Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Leden 2011


Sametová historie

Jan Cholínský

Memoárová kniha Evy Štolbové (nar. 1935) neobsahuje pramenné odkazy, má pouhých 147 stran textu, vyšla v neznámém nakladatelství a nezískala žádnou oficiální cenu. V literatuře o československém přechodu zákomunismu k liberální demokracii přesto patří meziávelmi důležité texty. Záhlediska dosavadního převažujícího výkladu přináší alternativní a přitom hodnověrný pohled na události a souvislosti provázející revoluční společenský zlom. Obsahuje svědectví o lidech, kteří ve druhé polovině osmdesátých let veřejně vystoupili proti komunistickému režimu ve sdružení Demokratická iniciativa (DI), o kontaktech této skupiny s disidentským centrem Charty 77, a o tom, jak se její vedení vádobě převratu octlo na periferii koordinačního centra Občanského fóra. Autorka knihy ale vypráví především svůj vlastní příběh, váněmž se symbolicky stává mluvčí těch, kteří se po listopadu 1989 necítili kolektivně vinni za komunistický režim, odmítali tlustou tečku za minulostí a nepřáli si ani kontinuitu komunistického práva ani tzv. nepostradatelné komunistické odborníky váčele státních institucí. Dnes lze jen těžko posoudit, zda lidí, kteří se vátomto ohledu cítili podvedeni a zklamáni vývojem po listopadu 1989 byly stovky, tisíce, či statisíce. Většině zánich včetně autorky Sametové historie nezbývalo než přijmout polistopadový vývoj jako historickou realitu a soustředit se váosobním a profesním životě na využití nových možností, které přinesla svobodná otevřená společnost.

Eva Štolbová rozdělila svou knihu do dvou částí sávypovídajícími názvy Před listopadem a Ohromení po listopadu. Své prožitky a svá pozorování zálet 1988 až 1991 vylíčila se zaujetím, srozumitelně a čtivě, odvážně a emotivně, sátrpkostí, ale bez sentimentality. Vájejím poutavém podání ožívají přelomové události, které se odehrály před dvaceti lety, vájiné perspektivě, než na jakou je čtenář zvyklý. Mezi novináři, publicisty a historiky se totiž ľ jako většinový ľ ujal názor, že vedle komunistické elity a přidružené parazitující vrstvy zde před listopadem 1989 žily jen hrstka odporujících chartistů a tvárná a svým způsobem zbabělá masa otupělých přizpůsobivých lidí. Faktem ovšem je, že zde byly také tisíce lidí mimo disidentské centrum, kteří nekolaborovali sákomunismem, kteří neparazitovali na komunismu, a kteří se snažili v ärodinnýchô i početnějších společenstvích utvářet vlastní životní způsob. Je na místě připomenout náboženské pospolitosti, undergroundové hnutí, legální i ilegální skautské oddíly, trampské hnutí, ale třeba také kulturu folkové hudby a mladými lidmi hojně navštěvované folkové festivaly. Váoblasti politické opozice se na sklonku osmdesátých let vyprofilovaly Hnutí za občanskou svobodu a Demokratická iniciativa. Vyjádřeno slovy historika a publicisty Milana Churaně žilo zde tisíce mravenců, kteří komunistický režim soustavně naleptávali. Eva Štolbová je účastnicí tohoto procesu a váknize Sametová historie popisuje svůj individuální i skupinový boj proti komunismu. Angažovala se v něm jako pedagožka, jako přítelkyně äindexovéhoô spisovatele Dominika Tatarky, jako členka vedení Demokratické iniciativy, jako účastnice protestních manifestací a jako nezávislá publicistka (pseudonymy Jana Součková, Igor Záveský). Vátéto souvislosti na začátku svého vyprávění konstatuje: Zde bych ráda poznamenala, že se cítím dotčena, když o nás polistopadoví politikové hovoří jako o poddajné, znormalizované mase, která se bála. Vždycky jsem říkala, že jsme bojovali i výrazem obličeje (s. 10).

Školství bylo komunistickým režimem důsledně prověřovanou institucí a mezi učiteli na všech stupních škol byli jen nemnozí vůči režimu nekonformní, což vápředmětech společenskovědních či humanitních platilo dvojnásob. Například autor této recenze na střední škole, kterou absolvoval váletech 1980ľ1984, zaregistroval jen dva učitele zápřibližně třicetičlenného pedagogického sboru, o nichž lze jako o autorce Sametové historie říci, že prosazovali nekonvenční metody vyučování, respektovali osobnost studentů a vedli je kásamostatnému úsudku. Ovšem, ani jeden zánichástudenty neinformoval o samizdatové literatuře, o opozičních aktivitách, o nezkreslených soudobých dějinách nemluvě. Někteří pedagogové ale přece jen projevovali více odvahy než ostatní, sárizikem, že budou äaktivnímiô kolegy či rodiči žáků udáni, budou muset ze školství odejít a budou vystaveni perzekucím. Češtinářka Eva Štolbová, která působila váletech 1979 až 1989 na několika odborných učilištích, o tom píše: Víte, hlasovat vápadesátičlenném sboru pedagogů proti dvojce záchování u jistého žáka, byl mnohdy statečnější čin, než článek ve Svědectví. O svém přístupu kážákům sáoprávněnou hrdostí dodává: Moji žáci byli na Sametovou revoluci připraveni. Ti nepotřebovali káprotestům až státem povolenou manifestaci za Jana Opletala, ti vnitřně stávkovali už dávno. Informovala jsem je o ekonomice, zdravotnictví, o pravém Ámosu Komenském. Ukázala jsem jim fotku Václava Havla a pouštěla jim zákazety Audienci. Psali dopis Václavu Havlovi do vězení sáonou speciální adresou, která obsahovala jeho rodné číslo. Riskovali, že třeba nedostanou výuční list. Působení na žáky ľ učně ľ nebylo jen ve výuce vákonkrétních informacích, ale vácelkovém životním postoji, volbě slov a společných činů (s. 10).

Váletech 1985 až 1989 se Eva Štolbová sblížila se slovenským äzakázanýmô spisovatelem Dominikem Tatarkou a natočila sáním sérii vzpomínkových rozhovorů nazvaných Navrávačky, které vydalo exilové nakladatelství Index váKolíně nad Rýnem vároce 1988. Díky kontaktům sáLudvíkem Vaculíkem se spřátelila se spisovatelkou Lenkou Procházkovou a seznámila se s některými chartisty. O jejich světě, který důvěrně poznala zaznamenala následující pozorování: Těžce překonávali každodenní život, starali se o své psaní, o publikování vásamizdatu a vázahraničí. Byli hmotně podporováni. Nikdy jsem neslyšela sebemenší náznak politické debaty, snahy po vytvoření nějaké společenské koncepce nápravy. Vizi uspořádání budoucí existence státu. Stála jsem mimo a také jsem se tak cítila se svou představou komplexního politického řešení (s. 12ľ13). Oním komplexním politickým řešením nemohlo být nic jiného než přechod zákomunistické diktatury káliberální demokracii. Autorka je však zde káchartistům jako celku poněkud příkrá, když opomíjí výstupy záchartistického centra reflektující neudržitelný stav várůzných státních resortech a společenských oblastech. Faktem ale je, že oficiálním cílem Charty 77 byl dialog sákomunisty, prosazování lidských práv a snaha přispět kápostupnému äměknutíô režimu, nikoli snaha o odstranění komunistické diktatury. Potřeba připojit se kásmysluplné iniciativě usilující o změnu poměrů přivedla Evu Štolbovou váříjnu 1988 kápodpisu manifestu Hnutí za občanskou svobodu nazvaného Demokracie pro všechny, který požadoval mj. svobodné volby, odchod sovětských vojsk a propuštění politických vězňů. Vzápětí se stala jedním záosmi členů výboru sdružení Demokratická iniciativa (DI), jehož ústředními postavami byli Emanuel Mandler (předseda), Bohumil Doležal a Karel Štindl. Informace o DI shromáždili Milan Otáhal a Růžena Hlušičková (Čas Demokratické iniciativy 1987ľ1990. Sborník dokumentů. Nadace Demokratické iniciativy pro kulturu a politiku, Praha 1993) a asi nejrozsáhlejší komentáře kápolitickému působení tohoto sdružení a později politické strany publikoval jeho někdejší předseda Emanuel Mandler (např. Škodolibé úsměvy svobody zálet 1955 až 1992. Vl. nákladem, Praha 2005, s. 123ľ176).

Eva Štolbová dala DI kádispozici vlastní byt váBubenské ulici ke společným schůzkám, které se konaly minimálně jednou týdně. Brzy tam začali dojíždět příznivci DI zácelé republiky. Podle jejích vzpomínek se ke sdružení přihlásilo několik stovek lidí a kromě pražských aktivistů do jejího bytu dojížděli členové ze Znojma, Šumperka, Karlových varů, Radotína, Brna, Liberce, Plzně, Rožnova pod Radhoštěm, Kostelce nad Černými lesy, Veselí nad Lužnicí, Košic. DI vydávala samizdatový časopis Pohledy spotřebitele, sestavovala prohlášení, podílela se na petičních akcích, poslala dopis sovětskému vůdci Gorbačovovi sážádostí o odchod sovětských vojsk, dala podnět kánavržení vězněného Václava Havla na Nobelovu cenu míru, dodávala zprávy do mnichovské redakce rozhlasové stanice Svobodná Evropa, zorganizovala protestní korzo pěší zónou Václavského náměstí a Národní třídou. Činnost DI byla od počátku monitorována StB, její členové včetně autorky byli průběžně zadržováni a zatýkáni, do bytu Štolbových bylo umístěno odposlouchávací zařízení, mezi aktivisty DI byli nasazeni agenti StB (änejpřínosnějšíô byl člen výboru DI Jiří Matzner).

DI se snažila zvláště o spolupráci sáHnutím za občanskou svobodu a přirozeně také sáChartou 77 ľ někteří členové DI byli jejími signatáři ľ i dalšími nerežimními iniciativami. Autorka připomíná tehdejší hledisko DI: Výbor DI pokládal za velmi důležité všechny skupiny i bezejmenné drobné aktivity sjednocovat a harmonizovat jednotlivé požadavky vápromyšlený celek (s. 37). Od počátku spolupráce však bylo podle jejího podání zřetelné, že centrum Charty 77 trvá na svém dominantním postavení a docházelo kámenším či větším dílčím neshodám. Např. vádůsledku pocitu redukování a cenzurování zpráv, které DI dodávala Východoevropské informační agentuře (Petra Uhla a Jana Urbana) bylo založení vlastního Demokratického tiskového střediska. Kánejvětšímu sporu mezi Chartou 77 na jedné straně a DI a dalšími došlo vásouvislosti sápřípravou manifestačního pochodu po Václavském náměstí na 21. 8. 1989, kdy se Václav Havel postavil rázně proti snahám DI a Hnutí za občanskou svobodu zorganizovat masovou protestní manifestaci sáodůvodněním, že podle jeho informací režim chystá brutální zásah proti jejím potenciálním účastníkům. Rozdíl ve strategii opoziční činnosti se projevil znovu na podzim 1989, kdy Charta 77 plánovala na 10. 12. äoficiálníô akci ke dni lidských práv, zatímco DI se 11. 11. přeměnila vápolitickou stranu ľ Československou demokratickou iniciativu, první politickou stranu mimo komunistický systém Národní fronty, a podala si oficiální žádost o zaregistrování na ministerstvu vnitra. Vážádosti o registraci stálo: Cílem nezávislé politické strany ČsDI je várámci helsinského procesu a ve spolupráci sáostatními demokratickými silami váČSSR přispět kápřekonání současné krize československé společnosti, kávytvoření pluralitního demokratického státu sározvinutým tržním hospodářstvím, se zabezpečenými lidskými právy a občanskými svobodami (s. 72). Program požadoval mj. zajištění občanských svobod a lidských práv, odmítnutí sovětské invaze zároku 1968 a přítomnosti sovětských vojsk, ukončení činnosti komunistického federálního shromáždění ká1. 2. 1990, svobodné demokratické volby. Byl veřejně vyhlášen váprostorách divadla Jiřího Wolkera a odvysílán rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa. Důsledkem bylo podle autorky neskutečné množství přihlášek nových členů.

Samostatné kapitoly věnuje Eva Štolbová popisu demonstrací jichž se zúčastnila a surové perzekuce jedné zámladých aktivistek DI. Na pondělní manifestaciápamátného tzv. Palachova týdne válednu 1989 vzpomíná: Nejhorší okamžiky jsem zažila poblíž paláce Luxor. Váprůchodu u kina Jalta jsem si všimla dvou dívek ve stejných bílých bundách. Příslušníci váběžných zelených uniformách je legitimovali. Najednou se cosi stalo, snad jedna zádívek promluvila, nic nápadného jsem nezpozorovala. Přesto se kádívkám vrhli čtyři helmuti a začali je bít. Čerstvě vyfasované bílé hole se spirálovými závěry na horních koncích svištěly ve vzduchu a snášely se na křehké páteře dívek. (...) Viděla jsem krev, několikerou krev, viděla jsem týrat starou babičku, která přišla položit kytku za vznešeného hocha Jana Palacha. Nezapomenu a do smrti neodpustím (s. 40ľ41). Vákapitole Soud záRenatou Pánovou autorka připomíná příběh osmnáctileté prodavačky záTábora, která pravidelně dojížděla na schůzky DI. Renata Pánová 1. 5. 1989 váTáboře během oficiálního prvomájového průvodu sama rozvinula transparent s nápisem: Dialog ľ ne obušky a cely věznic ľ Havel, Devátý, Jirous a byla okamžitě zatčena a uvězněna, načež byla odsouzena kápodmíněnému trestu odnětí svobody. Vásrpnu 1989 byla zatčena podruhé při roznášení letáků společně sáJosefem Raisem, byla vzata do vazby, odsouzena a závězení byla propuštěna až váprosinci 1989.

Eva Štolbová o tomto případu napsala: Znovu zdůrazňuji, že dívenku zatkli vánoci zhruba pět dní před soudem. Po tuto dobu jí nebylo dovoleno mluvit sájediným člověkem, sánikým zárodiny. Byla uvržena do věznice společně se zlodějkami a prostitutkami. Neměla možnost se vykoupat nebo převléknout. Jednali sání jako zánejtěžším zločincem. Ani tašku sáhygienickými potřebami jí nikdo nesměl přinést. Pět dní doslova jako zvíře. Za dva letáky zastrčené za stěrač. Teprve váden soudu jí byl přidělen advokát ex offo. Starý pán, který neměl ponětí o politické situaci vázemi a o významu Renatiných činů už vůbec ne. (...) Jméno soudce bylo napsáno na cedulce dveří. Jmenoval se Vladimír Melichar. (...) Na hrubou dřevěnou lavici byla posazena Renata sáJosefem. Neměli možnost spolu od zatčení promluvit ani jediné slovo. Oba zoufale chtěli chránit Demokratickou iniciativu. (...) Jednu chvíli už soudce nevydržel: äSlečno, tady u toho soudu vám nevěří ani ta dřevěná lavice, na které sedíteô. Také na ni váprůběhu líčení křičel: äVy jste recidivistka!ô Panebože, Melichare, Melichare, vždyť byl srpen 1989, celá komunistická Evropa se rozpadala a vy jste tady dusil nevinnou dívčinu až kázešílení. Vlevo od soudce seděla prokurátorka. Mladá, krásná jako manekýnka, sádlouhými rudými nehty. Nemilosrdná. Navrhla Renatě Pánové nejvyšší možný trest váhorní hranici sazby. (...) Renata Pánová byla ve vězení ještě 21. listopadu 1989, když jsem vystupovala váTáborském divadle, ba ještě i další měsíc.ô (s. 63ľ65) Kapitola o Renatě Pánové končí konstatováním, že soudce Melichar soudil dál i po listopadu 1989 a byl pravděpodobně jmenován doživotním soudcem.

Zatímco první část knihy se může zdát vámnohém překvapivá, druhá se jeví jako vámnohém šokující. Začíná manifestací 17. listopadu, jíž se zúčastnila autorčina dcera, a pokračuje popisem aktivit autorky váeuforické revoluční době, jejích zkušeností sádiskriminací a útlumem ČsDI a postupné deziluze zápolitického vývoje. Prvním šokujícím faktem je, že vyjma uniknuvšího Karla Štindla byli členové vedení ČsDI dva dny po masakru na Národní třídě zatčeni StB (po 17. 11. byli patrně jedinými zatčenými zápolitických důvodů vácelém Československu): Jako vádobře komponovaném dramatu nás čekala ještě prazvláštní peripetie vápodobě neuvěřitelného a nepochopitelného zatčení druhého dne váneděli 19. 11. 1989. Stále budu ono datum opakovat, aby se čtenáři vrylo do paměti (s. 77). Autorka dále cituje vyjádření Emanuela Mandlera zároku 2006, že Karel Štindl se odpoledne dostavil do bytu Václava Havla, váněmž se připravovalo večerní založení Občanského fóra. Ostatní přítomní prý tomu nebyli ani trochu rádi. Jeho návrhy podobné našemu prohlášení bez diskuse zamítli. Mandler dále poukázal na neprokázanou hypotézu, která podle něho mohla záhadu podivně načasovaného zatčení vysvětlit: SáDemokratickou iniciativou se při zakládání Občanského fóra nepočítalo. Naopak neměla u založení OF být a ärušitô. (...) Nikdo ani večer 19. listopadu neprojevil podivení, že tam Demokratická iniciativa není. Nikdo nevolal na vnitro, aby se dozvěděl, kam se podělo celé vedení DI. Demokratická iniciativa stála mimo. Naopak se ale počítalo sáStB. Státní bezpečnost byla zřejmě velmi dobře informována, že se večer 19. listopadu bude zakládat Občanské fórum, a nijak jí to nevadilo, vždyť ani náznakem proti tomu nevystoupila. Jediná akce StB bylo zatčení Demokratické iniciativy. Zátoho lze ľ mimo jiné ľ dovodit, že někteří zádisidentů (nebo snad jejich větší množství) byli sáStB domluveni (s. 78ľ79).

Závedení ČsDI se 19. 11. do Činoherního klubu ve večerních hodinách dostala po svém propuštění ještě Eva Štolbová, ale na podium mezi äzakladateleô přizvána nebyla. Sátrpkostí uvádí, že při podepisování zakládací listiny OF se kamsi vytratil Karel Štindl a tak ČsDI a její vedení na listině zastoupeni nejsou. Vátéto věci autorka upozorňuje na omyl Emanuela Mandlera, který ve svých textech poukazoval na äzakladatelskýô podpis Karla Štindla. Situaci rezervovaně komentuje: Nikdy bych si nepomyslela, že bychom snad my, členové DI, mohli být někomu solí váočích, nevítaní, nevhodní, nepatřiční ke spolupráci. Představovala jsem si, že teď se budeme všichni objímat a skákat radostí, že budeme zvát každou pomocnou ruku, abychom začali své touhy uskutečňovat. Nemám žádný důkaz a ani ho nehledám. Chci se jen vyznat váduších, srdcích a mravech těch, kteří dali impuls kánašemu zatčení. Myslím si, že přemýšlení nad touto záhadou má zásadní význam. Jeho mravnost či nemravnost je základem pozdějšího marasmu a deziluze (s. 81). Autorka dále uvádí, že na následných ozvučených manifestacích nebyla ČsDI přizvána kámikrofonu, a že na první z nich nebyl mluvčí ČsDI sápřipraveným proslovem vpuštěn na balkon Melantrichu Václavem Malým na příkaz Václava Havla. Váprvní revoluční fázi došlo podle trpce znějícího podání autorky ovšem také kátomu, že vedle zmíněné diskriminace, a přesto, že členové ČsDI záPrahy i ävenkovaô stále dojížděli do Bubenské ulice a projevovali zájem účastnit se dění pod praporem ČsDI, vedoucí trojice Mandler - Doležal - Štindl selhala ve veřejnémáprosazování ČsDI.

Druhým udivujícím momentem vádruhé části knihy pak jsou pasáže, vánichž autorka popisuje toto selhání a své rozkmotření s užším vedením ČsDI. Eva Štolbová pracovala do roku 1979 v Československé televizi, odkud odešla zápolitických důvodů. Po listopadu 1989 mohla na svou někdejší televizní publicistickou činnost navázat jako moderátorka a autorka vzdělávacích pořadů (Kantorské epištoly). Díky kontaktům v televizi se jí podařilo zajistit místo pro ČsDI váčtyřdílném pořadu Notes, který měl představit nezávislé opoziční iniciativy a to hned vádruhém dílu navazujícím na díl o Chartě 77. Za tímto účelem vypracovala scénář pořadu, ale, jakás despektem vzpomíná, vedoucí trojice ČsDI odmítla na obrazovce vystoupit: Naše vedení kamsi zahleděné, žádný vhodný adept nenapadl. A já jsem se styděla navrhnout sama sebe. (...) Eman Mandler kategoricky prohlásil, že oni do televize nepůjdou. A ještě dodal větu, že on žádný scénář nepodepsal, prý mu nebyl předložen ke schválení! (...) Ta ostuda! Ta nezodpovědnost! Vždyť jednali za všechny oddané členy, nejen za sebe! A tak jsem začala křičet, aby si šli hrát na píseček sábábovičkama, že nejsou žádní politici. První skutečná možnost představit se veřejnosti a oni zklamou takovým způsobem (s. 93). Tak podle autorčiny verze skončilo užívání bytu Štolbových první nezávislou politickou stranou, které trvalo od podzimu roku 1988. Káukončení užívání bytu Štolbových se Emanuel Mandler ve svých pamětech vyjádřil odlišně: Prvních několik dnů po převratu nám poskytla byt Eva Štolbová a brzy toho litovala. Každý den se kánim nahrnulo obrovské množství lidí, seděli, diskutovali a dělali rotyku. Eva Štolbová zátoho byla upřímně vyděšená, čtyři dny to vydržela a pak nás všechny nevybíravým způsobem vyhodila (Škodolibé úsměvy svobody, s. 163). Replika autorky Sametové revoluce: Ach ta paměť! Byt byl kádispozici téměř dva roky a nikdy, nikdy bych je nevykázala, kdyby se nedopustili oné nehoráznosti sáNotesem. (...) Pochopí mne někdo, jak bolí ono prázdné místo po podpisu Karla Štindla na zakládací listině OF a ono hluché místo na obrazovce? (s. 94). Autorka se později sáMandlerem a spol. smířila, ale káobnovení spolupráce už nedošlo. Docházela dále na schůzky OF sídlícího váprostorách klubu Aurora až do okamžiku, kdy byla odtud jako nečlen OF vykázána. Váprvních svobodných volbách kandidovala Eva Štolbová neúspěšně společně se skupinou bývalých politických vězňů a několika známými osobnostmi jako nezávislá na kandidátní listině Hnutí za občanskou svobodu. ZaáČsDI byli do Federálního shromáždění z kandidátky OF zvoleni Emanuel Mandler a Bohumil Doležal.

ČsDI byla již váprvním svobodném roce přeměněna váLiberálně demokratickou stranu, ale tato strana nakonec nepřetrvala ani do druhých svobodných voleb vároce 1992. O peripetiích spojených sájejím zánikem píše Emanuel Mandler (Škodolibé úsměvy svobody, 169ľ171). Jako epilog politické činnostiáČsDi i své vlastní připomíná Eva Štolbová výroční setkání konané válistopadu 1990 vá(nabitém) pražském klubu U zlatého melounu. Především zde bylo velké rozčarování zátoho, že jsme nebyli přizváni kářešení základních kroků hned po Listopadu 1989 (s. 132). Připomíná také svůj tamní závěrečný projev nazvaný Tři bludy a tři základní dluhy, jehož fragmenty odráží trefně dobovou situaci: Sározhořčením jsem konstatovala, že veřejní činitelé a média, tedy hlavně tisk, operují sáněkterými tezemi, které jsou scestné. Jako první blud jsem jmenovala slogan: äNejsme jako oniô. (...) Proces vyrovnávání sáminulostí musí přece mít své zákonité fáze: pojmenování trestných, vadných, škodlivých, deformujících činů, vyhledání viníků, vyslechnutí jejich stanoviska, zvážení míry viny, možnost sebezpytování a eventuální pokání viníků, vyměření trestu a teprve potom odpuštění. Blud, který mě iritoval, spočíval váodpuštění vin generálně, bez rozboru, bez katarze. A co víc: ti nejvyšší odpouštěli za nás, aniž by se dohodli na souhlasu, odpouštěli zbrkle a ledabyle. Vyvolali tím dokonce i podezření, že jsou sábývalými vládci domluveni. (...) Další zábludů: äJsme právní státô. Právním státem jsme ještě zdaleka nebyli. Právě sáprávem byly problémy. Vyskytla se teze, že musíme udržet právní kontinuitu sápředchozími lety existence Československé republiky. Jinak vznikne chaos a otevřou se dveře kápáchání zločinů. (...) Právním státem jsme nebyli. Trvaly zde následky zmanipulovaného práva, které zasahovaly do všech složek života. Statisíce lidí po celé generace žily a vcelku i bohatly na cizím majetku, půdě, nemovitostech, výrobních prostředcích. A nebyli to jen lidé, kteří se obohatili při znárodnění vápadesátých letech. Majetek býval zkonfiskován všem emigrantům a dán do užívání prominentům za směšné ceny. A to do posledních chvil před Listopadem. (...) I zdánlivé, ve srovnání se státnickými problémy nesrovnatelné maličkosti jako byla výměra důchodů, byly protiprávní. Samozřejmě, svoboda nám umožňovala soudit se, podávat žaloby. A to je ta nejhrubší, nejcyničtější absurdita: nemajetné, zdeptané, nedostatečně orientované oběti komunistické zvůle se měly samy zvednout zápopela a žalovat naboby, kteří stále ještě byli skvěle hmotně zajištěni. Třetí blud: äBudeme si utahovat opaskyô. Nemuseli jsme a i kdyby ľ pro skutečně společnou věc by se lidé rádi uskrovnili. Zákonodárci si však spěšně zajistili blahobytný život a velmi rychle se od obyčejných lidí odtrhli. Místo sebe nasadili tiskové mluvčí, kteří většinou mlčeli. (...) Zbývají nám dluhy. Nikdo nebude překvapen celá kniha je obsahuje. 1. Důsledné odloučení minulosti. Výslovné, nejraději písemné vyjádření, které ideje, normy a opatření zákomunistické éry odmítáme a jejich nositele odstavujeme od dalšího působení. 2. Okamžité odškodnění a důkladná rehabilitace. 3. Otevřenost a naslouchání těm, kteří váulicích vybojovali svobodu (s. 132ľ135). Tak jako mnohé tehdejší děje končí i připomínka tohoto projevu poněkud paradoxně ľ lidé tleskali, paní ze Šumperka navrhovala projev odvysílat ve Svobodné Evropě, Emanuel Mandler prohlásil: äJestli budete takhle radikální, tak já si najdu jinou stranuô a odešel, lidé zůstali jako opaření, Bohumil Doležal a Karel Štindl se káprojevu nevyjádřili: äBohouš a Karel nemohli situaci posoudit, protože byli celou dobu vábufetu na panákuô, role ČsDI byla dovršena (s. 135ľ136).

Nejkontroverznější kapitola knihy má název Zrada Václava Havla. Autorka vání předkládá svoje hodnocení vůdce sametové revoluce a vystavuje mu účet z trojího morálního selhání. Píše: Prožila jsem zradu na vlastní kůži a tak na svém hodnocení trvám i kdybych měla jít před soud. Podle Evy Štolbové první Havlova zrada spočívala vátom, že pro své partikulární zájmy deptal Demokratickou iniciativu, pomlouval ji, vytěsňoval a chtěl politicky anulovat (s. 117). Vátéto souvislosti připomíná mj. Havlovu odpověď vározhovoru pro MfDnes při příležitosti 15. výročí Sametové revoluce na otázku äJeště nějaké uskupení tehdy závašeho pohledu dělalo problémy?ô: äTvářisti, ale naštěstí byli tak okrajoví, že dění nemohli nijak ovlivnit. Ale zlobili, protože dělali něco podobného jako Obroda. OF je poslalo třeba do ČKD, aby dělníkům vysvětlovali stav věcí, ale oni cestou zapomněli, že tam jdou za OF a říkali: My jsme Demokratická iniciativa a agitovali pro sebe. Prezentovali pouze sebe. Bylo jich naštěstí málo a neměli takový vliv.ô Tvářisty, tj. redaktory dávno zaniklého časopisu Tvář byli zakladatelé DI Emanuel Mandler, Bohumil Doležal a Karel Štindl, ale DI resp. ČsDI sáněkdejší Tváří vyjma toho nikterak nesouvisela. Členy klubu Obroda byli reformní komunisté, kteří ze svých utopických politických představ příliš neslevili ani koncem osmdesátých let. Komentář autorky kátéto odpovědi je následující: Škoda, že nejsem d┤Artagnanem, věděla bych, co dělat. Takto se jenom chvěji bezmocnou hanbou. A věřte, že se hanbím i za Havla. (...) Celou ČsDi zredukoval na Tvářisty a ještě připojil hned dvě urážky: okrajoví... a srovnání sáObrodou. (...) Tvářistkou byla tedy také naše členka Renata Pánová, která seděla půl roku ve vězení za svobodu pro Václava Havla? (...) A čím jsme zlobili proboha? To pan Havel neposlouchal Svobodnou Evropu? Naše prohlášení by tenkrát podepsal každý. (...) Okrajoví jsme rozhodně nebyli. Pročpak se nás tak báli? Kamkoliv jsem vstoupila jako DI, byla bouře potlesku, nadšení, souhlas. Má kniha není beletristickým výmyslem, je kronikou, všechny děje jsou pravdivé. Další věc: OF nás nikdy do ČKD neposlalo. Na mou čest. äAgitovali sami pro sebe. Prezentovali pouze sebe.ô Odkud to pan Havel ví? Lže. Je to lež a nenávist. Nenávist přenášená na prosté řadové členy DI, kteří nasazovali své krky, podepisovali petice za Havlovo osvobození, psali mu do vězení, podporovali na vlnách Svobodné Evropy svými plnými jmény jeho kandidaturu na Nobelovu cenu za literaturu (s. 118ľ119). Autorka viní Václava Havla vedle zrady DI ještě zeádvou neodpustitelných zrad ľ zrady politických vězňů, pro které nezajistil zásadní a rychlé odškodnění a zrady svým přátelstvím sákomunistickým kariéristou Mariánem Čalfou, který byl od 18 let členem KSČ, a válednu 1989 vádobě Palachova týdne předsedou Legislativní rady vlády ČSSR.

Kniha Sametová historie přináší vzpomínky a úvahy odvážné ženy, která se rozhodla vzdorovat komunistickému režimu závlastní potřeby a po svém. Vyznává, že jí vátom pomáhala její bojovná povaha i celkový pocit osamělosti. Eva Štolbová nabízí čtenáři osobité svědectví ze zákulisí významných dějinných událostí, váněmž se neskrývaná subjektivita vzpomínek a dojmů jeví většinou jako přednost. Na některých místech knihy ale také jako nedostatek ľ zvláště ve spojení sáopomíjením přesnější datace dílčích popisovaných dějů. Ne se všemi názory autorky lze souhlasit a naopak lze poukázat na několik zjevných nepřesností. Např. výzva HOS Demokracie pro všechny byla publikována vároce 1988 ne 1987 (s. 17); všichni hlavní představitelé DI nebyli signatáři Charty 77 (s. 36) ľ závůdčí trojice to byl pouze Bohumil Doležal. Souhlasit nelze např. sáobecně pozitivním hodnocením práce předlistopadových učitelů. Kniha je ovšem od počátku do konce pozitivně änabitaô upřímností a vůlí přispět kápochopení české sametové historie, neobsahuje kulatá slova ani kluzké fráze. Zvláště pro mladé zájemce o tuto problematiku je cenným svědectvím o tom jak probíhala sametová revoluce, o tom, že ti, kteří stáli vácentru dění nebyli jediní kdo před listopadem 1989 usilovali o společenskou změnu, a také o tom, že jejich pohled na vyrovnávání sákomunistickou minulostí nebyl jediným možným äneextrémnímô pohledem. Sametová historie motivuje kápřemýšlení a vzbuzuje chuť počíst si i v předcházejících autorčiných textech.

Eva Štolbová: Sametová historie. Vega-L, Praha 2009



Zpátky