Leden 2011

Zamlčené dějiny I - II

Luděk Frýbort

Což jsme psoty naseli, toť bude plenie! (Píseň veselé chudiny, konec 14. století)

A naseli nám naši národovečtí dědečkové psoty věru dost, ještě teď plejeme, plejeme, vyplet nemůžeme. Ale abychom to vzali popořádku.

Dějepis může mít tři kvalitativně odlišné podoby. Nejvýš stojí nekomentovaný výčet historických dějů s udáním pramenů a objektivním odhadem jejich věrohodnosti; je už na nás, abychom jej porovnali se svým zkušenostmi a vytvořili si vlastní náhled. Druhým v pořadí je týž výčet dějů, ale okomentovaný z hlediska právě panujícího společenského či ideologického názoru; zde už je objektivita poněkud bita. Zbožím nejnižší kvality pak je to, co bychom mohli nazvat vlasteneckou legendou. Tady už z objektivity zbývá pramálo. Legenda líčí historické události ne tak, jak se sběhly, nýbrž jak se dle úsudku legendistova sběhnout měly; co se nehodí, je zamlčováno, potlačováno a rozličně omlouváno, co se hodí oslavováno, aureolou posvátné nedotknutelnosti věnčeno, příčiny nezdarů zamlžovány nebo zaměňovány za vhodnější, vlastní skutky líčeny jako rekovné a ušlechtilé, cizí podlé a zbabělé, všechno se jen hemží zrádci, přisluhovači a odvěkými nepřáteli nebo zase hrdiny beze stopy lidských slabostí, a není-li hrdinů, tedy aspoň trpiteli a mučedníky… nic než klad a zápor bez polosvětel a polostínů, jak je přináší skutečný život. Netřeba dodávat, že takto podané dějiny jsou jako pramen historického poznání nejen bezcenné: jsou zavádějící, dlouhodobé škody působící. Přitom prostším dušičkám lahodící, i je jim rádo věřeno. Máloco je pro psychický vývoj společnosti zhoubnější, než mít místo dějin oslavnou legendu.

Určitý sklon k legendizaci svých dějin má snad každý národ; žádný ale tak vyvinutý jako Češi. Česká historie, jak nám byla během nejméně posledního sta let předkládána, je směsí druhé a třetí jakostní třídy: v lepším případě podání vhodně okomentované, aby vyhovělo momentálnímu vkusu, v případě horším a bohužel převládajícím podání legendistické, chlubně našminkované a naondulované na straně jedné, nejčernějšími barvami natřené na straně opačné. Zatím si jen málokdo uvědomuje, že s takovýmto obrazem dějin můžeme udělat dojem leda sami na sebe; na vnějšího pozorovatele že působí nedůvěryhodně, primitivně, odpudlivě a směšně.

Je zásluhou Zamlčených dějin Tomáše Krystlíka, že do chvalozpěvu pro vlastní potřebu vnáší kritický vnější pohled, nezřídka právě očima těch, jež domácí legenda odívá rouchem podlých padouchů. Česká historie tak ztrácí svůj posvátný charakter a stává se výpovědí o střetech protichůdných zájmů, jež však nejsou plodem čísi od přírody zvrácené mysli, nýbrž výsledkem předešlých dějů se všemi jejich omyly a nedomyšlenostmi. Oba díly Krystlíkovy knihy zasahují do počátků českého státu někdy ve století devátém, jejich jádrem však je období mezi vyhlášením Československé republiky r. 1918 a národní katastrofou roku 1948. Nikoli nezaslouženou, nutno říci: únorové převzetí moci komunisty a vše, co po něm následovalo, bylo logickým završením nacionalistické sebestřednosti a malé ohleduplnosti k pocitům druhých, jimiž se vyznačovala republika Masarykova. Národní legenda v ní vidí vzor bezchybné demokracie, spíš je ale hodno podivu, co všechno dokázala během krátkých dvaceti let zvrtačit. Není úkolem této kritiky podávat výčet všech mylných odhadů, slepých cest i holých pošetilostí, ani jejich tragických následků; čtenář jich najde v obou Krystlíkových knížkách hojnost. Řádku příkladů si však uveďme na důkaz toho, v jak ostrém protikladu může být nenašminkovaná skutečnost s národoveckým bájeslovím.

Vlastenecká legenda prezentuje zakladatele Československa jako muže filozoficky moudré a státnicky prozíravé. O tom je možno ve vší úctě zapochybovat. Filozofická moudrost by asi přinesla něco onačejšího než zhroucení po nedlouhých dvaceti letech; uměla by odhadnout, kam asi povedou revolučně-národovecké vášně poválečného času a hleděla by je spíš tlumit než podporovat. Nestavěla by budoucnost své země na negativismech (protiněmectví a protimaďarství, protikatolictví, protišlechtictví, antikapitalismus a až hystericky záštiplný vztah k domu habsburskému), nýbrž by vycházela z principů pozitivních, tvořivých, nekonfrontačních. Státnická prozíravost by po týchž dvaceti letech nezírala celá udivená, že je obklopena samými nepřáteli.

Zanechme iluzí; něco nemoudrého bylo položeno do základů nového státu, a bylo toho dost. Nemoudré bylo v první řadě začlenit do něj pestrou sbírku menšin proti jejich vůli, jen právem vítěze, nad něž pochybnějšího v dějinách není. A když se to už stalo, bývalo by bylo skutkem státnické moudrosti vytvořit pro ně takové prostředí, v němž by se českým Němcům přestalo stýskat po Rakousku a slovenským Maďarům po Uhersku; ve vztahu ke Slovákům pak mělo být úzkostlivě dbáno toho, aby nebyla zavdána příčina k pocitu, že celé osvobození není víc než hlava strčená z maďarského chomoutu do českého. Skutečnost však byla opačná, systematické znevýhodňování a šikanování nemilovaných menšin a velkopanské zacházení se Slováky mělo nakonec za následek vymanění obojích ze státního celku, o nějž buď nestáli, buď se v něm necítili dobře, při první příležitosti, která se naskytla. Zkusme se podívat jejich očima a nebudeme pouštět u úst bubliny slov o zradě, o rozbití té naší republiky. Měla být nejen naše, a nebývala by byla rozbita. Je zásluhou Krystlíkových knížek, že takový pohled zprostředkují, pravda, místy až příliš nemilosrdný.

Na poli mezinárodní politiky snad neučinilo Československo Masarykovo a Benešovo jediný správný krok. Jak také jinak, když si za základ jednání s okolními státy stanovilo nepřátelství vůči Maďarsku a Německu, odstup a podezíravost k Rakousku, aby se tam, nedej Bůh, neusadil zase nějaký Habsburk, vztah k Polsku si pak nenapravitelně pokazilo nejen jistou tvrdohlavostí v otázce Těšínska, ale hlavně svým odmítáním povolit třeba i jen průjezd vlaků s municí v oněch kritických dnech Polska i Evropy, kdy sovětská vojska stála před Varšavou. Ne diplomatický um, ale krátkodechá vychytralost, intrikánství, podvůdky i holá zlomyslnost… ký div, že se Československo ve chvíli pravdy ocitlo samo, opuštěno všemi. Státnická moudrost, opakujme, by k takovým koncům nenechala dojít, nýbrž by byla schopna jich dohlédnout a předejít jim.

A opět mluvíme o zradě, jíž jsou tentokrát vinni západní spojenci, kteří nás, jak známo, nechali v tom Mnichově na holičkách, aniž bychom byť na vteřinku zauvažovali nad tím, zda i to nespískali vůdcové národa chytráckou zahraniční politikou, vyslouživší nám pověst trucovitých vykutálenců, na jejichž slovo není spolehnutí. Spojenecká smlouva se Sovětským svazem jako záchranný pás pak byla chiméra odsouzená k rozplynutí v nicotě od samého začátku, jenže českoslovenští vůdcové, omámení drogou slovanské vzájemnosti a příchylostí k sovětskému režimu, v němž viděli nový, nadějnější typ demokracie, byli na toto oko slepí.

Krystlíkovy knížky pak pokračují dál přes válečné šestiletí v relativním závětří protektorátu – to jiné okupované národy si je prožívaly mnohem krušněji – až k rozumem nepochopitelné explozi mstivosti v poválečném roce 1945. K odsunům německého obyvatelstva docházelo i v jiných zemích pod Stalinovým vlivem, ale nikde s tak krvavou záští jako v Benešově Československu. Příčiny toho je nesnadné se domyslet. Mluvívá se o odplatě za ty strašené zločiny, jichž se na nás Němci dopustili, ale byly národy mnohem hůř postižené, a vražedná mánie je nezachvátila. Střízlivěji lze poválečné běsnění vysvětlit prostou existencí lidského kalu, spočívajícího na dně každé společnosti; když se jím zamíchá, překypí a vyžívá se v sadismu, zvlášť když jej k němu povzbuzují sami vůdcové národa. To jistě. Ale nebyl zde už možná plán, jak ukázat Čechy západnímu světu v co nejhorších barvách? Aby nad nimi udělal kříž? Jak je přivést, celé ochotné a rozjásané, do náruče Stalinovi? Další vývoj by tomu napovídal. Utvoření Národní fronty jen za účasti povolených stran, zákaz opozice, zákaz kritiky Sovětského svazu, volby roku 1946. které by zcela určitě dopadly jinak, kdyby z nich odsun prozíravě nevyloučil občany německé národnosti… a nakonec Únor, zvaný vítězný. Nebo jaképak vlastně nakonec. Cesta, nakročená tatíčky zakladateli, zatím dospěla k mafiánské polodemokracii, a není velké naděje, že by mohla brzy splynout s cestami Západu.

Jestli všechno mohlo jít lépe, rozvážněji, lidštěji… snad ano, kdyby běh státu neurčoval hysterický nacionalismus. Ještě lepší by ale možná bylo žádný stát nezakládat. Nebourat staré Rakousko, hráz proti velmocenským choutkám jak německým, tak ruským, za něž nikdo nedokázal nabídnout aspoň přibližnou náhradu. Ani tisíciletého Království českého, jež bylo navzdory občasnému škádlení dobrým domovem obojímu kmeni zemskému, se nemusela dotýkat ruka opravců dějin. Mohli jsme si ušetřit odboj první, druhý i třetí, trojí osvobození jsme si mohli ušetřit, i komunismus s nacismem, a to nejen nám, nýbrž Evropě i světu. S tím pak všechno další, co nás teprve čeká, jelikož vzduch tohoto času nevoní růžemi. Strašlivou odpovědnost na sebe bere ten, kdo si usmyslel, že povede svůj národ k lepšímu, svobodnějšímu zítřku. Opak bývá pravidlem. Což vše asi nebude po chuti velké části lidu českého, utkvělého v představách času, jehož imperativem byl do všech stran naježený nacionalismus.

Krystlíkova kniha však obsahuje dostatek svědectví, důkazů a dobových citátů, které mu protiřečí; z nich se může poučit každý, kdo by se hotovil k vyskočení kůže nad hanobením tatíčků národa. Naštěstí s ní už není pan Krystlík sám; máme dnes dostatek i jiných autorů, jejichž díla vyznívají v podobném smyslu, ledaže snad trochu uhlazeněji. Ale i tak lze očekávat, že mu bude předhazována jednostrannost a nevyváženost; mnozí mu pak vmetou výčitku, že nenávidí svůj národ. To je truchlivý omyl. Historie každého národa má své temné stránky, jež přikrašlovat či zamlčovat je hřích proti vlastní existenci. Tomáš Krystlík si dovolil na ně poukázat; je pak na čtenáři, aby jimi doplnil svou znalost a dal obojí do kontextu, čímž teprve vznikne cosi hodného názvu dějin. Jeho kniha je informativní, ne zcela bez osobních komentářů, ale prostá návodů, co si čtenář správně má či nemá o historických dějích myslet. U každého údaje je poctivě uveden pramen, a kde je nejistý nebo jde jen o domněnku, autor neváhá to uvést. Jeho dílo je provokativní, ale stojí za velmi, velmi důkladné zamyšlení.

Tomáš Krystlík: Zamlčené dějiny, Zamlčené dějiny 2, Alfa Nakladatelství, Beta Books, Praha 2008, 2010, cena 249 CZK

1