Leden 2011

Účet za komunismus

Luděk Navara

Na kolik nás přišla léta nadvlády komunistické strany? Zdánlivě jednoduchá otázka nenabízí jednoduchou odpověď. Jak vyčíslit ztracené životy, léta v kriminále, emigraci? Jak vyčíslit skutečnost, že tisíce lidí nesměly studovat či pracovat ve svém oboru? Ale přesto - pokusme se o to.

Naše zaostávání je v některých směrech tak výrazné, že jsme si je už přestali uvědomovat. To je jedna z vět, které v létě 1989 v legendárním článku pro časopis Technický magazín formuloval prognostik Miloš Zeman. Článek v podstatě odstartoval Zemanovu politickou kariéru a tisícům čtenářů prostřednictvím několika docela vtipných glos potvrdil, co už dávno tušili: komunismus ekonomicky zkrachoval.

Samozřejmě, každý na vlastní kůži zažíval, jak bylo složité shánět nedostatkové zboží (jednu dobu třeba i toaletní papír), na druhé straně lidé nesměli do sousední kapitalistické ciziny, takže srovnávat nemohli. Když komunismus padl a oni tam konečně vyjeli, uviděli ten rozdíl názorně. Otázka byla na místě: O kolik jsme zaostali? Nebo jinak: Kolik nás ty čtyři desítky let nesvobody a podivného hospodaření vlastně stály?

Pozoruhodné ovšem je, že na ekonomické zaostávání bylo zaděláno už před únorem 1948. Přestože země nebyla válkou příliš zničena, rozsáhlé znárodňování způsobilo, že podíl státního sektoru na ekonomice byl neúměrně velký. Navíc na nátlak Moskvy Československo odmítlo účast na Marshallově plánu. Teprve převrat v únoru 1948 však znamenal definitivní konec volného trhu.

„Největším problémem byla direktivní forma ekonomiky, která potlačovala inovace a pokrok. Když máte plán, každý nový postup či nápad tento plán nabourá. Systém tedy potlačoval inovace už tím, jak byl nastaven. Nejlepším příkladem byl Wichterleho objev kontaktní čočky. Stát si s tou skvělou věcí vůbec nevěděl rady! Navíc ten objev prodal levně,“ vysvětluje ekonom Lubomír Lízal z centra pro ekonomický výzkum CERGE-EI.

Jenže špatný ekonomický systém byl doplněn neuvěřitelným drancováním. Úžasně bohatá ložiska uranu místo aby přinesla do země peníze, nakonec generovala ztrátu! Historik Prokop Tomek ve své studii o československém uranu spočítal, že hospodářský výsledek uranového průmyslu ke konci roku 1989 představuje ztrátu odhadovanou na cca 9,6 až 25,9 miliardy korun. A to bez investic do odstraňování ekologických škod. Navíc samozřejmě poškození zdraví, mrtvé a zničené životy politických vězňů, kteří uran nedobrovolně dobývali přepočítat na peníze nejde. „Smlouvy se SSSR o těžbě uranu byly pro nás značně ekonomicky nevýhodné, neboť jsme uran prodávali za zlomek ceny platné na světových trzích. A k to mu musíme přidat nadhodnocenou hodnotu rublu při stanovení směnného kurzu 1:10,“ připomíná historik Jaroslav Láník z Vojenského historického ústavu.

Láník také připomíná, že československá ekonomika se zpočátku připravovala na očekávanou světovou válku v roce 1954. Takže náklady na obranu se pohybovaly kolem pětiny státního rozpočtu. I když v šedesátých a sedmdesátých letech klesly pod deset procent, později v osmdesátých letech zase vyrostly: až na 15 procent.

„Důraz na kvantitativní ukazatele státního plánu, zejména na objemy výroby železa, těžbu uhlí, výrobu elektrické energie a jejich užití v těžkém průmyslu vedl ke vzniku jakéhosi bludného kruhu,“ připomíná Láník. Výrobky těžkého průmyslu totiž těžký průmysl sám zpětně spotřeboval: v dolech na těžbu uhlí, na výstavbu nových elektráren a pořád dokola.

Zlomovým momentem, kdy si miliony lidí uvědomily, jak je to s komunistickou ekonomikou, byla měnová reforma v roce 1953. Po veřejné lži prezidenta Antonína Zápotockého, že měna je pevná, následovala výměna peněz. V jakém kurzu? Většiny se týkal neuvěřitelný kurz 50:1. Tedy za padesát korun starých jedna koruna nová. Byla to obyčejná krádež. „Tato měnová reforma byla vlastně znárodněním soukromých úspor, které přišlo po znárodnění výrobních prostředků. Kdyby všichni lidé šli do bank pro peníze, ty peníze by tam nebyly,“ vysvětluje Lízal. Lidé ovšem nešli do bank, ale do ulic. Tisíce demonstrantů rozehnali ozbrojenci, neboť v zemi, kde nefunguje ekonomika, zpravidla funguje policie a bezpečnostní síly. Což platilo i pro tehdejší Československo.

Překvapivé ovšem je, že ve srovnání se zeměmi na druhé straně železné opony to ještě v roce 1950 nevypadalo tak špatně. V té době byla úroveň československé ekonomiky srovnatelná s Rakouskem a dosahovala asi 80 procent úrovně ekonomiky Německa. Ekonom Alexander Klein z CERGE-EI nedávno spočítal, jak vypadá srovnání produktivity průmyslu Československa s Velkou Británií. Ukázalo se, že celková produktivita československého průmyslu oproti Británii po válce kupodivu stoupala, až v roce 1960 dosáhla 76 procent britské úrovně. Přitom ještě v roce 1935 dosahovala produktivita československého průmyslu jen 64 procent britského! Jenže kolem roku 1960 nastává obrat. A pak už se jelo z kopce: v šedesátých letech pozvolna, v osmdesátých prudce. Takže v roce 1989 vypadá bilance hodně smutně: produktivita československého průmyslu dosáhla jen 41,9 procenta britské.

Z Kleinovy práce vychází i jiné pozoruhodné zjištění: zatímco za první republiky byl textilní průmysl jedním z nejproduktivnějších odvětví, na konci komunismu byl jedním z nejslabších. Podle Kleina to názorně dokazuje, že komunismus sice dokázal relativně efektivně produkovat výrobky těžkého průmyslu, ale ve spotřebitelském průmyslu zaostával: v produktivitě, kvalitě i různosti výrobků.

Srovnání s jinými podobně vyspělými zeměmi je až dodnes prakticky jediný možný způsob, jak získat představu o výši škod, kterou komunismus způsobil. Zatímco na konci každé z válek, které zasáhly Evropu, jednotlivé země sčítaly škody kvůli případným reparacím, na konci studené války se nic podobného nekonalo. „Éra nesvobody byla neštěstím, jehož hodnotu nelze vyčíslit. Jak spočítat ztráty na životech i na kvalitě života těch, kteří byli zavření, nesměli pracovat ve svém oboru či cestovat?“ ptá se historik Oldřich Tůma.

Přesto určité dílčí výpočty škod existují. Například odborníci se pokusili vyčíslit přímé škody způsobené okupačními vojsky v srpnu 1968. Ukázalo se, že nejsou vůbec malé. Úředníci jednotlivých resortů se pustili do mravenčí práce, aby nic nevynechali: spočetli, jakou ztrátu způsobili vojáci majitelům domů, do nichž najely tanky, škodu za rozstřílené fasády a vypálené či vyrabované byty. Největší škody hlásilo ministerstvo dopravy: ukázalo se, že sovětské tanky zničily asi za půl miliardy (tehdejších korun) silnic. Poškodily čtyřiašedesát železničních přejezdů. Cizí vojáci poničili stovky vagonů a také pražské a brněnské letiště. Ministerstvo financí celkové ztráty odhadlo na půldruhé miliardy, což se ukázalo později jako příliš málo. Opravený odhad činil asi 4,5 miliardy tehdejších korun. K tomu se počítaly i ztráty, které státní úředníci do škod nezahrnuli: například Československý film vykázal ztrátu, neboť kvůli okupaci bylo přerušeno natáčení filmu Most u Remagenu, který si objednal Hollywood.

Ačkoli viník v tomto případě byl jasný, na jaře 1969 rozhodla československá vláda, že škody si zaplatíme sami. Samozřejmě, to byla daň za „bratrskou pomoc“ v rámci záchrany socialismu. Šlo však jen o menší část ztrát, protože ty hlavní spočívaly především v zastavení reforem, a tedy v dalším ekonomickém zaostávání. Hned po srpnu 1968 poklesly příjmy z turistického ruchu a vývoz na Západ se propadl asi o desetinu.

Otázku „Kdo to zaplatí?“ si ovšem lidé mohli klást i později, po listopadu 1989 a pádu komunismu. Tehdy se navíc ukázalo, že škody jsou mnohem větší, než se zdálo na první pohled nebo než ukazovaly statistiky. A to navzdory tomu, že se Husákovo Československo (na rozdíl od sousedních komunistických zemí) nezadlužilo u zahraničních bank. „Tomu zadlužení jsme se nakonec nevyhnuli. Bylo tu totiž zadlužení vnitřní, které nebylo vidět,“ připomíná ekonom Lízal. Vybydlené byty, podniky, v nichž dělníci pracovali na strojích z první republiky, zdevastovaná krajina plná ekologických hrozeb - takový byl obrázek konce komunismu v Československu. Ale historik Jaroslav Láník nabízí i druhý pohled: „Mnohé velké stavby socialismu mají nesporně nadále svou platnost. Zde mám na mysli především Vltavskou kaskádu. To je jen námět, který ukazuje, jak je jakákoli snaha po přesném vyčíslení škod a ztrát ošidná a prakticky neproveditelná,“ říká.

Otázka je, k čemu by přesné vyčíslení škod mělo vlastně sloužit. Otázky jsou totiž dvě. Jedna zní: Kolik to stálo? A ta druhá: Kdo by to měl zaplatit? Sovětský svaz jako jeden z viníků neexistuje a čeští komunisté se k odpovědnosti nehlásí. „My jsme jiný subjekt, jsme KSČM a nemáme ani archiv Komunistické strany Československa,“ říká předseda KSČM Vojtěch Filip. Skutečností však je, že po nich nikdo žádné škody uhradit nepožadoval. „Taková žaloba by byla zajímavá, soud by ovšem musel jako předběžnou otázku posoudit, zda KSČM je nástupkyní KSČ,“ míní advokát Milan Hulík.

(MF DNES)