Leden 2011

Sametová historie

Jan Cholínský

Memoárová kniha Evy Štolbové (nar. 1935) neobsahuje pramenné odkazy, má pouhých 147 stran textu, vyšla v neznámém nakladatelství a nezískala žádnou oficiální cenu. V literatuře o československém přechodu z komunismu k liberální demokracii přesto patří mezi velmi důležité texty. Z hlediska dosavadního převažujícího výkladu přináší alternativní a přitom hodnověrný pohled na události a souvislosti provázející revoluční společenský zlom. Obsahuje svědectví o lidech, kteří ve druhé polovině osmdesátých let veřejně vystoupili proti komunistickému režimu ve sdružení Demokratická iniciativa (DI), o kontaktech této skupiny s disidentským centrem Charty 77, a o tom, jak se její vedení v době převratu octlo na periferii koordinačního centra Občanského fóra. Autorka knihy ale vypráví především svůj vlastní příběh, v němž se symbolicky stává mluvčí těch, kteří se po listopadu 1989 necítili kolektivně vinni za komunistický režim, odmítali tlustou tečku za minulostí a nepřáli si ani kontinuitu komunistického práva ani tzv. nepostradatelné komunistické odborníky v čele státních institucí. Dnes lze jen těžko posoudit, zda lidí, kteří se v tomto ohledu cítili podvedeni a zklamáni vývojem po listopadu 1989 byly stovky, tisíce, či statisíce. Většině z nich včetně autorky Sametové historie nezbývalo než přijmout polistopadový vývoj jako historickou realitu a soustředit se v osobním a profesním životě na využití nových možností, které přinesla svobodná otevřená společnost.

Eva Štolbová rozdělila svou knihu do dvou částí s vypovídajícími názvy Před listopadem a Ohromení po listopadu. Své prožitky a svá pozorování z let 1988 až 1991 vylíčila se zaujetím, srozumitelně a čtivě, odvážně a emotivně, s trpkostí, ale bez sentimentality. V jejím poutavém podání ožívají přelomové události, které se odehrály před dvaceti lety, v jiné perspektivě, než na jakou je čtenář zvyklý. Mezi novináři, publicisty a historiky se totiž – jako většinový – ujal názor, že vedle komunistické elity a přidružené parazitující vrstvy zde před listopadem 1989 žily jen hrstka odporujících chartistů a tvárná a svým způsobem zbabělá masa otupělých přizpůsobivých lidí. Faktem ovšem je, že zde byly také tisíce lidí mimo disidentské centrum, kteří nekolaborovali s komunismem, kteří neparazitovali na komunismu, a kteří se snažili v „rodinných“ i početnějších společenstvích utvářet vlastní životní způsob. Je na místě připomenout náboženské pospolitosti, undergroundové hnutí, legální i ilegální skautské oddíly, trampské hnutí, ale třeba také kulturu folkové hudby a mladými lidmi hojně navštěvované folkové festivaly. V oblasti politické opozice se na sklonku osmdesátých let vyprofilovaly Hnutí za občanskou svobodu a Demokratická iniciativa. Vyjádřeno slovy historika a publicisty Milana Churaně žilo zde tisíce mravenců, kteří komunistický režim soustavně naleptávali. Eva Štolbová je účastnicí tohoto procesu a v knize Sametová historie popisuje svůj individuální i skupinový boj proti komunismu. Angažovala se v něm jako pedagožka, jako přítelkyně „indexového“ spisovatele Dominika Tatarky, jako členka vedení Demokratické iniciativy, jako účastnice protestních manifestací a jako nezávislá publicistka (pseudonymy Jana Součková, Igor Záveský). V této souvislosti na začátku svého vyprávění konstatuje: Zde bych ráda poznamenala, že se cítím dotčena, když o nás polistopadoví politikové hovoří jako o poddajné, znormalizované mase, která se bála. Vždycky jsem říkala, že jsme bojovali i výrazem obličeje (s. 10).

Školství bylo komunistickým režimem důsledně prověřovanou institucí a mezi učiteli na všech stupních škol byli jen nemnozí vůči režimu nekonformní, což v předmětech společenskovědních či humanitních platilo dvojnásob. Například autor této recenze na střední škole, kterou absolvoval v letech 1980–1984, zaregistroval jen dva učitele z přibližně třicetičlenného pedagogického sboru, o nichž lze jako o autorce Sametové historie říci, že prosazovali nekonvenční metody vyučování, respektovali osobnost studentů a vedli je k samostatnému úsudku. Ovšem, ani jeden z nich studenty neinformoval o samizdatové literatuře, o opozičních aktivitách, o nezkreslených soudobých dějinách nemluvě. Někteří pedagogové ale přece jen projevovali více odvahy než ostatní, s rizikem, že budou „aktivními“ kolegy či rodiči žáků udáni, budou muset ze školství odejít a budou vystaveni perzekucím. Češtinářka Eva Štolbová, která působila v letech 1979 až 1989 na několika odborných učilištích, o tom píše: Víte, hlasovat v padesátičlenném sboru pedagogů proti dvojce z chování u jistého žáka, byl mnohdy statečnější čin, než článek ve Svědectví. O svém přístupu k žákům s oprávněnou hrdostí dodává: Moji žáci byli na Sametovou revoluci připraveni. Ti nepotřebovali k protestům až státem povolenou manifestaci za Jana Opletala, ti vnitřně stávkovali už dávno. Informovala jsem je o ekonomice, zdravotnictví, o pravém Ámosu Komenském. Ukázala jsem jim fotku Václava Havla a pouštěla jim z kazety Audienci. Psali dopis Václavu Havlovi do vězení s onou speciální adresou, která obsahovala jeho rodné číslo. Riskovali, že třeba nedostanou výuční list. Působení na žáky – učně – nebylo jen ve výuce v konkrétních informacích, ale v celkovém životním postoji, volbě slov a společných činů (s. 10).

V letech 1985 až 1989 se Eva Štolbová sblížila se slovenským „zakázaným“ spisovatelem Dominikem Tatarkou a natočila s ním sérii vzpomínkových rozhovorů nazvaných Navrávačky, které vydalo exilové nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem v roce 1988. Díky kontaktům s Ludvíkem Vaculíkem se spřátelila se spisovatelkou Lenkou Procházkovou a seznámila se s některými chartisty. O jejich světě, který důvěrně poznala zaznamenala následující pozorování: Těžce překonávali každodenní život, starali se o své psaní, o publikování v samizdatu a v zahraničí. Byli hmotně podporováni. Nikdy jsem neslyšela sebemenší náznak politické debaty, snahy po vytvoření nějaké společenské koncepce nápravy. Vizi uspořádání budoucí existence státu. Stála jsem mimo a také jsem se tak cítila se svou představou komplexního politického řešení (s. 12–13). Oním komplexním politickým řešením nemohlo být nic jiného než přechod z komunistické diktatury k liberální demokracii. Autorka je však zde k chartistům jako celku poněkud příkrá, když opomíjí výstupy z chartistického centra reflektující neudržitelný stav v různých státních resortech a společenských oblastech. Faktem ale je, že oficiálním cílem Charty 77 byl dialog s komunisty, prosazování lidských práv a snaha přispět k postupnému „měknutí“ režimu, nikoli snaha o odstranění komunistické diktatury. Potřeba připojit se k smysluplné iniciativě usilující o změnu poměrů přivedla Evu Štolbovou v říjnu 1988 k podpisu manifestu Hnutí za občanskou svobodu nazvaného Demokracie pro všechny, který požadoval mj. svobodné volby, odchod sovětských vojsk a propuštění politických vězňů. Vzápětí se stala jedním z osmi členů výboru sdružení Demokratická iniciativa (DI), jehož ústředními postavami byli Emanuel Mandler (předseda), Bohumil Doležal a Karel Štindl. Informace o DI shromáždili Milan Otáhal a Růžena Hlušičková (Čas Demokratické iniciativy 1987–1990. Sborník dokumentů. Nadace Demokratické iniciativy pro kulturu a politiku, Praha 1993) a asi nejrozsáhlejší komentáře k politickému působení tohoto sdružení a později politické strany publikoval jeho někdejší předseda Emanuel Mandler (např. Škodolibé úsměvy svobody z let 1955 až 1992. Vl. nákladem, Praha 2005, s. 123–176).

Eva Štolbová dala DI k dispozici vlastní byt v Bubenské ulici ke společným schůzkám, které se konaly minimálně jednou týdně. Brzy tam začali dojíždět příznivci DI z celé republiky. Podle jejích vzpomínek se ke sdružení přihlásilo několik stovek lidí a kromě pražských aktivistů do jejího bytu dojížděli členové ze Znojma, Šumperka, Karlových varů, Radotína, Brna, Liberce, Plzně, Rožnova pod Radhoštěm, Kostelce nad Černými lesy, Veselí nad Lužnicí, Košic. DI vydávala samizdatový časopis Pohledy spotřebitele, sestavovala prohlášení, podílela se na petičních akcích, poslala dopis sovětskému vůdci Gorbačovovi s žádostí o odchod sovětských vojsk, dala podnět k navržení vězněného Václava Havla na Nobelovu cenu míru, dodávala zprávy do mnichovské redakce rozhlasové stanice Svobodná Evropa, zorganizovala protestní korzo pěší zónou Václavského náměstí a Národní třídou. Činnost DI byla od počátku monitorována StB, její členové včetně autorky byli průběžně zadržováni a zatýkáni, do bytu Štolbových bylo umístěno odposlouchávací zařízení, mezi aktivisty DI byli nasazeni agenti StB („nejpřínosnější“ byl člen výboru DI Jiří Matzner).

DI se snažila zvláště o spolupráci s Hnutím za občanskou svobodu a přirozeně také s Chartou 77 – někteří členové DI byli jejími signatáři – i dalšími nerežimními iniciativami. Autorka připomíná tehdejší hledisko DI: Výbor DI pokládal za velmi důležité všechny skupiny i bezejmenné drobné aktivity sjednocovat a harmonizovat jednotlivé požadavky v promyšlený celek (s. 37). Od počátku spolupráce však bylo podle jejího podání zřetelné, že centrum Charty 77 trvá na svém dominantním postavení a docházelo k menším či větším dílčím neshodám. Např. v důsledku pocitu redukování a cenzurování zpráv, které DI dodávala Východoevropské informační agentuře (Petra Uhla a Jana Urbana) bylo založení vlastního Demokratického tiskového střediska. K největšímu sporu mezi Chartou 77 na jedné straně a DI a dalšími došlo v souvislosti s přípravou manifestačního pochodu po Václavském náměstí na 21. 8. 1989, kdy se Václav Havel postavil rázně proti snahám DI a Hnutí za občanskou svobodu zorganizovat masovou protestní manifestaci s odůvodněním, že podle jeho informací režim chystá brutální zásah proti jejím potenciálním účastníkům. Rozdíl ve strategii opoziční činnosti se projevil znovu na podzim 1989, kdy Charta 77 plánovala na 10. 12. „oficiální“ akci ke dni lidských práv, zatímco DI se 11. 11. přeměnila v politickou stranu – Československou demokratickou iniciativu, první politickou stranu mimo komunistický systém Národní fronty, a podala si oficiální žádost o zaregistrování na ministerstvu vnitra. V žádosti o registraci stálo: Cílem nezávislé politické strany ČsDI je v rámci helsinského procesu a ve spolupráci s ostatními demokratickými silami v ČSSR přispět k překonání současné krize československé společnosti, k vytvoření pluralitního demokratického státu s rozvinutým tržním hospodářstvím, se zabezpečenými lidskými právy a občanskými svobodami (s. 72). Program požadoval mj. zajištění občanských svobod a lidských práv, odmítnutí sovětské invaze z roku 1968 a přítomnosti sovětských vojsk, ukončení činnosti komunistického federálního shromáždění k 1. 2. 1990, svobodné demokratické volby. Byl veřejně vyhlášen v prostorách divadla Jiřího Wolkera a odvysílán rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa. Důsledkem bylo podle autorky neskutečné množství přihlášek nových členů.

Samostatné kapitoly věnuje Eva Štolbová popisu demonstrací jichž se zúčastnila a surové perzekuce jedné z mladých aktivistek DI. Na pondělní manifestaci památného tzv. Palachova týdne v lednu 1989 vzpomíná: Nejhorší okamžiky jsem zažila poblíž paláce Luxor. V průchodu u kina Jalta jsem si všimla dvou dívek ve stejných bílých bundách. Příslušníci v běžných zelených uniformách je legitimovali. Najednou se cosi stalo, snad jedna z dívek promluvila, nic nápadného jsem nezpozorovala. Přesto se k dívkám vrhli čtyři helmuti a začali je bít. Čerstvě vyfasované bílé hole se spirálovými závěry na horních koncích svištěly ve vzduchu a snášely se na křehké páteře dívek. (...) Viděla jsem krev, několikerou krev, viděla jsem týrat starou babičku, která přišla položit kytku za vznešeného hocha Jana Palacha. Nezapomenu a do smrti neodpustím (s. 40–41). V kapitole Soud z Renatou Pánovou autorka připomíná příběh osmnáctileté prodavačky z Tábora, která pravidelně dojížděla na schůzky DI. Renata Pánová 1. 5. 1989 v Táboře během oficiálního prvomájového průvodu sama rozvinula transparent s nápisem: Dialog – ne obušky a cely věznic – Havel, Devátý, Jirous a byla okamžitě zatčena a uvězněna, načež byla odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody. V srpnu 1989 byla zatčena podruhé při roznášení letáků společně s Josefem Raisem, byla vzata do vazby, odsouzena a z vězení byla propuštěna až v prosinci 1989.

Eva Štolbová o tomto případu napsala: Znovu zdůrazňuji, že dívenku zatkli v noci zhruba pět dní před soudem. Po tuto dobu jí nebylo dovoleno mluvit s jediným člověkem, s nikým z rodiny. Byla uvržena do věznice společně se zlodějkami a prostitutkami. Neměla možnost se vykoupat nebo převléknout. Jednali s ní jako z nejtěžším zločincem. Ani tašku s hygienickými potřebami jí nikdo nesměl přinést. Pět dní doslova jako zvíře. Za dva letáky zastrčené za stěrač. Teprve v den soudu jí byl přidělen advokát ex offo. Starý pán, který neměl ponětí o politické situaci v zemi a o významu Renatiných činů už vůbec ne. (...) Jméno soudce bylo napsáno na cedulce dveří. Jmenoval se Vladimír Melichar. (...) Na hrubou dřevěnou lavici byla posazena Renata s Josefem. Neměli možnost spolu od zatčení promluvit ani jediné slovo. Oba zoufale chtěli chránit Demokratickou iniciativu. (...) Jednu chvíli už soudce nevydržel: „Slečno, tady u toho soudu vám nevěří ani ta dřevěná lavice, na které sedíte“. Také na ni v průběhu líčení křičel: „Vy jste recidivistka!“ Panebože, Melichare, Melichare, vždyť byl srpen 1989, celá komunistická Evropa se rozpadala a vy jste tady dusil nevinnou dívčinu až k zešílení. Vlevo od soudce seděla prokurátorka. Mladá, krásná jako manekýnka, s dlouhými rudými nehty. Nemilosrdná. Navrhla Renatě Pánové nejvyšší možný trest v horní hranici sazby. (...) Renata Pánová byla ve vězení ještě 21. listopadu 1989, když jsem vystupovala v Táborském divadle, ba ještě i další měsíc.“ (s. 63–65) Kapitola o Renatě Pánové končí konstatováním, že soudce Melichar soudil dál i po listopadu 1989 a byl pravděpodobně jmenován doživotním soudcem.

Zatímco první část knihy se může zdát v mnohém překvapivá, druhá se jeví jako v mnohém šokující. Začíná manifestací 17. listopadu, jíž se zúčastnila autorčina dcera, a pokračuje popisem aktivit autorky v euforické revoluční době, jejích zkušeností s diskriminací a útlumem ČsDI a postupné deziluze z politického vývoje. Prvním šokujícím faktem je, že vyjma uniknuvšího Karla Štindla byli členové vedení ČsDI dva dny po masakru na Národní třídě zatčeni StB (po 17. 11. byli patrně jedinými zatčenými z politických důvodů v celém Československu): Jako v dobře komponovaném dramatu nás čekala ještě prazvláštní peripetie v podobě neuvěřitelného a nepochopitelného zatčení druhého dne v neděli 19. 11. 1989. Stále budu ono datum opakovat, aby se čtenáři vrylo do paměti (s. 77). Autorka dále cituje vyjádření Emanuela Mandlera z roku 2006, že Karel Štindl se odpoledne dostavil do bytu Václava Havla, v němž se připravovalo večerní založení Občanského fóra. Ostatní přítomní prý tomu nebyli ani trochu rádi. Jeho návrhy podobné našemu prohlášení bez diskuse zamítli. Mandler dále poukázal na neprokázanou hypotézu, která podle něho mohla záhadu podivně načasovaného zatčení vysvětlit: S Demokratickou iniciativou se při zakládání Občanského fóra nepočítalo. Naopak neměla u založení OF být a „rušit“. (...) Nikdo ani večer 19. listopadu neprojevil podivení, že tam Demokratická iniciativa není. Nikdo nevolal na vnitro, aby se dozvěděl, kam se podělo celé vedení DI. Demokratická iniciativa stála mimo. Naopak se ale počítalo s StB. Státní bezpečnost byla zřejmě velmi dobře informována, že se večer 19. listopadu bude zakládat Občanské fórum, a nijak jí to nevadilo, vždyť ani náznakem proti tomu nevystoupila. Jediná akce StB bylo zatčení Demokratické iniciativy. Z toho lze – mimo jiné – dovodit, že někteří z disidentů (nebo snad jejich větší množství) byli s StB domluveni (s. 78–79).

Z vedení ČsDI se 19. 11. do Činoherního klubu ve večerních hodinách dostala po svém propuštění ještě Eva Štolbová, ale na podium mezi „zakladatele“ přizvána nebyla. S trpkostí uvádí, že při podepisování zakládací listiny OF se kamsi vytratil Karel Štindl a tak ČsDI a její vedení na listině zastoupeni nejsou. V této věci autorka upozorňuje na omyl Emanuela Mandlera, který ve svých textech poukazoval na „zakladatelský“ podpis Karla Štindla. Situaci rezervovaně komentuje: Nikdy bych si nepomyslela, že bychom snad my, členové DI, mohli být někomu solí v očích, nevítaní, nevhodní, nepatřiční ke spolupráci. Představovala jsem si, že teď se budeme všichni objímat a skákat radostí, že budeme zvát každou pomocnou ruku, abychom začali své touhy uskutečňovat. Nemám žádný důkaz a ani ho nehledám. Chci se jen vyznat v duších, srdcích a mravech těch, kteří dali impuls k našemu zatčení. Myslím si, že přemýšlení nad touto záhadou má zásadní význam. Jeho mravnost či nemravnost je základem pozdějšího marasmu a deziluze (s. 81). Autorka dále uvádí, že na následných ozvučených manifestacích nebyla ČsDI přizvána k mikrofonu, a že na první z nich nebyl mluvčí ČsDI s připraveným proslovem vpuštěn na balkon Melantrichu Václavem Malým na příkaz Václava Havla. V první revoluční fázi došlo podle trpce znějícího podání autorky ovšem také k tomu, že vedle zmíněné diskriminace, a přesto, že členové ČsDI z Prahy i „venkova“ stále dojížděli do Bubenské ulice a projevovali zájem účastnit se dění pod praporem ČsDI, vedoucí trojice Mandler - Doležal - Štindl selhala ve veřejném prosazování ČsDI.

Druhým udivujícím momentem v druhé části knihy pak jsou pasáže, v nichž autorka popisuje toto selhání a své rozkmotření s užším vedením ČsDI. Eva Štolbová pracovala do roku 1979 v Československé televizi, odkud odešla z politických důvodů. Po listopadu 1989 mohla na svou někdejší televizní publicistickou činnost navázat jako moderátorka a autorka vzdělávacích pořadů (Kantorské epištoly). Díky kontaktům v televizi se jí podařilo zajistit místo pro ČsDI v čtyřdílném pořadu Notes, který měl představit nezávislé opoziční iniciativy a to hned v druhém dílu navazujícím na díl o Chartě 77. Za tímto účelem vypracovala scénář pořadu, ale, jak s despektem vzpomíná, vedoucí trojice ČsDI odmítla na obrazovce vystoupit: Naše vedení kamsi zahleděné, žádný vhodný adept nenapadl. A já jsem se styděla navrhnout sama sebe. (...) Eman Mandler kategoricky prohlásil, že oni do televize nepůjdou. A ještě dodal větu, že on žádný scénář nepodepsal, prý mu nebyl předložen ke schválení! (...) Ta ostuda! Ta nezodpovědnost! Vždyť jednali za všechny oddané členy, nejen za sebe! A tak jsem začala křičet, aby si šli hrát na píseček s bábovičkama, že nejsou žádní politici. První skutečná možnost představit se veřejnosti a oni zklamou takovým způsobem (s. 93). Tak podle autorčiny verze skončilo užívání bytu Štolbových první nezávislou politickou stranou, které trvalo od podzimu roku 1988. K ukončení užívání bytu Štolbových se Emanuel Mandler ve svých pamětech vyjádřil odlišně: Prvních několik dnů po převratu nám poskytla byt Eva Štolbová a brzy toho litovala. Každý den se k nim nahrnulo obrovské množství lidí, seděli, diskutovali a dělali rotyku. Eva Štolbová z toho byla upřímně vyděšená, čtyři dny to vydržela a pak nás všechny nevybíravým způsobem vyhodila (Škodolibé úsměvy svobody, s. 163). Replika autorky Sametové revoluce: Ach ta paměť! Byt byl k dispozici téměř dva roky a nikdy, nikdy bych je nevykázala, kdyby se nedopustili oné nehoráznosti s Notesem. (...) Pochopí mne někdo, jak bolí ono prázdné místo po podpisu Karla Štindla na zakládací listině OF a ono hluché místo na obrazovce? (s. 94). Autorka se později s Mandlerem a spol. smířila, ale k obnovení spolupráce už nedošlo. Docházela dále na schůzky OF sídlícího v prostorách klubu Aurora až do okamžiku, kdy byla odtud jako nečlen OF vykázána. V prvních svobodných volbách kandidovala Eva Štolbová neúspěšně společně se skupinou bývalých politických vězňů a několika známými osobnostmi jako nezávislá na kandidátní listině Hnutí za občanskou svobodu. Za ČsDI byli do Federálního shromáždění z kandidátky OF zvoleni Emanuel Mandler a Bohumil Doležal.

ČsDI byla již v prvním svobodném roce přeměněna v Liberálně demokratickou stranu, ale tato strana nakonec nepřetrvala ani do druhých svobodných voleb v roce 1992. O peripetiích spojených s jejím zánikem píše Emanuel Mandler (Škodolibé úsměvy svobody, 169–171). Jako epilog politické činnosti ČsDi i své vlastní připomíná Eva Štolbová výroční setkání konané v listopadu 1990 v (nabitém) pražském klubu U zlatého melounu. Především zde bylo velké rozčarování z toho, že jsme nebyli přizváni k řešení základních kroků hned po Listopadu 1989 (s. 132). Připomíná také svůj tamní závěrečný projev nazvaný Tři bludy a tři základní dluhy, jehož fragmenty odráží trefně dobovou situaci: S rozhořčením jsem konstatovala, že veřejní činitelé a média, tedy hlavně tisk, operují s některými tezemi, které jsou scestné. Jako první blud jsem jmenovala slogan: „Nejsme jako oni“. (...) Proces vyrovnávání s minulostí musí přece mít své zákonité fáze: pojmenování trestných, vadných, škodlivých, deformujících činů, vyhledání viníků, vyslechnutí jejich stanoviska, zvážení míry viny, možnost sebezpytování a eventuální pokání viníků, vyměření trestu a teprve potom odpuštění. Blud, který mě iritoval, spočíval v odpuštění vin generálně, bez rozboru, bez katarze. A co víc: ti nejvyšší odpouštěli za nás, aniž by se dohodli na souhlasu, odpouštěli zbrkle a ledabyle. Vyvolali tím dokonce i podezření, že jsou s bývalými vládci domluveni. (...) Další z bludů: „Jsme právní stát“. Právním státem jsme ještě zdaleka nebyli. Právě s právem byly problémy. Vyskytla se teze, že musíme udržet právní kontinuitu s předchozími lety existence Československé republiky. Jinak vznikne chaos a otevřou se dveře k páchání zločinů. (...) Právním státem jsme nebyli. Trvaly zde následky zmanipulovaného práva, které zasahovaly do všech složek života. Statisíce lidí po celé generace žily a vcelku i bohatly na cizím majetku, půdě, nemovitostech, výrobních prostředcích. A nebyli to jen lidé, kteří se obohatili při znárodnění v padesátých letech. Majetek býval zkonfiskován všem emigrantům a dán do užívání prominentům za směšné ceny. A to do posledních chvil před Listopadem. (...) I zdánlivé, ve srovnání se státnickými problémy nesrovnatelné maličkosti jako byla výměra důchodů, byly protiprávní. Samozřejmě, svoboda nám umožňovala soudit se, podávat žaloby. A to je ta nejhrubší, nejcyničtější absurdita: nemajetné, zdeptané, nedostatečně orientované oběti komunistické zvůle se měly samy zvednout z popela a žalovat naboby, kteří stále ještě byli skvěle hmotně zajištěni. Třetí blud: „Budeme si utahovat opasky“. Nemuseli jsme a i kdyby – pro skutečně společnou věc by se lidé rádi uskrovnili. Zákonodárci si však spěšně zajistili blahobytný život a velmi rychle se od obyčejných lidí odtrhli. Místo sebe nasadili tiskové mluvčí, kteří většinou mlčeli. (...) Zbývají nám dluhy. Nikdo nebude překvapen celá kniha je obsahuje. 1. Důsledné odloučení minulosti. Výslovné, nejraději písemné vyjádření, které ideje, normy a opatření z komunistické éry odmítáme a jejich nositele odstavujeme od dalšího působení. 2. Okamžité odškodnění a důkladná rehabilitace. 3. Otevřenost a naslouchání těm, kteří v ulicích vybojovali svobodu (s. 132–135). Tak jako mnohé tehdejší děje končí i připomínka tohoto projevu poněkud paradoxně – lidé tleskali, paní ze Šumperka navrhovala projev odvysílat ve Svobodné Evropě, Emanuel Mandler prohlásil: „Jestli budete takhle radikální, tak já si najdu jinou stranu“ a odešel, lidé zůstali jako opaření, Bohumil Doležal a Karel Štindl se k projevu nevyjádřili: „Bohouš a Karel nemohli situaci posoudit, protože byli celou dobu v bufetu na panáku“, role ČsDI byla dovršena (s. 135–136).

Nejkontroverznější kapitola knihy má název Zrada Václava Havla. Autorka v ní předkládá svoje hodnocení vůdce sametové revoluce a vystavuje mu účet z trojího morálního selhání. Píše: Prožila jsem zradu na vlastní kůži a tak na svém hodnocení trvám i kdybych měla jít před soud. Podle Evy Štolbové první Havlova zrada spočívala v tom, že pro své partikulární zájmy deptal Demokratickou iniciativu, pomlouval ji, vytěsňoval a chtěl politicky anulovat (s. 117). V této souvislosti připomíná mj. Havlovu odpověď v rozhovoru pro MfDnes při příležitosti 15. výročí Sametové revoluce na otázku „Ještě nějaké uskupení tehdy z vašeho pohledu dělalo problémy?“: „Tvářisti, ale naštěstí byli tak okrajoví, že dění nemohli nijak ovlivnit. Ale zlobili, protože dělali něco podobného jako Obroda. OF je poslalo třeba do ČKD, aby dělníkům vysvětlovali stav věcí, ale oni cestou zapomněli, že tam jdou za OF a říkali: My jsme Demokratická iniciativa a agitovali pro sebe. Prezentovali pouze sebe. Bylo jich naštěstí málo a neměli takový vliv.“ Tvářisty, tj. redaktory dávno zaniklého časopisu Tvář byli zakladatelé DI Emanuel Mandler, Bohumil Doležal a Karel Štindl, ale DI resp. ČsDI s někdejší Tváří vyjma toho nikterak nesouvisela. Členy klubu Obroda byli reformní komunisté, kteří ze svých utopických politických představ příliš neslevili ani koncem osmdesátých let. Komentář autorky k této odpovědi je následující: Škoda, že nejsem d´Artagnanem, věděla bych, co dělat. Takto se jenom chvěji bezmocnou hanbou. A věřte, že se hanbím i za Havla. (...) Celou ČsDi zredukoval na Tvářisty a ještě připojil hned dvě urážky: okrajoví... a srovnání s Obrodou. (...) Tvářistkou byla tedy také naše členka Renata Pánová, která seděla půl roku ve vězení za svobodu pro Václava Havla? (...) A čím jsme zlobili proboha? To pan Havel neposlouchal Svobodnou Evropu? Naše prohlášení by tenkrát podepsal každý. (...) Okrajoví jsme rozhodně nebyli. Pročpak se nás tak báli? Kamkoliv jsem vstoupila jako DI, byla bouře potlesku, nadšení, souhlas. Má kniha není beletristickým výmyslem, je kronikou, všechny děje jsou pravdivé. Další věc: OF nás nikdy do ČKD neposlalo. Na mou čest. „Agitovali sami pro sebe. Prezentovali pouze sebe.“ Odkud to pan Havel ví? Lže. Je to lež a nenávist. Nenávist přenášená na prosté řadové členy DI, kteří nasazovali své krky, podepisovali petice za Havlovo osvobození, psali mu do vězení, podporovali na vlnách Svobodné Evropy svými plnými jmény jeho kandidaturu na Nobelovu cenu za literaturu (s. 118–119). Autorka viní Václava Havla vedle zrady DI ještě ze dvou neodpustitelných zrad – zrady politických vězňů, pro které nezajistil zásadní a rychlé odškodnění a zrady svým přátelstvím s komunistickým kariéristou Mariánem Čalfou, který byl od 18 let členem KSČ, a v lednu 1989 v době Palachova týdne předsedou Legislativní rady vlády ČSSR.

Kniha Sametová historie přináší vzpomínky a úvahy odvážné ženy, která se rozhodla vzdorovat komunistickému režimu z vlastní potřeby a po svém. Vyznává, že jí v tom pomáhala její bojovná povaha i celkový pocit osamělosti. Eva Štolbová nabízí čtenáři osobité svědectví ze zákulisí významných dějinných událostí, v němž se neskrývaná subjektivita vzpomínek a dojmů jeví většinou jako přednost. Na některých místech knihy ale také jako nedostatek – zvláště ve spojení s opomíjením přesnější datace dílčích popisovaných dějů. Ne se všemi názory autorky lze souhlasit a naopak lze poukázat na několik zjevných nepřesností. Např. výzva HOS Demokracie pro všechny byla publikována v roce 1988 ne 1987 (s. 17); všichni hlavní představitelé DI nebyli signatáři Charty 77 (s. 36) – z vůdčí trojice to byl pouze Bohumil Doležal. Souhlasit nelze např. s obecně pozitivním hodnocením práce předlistopadových učitelů. Kniha je ovšem od počátku do konce pozitivně „nabita“ upřímností a vůlí přispět k pochopení české sametové historie, neobsahuje kulatá slova ani kluzké fráze. Zvláště pro mladé zájemce o tuto problematiku je cenným svědectvím o tom jak probíhala sametová revoluce, o tom, že ti, kteří stáli v centru dění nebyli jediní kdo před listopadem 1989 usilovali o společenskou změnu, a také o tom, že jejich pohled na vyrovnávání s komunistickou minulostí nebyl jediným možným „neextrémním“ pohledem. Sametová historie motivuje k přemýšlení a vzbuzuje chuť počíst si i v předcházejících autorčiných textech.

Eva Štolbová: Sametová historie. Vega-L, Praha 2009