Leden 2011

Svatý mezi hajzly

Anneke Hudalla

Baron Guttenberg je jiný a jeho Němci mu rozumějí.

Takovou vulgárnost od něj nikdo nečekal. Koneckonců Karl-Theodor zu Guttenberg je nejen rafinovaným rétorem, nýbrž také příslušníkem německé šlechty. Ale když se novinář týdeníku Der Spiegel koncem října už zase zeptal na „tu věc“, německý ministr obrany poslal dobré manýry k ledu. „To, co se teď o mně všude píše, jsou absolutní sračky,“ prohlásil Guttenberg (výraz nemá němčině tak pejorativní význam jako v češtině - pozn. red. CS-magazínu.) Ale v moderní společnosti masových médií se nedá nic dělat: Jakmile nějaký drb spatří světlo světa, je docela těžké se ho zase zbavit. A proto Německo už několik týdnů nemá žhavější otázku, než kdy Karl-Theodor zu Guttenberg konečně převezme funkci kancléře. Srazí svoji vládní šéfku ještě během trvání tohoto kabinetu? Nebo se musí nejprve osvědčit v roli bavorského premiéra? Zatím tyto úvahy patří do říše čisté spekulace – a ministr obrany sám jakoukoli ambici na vyšší funkce pravidelně popírá. Jisté však je jedno: Karl-Theodor zu Guttenberg už mnoho měsíců a s velkým předstihem vede žebříček nejoblíbenějších politiků v Německu. Mnoho Němců jej uctívá způsobem, který byl až dosud vyhrazen jen popovým hvězdám nebo papeži. A proto stojí za to trochu pátrat po Guttenbergově tajemství. Proč se politik z bavorské provincie najednou těší takové popularitě? A jedná se o přechodné nadšení, nebo před sebou skutečně máme budoucího německého kancléře?

V postkomunistických poměrech může politická kariéra, kterou udělal Karl-Theodor zu Guttenberg (39), vypadat jako normální věc. V Německu představuje vzácnou výjimku. Když poprvé usedl v křesle Spolkového sněmu, bylo mu sotva třicet. O sedm let později ho Angela Merkelová jmenovala ministrem hospodářství. A nyní kancléřce už téměř rok slouží jako ministr obrany. Válka s Tálibánem, vybavení armády nebo nová strategie NATO – takové věci nepatří zrovna k tématům, kterými se rychle získává srdce voličů. Novináři, kteří měli během posledních měsíců možnost zažít ministrova veřejná vystoupení, se však shodují v tom, že reakce lidí na něj vykazuje všechny znaky adorace svatého: občané při zhlédnutí ministra spontánně aplaudují a děkují mu („Vy jste dar pro Německo!“). A podle aktuálního průzkumu si 51 procent občanů přeje, aby Guttenberg v roce 2013 kandidoval na kancléře. Tento razantní vzestup má hodně co dělat se všeobecnou frustrací, kterou mnoho Němců z politiky cítí. Guttenbergova popularita je však také výsledkem velmi šikovných tahů, kterými se mladý ministr prezentuje jako alternativa ke zkorumpovaným a opotřebovaným politikům.

O tom, že Německo už dlouho trpí „blbou náladou“, svědčí nejen průzkumy volebních preferencí, ale především velké demonstrace, které v posledních týdnech vylákaly do ulic desetitisíce lidí. Obsah protestů se liší, důvod však je tentýž: Mnoho Němců má pocit, že se politici už neřídí přáním a zájmy voličů, nýbrž jen pokyny lobbistů. Navíc vláda zřejmě nemá žádný cíl a Merkelová není schopna přijít s nějakou jasnou koncepcí vládnutí. A v této situaci se Karl-Theodor zu Guttenberg mnoha občanům jeví jako „spasitel“, který nedůstojný chaos ukončí.

Jeho rodina se chlubí devět set let starým rodokmenem a její majetek se odhaduje na 400 milionů eur. Guttenbergův otec, v Německu velmi známý dirigent Enoch zu Guttenberg, vychoval svoje dva syny na zámku u města Kulmbach sám – poté, co matka utekla se synem Hitlerova ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa. Zvučné jméno však má také Guttenbergova manželka Stefanie, prapravnučka někdejšího říšského kancléře Otty von Bismarcka. Tento nimbus šlechtictví, dětství s otcem umělcem, výchova postavená na tradičních hodnotách odpovědnosti a povinnosti a koneckonců také pečlivě trénovaná schopnost mluvit jsou důvodem, proč Karl-Theodor zu Guttenberg – stejně jako jeho kolega Karel Schwarzenberg – vyvolává v mnoha lidech očekávání, že bude „jiný“ než ostatní politici, že bude duševně i ekonomicky nezávislým, „dobrým vládcem“, který přesně ví, co „jeho“ občané potřebují, a který to, co říká, také dělá. A na této image v posledních letech také pilně pracoval.

Není přeháněním říci, že žádný jiný německý politik neovládá hru se svým mediálním obrazem tak dobře jako právě Guttenberg. Hned dvakrát za svého pobytu ve vládě hrozil v konfliktech s premiérkou Merkelovou rezignací, aby tím dokázal svoji zásadovost a nepoddajnost. „Podívejte, raději se vzdám funkce než svého přesvědčení“ – tak zněl vzkaz těchto hrozeb. A i když své drápy potom pokaždé zase zatáhl, mezi veřejností vznikl dojem, že se konečně objevil politik, kterému nejde o vlastní výhody nebo kariéru, nýbrž o co nejlepší řešení problémů.

Do budování svého image také vědomě a promyšleně zapojil inscenaci obrazového zpravodajství o své osobě tak, jak to nedělá žádný jiný politik v Německu. Smějící se KTG na newyorském Times Square, KTG kdesi v Afghánistánu navlečený do kompletu připomínajícím Toma Cruise ve známém filmu Top Gun, KTG soustředěně a s vážným výrazem naslouchající vojákovi Bundeswehru... Mnoho novinářů se této průhledné mediální show vysmívá a ironicky komentuje „vždycky vyhovující outfit“ nebo napomádovaný účes ministra. Mezi občany však převažuje dojem, že se Guttenberg umí pohybovat na každém parketu. A mezi příslušníky armády má Guttenberg pověst člověka, který hájí jejich zájmy.

Guttenbergova popularita tedy vyplývá z očekávání, které u voličů vyvolává především jeho původ. Zároveň je výsledkem velmi úspěšné mediální komunikační strategie, která očekávání voličů ještě zvyšuje zdůrazňováním „jinakosti“, nepoddajnosti a poctivosti mladého ministra. Tato strategie však v sobě skrývá také určitá rizika, jak se ukázalo loni na podzim. Tehdy německý důstojník v afghánském Kunduzu poslal bojové letouny NATO bombardovat dva – údajně Tálibánem ukradené – kamiony s benzinem. Při útoku zahynulo 91 lidí, mnozí z nich byli civilisté. V nedomyšlené snaze hájit „své“ vojáky za každou cenu zhodnotil čerstvý ministr obrany Karl-Theodor zu Guttenberg bombardování jako „přiměřené“. Tento posudek byl ovšem po objasnění dalších faktů nucen korigovat. Ale místo toho, aby převzal odpovědnost za svůj omyl, ministr propustil dva vysoce postavené spolupracovníky – kteří se dodnes hájí proti obvinění, že svého šéfa tenkrát dostatečně neinformovali.

Guttenbergovu popularitu u občanů afghánská aféra nijak nepoškodila. Mezi novináři a politiky kolegy jsou však slyšet i kritické hlasy: Guttenbergova slabá stránka prý spočívá v nadměrné ješitnosti a neschopnosti přiznat chyby. Mluví se o lžích, o nedostatku páteře. A také ošklivé slovo na p je slyšet čím dále tím více: „V časech všeobecné frustrace z politiky spočívá největší pokušení politika v tom, aby sám sebe stylizoval do role ,politika jiného typu‘,“ píše například Der Spiegel. „To je moderní forma populismu, a v tomto smyslu je Guttenberg největším populistou v Německu.“

Také týdeník Die Zeit je přesvědčen, že Guttenbergovo popírání ambicí na post premiéra není důvěryhodné: „Hysterii, kterou Guttenberg za poslední týdny vyvolal, by vůbec nebyl problém utlumit; stačilo by, aby ministr přestal sám sebe neustále prezentovat jako ,toho jiného politika‘. Bohužel v tom mu zatím zabraňuje jeho vlastní ješitnost.“

A tak komentátoři a politologové varují, že Guttenberga může už brzy potkat osud, který dříve či později zažije většina politických „spasitelů“: jakmile se dostanou do situace, ve které by měli místo hezkých slov nasadit činy, jejich hvězda rychle hasne. Guttenbergovým „Waterloo“ by se mohla stát plánovaná restrukturalizace a zásadní zmenšení Bundeswehru o zhruba třetinu vojáků. Tato reforma s sebou však přinese nejen zrušení branné povinnosti, ale povede také k zavírání mnoha armádních posádek. Pro představu: jen v Bavorsku je na práci v okolí kasáren závislých zhruba 50 000 lidí. A ze ztráty těchto pracovních míst určitě nevyjde nepoškozen ani Karl-Theodor zu Guttenberg.

(Respekt, www.respekt.cz)