Leden 2011

Globální bomba Viktor Bout

Silvie Lauder

V oranžovém mundúru a za mřížemi thajského vězení už nevypadal jako vládce miliardového byznysu se zbraněmi, na něž jsou krátké tajné služby i Interpol. Teď „pán války“ Viktor Bout ve Spojených státech čeká na soud a stal se chodícím potvrzením staré výhrůžky, že na každého jednou dojde.

S tímhle Rusem je potíž. Jen málokterou informaci o něm, zvlášť z počátku jeho života, by šlo tesat do kamene. A za zřejmě úmyslně nahuštěnou mlhu se často nepodařilo proniknout ani autorům, kteří Boutovi věnovali celé knihy.

Třeba hned to, jak se jmenuje – dokud ještě cestoval po světě, používal celý balík legálně vypadajících pasů na variace svého jména – Butt, Budd, Bulačin... Dlouho se nevědělo, jak vypadá, a jedinou podobiznou byla pasová fotografie z osmdesátých let, z níž se dívá chlapík s naducanými tvářemi a „saddámovsky“ mohutným knírem. Tváře má dnes po dvou letech v thajském vězení o poznání méně naducané a knír prořídl, nicméně stále není beze zbytku vyjasněno, kde a kdy se například narodil (nejvíce zdrojů uvádí tádžické Dušanbe a leden 1967, ale může to být taky Ukrajina) nebo co vlastně dělal v osmdesátých letech během svého pobytu v Sovětské armádě. On říká, že tlumočil, jiní říkají, že pracoval pro vojenskou rozvědku GRU nebo přímo pro sovětskou tajnou službu KGB. Odpovídal by tomu třeba fakt, že mladý Viktor vystudoval moskevský Vojenský institut cizích jazyků, z něhož se drtivá většina agentů rekrutovala.

Nejasná barvitost příběhu Viktora B. inspirovala už před pěti lety novozélandského režiséra Andrewa Niccola k filmu Lord of War (v české distribuci Obchodník se smrtí). Niccol přitom vždy zdůrazňoval, že filmový Jurij Orlov je skládankou několika reálných předobrazů a pořádné porce fantazie. Nicméně i když v mnoha ohledech filmová fikce nesedí (skutečný Bout si třeba nevzal za ženu luxusní modelku ani s ní nebydlel na Manhattanu v bytě s výhledem na Central park), v tom podstatném ano. Například v tom, jak nadšeně budoucí „pán války“ přijal rozpad Sovětského svazu. Ve filmu rozjařeně líbá televizi, z níž tuto událost oznamuje šéf ruských komunistů Gorbačov. V reálu to možná nebylo tak romantické, avšak Bout opravdu velmi rychle pochopil, že pád impéria vyvolá nepřehledný chaos, což ve spojení s všudypřítomnou a korumpující sovětskou chudobou dává bystrým lidem jako on takřka neomezené možnosti.

Kdy a s čí pomocí rozjel budoucí miliardář svůj „výlov“ postsovětského bohatství, není známo (strýček, který mu ve filmu pomohl levně získat výzbroj ukrajinské armády, zřejmě neexistoval). Nepochybně však díky starým kontaktům a znalosti armádního prostředí a možná i pomoci tajných služeb se rozjelo to, co už je známé: Bout získal možnost levně nakoupit armádní letouny Antonov, šanci chytil za pačesy, nabídl místo čerstvě propuštěným vojenským pilotům a rozjel byznys. Okamžitou reakcí na nové pořádky se dostal k velkým zásobám zbraní a rychle a efektivně je zájemcům dodával až „do domu“: letadlem zaletěl na vojenskou základnu, naložil zásilku a letěl s ní na místo určení. Takový servis, tvrdí znalci, mohl v té době nabídnout málokterý z konkurentů. Od ostatních překupníků se odlišoval také ve spolehlivosti a velikosti dodávek – zatímco ostatním chvíli trvalo, než zbraně sehnali, a obvykle v omezeném množství, Bout údajně dodával hned a ve velkém.

Seznam zákazníků, kteří jeho služby využili, pak vypadá jako top 10 nejděsivějších zločinců a organizací posledních let – od liberijského tyrana Charlese Taylora přes Tálibán až po al-Káidu, k níž jedna z velkých dodávek údajně putovala těsně před útoky z 11. září. Bout zásoboval vleklé a nesmírně krvavé konflikty v Kongu či v Angole, údajně dodával zbraně i strůjcům genocidy ve Rwandě. Právě kvůli rozsahu Boutových obchodů, díky nimž měli diktátoři, teroristé či povstalecké skupiny ze všech koutů světa nástroje na vraždění a mrzačení statisíců lidí, o něm například korespondent listu Washington Post Douglas Farah píše jako o novodobé „globální zbrani hromadného ničení“.

Kolik si takto dvorní zásobovač všech válek vydělal, lze pouze odhadovat, ale i střízlivé odhady se pohybují kolem částky šest miliard dolarů.

Realita Boutova života se kryje s filmovou fikcí ještě v jednom podstatném ohledu: velkoobchodníku se smrtí jeho byznys celá léta hladce procházel. A to navzdory tomu, že porušil snad všechna zbrojní embarga, figuroval ve zprávách OSN i organizací typu Amnesty International, zajímaly se o něj a sledovaly ho západní tajné služby, Interpol na něj vydal zatykač označený nejvyšší prioritou. A unikl také několika pastem, které na něj nastražily tajné služby v Athénách či Madridu.

Částečně se dá ta záhada vysvětlit prostým trikem: Boutovu nelegální činnost kryly jeho legální obchody. Viktor B. totiž svoji leteckou flotilu, v níž měl jeden čas až šedesát strojů, rozepsal do nepřehledné řady „čistých“ leteckých společností, jejichž letadla přepravovala po světě náklad nejen legální (květiny, mražená kuřata), ale dokonce prospěšný (humanitární pomoc, vojáky mírových jednotek OSN).

A letku současně využíval i k dopravě zbraní. Jinými slovy – podle papírů a registračního čísla letadlo řekněme přepravovalo například zásilku gladiol, ve skutečnosti bylo plné nášlapných min. Bout pak záměrně ve svých společnostech dělal chaos (zakládal stále nové v různých koutech světa, záměrně si vybíral nestabilní státy s „pružnými“ zákony), při krizových situacích pomohli podplacení úředníci či rychleschnoucí barva, pomocí níž podle legendy piloti na „spřátelených“ letištích měnili podle potřeby identitu letounů.

Zadruhé Bout unikal také proto, že byl velmi opatrný – v druhé půlce své téměř dvacetileté kariéry už zásilky nedoprovázel osobně a za sídla si vybíral místa, kde by mezinárodní spravedlnost mohla mít obtíže ho dostihnout (Spojené arabské emiráty, Libanon), až posléze zakotvil a poslední roky se téměř nehnul z Ruska, které své občany ke stíhání do ciziny zásadně nevydává.

Nicméně Boutova kariéra byla tak provokativní, že hladkost, s jakou ji provozoval, mohla být jenom stěží prostou otázkou štěstí. Proto se spekuluje, že Boutovi v jeho nepolapitelnosti pomohla ochranná ruka některých vlád. V té souvislosti se mluví o vládě americké, která pro afghánskou a pak také iráckou válku potřebovala rychlého, spolehlivého a zkušeného přepravce. Boutovi piloti byli přitom jediní, kdo se v začátcích afghánské invaze vyznali v tamním složitém terénu. Takže podle většiny zdrojů Američané skutečně Boutova letadla v obou válkách využili pro přepravu materiálu, byť oficiální místa se k tomu příliš nehlásí (podle úředního vyjádření Bouta nenajala armáda, ale soukromé firmy pracující pro armádu). Od roku 2004 ovšem zakázal prezident Bush americkým občanům i institucím uzavírat s Boutem jakékoli obchody „přímo i nepřímo“, a byli to nakonec američtí agenti, kteří obchodníka polapili.

S dalším obvyklým podezřelým – ruskou vládou – je to jednoznačnější, zejména proto, jak klidně si Bout v Rusku žil, zatímco úřady ignorovaly žádosti o jeho vydání, a jak nevídaně výhrůžně a hlasitě se Moskva za překupníka po jeho zatčení postavila. Nějakou dobu to tedy vypadalo, že „obchodník se smrtí“ bude nadosmrti sedět v Moskvě na svých miliardách. Na jaře 2008 ovšem neodolal možnosti podniknout výlet a vydal se na schůzku do thajského Bangkoku. Jel dohodnout tučný obchod se zástupci marxistické organizace FARC, která už dlouho terorizuje Kolumbii, unáší tamní občany a snaží se rozpoutat občanskou válku. Místo obchodu ale Bout konečně padl do pasti – detaily obchodu v luxusním hotelu neprobíral s Kolumbijci, ale za přítomnosti skrytých kamer a mikrofonů s převlečenými americkými agenty a s padesátkou dalších agentů a místních policistů vyčkávajících v okolí.

Proč se vždy tak opatrný a protřelý praktik nechal přesvědčit k riskantní cestě na druhý konec světa, je otázka. Týdeník Economist krátce po překupníkově zatčení nabídl prozaické, ale vcelku přesvědčivé vysvětlení – ego, jemuž nesvědčil život v tichém moskevském ústraní, a nastupující krizí středního věku vybuzená touha po dobrodružství a dalších penězích.

Dvouleté čekání na to, co se s Boutem stane, které trávil v nejpřísněji střeženém vězení, skončilo teď v polovině listopadu: thajský soud kývl na vydání a Viktora Bouta v polovině listopadu převezli do New Yorku, kde čeká na soud – za sérii různých trestných činů mu hrozí až doživotí. Když ruského „obchodníka se smrtí“ v Bangkoku zatýkali, poznamenal prý, že „hra je u konce“. Jenže v tom se trochu zmýlil. Hned po jeho zatčení se totiž rozběhla a po převozu do Ameriky nabrala na intenzitě hra nová, a to velmi vysoká. Za Bouta se velmi důrazně postavilo Rusko. Kreml dokonce přišel s varováním, že pokud budou americké soudy ruského zajatce soudit, mohou USA na nějaký „reset“ vztahů s Ruskou federací zapomenout. Existují odlišné názory na to, zda takový vývoj reálně hrozí, když například pochytání ruských špionů na americké půdě letos v létě vztahy obou zemí přežily téměř bez úhony. Nicméně i tak se zdá, že případ Bout nabídne Hollywoodu dřív či později materiál na další pokračování.

(Respekt, www.respekt.cz)