Leden 2011

Sedmnáct antipepíků. Bez Havla

Aleksander Kaczorowski

Taková překvapení jsou snem každého redaktora. Je to právě deset let, co jsem obdržel zásilku s rozsáhlým článkem o Janu Masarykovi. Text mě zaujal – o to větší záhadou pro mne bylo, kdo je jeho autor. Okruh lidí, kteří se v Polsku zajímali o Česko, byl tehdy tak úzký, že se skoro všichni znali navzájem. A teď se najednou vynoří jakýsi Mariusz Surosz – kde se u něj vzala tak důkladná znalost tématu a ten skvělý esejistický styl?

Od té doby se texty krakovského historika a novináře zasvěcené nejzajímavějším událostem v českých dějinách dvacátého století staly častým hostem na stránkách polských novin. A nyní, sebrány do jediného, bohatě ilustrovaného svazku, potěší každého čechofila, jichž je dnes v Polsku – především díky autorovi Gottlandu Mariuszi Szczygie?owi – už spousta.

Pepiki. Dramatyczne stulecie Czechów (Pepíci. Dramatické století Čechů, vydalo nakladatelství WAB, Varšava 2010) je velmi dobrá popularizační knížka, soubor portrétů sedmnácti postav (mimo jiné Emila Háchy, Klementa Gottwalda, Jana Patočky, Pavla Tigrida, Vlasty Chramostové či Jaroslava Seiferta), bez jejichž znalosti podle mého soudu nelze porozumět české minulosti a současnosti. To však neznamená, že pouhé jejich životopisy nám mohou poskytnout odpověď na otázku, proč bylo minulé století pro Čechy – jak píše Mariusz Surosz – dramatické.

Velkým absentérem knihy je Václav Havel. Skrývá se kdesi v druhém plánu – vidíme ho, jak se na pařížském letišti setkává s Pavlem Tigridem nebo jak s Janem Patočkou tvoří základy demokratické opozice. Nabízí Vlastě Chramostové k podpisu protestní petici určenou vládě, společně s dalšími třemi kolegy spisovateli se hlásí coby dobrovolník, že vynesou Jaroslava Seiferta, který už tehdy měl potíže s chůzí, do pátého patra jejího bytu, aby se mohl zúčastnit ilegálního představení. Havel se zkrátka téměř pokaždé objevuje v anekdotických situacích. Ale dějiny – dokonce i ty české – jsou přece jen čímsi víc než jen anekdotou. A Havel je toho nejlepším příkladem.

Surosz představuje Čechy jako oběti – osudu, dějin, zlých sousedů, zmařených nadějí atd. Jenže ti samí Češi – ty hrabalovské „smějící se bestie“ – zavraždili v květnu a červnu 1945 dvacet až dvacet pět tisíc německých civilistů, žen a dětí. To Češi jsou snad jediným evropským národem, který od dob třicetileté války nevedl válku na obranu své země. To Češi se potřikráte během dvacátého století – v roce 1938, 1948 a 1968 – vzdali bez války a zvolili masovou kolaboraci. To Češi z vlastní vůle, na přelomu let 1938 a 1939, uvedli v život množství právních předpisů zaměřených proti vlastním občanům židovského původu a Romům. To v Čechách v celém meziválečném období existovalo (a nadále existuje) silné fašistické hnutí. To meziválečné Československo, údajný ostrov demokracie v moři středoevropských diktatur, diskriminovalo polovinu svých obyvatel – Němce, Maďary a Slováky – a bylo jedním z nejzkorumpovanějších a nejstraničtějších států ve střední Evropě.

Čeští intelektuálové a spisovatelé si tyto bolestné a citlivé otázky kladou už léta. O to víc je škoda, že Mariusz Surosz se spokojil s hagiografií českých svatých a ospravedlňováním hříšníků. Trochu mu rozumím: tolik se soustředil na boření v Polsku rozšířených mýtů, na hledání důkazů o tom, že i Češi měli své hrdiny, že také měli hnutí odporu, demokratickou opozici, legie a letce v bitvě o Anglii, až mu uniklo, že dramatičnost osudů většiny hrdinů jeho knížky, kteří měli odvahu bránit své přesvědčení, není jen v tom, že vystupovali proti cizím nepřátelům, ale i proti svým rodákům.

Ale koneckonců: tím větší obdiv si zaslouží.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)