Leden 2011

Lekce Čepek

Darina Křivánková

Jeden z mála herců, který dokázal odmítnout roli v seriálu 30 případu majora Zemana.

Když jsme nedávno s kolegy probírali české herce a hledali někoho, kdo by za všech okolností obstál, shodli jsme se nakonec na jednom jménu: PETR ČEPEK. Mimořádný herecký talent a pozoruhodný lidský charakter, nezapomenutelná tvář a uhrančivé oči, fantastické filmové role, skvělá divadelní kariéra. Předčasná smrt před šestnácti lety z něj udělala takřka mystickou postavu - i proto, že jeho poslední rolí byl Faust. Ve středu 15. září by mu bylo sedmdesát let.

CHARAKTER PETRA ČEPKA nejlépe vystihují dvě události. Ta první se odehrála ještě během jeho studil na DAMU. V roce 1962 byl studentský majáles obzvlášť divoký. Oficiální struktury vyhodnotily „pouliční skopičiny" jako „protirežimní výtržnost" a začalo se zatýkat. Tajní měli mezi studenty své lidi, kteří pořídili fotografie, na jejichž základě se stal obětním beránkem z řad studentů DAMU Čepkův spolužák Ladislav Mrkvička. Přišli ho zatknout 5. května přímo na představení do Disku a odvedli ho k výslechu v kostýmu rovnou z jeviště. Vedení fakulty se od Mrkvičky distancovalo a studenti byli vyzváni, aby svým podpisem vyjádřili své pohoršení nad jednáním spolužáka a stvrdili jeho vyhazov. Bylo to krátce před obhajobami diplomových prací. V atmosféře strachu podepsali všichni. Jen Čepek ne. Prostě prohlásil - když nebude hrát absolventské představení Mrkvička, tak já také ne - a odešel ze školy. Bez diplomu. Na jeho gestu nic nemění fakt, že už měl domluvené angažmá v Ostravě, tak jako tak riskoval, že už si v profesi nikdy neškrtne. Bylo to ale silnější než on, když šlo o pravdu a spravedlnost, nehleděl napravo, nalevo.

„Bylo to nevídané, donkichotské gesto. Dlouho jsem přemýšlel, kde se to v něm vzalo, jak silný to musel být charakter. Ptal jsem se sám sebe: Byl bych toho schopen?" vzpomínal Ladislav Mrkvička v dokumentu o Petru Čepkovi, který vznikl v České televizi v roce 1999. Mrkvička měl vlhké oči. Vůbec to nepůsobilo kýčovitě. Takováhle gesta se stávají v románech, ve filmech, ale ve skutečnosti jen zřídka. Je totiž jen málo lidí, kteří jich jsou schopni. Petr Čepek se navíc o skutečném důvodu svého předčasného odchodu z DAMU v rozhovorech zásadně nezmiňoval. I to dokazuje, jak neokázalý to byl člověk.

Ironií osudu bylo, že Ladislava Mrkvičku v roce 1968 rehabilitovali a nabídli mu diplom s tím, že ho obhájil svou dosavadní hereckou praxí. Mrkvička si tehdy od kolegyně v herecké šatně půjčil rtěnku, napsal na papír „Polibte mi prdel!" a poslal to zpět. Diplom mu ale stejně doručili. Petr Čepek nedostal nic. Po jeho smrti Mrkvička v návalu emocí svůj diplom roztrhal.

„Byl to neoddiskutovatelně čestnej člověk. Až protivnej." Ladislav Mrkvička

Druhý důkaz mimořádně silné osobnosti Petra Čepka spadá do sedmdesátých let, kdy normalizaci tužil mimo jiné seriál 30 případů majora Zemana. Větší či menší role v něm byla přidělena spoustě výrazných českých herců. I Petr Čepek byl osloven. Měl hrát v dílech věnovaných konci šedesátých let Klauni a Štvanice, v nichž se téma dotýkalo uměleckého prostředí a „podvratné role" malých divadel. Nabídka přišla v době, kdy se Čepek v televizi nemohl objevovat. Kdyby kývl, mohlo se leccos změnit. On ale šel přímo za režisérem Sequensem a z očí do očí si s ním vyříkal, proč v tomhle seriálu nikdy hrát nebude. A tak nějaký ten rok zase nehrál v televizi vůbec. Role básníka Daneše se nakonec ujal Petr Štěpánek. Čepek byl jeden z mála, možná jediný, kdo si troufl odmítnout roli v Majoru Zemanovi. Z dnešního pohledu to zřejmě působí jako banalita, tehdy to ale bylo bez nadsázky hrdinství.

„Učil jsem se u sedláků jezdit s koňmi, dělal na žních, dokonce zakládal fůry a to byla důležitá práce, která se musela umět! Možná že přese všechno právě tohle bylo pro dětství šťastnější, než kdybych zůstal smíchovskej sígr" Petr Čepek

Kořeny Čepkovy zarputilé povahy je třeba hledat v dětství. Přišel na svět za války, 15. září 1940. Čepkovi tehdy žili v Praze na Smíchově, kde otec Karel získal místo u pražské sociální pojišťovny. Seznámili se v Sokole v Hrabůvce. Rodina Milušky Cholevové sice nebyla nijak nadšená, že si jejich jediná hýčkaná dcera vezme Karla Čepka z rozvedené rodiny, ale mnoho s tím nezmohli, v prosince 1939 byla svatba. Rodinná idyla ale netrvala dlouho. Petrovi byly sotva tři roky, jeho mladšímu bratrovi Kájovi rok, když tatínek zemřel. Z tuberkulózy se sice vyléčil, ale osudnou se mu stala plicní embolie po vcelku lehké operaci. S koncem války se paní Čepková vrátila se syny do Hrabůvky, kde měla rodinu, a tedy i oporu v těžké životní situaci. Kluci tedy vyrůstali na vesnici v bývalé hospodě babičky Cholevové. Jejich matka byla učitelka hudby a úzkostlivě dbala na to, aby byli její synové slušní, zdvořilí, úslužní a obětaví, když už vyrůstali bez otce. A tak hodně četli, muzicírovali, chodili do ostravského divadla. Když k tomu přičteme, že malý Petr přebral automaticky roli nejstaršího „muže" v rodině, začne se jeho „nesnesitelně charakterní" chování rýsovat docela logicky.

„Byl příliš slušný na to, aby bouchal dveřmi." Ladislav Mrkvička

Je trochu záhadou, co vedlo slušného kluka z Ostravska, který se nepříliš dobře učil, k tomu, aby se přihlásil na herectví. Sám sebe Čepek popisoval v jednom z rozhovorů jako „plaché a absolutně neprůbojné dítě bez sebedůvěry", k tomu byl prý vzteklý. Matka v něm ale vycítila talent a popostrčila ho. Po několika nesmělých amatérských hereckých pokusech v sobě přece jen objevil komediantské sklony, blízký mu byl hlavně nonverbální projev. A tak se stalo, že byl Petr Čepek v roce 1958 přijat na Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze.

O jeho přijetí se zasadil hlavně vedoucí pedagog ročníku, herec Miloš Nedbal - prostě vycítil, že v Čepkovi „něco" je. Přesto to „něco" společně dobývali hodně pracně. Čepkovými spolužáky byli Josef Abrhám, Ladislav Mrkvička, Helga Čočková, Jiří Krampol, Václav Sloup, Jana Drbohlavová, Jaroslava Tvrzníková, Jiří Bednář. Petr Čepele mezi nimi působil jako spící panna, zdál se málo temperamentní, bez energie, bez spontánního projevu. Nedbal na něj často křičel: „Tak se vzpamatuj, zařvi, udělej nějaké prudké gesto!" Čepek se ale vzpouzel obecné představě o „správném" herectví a tvrdohlavě si hledal svou cestu.

Nebyl to ten typický student herectví, který do noci flámuje, běhá za holkami, vymýšlí ptákoviny a pak své povinnosti nějak na poslední chvíli zvládne, protože „má přece talent". Petr Čepek prý sice žádnou legraci nezkazil, ale místo divokých hospodských pitek chodíval radši s kyticí na večeři do rodiny dívky, již zrovna miloval.

„Nebyl to zuřivě ambiciózní herec. Nikdy nechtěl být první, hvězda inscenace." Jaroslav Vostrý

V polovině šedesátých let se karta začala obracet, atmosféra přála vzniku malých scén. U zrodu „kapesního divadla" v Praze Ve Smečkách stáli režisér Ladislav Smoček a dramaturg, kritik a šéfredaktor časopisu Divadlo Jaroslav Vostrý. Právě on našel základ souboru v ostravském Divadle Petra Bezruče, mezi těmi, jež oslovil, byl i Petr Čepek. Spolu s Josefem Abrhámem, Jiřím Hrzánem, Jiřím Kodetem, Janem Kačerem, Pavlem Landovským, Josefem Somrem, Ninou Divíškovou, Jiřinou Třebickou a dalšími skvělými herci vytvořil soubor, na jehož inscenace se dodnes vzpomíná. V době největší slávy fungoval Činoherní klub jako velká rodina, leckdo z herců v divadle i přespával, pokud ne, trávil tam všechen svůj čas, „nebylo to jen divadlo, ale i domov".

Petr Čepek tam postupně exceloval ve hrách Mandragora, Zločin a trest, Na koho to slovo padne, Revizor, Narozeniny, Spaseni. Dostával příležitosti, v nichž mohl rozvinout svůj obsáhlý herecký rejstřík, který zahrnoval jak tragické, psychologicky složité postavy, tak groteskně komediální role. Před divadlem Ve Smečkách vždy stávala dlouhá fronta a herci zažívali svá euforická léta. Čepek tu našel přesně tu platformu, kterou jako herec potřeboval: „Nikdy jsem neměl vysněné role. Vždycky jsem toužil být dobrý na dobrém divadle a v dobrém týmu. Relativní svoboda ovšem trvala necelé čtyři roky. S nástupem normalizace postupně divadlo opouštěli Kačer, Landovský, Vostrý, Suchařípa ... Začal boj o přežití a o udržení důstojnosti. Petr Čepek zůstal. Stal se jednou z duchovních opor souboru. Právě s ním se chodil radit režisér Smoček v nejtěžších dobách.

„Vidím ho pořád, jak vždycky před záběrem na moment, třeba jen na pět vteřin, zavřel oči. Jako by chtěl být sám." František Vláčil

Šedesátá léta přála filmu tak, jak už se to nikdy nebude opakovat. Před kameru se vedle národních umělců dostávali i neherci a začínající, dosud neznámí herd. Čepek byl pro film jako stvořený, vedle divadelní expresivity ovládal mistrně tlumený projev opřený o vnitřní napětí. Jan Kačer přivedl k Antonínu Mášovi Čepka ještě ve vojenské uniformě a představil ho slovy: „To je přece typ!" Tak přišel Petr Čepele ke své první velké filmové roli v Hotelu pro cizince (1966).

To František Vláčil si na roli zemana Ondřeje z Vlkova v Údolí včel (1967) představoval někoho docela jiného, nakonec musel vzít za vděk Čepkem, kterého původně obsadil do jiné role. Polovinu natáčení bědoval, „co je to za šerednýho Avara", pak se ale do Čepka zamiloval: „S žádným hercem jsem neměl tak málo práce. Jemu jsem nemusel nikdy nic vysvětlovat. I proto byl můj nejoblíbenější." Sešli se ještě o dva roky později na filmu Adelheid. Na adaptaci Čapkova Povětroně s Petrem Čepkem v hlavní roli už bohužel nedošlo. Stejně jako na příběh židovského lékaře v době moru, který pro něj psal Vladimír Körner. Stihl ale natočil s Jurajem Herzem Petrolejové lampy (1971), v nichž si vystřihl syfilitika Malinu, fantastickou studii destrukce člověka.

„Je to jeden z mála českých herců, který by mohl mít přehlídku svých filmů deset dni v kuse a promítaly by se samé parádní housky, ani za jeden by se nemusel stydět." Petr Nárožný

Za normalizace se mu dařilo vyhýbat se slátaninám a agitkám. Měl štěstí na dobré komedie, a tak svým talentem ozdobil filmy Postřižiny, Trhák, Jára Cimrman, ležící spící, Slavnosti sněženek, Tři veteráni nebo vesničko má středisková - jeho žárlivý řidič Turek patří do zlatého fondu vedlejších rolí.

Zásadní úlohu dostal ve dvaapadesáti: Jan Švankmajer mu nabídl titulní postavu ve filmu Lekce Faust. O Faustovi se mezi herci traduje, že je to role, která se nemá přijímat, že si tím člověk skutečně zahrává s ďáblem, dává se mu všanc. Pro Čepka bylo Švankmajerovo originální pojetí výzvou, a tak roli muže, jenž se spolčí s ďáblem proto, aby se povýšil na boha, přijal. Věděl už tehdy, že se blíží jeho konec? Prý ne. Možná něco tušil. Pro Českého lva za hlavní mužskou roh ale musela na jeviště jít jeho žena Ivana. Petr Čepek již byl po smrti, 20. 9. 1994 podlehl rakovině.

„Jsem si jistý dvěma věcmi - měl intuici a vkus. Poznal na dálku věcí ošklivé a nedůvěryhodně."

Jiří Černý

Po třiceti letech boje o Činoherní klub a o zbytky lidské morálky se stal Čepek logicky a přirozeně jednou z vůdčích osobnosti listopadu 1989. Nehřál se v centru dění, jezdil tam, kde to tehdy nejvíc hořelo, třeba na sjezd JZD, kde se to hemžilo kovanými komunisty. Respekt si získával přirozenou autoritou, sloužil revoluci stejně jako divadlu, mluvil k davům z balkónu Melantrichu, spoluzakládal Občanské fórum, pak politiku opustil: „Člověk musí být soudný a vědět, jestli na to má. V jisté fázi Občanského fóra, kdy se formovaly skupiny a lidi ambiciózní do politiky, jsem si připadal nějak přebytečnej. (...) Omluvil jsem se a odešel zpět k divadlu s tím, že co bylo zapotřebí, jsem udělal."

„Petr dělal, co mohl, aby z něj nebyla hvězda. Nikdy se nechtěl a nepotřeboval trefit do ,ducha tohoto národa; právě proto bude časem stale získávat na ceně." Vladimír Körner

Těžko hledat skvrnu tam, kde není. Čepkovi kolegové se občas zmíní, že byl svým smyslem pro spravedlnost až nesnesitelný, dokázal být až protivný a zle se osočit. Nebo alespoň káravě zvednout obočí, když Josef Abrhám dobíhal na představení tak akorát, zatímco on už se hodinu připravoval v šatně. Těžce nesl, když někdo flákal práci, to pak neznal bratra. Taky s ženami mu to moc nevycházelo, všechny byly krásné, ale až ta třetí byla ta pravá. A prý někdy nehezky mluvil o svých kolegyních herečkách - vadilo mu, že víc hrají v civilu než na jevišti; pro ty používal výraz „kýbl teplý vody". Opravdu respektoval Ivu Janžurovou, Jiřinu Třebickou, Libuši Šafránkovou nebo Věru Galatíkovou. V jistém kritickém období, kdy se mu rozpadl osobní život a společnost se utápěla v marasmu, víc pil, ale i z toho se dostal. Každopádně seznam hříchů Petra Čepka je až neuvěřitelně krátký. A určitě to není tím, že žil jen čtyřiapadesát let.

(Reflex)