané ohrady, plné automobilových trosek v posledním stadiu rozkladu a roztahaných hromad umělohmotného odpadu… A ona taková je, ta odvrácená tvář tajwanských měst. Nevím přesně proč; chudobou nebo zaostalostí jako leckde jinde to jistě nebude. Snad… že opravdu nejsme v Japonsku? Chudoba či zámožnost, vysoký stupeň rozvoje nebo zaostalost, ano; ale není i cosi takového, čemu by se dalo říci duše národa? Japonská duše si hledí tradice, ale hledí i do budoucnosti; čistota a vkus jí není jen vnější nátěr, aby se neřeklo, ale hluboká vnitřní potřeba. Čínská duše… nechci jí křivdit, ale z toho srovnání mi vychází hůř. Je, kdybych vše shrnul do zkratky, prostě praktická. I ona si hledí tradice, její exoticky barvitou maskou však prohlédá povrchnost. Domy – ale i ledacos jiného – se staví ne proto, aby přečkaly věky a vyzařovaly krásu, ale aby sloužily. Této chvíli, této nezbytné potřebě. Když potřeba pomine, nechá se zchátrat, harampádí se vyhodí zadním oknem na dvorek. Když se potřeba změní, přilípne se lajdácká nástavba. Cosi mi to připomínalo. Socialismus? Ale jeho ničivý vichr tudy přece neproběhl, to až za průlivem, na čínské pevnině řádil a dosud řádí. Nebo je tomu naopak? Přijímá čínská duše tak snadno socialismus, protože odpovídá jejímu rázu, povrchně praktickému, tak, lžíci cementu sem, narychlo slátanou konstrukci tam, plesk, plesk, a je hotovo, to už stačí? Řady odpudlivých barabizen vroubí trať a zdají se potvrzovat tu teorii. Našinec ale potřebuje nějaký čas, než porozumí, co mu připomíná odvrácená tvář čínské duše.

Přitom ta scenerie skoro neustává. Tři čtvrtě hodiny ještě rachotíme Taipejem, šedivé fronty domů, ohrady, nějaké fabriky, mající dosti daleko do západoevropské ekologické úhlednosti, občas průhled do přece jen živější, barevnější ulice, načež tajwanská metropole bez přerušení vplyne do města Taoyuan a Taoyuan zase do čehosi dalšího, betonově šedivého… kdy uvidíme kousek půvabnější krajiny? Nějaké přírody? Zatím se nezdá. Když se krajina otevře, je stejně protkaná betonem, pilíře dálničních spojů, propletence nájezdů, cementárny a jiný průmysl, jen občas probleskne hladinka zaplavených rýžových políček, jejich svěží zeleň je v té šedi hotová pastva pro oči. Trochu si vyčítám, že jsem své pražské přátele svedl k cestě do téhle supercivilizované země. Já si z ní svůj dílek vyberu, ale oni, podnikatelé s horko těžko urvaným kouskem volna, si asi představovali jinou dovolenou.

Takový je tady když ne celý Tajwan, tedy jeho západní, rovinatá a industriální část. Ono tai, jak zní první slabika jeho názvu. Není přesně přeložitelná, ale značí cosi jako plošina, terasa. Takže tu máme – podle zeměpisného rozmístění - Taipej (Severní terasa), náš vlak míří k městu Taičung – Střední terasa, ještě dál k jihu je Tainan neboli Jižní terasa, na protilehlé straně ostrova ještě Taitung, Východní terasa. Drobet jednotvárný výčet. Výhoda je v tom, že známe-li písmenko tai (takový čtvereček nahoře se stříškou) a označení světových stran, můžeme se docela dobře orientovat v informačních tabulích. A to už jsme v  Taičungu a vystupujeme.

Taipei byl poměrně velký kousek k strávení, ale Taičung (pouhý jeden milion a něco obyvatel – pcha!) je přehlednější a skýtá dobrou příležitost k prozkoumání vzorce, podle nějž je vybudováno čínské, či ještě spíš tajwanské město. Co mu v našem evropském pojetí chybí, je nějaký význačnější střed či dokonce náměstí. Někde se zkříží či shluknou hlavní obchodní třídy, takže vznikne plácek, na němž lze vztyčit sochu národního velikána nebo zřídit úhledný parčík, ale střed, k němuž by se všechno sbíhalo, to není. Ten se prostírá, podobně jako v České Třebové či v jiných ajznboňáckých metropolích, kolem nádraží. Je dobře si toho být vědom. Na nádraží bývá informační kancelář, kde se pocestný ještě tak nejspíš domluví anglicky a získá plánek města i kupku jiných brožurek, od nádraží startují žluté taxíky, jak se později ukáže, pro návštěvníka v evropské ciziny hlavní prostředek dopravy na tomto nevelkém, ale svízelně průchodném ostrově. Zde jsou nejsnadněji k nalezení lidové hospůdky, stánky a pouliční vývařovny k dobrému a levnému nasycení, a zde je rovněž koncentrace hotelů a hotýlků, mezi nimiž si lze rychle vybrat ten, který nejlépe hoví našincovu vkusu a peněžence, aniž by si nohy uběhal. Pro případ, že by čtenář osvícen tímto líčením také zatoužil po návštěvě města Taičung, oznamuji, že jsme se po kratičkém zkoumání ubytovali v hotelu zvučného jména Fu Čung, a to za pouhých 1000 tajwanských dolarů (přibližně 660 Kč) za pokoj a noc. Poskytoval prostorné, bohatě vybavené pokoje s koupelnou a vůbec hotový luxus ve srovnání s tajpejským herberkem Happy Family za více než polovinu té částky. Z čehož vyplývá poučení: hledáš-li nocleh v tajwanském městě, poutníče, pozvedni zrak svůj od nejnižšího řádku cenové stupnice někam ke středu. Rozdíl nocležného je zanedbatelný, rozdíl pořádku a čistoty přenáramný. Pro úplnost dodávám, že vrcholy řečené stupnice dosahují pěti i více tisícovek domácí měny. Jaké rozkoše tam cestující veřejnosti za ten obnos poskytují, to nevím, jelikož nejsem takový bohatec ani takový blázen, abych to šel vyzkoušet.

Kulturně zajímavé objekty jako chrámy, kláštery a muzea však kolem nádraží soustředěny nejsou, nýbrž rozseté po celé ploše města, obvykle v důstojném, starobyle zadumaném parku. Dostat se k nim pěšky může být obtížné. Vzdálenost nebývá k neujití a s plánkem města v ruce se i poněkud zašmodrchaný systém značení ulic po nějakém cviku zvládne. Horší je, že čínští urbanisté, jak se zdá, nikterak nepočítají s chodcem. Nebo aspoň urbanisté tajwanští; na čínské pevnině je v tom ohledu situace lepší. Proč, o tom podumám, až se v tomto líčení dostanu tak daleko.

Ne že by budovatelé Taičungu – i jiných míst – zapomněli postavit chodníky. Postavili, a jaké; skoro půl metru vysoké, hned si povíme proč. Ale dojít po nich odněkud někam bývá svízelné, zdlouhavé, a… no, ne přímo nebezpečné. Spadnout na nos však může neopatrný chodec jedna dvě. Je k nevypočtení, k čemu všemu chodníky slouží, jen je jisto, že k chůzi až na posledním místě. Na chodník vyhřezne přeplněný krám, jehož vnitřní prostory nestačí záplavě zboží; jelikož prostory jen zřídka kterého krámu jí postačují, okupují chodníky všechny. Na chodníku rozkládají svou nabídku i výrobu živnostníci, nemající vůbec žádných prostor: pekaři oplatek, koblih a všemožného cukroví, i celé pojízdné kuchyně a stravovny, dále drobní klenotníci, prodejci laciných hodinek, šatstva a bot, i venkované, kteří přijedou do města, rozloží plody svých zahrad na chodník a hledí tak přijít k nějakému groši. Především však slouží chodníky za parkoviště tisícům mopedů a malých motorek; a kde je to možné, i autům. Naštěstí to vesměs možné není, protože městská správa je ve své prozíravosti, jak již naznačeno, postavila takové, aby na ně auto nevyjelo, leda by dovedlo skákat. K tomu na nich nadělala vysokých betonových prahů a prohlubní, aby motorky chodníků neužívaly jako vítané závodní dráhy, jakož i k předjíždění dopravy na ucpané ulici. O tytéž prahy se však také snadno přerazí chodec z daleké západní ciziny, který není zvyklý se dívat pod nohy a myslí si, že substantivum chodník jest odvozeno od slovesa choditi. Chacha!

Aspoň mému vkusu je však nejprotivnější neustálý plechový rámus, linoucí se z každého krámu, zejména oděvního. Rámusem je hudba, nikoli však čínská, melodicky klinkavá, kterou bych si třeba i rád poslechl, nýbrž ono tupohlavé bžuchání a hysterický řev, jak odpovídá současné módě. Hněvá-li se kdo na globalizaci, zde má příležitost ukázat na příklad: bžuchavá, rozeřvaná muzika je na celém světě do omrzení stejná. Obchodníkům má patrně nalákat do krámů mladé publikum, ale osoba starší jako já a navíc se sluchem poškozeným už v mládí jiným druhem randálu (pracoval jsem v dobách svého kádrového vyvrženectví na vrtných soupravách) prchá z takového místa s děsem. Rád bych věděl, nakolik obchodníkům jejich záměr vychází. Snad decibely ryčné muziky okouzlí pubertálního mladíčka, takže přijde a koupí si tričko za pár stovek nt$ (zkratka tajwanské měny). Člověka v pokročilejším věku však spolehlivě odpudí; a populace, včetně tajwanské, jak známo, stárne. Nepřijde tak brzy čas, kdy obchodníci přehodí páku a začnou vábit zákazníky tichem? Sám bych jim dal utržit.

Člověk je tvor přizpůsobivý – obzvlášť člověk vandrovní – a když to jinak nejde, na ledacos si zvykne. K bližším cílům jako například k jednomu strejdovi, co za třemi rohy prodával na chodníku papáje a jiné ovoce, se dalo proplést a popřeskakovat po chodnících, a když to pro zaparkovanost motorkami nešlo, i nedbajíce hustého provozu po kraji ulice. Naštěstí jsou tajwanští řidiči na ubohého chodce hodní, nepřejedou ho, a dokonce ani vztekle nehoukají. Ucházející plánek města dodala informační kancelář na nádraží a dalo by se podle něj kličkovat mezi motorkami a pouličními živnostmi i dál. Je to ale únavné, a také to jde trochu na nervy, což v cestovatelské partě může vést k rozbrojům. V takovém případě nezbývá nic jiného než si mávnout na taxík; autobusy sice v tajwanských městech také jezdí, za oknem tabulky s udáním cílové stanice, ale čínského písma neznalý našinec z nich není chytrý. Taxíky jsou však hojné a levné, za 100 nt$ (66 kaček českých) se jimi dostaneš přes půlku města, a taxíkáři jsou slušní, nevyžadují tuzéry a dokonce se ani nepokoušejí negramotného cizince oblafnout nějakým fíglem. Cílem takových výprav bývají jako obvykle chrámy všech tří čínských nábožensko-filozofických směrů, ale jelikož jsem o jejich stavebním stylu i duchovní atmosféře pojednal už v kapitole o Taipei, zdržím se tentokrát výčtu. Nicméně stojí za zmínku chrám Yufo Si, jenž nenáleží žádnému z obvyklých kultů, nýbrž je zasvěcen daleko staršímu, do šera předhistorických dob sahajícímu šamanismu. V klidných časech se v něm provozuje obvyklé věštectví a hadačství, jak mu i jinde hoví čínská pověrčivost; když se však u tajwanských břehů objeví válečné lodi z komunistické pevniny a zaznívají zlověstné řeči o odpadlé provincii, která se brzy dočká znovupřipojení k velké čínské říši, i kdyby trakaře padaly, tu k chrámu Yufo Si míří tisícové davy prosit o pomoc duchy přírody i stíny předků. Neboť co je to platné, slavný učitel je Buddha a veliká jeho moudrost, ale když je vzduch cítit raketami, tu je lepší se spolehnout na tisíciletími osvědčené metody.

A ještě… ano, teď si vzpomínám, že jsem se o několik stránek výše zmínil o čínském obyčeji pálení peněz. Je tomu tak, že jsme u nás na Západě zvyklí obětovat svým zesnulým květiny, spíš k vlastnímu potěšení než k nebožtíkovu. Chceme prostě udělat jeho poslední příbytek pěkný a důstojný, abychom se nedostali do lidských hub. To Číňan, jak už je prakticky založen, je názoru, že dědeček v zásvětí nepotřebuje ku své existenci ani tak kytičky, jako spíš prachy. Mám v tom ohledu vlastní, trochu trapnou zkušenost: ještě za veksláckých časů mě požádal jeden příbuzný, abych mu u nás v Německu směnil takovou bankovku, prý že deset tisíc hong-kongských dolarů. Dostal je velmi výhodně od nějakého člověka, a teď by místo nich chtěl mít marky. No dobře. Jdu tedy do banky, a tam se všichni bankéři mohli smíchy potrhat. Pane! To nejsou žádné dolary, ale čínské pohřební peníze! Inu, dal se milý příbuzný pěkně nachytat. Sypou se takové peníze zesnulému do hrobu, aby nepřišel na onen svět jako ten žebrák a nebyl ostatním nebožtíkům za kašpara. I později a vlastně pořád poukazují pozůstalí předkům do zásvětí apanáž, ale ne už v podobě tak precizně vyrobených bankovek, že je neznalec může pokládat za pravé, spíš jakýchsi jen tak halabala potištěných papírků zvících školní písanky. Zato jich poukazují celé svazky, náruče a stohy. Přišli jsme v Tajčungu k chrámu, ani už nevím, jak se jmenoval, měl střechy s ladně zvednutými rohy, zelenkavé keramické prejzy, na střechách figurky draků, jeřábů a jiných symbolických tvorů, jako i jinde. Ale hned vedle… co to je? Má to železná dvířka jako ve starší pekárně, vysoký plechový komín… pec k pálení nebožtických peněz. Lze jich za nevelký obnos nakoupit jakékoliv množství hned vedle v chrámu, u pultíku s vonnými tyčinkami, kouzelnými amulety a takovým zbožím. Pak se jde k některé z pecí, ani se balíky nerozvazují, a už stoupá k nebesům černý kouř s poletujícími lístky sazí. Je přímo slyšet, jak se dědeček raduje. Jen bych rád věděl… je takových pecí po celém Tajwanu, k tomu samozřejmě za mořem v Číně, v Singapuru, i v městě Kučing na Borneu jsem viděl plápolající ohně, v nichž se kroutily a černaly obětované švindlpeníze… copak tomu říká životní prostředí? Kolik, vše dohromady sečteno, může čínské uctívání předků vychrlit do atmosféry skleníkového plynu CO2? Měl by se toho chopit někdo například z organizace Greenpeace a k některé té peci se přikovat na řetěz. Tak!

Mimoto má Taičung i mnoho pěkných parků. Jejich staré stromoví a tajemná zákoutí stojí za pěknou procházku, ale proto bych se o nich nezmiňoval; především skýtají další pohled do čínské duše. Tentokráte však nelze mluvit o pověrčivosti. Nebo naopak lze, podle toho, jak skepticky je založen pozorovatel a jak nahlíží na divy tradiční zdravovědy, pochopitelně mnohem účinnější než co provozují školní doktoři, kteří ničemu nerozumějí. Kromě procházek totiž slouží městské parky vzývání božstva zdraví metodou tělesných cvičení. Což by nebylo nic zvláštního, však i u nás kdekdo jogguje, posiluje se, lítá jako štván běsem po cestičkách nebo hltá v bystrém tempu desítky kilometrů na kole, ostatně i já sám. Avšak my bílí barbaři máme zato, že posloužíme svému tělu, když napneme jeho síly do krajnosti. Vrháme se na ně jako na nepřítele, jejž je třeba zdeptat, až úpí trýzní; jen tak vydá plod v podobě zdraví a odolnosti. Vracíme se pak z těch výprav, hekajíce vyčerpáním a sotva lezouce do schodů, přičemž si libujeme: to jsem si dneska pěkně zacvičil! Číňan se svým tělem tak brutálně nenakládá. Ví, že zdraví je věc jemná, v níž nezáleží tolik na tvrdosti svalů jako na duševní harmonii a sepětí se sférami nepoznatelna.

Svá cvičení provozuje obvykle za časného rána, tvář obrácenou k vycházejícímu slunci; a, což je neméně příznačné pro čínskou duši, ne v zarytém individualismu jako Evropan, nýbrž zapojen do kolektivu. Ještě si povíme, jak kolektivní tvor je Číňan a jak málo si dovede počít se svou individualitou. Snad i proto lépe snáší socialismus s jeho životem na komando, o tom však bude lepší pojednat, až se dostaneme ke kapitole o pevninské Číně. Ale to odbočuji, promiňte. Cvičenci tedy zaujmou pozice jako na spartakiádě – opět se vnucuje dojem čehosi socialistického – černá bedýnka někde poblíž spustí jemnou, klinkavou melodii, v jejímž taktu se vzývatelé slunce a zdraví jmou půvabně pohybovat údy, všelijak se přitom uklánějíce a naklánějíce. A to nikterak tvrdě a energicky, aby se posílili a otužili, což je smyslem tělocviku u nás, nýbrž zlehounka, ladně, pomaloučku, snad aby se cvičící nepřetrhli, ale ještě spíš aby dosáhli zmíněné již harmonie. Zřejmě jí také už dosáhli, jak možno poznat z nadpozemsky prozářeného úsměvu a blaženě přivřených víček. Co mi to celé připomíná… počkejte… nu ovšem, už to mám: lenochoda, jak jsem měl to divné zvíře příležitost pozorovat kdysi v Kostarice. Ten se také pohybuje jako hračka, jíž právě docházejí baterky, ledaže ne tak ladně, ani nemá ten nebesky zasněný pohled, když tak šátrá po větvích.

Ale nic, nedbejte toho, že si z čínského ranního tělocviku tropím šoufky; stojí za to si ráno přivstat, jít do parku a pozorovat, jak se ti lidé ve velmi neharmonickém životě pokoušejí o trochu harmonie. Zažádat o ni ovšem musí ve vyšších sférách, jelikož strana a vláda takový výdobytek neposkytuje. Čímž jsme už zase skoro u věcí nadzemských.

A je k vidění ještě víc chrámů a památných měst na západním pobřeží, ale po týdnu takového putování má člověk civilizace dost a zatouží po kusu přírody. Málem jsem napsal že neporušené přírody, ale té se na Tajwanu nevyskytuje mnoho, a když, je za ní nutné vystoupit vysoko do nepřístupných hor. Jinak se přírodní scenérie vždy snoubí s dílem lidským, ovšemže s velmi ladným a tradičním. Jako Japonec, i Číňan má v zásadě za to, že příroda jen málokdy sama od sebe vytvoří něco dokonalého, takže je třeba ji doplnit citlivě umístěnými chrámy, parky, lotosovými jezírky, ladnými oblouky můstků, poustevnami, pagodami, kláštery a zadumanými pavilony. Něco na tom je.

Zkoumám tedy v mapě, kam by se tak z Taičungu dalo vyrazit za přírodou, a už to mám: pár desítek kilometrů do vnitrozemí se z krajiny vypíná Ši Tou Šan, což přeloženo do češtiny značí Hora lví hlavy. Musí se nechat, že Číňané dovedou vymýšlet barvité, poetické názvy, i když třeba není moc čemu; koukal jsem na zmíněnou horu zespodu z parkoviště i ze stran během výstupu, měl jsem v ruce i názorný obrázek, ukazující, v čem ta lví hlava má spočívat, ale nic takového jsem z těch zalesněných svazích nevydestiloval. Asi že nemám čínské oči. Zato je Ši Tou Šan plný zmíněných již klášterů a pagod, z čehož je možno usuzovat na nebývalý zážitek. Takže už jen najít nějaké dopravní spojení, a…

Dopravní spojení. To se tak řekne. Je k nevíře, jak obtížné je na tomhle ostrově dostat se i k dosti vyhlášeným, ba vykřičeným turistickým cílům, pokud zrovna neleží na železnici. Počítal jsem, že použiji své obvyklé metody: i v mnohem zaostalejších končinách než je Tajwan bývají malé cestovní agentury, kam lze přijít, vybrat si z nabídky delší nebo kratší výlet, zaplatit a pak už se jen dostavit se svačinou a parapletem na místo srazu. Třebaže může takový návod někomu připadat paďoursky, je to způsob velmi doporučeníhodný: nejen že se tak vandrovník dostane do končin, do nichž by sám obtížně hledal cestu, ale putování v partě čtyř nebo pěti stejně laděných účastníků je příjemné, a přibude i adres do notýsku, z nichž některá se snadno může změnit v celoživotní přátelství. Ostatně to většinou ani jinak nejde.

Na Tajwanu ta metoda pohříchu selhává. Běhal jsem po Taičungu, pátraje, s kým a jak se vypravit do vnitrozemí, ale nenašel jsem nic. Všechny cestovní kanceláře nabízely výpravy do Austrálie, do New Yorku, ba i do Prahy, jen ne na Ši Tou Šan. Tam si totiž každý místní zájemce dojede sám. Ostrov je malý a jeho obyvatelé jej dopodrobna znají, proč by dávali peníze za organizovaný výlet. Mimoto jsou vesměs vybaveni autem. Cizinec z daleké Evropy má tutéž možnost: buď si zajít do půjčovny, jichž je všude dost, a také si najmout auto, nebo si vzít na celý den taxík. Do peněz leze obojí. Řídit však auto v hustě zalidněných městech západního pobřeží, navíc se orientovat podle čínsky psaných návěstí, k tomu už je třeba určité zkušenosti, takže tu možnost prozatím vyloučíme. Zbývá možnost číslo dvě. Také to s ní není úplně jednoduché.

Žlutých taxíků stojí u nádraží celý roj, u nich profesionálně se nudící šoféři. Takže jednoho z nich oslovit… Jo. Člověk by čekal, že mezi všemi živnostníky to bude právě taxíkář, který by měl mít zájem se naučit trochu anglicky, ale opak jest pravdou. Spíš se poutník shledá se znalostí toho jazyka u čističe bot než u řidiče žlutého vozu. Co mi tedy zbývá než sáhnout do své skrovné znalosti čínštiny. To zabere: taxíkáři se shluknou a šermujíce rukama se o čemsi dohadují: patrně o tom, který na sebe má vzít ten nelehký úkol a vozit po kraji cizince. Nakonec se z chumlu povozníků oddělí postarší, veselý strejda, a míří k nám. „Ši Tou Šan“ zkontroluje pro jistotu objednávku a sepne ruce jako k modlitbě. To asi chce naznačit ty chrámy a kláštery na tom kopci, usuzuji, a přisvědčím. Takto ujištěn ještě ukáže tři prsty: „San bai!“ Tři sta! Třista tajwanských dolarů, to je, povězme, láce zrovna nebeská, až se věřit nechce. Nu, nevzpouzíme se. Veselý strejda se vyplete z města, zajede k takové bráně z drátěného pletiva, plechová tabulka cosi oznamuje, ale psaná je čínsky, takže netušíme co. Strejda však pokyne, prosím, tady to je! Koukáme drobet jako jeleni, inu, omyl se vloudil: za plotem se nalézá objekt jakési křesťanské církve, což tedy měly naznačit ty sepjaté ruce. Ó čínská nesrozumitelnosti! „Bu hao,“ to je špatně, říkám, píchaje prstem do mapy, semhle chceme! Řidič chápavě pokývne a hned stojí cestovné nikoliv san bai, nýbrž yi qian, tisíc dolarů. To už je přiměřenější. Taxík se rozjede, já sedím, pozoruji ubíhající krajinu a dumám, jak by se nám asi vedlo, kdybych neznal ani ten drobet čínštiny. Mezinárodního čundráctva na Tajwan mnoho nejezdí, ale nějací přece; jak si počínají, když se chtějí dostat například na Ši Tou Šan? Nejspíš nijak. Objedou ostrov kolem dokola vlakem, odškrtnou si Tajwan z plánu, tak, tady už jsme byli, a letí jinam. Je to dost náročné putování, tahle východní Asie. A to je nejspíš teprve úvod. Začínám tušit, co mě asi čeká za mořem, v pevninské Číně.

Ale Ši Tou Šan je posvátná hora jako z obrázku, přece jen stálo za to sem jet. Huňatým lesem porostlé svahy, z nich vyčuhují červené zdi kláštera, ladně zdvižené střechy, pozlacené špice, všechno jak má být. Jen života moc vidět není; ten obrovský barák vypadá na to, že by mohl hostit mnoho set mnichů, a zatím… Rozuměl bych tomu jevu: ani v Evropě není mezi mladými lidmi dostatek takových, kteří by byli ochotni se doživotně podřídit řeholní kázni, a starobylé kláštery pustnou. Jestli je tak tomu i na Tajwanu… Přesto mi něco nesouhlasí. Prochodil jsem i jiné buddhistické země, Barmu například nebo Kambodžu, a tam se to červenými mnišskými rouchy jen hemžilo. Snad že to jsou země chudičké, a lidé se tam uchylují do klášterů krom té víry i proto, aby měli zajištěnou rýži svou vezdejší? Také ne; znám i pěkně bohaté Japonsko nebo Jižní Koreu, a ani tam si kláštery nemohou stěžovat na nedostatek noviců. Ne, rýží to nebude. Po nějakém čase mi došlo nejpravděpodobnější vysvětlení: nevalný zájem je výrazem ducha čínského, veskrze praktického, nesměřujícího ani tak k vysokým pravdám Univerza, jako k potřebám všedního dne. A kde pocítí touhu uchýlit se k vyšší moci, odbude to systémem pověrečných praktik, majících, řekl bych, k skutečnému náboženství ještě dost daleko. Naštěstí se jak v Číně, tak v Evropě vždy ještě najde houfek duší zbožně hloubavých, k řádovému životu stvořených, které nenechají klášterům zpustnout docela. Na kahánku však občas mívají.

A jde to dál a výš po úhledné, dobře udržované stezce, což je také jedním z výrazů čínského ducha: buď mu nestojí za to se někam vláčet, a pak není ani stezek. Nebo mu to za to - ať z jakýchkoli důvodů - stojí, a pak se nespokojí jen s nějakou blátivou pěšinkou, nýbrž vybuduje široké dlážděné cesty, a kde bohové nadělali kopců, pohodlná schodiště. Český vandrovník kouká na ten komfort trochu zešišata; je mu příliš paďourský a nepřírodní. Jenže čínský duch chápe i mnoho jiného odlišně. Teď se stezka zakousla do strmého stoupání, napravo lesnatý svah, nalevo kolmá skála, ale ne jen tak ledajaká. Kam dosáhla ruka kameníkova i kam vůbec nedosáhla, jsou do ní vyryty znaky čínského písma, pro výraznost obtažené jasnou červení. Červená, vězme, je v Číně barvou bohů. Titíž bohové aby věděli, co všechny ty nápisy znamenají, ale pěkné to je, a jaksi zasněně tajemné. Kupodivu, hleděl jsem ledakde i na jiná nesrozumitelná písma, ale žádné mi nezvonilo přítomností čehosi – neříkám nadpřirozeného. Nejsme v přírodě sami, je všude kolem skrytého života, stínů, bludných duší, víl a skřítků, čímsi naléhavým k nám hovoří, ale my troubové jim nerozumíme, třebaže je citlivější člověk slyší, zaposlouchá-li se bedlivě. Bez jejich hlasů by les byl jen velkou spoustou dříví; teprve jimi se z něj stává… nevím přesně co. Snad také něco jako zelený klášter, místo úcty a zamyšlení. Ledaže naše lesní žínky a skřítkové jsou analfabetičtí, kdežto v Číně se dovedou vyjádřit znaky svého starobylého písma. Nu, promiňte, zabájil jsem si, nemusí každý cítit totéž co já. Jestli i moderní, městský Číňan… nezdá se mi.

Stezka vyšplhá stovkami schodů až na předěl, tam už se svah láme a strmě spadá do vedlejšího údolí. Jsme ovšem v Číně (přesněji na Tajwanu, ale v tomto smyslu je Tajwan skutečně částí Číny, jak zlobně tvrdí pevninští komunisté, jenže oni to myslí jinak) a nelze vyvýšené místo s pěknou vyhlídkou nechat jen tak, nýbrž je na něm nutno postavit líbezný pavilonek. Nic zvláštního, jen čtyři dřevěné kůly, na nich tradiční čínská stříška se zdviženými rohy a uvnitř lavička, tedy objekt veskrze světský. Přesto, máme-li anténu pro příjem onoho tklivého zvonění, jež oznamuje přítomnost neviditelných bytostí, můžeme je zachytit i zde, dokonce velmi silně. Méně citlivý pocestný se může aspoň posadit, sytit se krásou krajiny a krom ní i přinesenou svačinou, neboť jako jiní národové, ani Číňan nemůže pobýt hodinku v přírodě bez bohatých zásob pro případ hladu. Vaječné skořápky, slupky z mandarinek a jiné stopy hodování svědčí o tom, že Číňan sice přírodu obdivuje, ale příliš s ní nesoucítí.

Klášterů je ve svazích posvátné hory víc, třebaže už ne tak parádních jako ten červený, ozlacený a ověžičkovaný na úpatí. Některé jsou napůl zašoupnuté do jeskyně, důkaz toho, že v ní původně přebývali poustevníci, hledající kontemplativní samotu stranou svodů hříšného světa. Poustevnictvo se časem rozrostlo do klášterní komunity a neuniklo pokušení vybavit svůj příbytek atributy onoho hříšného světa, před nímž se sem uchýlilo, tedy opět ozdobnými stříškami, věžičkami, zvoničkami a keramickými figurkami, jen skalní strop nad střechou zeje jeskynní černí a svědčí o původním záměru. Kdo nahlédne pod překypující výzdobu, spatří zdi a sloupy ponuře betonové, o velkém stáří nesvědčící. Ono je vůbec máloco na Tajwanu opravdu staré. Zato – hle: tady klášter s terasou po celé šíři objektu, a na ní se hemží dvě postavy, provozující jakési domácí práce. Jsou oděny v něco jako šedivé tepláky – poněkud nezvyklé řeholní roucho - hlavičky dohola opižlané, ale to nesmí pozorovatele mýlit; jsou to buddhistické jeptišky, jestli má čínština odpovídající výraz. Nu, vstup do objektu je uzavřen, sestřičky chtějí být samy a oddávat se rozjímání, pro což je nutno mít porozumění. Sestoupíme tedy k protilehlému úpatí svaté hory a jsme postaveni před problém, jak a čím se teď dostat domů. Vzhledem k nedostatku veřejné dopravy mimo okružní železnici je to problém na Tajwanu obvyklý. Nakonec si šéf jakési restaurace vzpomene, že má známého, který by tou hodinou mohl být doma. Známý má auto a za nějaký peníz by nás odvezl ne zrovna až do Taičungu, ale aspoň do Miaoli, odtamtud už se dá jet vlakem. I jest všechno dobré.

Nezmiňoval bych se o této podrobnosti, kdyby… Nu, dostavivší se vehikl se jevil nepořádně a otřískaně, což na spořádaném Tajwanu není úplně běžné; dosti sešle se jevil i jeho majitel, ale ani to by nastálo za zmínku. Hlavně však… ó Buddho. Jak ten muž otevřel ústa, už to vidím: ohavná, červeného hlenu plná sluj, a v ní zčernalé zbytky čehosi, co kdysi bývaly zuby. Žvýkání betelu není ze všech neřestí světa snad nejzhoubnější, ale dojista nejodpornější. Prý má betel jakési povzbuzující účinky… no, zkoušet to nebudu. Betelové ořechy jsou plody takové nižší palmy, a visí z ní celých trsech. Moje cestovní příručka sice tvrdí, že je ten zlozvyk na Tajwanu již na ústupu a v opovržení, vzdělanější městští lidé jej prý pokládají za známku venkovského křupanství, ale podle toho, co betelových palem všude je, v zahrádkách i v rozlehlých plantážích, bych řekl, že jeho spotřeba musí být sakra vysoká. Ani druhý údaj nesouhlasí: že tady na Tajwanu to ještě jde, ale naproti v Číně je žvýkání betelu hotový mor. Nebyl jsem sice všude v té rozsáhlé říši, ale potvrdit tu informaci nemohu. Naopak; i pevninský Číňan mé své nevábné zvyky, o nichž ještě pojednám, až se dostanu tak daleko, ale žvýkačství betelu mezi ně nepatří. Dost možná že patřívalo, avšak strana a vláda řekly basta a utrum, žvýkání betelu se zapovídá, kdo bude dopaden s červenou hubou a vyžranými zuby, toho… mordsecsakrabasamaremtete! Nelze upřít, že i diktatura může mít za jistých okolností něco do sebe.

Lesnatý a hornatý střed Tajwanu má víc proslulých krás, ale pro stručnost se zmíním jen o dvou: o přírodním parku Ali Šan a bájemi opředeném jezeru Ri Yue Tan, neboli po anglicku Sun Moon. Jezero slunce a měsíce, jak odpovídá čínské zálibě v poetických názvech. Druhou ze zálib je turistika, ovšem turistika v zcela specifickém čínském pojetí. Našinec, vypravující se k návštěvě krajinných skvostů, se kojí nadějí, že tam nebude zase tak narváno jako posledně. Naděje se mu někdy splní víc a někdy méně, ale ideál je vždy týž: najít místečko, kde by se v idylickém osamění mohl oddávat kouzlu hor, vodstev a táhnoucích mračen. Lidské hemžení ho od toho pocitu odvádí a plní ho hněvem: zase je všude plno těch pitomých turistů! To čínský člověk se nikterak nehněvá, naopak se v turistických houfech, masách a armádách cítí jako ryba ve vodě. Jelikož náleží Tajwan jemu a ne nějakým waiguorenům (wai = cizí, guo = země, ren = člověk), je nutno se s tím smířit. Ale nebývá to snadné.

Pročež musí takový waiguoren vědět, že vypraviv se do Ališanu, nenajde tam panenskou divočinu, nýbrž něco na způsob průhonického parku. Ledaže ovšem průhonického parku zasazeného do úchvatné scenerie strmých, zjara dokonce zasněžených hor (Tajwan dosahuje svým nejvyšším vrcholem Yušan 3997 m.n.m.). Dotyčný park si představme plný úhledných steziček a schodišťátek, romantických jezírek, sta- a tisíciletých stromů, magnoliových a švestkových sadů, jež jsou zde od toho, aby zrovna tou dobou kvetly a skýtaly lyrickým duším podnět k tichému zasnění. Hledět na něžnou běl rozvetlého sadu a v uchvácení si odříkávat verše starých mistrů, rozumějme, to je také kus východní tradice. Krom toho se může poutník oddávat potěšení z dalekých a hlubokých vyhlídek, pamětních tabulí, pagod, jakož i z maminek, kočárků, dětí, pejsků, čínských dědečků a babiček a jiného tvorstva. Při všem výletnickém veselí však, zdůrazněme, tvorstva ukázněného, nepletoucího si přírodu s putykou, jak můžeme občas zjistit na jiných zeměpisných souřadnicích. Dokonalost parkové úpravy i starost o návštěvníkovo bezpečí je naprosto obdivuhodná. Čarovné jezírko v divoženčím lese, ale opatřené zábradlím, aby do něj někdo nespadl. Na kmeni lesního velikána záchranný kruh pro případ, že by přece jen do té půlmetrové hlubiny spadl. Houšť výstražných tabulek, naštěstí pro našince nečitelných, bezpochyby oznamuje, co přitroublý turista smí a co jest mu zapovězeno, aby si neublížil. Což nikterak nevadí proudu výletníků, aby nad jezírkem nepostáli v ztichlém úžasu a fotografujíce je ze všech stran, neoddávali se romantice toho místa. Inu, čínská turistika jako z obrázku.

Jiný jev naproti tomu tak originálně čínský není: po dvojicích i v celých zástupech kvačí stezkami Ališanu u velikém kvaltu lidé, odpichujíce se lyžařskými holemi, nebo je jen tak za sebou vlekouce. To znám i od nás; říká se té činnosti nordic walking (není nad to udělit komerčnímu krámu americky znějící titul) a má prý být ukrutně zdravá. Čím a jak, jsem se doposud nedozvěděl; navrhoval jsem místo toho naložit tři cihly do ruksaku a běhat s ním po týchž cestičkách, což musí být přinejmenším stejně zdravé. Ale to prý že ne a že jsem mameluk, který tomu nerozumí. Tak vám nevím. Stejně by mě ale zajímalo, proč se neohánějí lyžařskými holemi turisté, šplhající dejme tomu Nerudovkou k Hradu; to by už zdravé nebylo? Nebo to funguje jen v parku? Hle, záhada. Nicméně se člověk musí sklonit v obdivu nad tou obchodní zdatností. Prodat pár berlí chromému, inu, to umí každý příručí. Ale vnutit berle tisícům zdravím kypících lidí, to už je přímo marketingový kumšt.

Okraje Lesního rekreačního parku Ali Šan, jak zní hrdý titul toho rumrejchu, pak vroubí stánky se vším možným, v nichž se hemží a turistický dav obsluhují chlapíci i dívky v pestrých krojích, údajní to nebo skuteční příslušníci kmene Džou, jejichž chaloupky, políčka a vesničky lze zřít z autobusu cestou do hor. No nic, nechci se dál pošklebovat, přece jen to byl hezký den, v tom Ališanu. Když si našinec vypudí z hlavy pomyšlení na romantické osamění, může mu zůstat vzpomínka na příjemný, sluncem a dobrou pohodou prozářený výlet. Nevypudí-li, může se i vzteknout.

Ale není nad Jezero slunce a měsíce. Z Taičungu k němu jezdí dokonce ráno autobus, ale když jsem už chtěl kupovat jízdenky, přihnal se takový mužský a sliboval, že nás za pouhých 2800 nt$ (zhruba 1850 Kč) k jezeru vyveze, pět hodin s námi bude objíždět jeho pozoruhodnosti a krásy, načež nás opět dopraví zpět. Drobet jsme váhali, neboť rozdíl ceny byl značný. Dostavilo se však osvícení a nabídku jsme přijali. Byla to naše záchrana; věru že nevím, jak si počínají lidé, kteří použijí autobusu. Okružní dopravy kolem jezera žádné není a možnost obcválat je pěšky se při jeho rozloze a členitosti jeví nereálně. Leda bych se vtělil zpět do svého čundráckého mládí, vybavil se spacím pytlem a obešel břehy ve dvou dnech, přečkav noc někde v křoví… no, ne že by se mi po tom nestýskalo. Skvostný chrám Wen Wu, z jehož schodišť a teras je nádherný výhled na jezero i okolní hory, k tomu podává překvapující inspiraci.

My, čeští čundráci a vandráci mého mladistvého i dosti již pokročilého věku jsme mívali své uctívané vzory. Takovým byl například Richard Halliburton, cestovatel a dobroduh, jenž prováděl výstřední kousky v nám tehdy naprosto nepřístupných koutech světa; i obdivovali jsme ho a záviděli mu. Nebo Thor Heyerdahl. Nebo i takový Karel Hynek Mácha, jenž v černém širáku a rozevlátém plášti procházel pěšky českými krajinami, odkrývaje svými nedostižnými verši jejich kouzlo, za což jsme ho také velmi milovali. Tady, v chrámu Wen Wu, nacházím tulácký idol snad nejúžasnější: na velké nástěnné malbě je zobrazen Mistr Xuan Cang spolu s mapou jeho cestovní trasy. Buddhistický mnich Xuan Cang vyrazil v roce 627 ze severovýchodní Číny, šel pěšky nehostinnými kraji Mongolska, pouštěmi dnešního Xin Džiangu a Afghánistánu do Indie. Prochodil ji křížem krážem, navštěvoval její kulturní centra, sbíral písemnosti Buddhova učení, a po osmnácti letech se s nimi vrátil domů, na dvůr císaře Tai Cunga. Zkouším si představit ty cesty. Sám, pěšky, naprosto cizím a mnohdy nepřátelským krajem, jen krosnu na zádech, v ní skříňku pro nejnutnější potřeby a přihrádku pro nasbírané svitky… nedokázal bych to nejen dnes, ale pravděpodobně ani ve svých mladších a výkonnějších letech. A to ještě nejsem Číňan; jaké to muselo být, probíjet se v sedmém století kraji pracizích obyčejů a naprosto nesrozumitelných jazyků, přičemž dnešní syn Říše Středu při vší hojnosti moderních pomůcek zřídkakdy dokáže použitelně ovládnout i tu obyčejnou angličtinu? Svatá písma buddhismu pak Xuan Cang překládal do čínštiny… nesmírný nejen cestovatelský, ale též intelektuální výkon. Skláním se před Tebou, Učiteli, a přál bych si mít ještě jeden život, abych Tě mohl aspoň skromnou mírkou napodobit.

Na druhou stranu je mi něco divné. Byla tedy jakási tulácká touha v čínském člověku; kam se poděla? Dnešní Číňan cestuje rád, má-li na to, ovšem nikterak dobrodružně či dokonce riskantně. A už vůbec ne osaměle, jako Mistr Xuan Cang nebo za dnešních dnů tisíce vandrovníků ze všech zemí Západu. Je zvláštní, jak všechny ty postavy s batohem, co se s nimi člověk setká v laciných herbercích všech kontinentů, bývají vesměs Švýcaři, Holanďané, Němci, Izraelci, Australané, dokonce i Češi a Japonci, jakkoli jsem posledně jmenované ještě před nemnoha lety také jen málokdy natrefil toulat se na vlastní pěst. Jen Číňana v té společnosti nenacházím žádného, třebaže jich organizované výpravy dovedou čítat tisíce tisícoucí. Nezájem to není; spíš… ostýchavost? Rys čínské povahy, velící nepodnikat nic, v čem bych mohl projevit nejistotu, tedy například neznalost cizí řeči nebo nedostatek orientace v neznámé zemi? Nebo je příčinou toho jevu zalíbení v davu, v němž se Číňan cítí být ve svém živlu, ale samostatného vystupování se děsí? Je obtížné se vyznat v čínské duši. Západní politici, podávající si v Pekingu dveře, se dost mýlí, vyvozujíce z počínání svých čínských partnerů kategorické závěry. Kdyby se dokázali vcítit do jejich myšlení, vystopovat jejich skutečné, v naprosté odlišnosti tradic a hodnot tkvící pohnutky, nestál by dnes Západ tak bezradně nad přívalem produktů čínské podnikavosti. Jenže na to je dvou nebo tří dnů státní návštěvy málo, i kdyby nebylo povrchnosti, jíž se politici obvykle vyznačují. Najde se nějaký západní Mistr Xuan Cang, který by vykonal cestu, pěšky a s krosnou na zádech a sám, napříč říší Džong Guo, aby po návratu zvěstoval svým vládcům – ne, pánové, mýlíte se, Číňan není usměvavá, uklánějící se kopie Evropana, nýbrž obyvatel velmi cizího světa? S nímž musíme vyjít a jeho konkurenci vzdorovat, třebaže pochopit ho nemůžeme?

Krom toho skýtá chrám Wen Wu jedno ne zvlášť vzácné, ale roztomilé pověrčivé potěšení. Vhodíte minci do takové skříňky, načež z ní za jemného klinkotu čínské hudby vyjede postavička princezny, držíc na ručkách svitek. Když jej rozložíte, můžete v něm číst svou Sudbu, pokud ovšem umíte čínsky. I v tom jsou Číňané dost zvláštní. Já bych o tu službu nestál. Buď na věštby nevěřím a pak je penízek vyhozený. Nebo věřím, a pak bych se spíš bál. Znát předem svůj osud musí být deprimující, ono stačí i to, co člověk z různých náznaků vytuší. Číňané jsou ale na věštby celé diví a pravděpodobně jim nevadí, že se jednou dozvědí to, podruhé ono. Nebo jsou věštecké výpovědi tak obojaké, že mohou znamenat všechno? Nebo, je-li předpověď nepříznivá, běží se k jinému odborníkovi v naději, že se vyjádří přijatelněji? Chtělo by to nějakého znalce, aby mě zasvětil do tajů čínského věštectví, ale obávám se, že nejsa Číňanem bych mu neporozuměl.

A ještě je řádka jiných, přepěkných chrámů kolem jezera, líbezných parků, vesničky původních kmenů ve vší turistické naparáděnosti, i jedna náramná pagoda jménem Cu En Ta, údajně nejvyšší na celém Tajwanu, do jejíchž devíti poschodí jsem vyběhl a zazvonil na gong, až se to rozléhlalo. Za ten výkon jsem byl odměněn čarokrásnou vyhlídkou, od níž si našinec si ovšem musí odmyslet řady, terasy a celá hnízda krychlovitých hotelů. Jestli si je odmýšlí i Číňan… asi ne. Asi dovede zahrnout do svého pojetí krásy i paneláky. Můžeme mu závidět.

Ale to už je pět smluvených hodin pryč a řidič naléhá na návrat. Zkouším zhodnotit zážitek toho dne: jaký byl? Mudrováním se člověk pod povrch dojmů nedostane: musím na chvíli přivřít oči a vypnout mozek. Pak se odkudsi vynoří… pocit. Shledávám, že je příznivý, prosluněný krásou té krajiny, i jakoby dunící gongem čínského chrámu, cize, tajemně. Zkouším proniknout ještě hloub a vyvolat si obrázek jezera Ri Yue Tan dlouho předtím, než se stalo jezerem Sun Moon. Touž členitou vodní plochu s jejími zálivy a ostrůvky, zarámovanou horským panoramatem, ale oproštěnou od všecho, co k ní přidělal moderní čas. Místo okružní silnice vidím pěšinku, po níž putují za svou vezdejší almužnou oranžově odění mniši. Chrám Wen Wu, ale betonově neopravený a čerstvou červení nenatřený, nýbrž poněkud připozchátralý, plný patiny starobylosti a ještě čehosi neproniknutelného, co si mniši nechávají pro sebe. Pagoda Cu En ještě nestojí, tu dal zbudovat teprve Čankajšek k poctě své matky, pročež k ní ani nevede cesta; a i kdyby vedla, nebyla by to ta široká, přeúhledně dlážděná málem silnice a pohodlné schody. Vesnice tajwanských praobyvatel stojí na svém místě na jezerním výběžku, ale praobyvatelé nejsou navlečení v operetních krojích a nepředvádějí opičky pro turisty, nýbrž se věnují rybářství. Především však jezero není, kam oko pohlédne, lemováno krychlovitými hotely, jednotlivě i v celých chumlech. Docela rád bych je v tom stavu viděl, a nejen v představách. Ale to už jsem zameškal. Snad ještě před dvaceti lety jsem je mohl, aspoň zčásti, takové najít; dnes už… Nějak mi ta čínská praktičnost a snaha o zpřístupnění jde až příliš daleko; zpřístupňuje se a zpřístupňuje, až skoro není proč přistoupit. No, nebudu se rouhat jezeru Slunce a Měsíce, je i tak dost pěkné. Ale duch Mistra Xuan Canga už tudy nebloudí, to se pozná.

Tím by bylo širší okolí Taičungu v rámci časových možností probádáno a jede se dál po okružní železnici k dalšímu postupnému cíli, jímž je Tainan. Vlak přitom někde překročí obratník Raka a jsme tudíž v tropech. Neprojeví se to nijak zvlášť, ledaže je o něco – ne o moc – tepleji, a déšť zůstal spolehlivě na severu. Tainan ovšem býval hlavním městem ostrova ještě před Taipei, a je to znát. Po výstavných chrámech si lze nohy uběhat, ale jelikož už jsem vzhled a atmosféru tajwanského chrámu, tuším, dostatečně vylíčil, nebudu se k tomu tématu vracet víc než nutno. Za zmínku ovšem stojí chrám Pěti konkubín, ne pro svou nijak zvláštní výstavnost, ale pro ty konkubíny; to se jen tak někde nevidí, aby se stavěly chrámy lehkým ženštinám. Ale bylo tomu tak, že princ z dynastie Ming, jistý Ning Čing, uprchl ve století osmnáctém před dobyvačnými Mandžuy na Tajwan – jak vidno, historie se opakuje – a zřídil zde své sídlo včetně všech pěti konkubín. Jenže Mandžuové nedali pokoj, ostrov dobyli, princ Ning Čing spáchal sebevraždu a konkubíny s ním. Je pozoruhodné, že občané tainanští nepokládali za potřebné zřídit chrám na paměť prince, nýbrž konkubínám. Snad pro tu lítost nad něžnými kráskami, jimž do celé té patálie nic nebylo. Jejich jména byla Yuan, Wang, Xi Ku, Mei a He. Jiný pozoruhodný chrám je zasvěcen héroovi Ko Xing Ka, jenž se rovněž mydlil s Mandžuy, jenže úspěšněji. Vzpomínám si, co strázní si museli protrpět antičtí hrdinové a jaké divy vykonat, než byli vzati na Olymp mezi bohy; to Číňanům stačil k témuž hrdlořez, který se dovedl trochu obratněji ohánět šavlí. My Češi… no, slepému vojvodovi jsme ten škatulovitý chrám na Žižkově tak úplně nezasvětili, ale málem.

A ovšem nesmím opomenout chrám bohyně Matsu, ze všech tajwanských bohyň nejbohyňovatější; jest jejím úkolem dohlížet na rybáře a námořníky. To bylo a je dodnes na Tajwanu vážené řemeslo, takže má bohyně pořád dost práce. Chodíme tak a koukáme, tady bohyně černých tváří – je pozoruhodné, že náboženství tak rozdílná jako katolictví a čínský pámbíčkismus inklinují k zobrazení svých bohyň a světic jako černošek - tamhle zas nebeští strážci, božstva nižších kategorií, hrdinové a pumprlíci, k tomu dým vonných tyčinek, umně vyřezávané sloupy, kamenní bozi, tygři, draci a jeřábi, všecho jak má být, když vtom - Bum! Prásk! Ratata! S velkým řevem a boucháním petard se do chrámu o překot hrne zástup mužských, mávají praporci a činí divoce vzrušené pohyby, jako by jim šlo o život. Teď jeden, zřejmě vůdce té party, vyskočí na stupínek a fechtuje praporcem jako kopím proti čemusi neviditelnému… rád bych věděl, co se tady před námi odehrává. Nějaký boj, ale s kým? Nalezli snad do chrámu démoni, a jelikož bohyně Matsu sedí ve vitrině a nemůže je vyhodit, musí to za ni zastat ti rozkurážení chlapíci? Nějak tak to vypadá; najednou všichni nechají řevu i lomcování praporcí, sbalí je a jdou zvesela domů. Asi že už je zlý duch potřen, takže co by tu ještě dělali. Stejně je ale na jednu stranu pěkné, ničemu, ale praničemu nerozumět. Kdybych rozuměl, bylo by to nejspíš zase něco logicky nebo i nelogicky vysvětlitelného, jako s těmi konkubínami. Takhle si mohu namlouvat, že jsem se octl uprostřed mytologie, na pokraji čínského nebe.

Cestovatel se v takových těch trochu vyspělejších zemích východní Asie nevyhne tomu, aby si jednou za pár dní neprotrpěl víkend. Říkám neprotrpěl, protože je to pohroma. U nás se také o víkendu jezdí na výlety, ale jen když je chuť, hezké počasí nebo když rostou houby. Tady vypadá, že vypadnout v neděli z města a kochat se krásami venkova je přímo národní povinnost. Co se dá dělat; nějak ten čas prolelkovat by byla přece jen škoda, takže – vzhůru do davů! Mezi rojem taxíkářů před nádražím způsobím obvyklou paniku; někteří se stydlivě odvracejí, jiní se vzrušeně gestikulujíce o čemsi dohadují, až se z toho chumlu vybatolí malý mužíček a představí se jako Mr. Čeng. Mister Čeng dokonce vládne jazykem anglickým, třebaže na velmi skrovné úrovni, a je ochoten s námi za přijatelnou cenu objíždět krásy vzdálenějšího okolí. Za standardně nevzhledným městem Maolin (Kočičí les) se rozkládá půvabná horská oblast Dona, nabízející oku poutníkovu mnoho úchvatných vyhlídek, vodopádů, hlubokých údolí, vysoko nad nimi zavěšených můstků, peřejnatých řek a minerálních pramenů. Krom toho a zejména je sídlem tajwanských praobyvatel kmene Rukai, což vše navzdory nedělnímu blázinci slibuje zajímavý den.

Ledaže by to potřebovalo trochu sluníčka. Ne že bych se bál nepohody; natolik je našinec desítiletími všelijakých slot otužilý, že mu pár kapek deště nevadí. Ale hory jsou zahaleny v nízkých mracích, k peřejím na dně malebné soutěsky se tou clonou sotva dohlédne; vodopády po čínsku poetických jmen jsou na udaném místě, ale nemají zrovna sezónu, takže z nich tak zrovna sem tam ukápne. Jen visutý můstek dobrých sto metrů nad dnem strže je zde, kýve se a vlní pod nohama, připomínaje tak palubu škuneru v bouři.

Naplánoval jsem exkurzi do oblasti Dona hlavně pro její minerální prameny. A sedět pěkně v horké, bublavé vodičce, pozorovat střídavě přírodní scenerii a mračna nad hlavou, třebaže dešťová, to už je kus cestovatelského zážitku. Zatím jsme si jej příliš neužili; třebaže je Tajwan minerálními prameny přímo přeplněn, v praxi se vesměs ukáže, že pramen by tu v principu byl, ale dávno už ne přírodní, nýbrž zkrocený a odchycený pro potřeby nějakého pitomého hotelu. Zájemce přijde, zaplatí vstupné, načež si za ten peníz smí vlézt do vany nebo do bazénu. Na to nemusím jezdit na druhý konec světa, to mám doma v koupelně. Ale minerální lázně v údolí Dona mají být jiné, jsme ujišťováni, ve volné přírodě, vyhloubené ve skále vysoko v horské stráni, pravý balzám pro duši romantikovu.

No dobře. Mister Čeng nás zaveze k udanému místu, a tam… parkoviště, stánky se suvenýry, restuarace, a kousek níž po svahu opravdu ty lázně pod širým nebem, jenže ne vyhloubené ve skále, nýbrž v podobě řady betonových bazénků. V nich pak sedí, hlaholí, radují se a blaženě si medí Číňané hlava na hlavě, jelikož je ta neděle. Jsou to hodní a přátelští lidé, takže nám ochotně udělají místo a dávají se s námi družně do řeči, stačí-li na to jejich angličtina. Je to takhle docela příjemné. Ale že by nějaká romantika… Mohl jsem to tušit. Číňan není na romantiku, a je-li, na jinou. Miluje přírodu, ale ne takovou, jaká by sama od sebe chtěla být; chce mít přírodu dobře zpřístupněnou, opatřenou stánky a restauracemi, rovněž by se příroda neměla nalézat dál než půl kilometru od parkoviště. Ty, evropský poutníče, ber nebo nech být, jelikož Tajwan náleží Tajwancům, ne tobě.

Vesnice kmene Rukai se jmenuje Wan Šang a je skoro – skoro, pravím! nefalšovaná. Není zde tolik okatě nažehleného folklorního trdlování jako v jiných objektech téhož druhu, zato víc všedního života. Domečky jako malé hrady z poskládaných kamenných desek, venkovní ohniště s plotnou z téhož materiálu, na ní se pečou kuřata a jiné masitosti, to zase vesměs pro turisty. Počítám, že deset centimetrů silnou desku z plástevnaté ruly bude asi zdlouhavé roztopit, zato pak dobře drží teplo. Je to kamenný svět, tenhle Wan Šang, dřevo nejspíš není pokládáno za vhodný stavební materiál, třebaže je kolem lesa dost. Co tak obhlížím, vyběhne od jednoho z těch topenišť ženská a vášnivě se mi vrhá do náruče – jakýpak folklor je zase tohle? Nu, žádný; to jen ta dáma, zvyklá na droboučké Číňánky, neodolala pokušení se pomuchlat s bezmála dvoumetrovým mužským. Sahá mi tak zrovna k spodní hraně hrudního koše. Všichni Rukaiové kolem se náramně smějí, nevím, zda veselím nebo rozpaky; ty se v tomhle koutě světa také vyjadřují smíchem. Dáma není z nejmladších, ale dosud zachovalá, a dal bych jí ještě navrch pusu, jenže nevím, jestli by se ti kolem ještě smáli nebo by spíš brali do rukou klacky. Zvykové jsou rozliční a člověk by to neměl s družbou přehánět, když je nezná.

Kus pod vesnicí se ale nalézá tajemný objekt. Přímo enigmatický. Také najednou nikde nikdo, ani nedělní turisté, ani domorodci, a před námi dvojitý kruh jakési palisády, trochu to vypadá jako aréna pro býčí zápasy. S býky se tu ale zápasit nebude, spíš… co vlastně? Vnitřní i vnější palisáda je zhruba tři metry vysoká, tvořená silnými břevny, mezi nimi řady výklenků a v každém výklenku dobře desetilitrový kameninový džbán. Dalo by se z toho soudit na místo nějakých picích obřadů či orgií, nebo o něco střízlivěji na obecní zásobárnu čehosi, kdyby nebylo toho úkazu, že do stěny každého džbánu je vyříznut velký, čtvercový či trojúhelníkový otvor. Dá rozum, že takový džbán je k nepotřebě; ale k čemu tedy to celé slouží? Mister Čeng také kouká a usmívá se rozpačitě, jako by litoval, že nás k tomu místu nedopatřením zavedl. Požádán o vysvětlení cosi brblá, z čehož si vyberu zrovna jen „mango.“ Tomu by se dalo rozumět; asi se do těch džbánů dává kvasit mangová šťáva, a když vykvasí, shromažďují se v dvojitém kruhu mužové kmene Rukai k výše zmíněným orgiím. Ta teorie má ale háčky. Jednak je džbánů taková spousta, v komůrkách palisády i na velkých hromadách vedle, ještě zachovaných i rozbitých, že by se jejich obsahem stačil namazat nejen kmen Rukai, nýbrž i veškerý Dálný východ až po Čukotku; ne, k tomu účelu je to zařízení zjevně předimenzované. Zadruhé pak… co ty otvory? Musely být vyříznuty už před vypálením, jinak by nebyly tak pěkně pravidelné, neotřepané. Nedává to žádný rým. Leda by, napadá mě se zpožděním, šlo o nějaký pohřební ceremoniál? Pohřbívání do velkých džbánů už jsem viděl, například u Dajaků na Borneu; že by tady… Jenže Rukaiové jsou sice podměreční, ale tak mrňaví zase ne, aby dali nacpat do desetilitrového hrnce. Třeba v něm jen přebývá nebožtíkova duše a tou ďourou kouká ven. Nu což; pár kilometrů odtud je informační středisko, zeptáme se tam.

Informační středisko oblasti Dona je, nutno uznat, opravdu informační, a to velice. V rozsáhlých sálech a chodbách nechybí nic, čím se vyznačuje zdejší příroda i osídlení. Modely a fotografie zvířat a zvířátek, ptáků, ještěrek a vůbec všeho až do té nejmenší breberky, květiny a květinky, horniny, geologický vývoj, a ovšem lid Rukai se všemi jeho obřady a obyčeji, vše pečlivě opatřeno vysvětlivkami v čínštině i v angličtině, jen palisáda s kameninovými hrnci nikde. Zapomněli informátoři? Nepokládali za důležité? Dívky za pultem jsou milé a ochotné, dokonce hovoří anglicky a ne úplně špatně, ale otázány na původ a účel džbánů s vyřezanými otvory zírají – čtenář nechť mi nezazlí, že ten termín opakuji a ještě budu opakovat, ale neznám žádný jiný, který by se na čínské zírání tak hodil – s prominutím jak to tele.

„Jaké džbány? Kde mají být ty džbány?“ táží se hlásky málem třesoucími.

„Tady!“ volám. „Máte je kousek odtud, skoro za barákem!“

Nic. Kroucení hlavičkami, rozpaky. Nikdy o žádných džbánech neslyšely. Říkal jsem si tehdy, že dívky jsou, řekněme, drobátko přitroublé. Že mají v šupleti brožurku, z ní každému odříkají vhodné pasáže, a nic jiného nejen nevědí, ale ani je to nezajímá. Dnes, po delší zkušenosti s čínskou náturou vím, že zírání jak to tele znamená v mnoha případech nikoli nevědomost, nýbrž neochotu prozradit buď něco, o čem si Číňan myslí, že do toho cizinci nic není, nebo ostudu, za kterou se stydí. Tak zírávají – krom jiného – lidé v komunistické Číně, když se jich člověk zeptá na nějaký detail z jejich občanského života, ale k tomu se dostanu později. Vypadá to, že také hrnce v soustředných kruzích pod vesnicí Wan Šang skrývají jakési přísně střežené tajemství, do nějž bílý cizák nemá co strkat nos, ale jaké, toho jsem se nedopídil. Hle, námět pro vizionáře Dänikena. Nebo pro nějaký hrůzně fantastický román s nádechem exotiky. Duchové nebožtíků, koukající vyříznutými otvory z džbánů, to by mohl být velmi poutavý motiv. Ještě si nechám projít hlavou, jestli nemám začít spisovat.

(pokračování příště)

1 Japonština užívá ?ínských znak? také, ale protože by jimi nemohla vyjád?it gramatické formy, musí je doplnit dv?ma slabi?nými abecedami, jejichž jména jsou hiragana a katakana. Tím je p?ípadnému zájemci o studium ješt? víc k zblázn?ní než sama ?ínština (pozn. aut.)

??

??

??

??

Zpátky