Leden 2011

Ne výjimka, ale euro je řešením

Luděk Niedermayer

Události posledních dnů ukazují, že rozpočtová krize, která zasáhla řadu zemí v Evropě, nemusí být u konce. Zjevně neexistuje jasná cesta, jak z krize ven, a tím méně "hezký, elegantní a spravedlivý" mechanismus, který umožní finanční trhy stabilizovat. Proto široká diskuse o tom, co krizi způsobilo a jak ji řešit, je legitimní. To ovšem neznamená, že všechny názory, které v diskusi padnou, jsou alespoň do jisté míry zdůvodněné. Nebo že je jedno, jak se k situaci země, jako je Česká republika, postaví.

Zasažené země i mechanismy, které ke krizi vedly, jsou dost odlišné. Island, se stal obětí neadekvátně velkého, špatně regulovaného a po riziku bažícího ­finančního sektoru. Naproti tomu Maďarsko se do potíží dostalo svou nepochopitelně špatnou fiskální politikou. Podobné problémy jsou v Rumunsku, notoricky známý je příběh Řecka. Situace Irska je zcela jiná. Láme mu vaz krize realitního trhu, na které růst jeho ekonomiky i bank stál. Úvahy o tom, zda následovat bude Portugalsko, Španělsko či Belgie, ukazují, že k tomu, aby se země dostala na seznam dalších obětí, stačí vysoký dluh (průměr v EU se z předkrizových 60 % dostane k 80 % HDP) nebo pomalý růst (kromě Německa, Slovenska či Švédska je kandidátů dostatek).

Na šikmou plochu se dnes může dostat skoro každý. A to bez ohledu na velikost země či kurzový režim. Pohled na data o obsluze státního dluhu ukazuje, že prakticky všechny země potřebují ke svému fungování "potravu" ve formě půjček mezi 5 a 20 % HDP ročně. Pokud "státní zvíře" nedostane prakticky denně tuto potravu, tak brzy vyschne zdroj, ze kterého stát hradí své platby věřitelům, důchodcům, zaměstnancům či dodavatelům. Ač je to k nevíře, minulá vysoká tolerance států k zadlužení dostala prakticky všechny země do stavu, kdy bez pokračující přízně finančního trhu nejsou s to dostát svým závazkům. A hloubka tohoto problému vylučuje, že se tato situace rychle změní.

Krize není však nevyhnutelná. Ani většina investorů nemá zájem dostat státy do problému. Nicméně moderní finanční svět 21. století zavedl instrumenty, které umožňují snadné spekulace na růst úroků na státní půjčky. A to je, spolu s obavou, že země nedokáží provést dostatečné reformy, motorem dnešního vývoje. Ten se proto nemusí zastavit u zemí "méně zadlužených" či "více rostoucích". A proto má snaha o vytvoření společné hráze proti riziku - i přes jistou nespravedlnost - svoji logiku.

Prostý výčet postižených zemí ukazuje, že krize má jen slabou spojitost s kurzovým režimem. Liší se však průběh krize. V Řecku robustnost eurozóny "odložila" nástup krize. K reformám tam dochází později, ale jsou o to tvrdší. Výhodou však je, že rozpočtové úspory a pokles mezd ušetří zemi například od transferu bohatství od střadatelů k dlužníkům a také vysokých úrokových sazeb pro soukromý sektor, který by jinak propad měny následoval.

Opačná situace je v případě, řekněme, hypotetické krize Velké Británie (jejíž fiskální situace je tristní, ale má štěstí na kompetentní reformní vládu). Fiskální krizi by zřejmě předznamenal pád hodnoty libry. Zdá se, že by to byla dobrá zpráva pro ekonomiku a hlavně exportéry, ale nezaměňujme při tom neřízený propad plovoucího kurzu s kompetitivní devalvací v režimu fixního kurzu. Trhy by jen těžko hádaly, kde že má oslabení libry skončit, aby ekonomika získala dostatečnou podporu. To by přineslo delší období kurzových výkyvů (pro ekonomiku nežádoucích) spolu s růstem úroků. Ten by situaci státní pokladny dále zkomplikoval.

Ovšem i řízená devalvace (tak jako v případě koruny v roce 1990) má úskalí: jednotlivé zemi by pomohla, ale díky slabosti ekonomik většiny států by rozpoutala bitvu, kdo bude mít měnu slabší. Což není dobrá vyhlídka.

Ani země s tak relativně dobrými ekonomickými čísly, jako je Česká republika, se nemůže cítit v bezpečí. Jenže co dělat? Návrh centrální banky a prezidenta požádat o trvalou výjimku z povinnosti přijmout euro jasně ukazuje, že si chceme vychutnat svůj luxus euroskepticismu. Ponechme stranou morální rovinu (připomíná to okopávání zdánlivé mrtvoly) a zvažme fakta. Ta ukazují enormní závislost naší ekonomiky na vývoji v EU (kam míří asi 85 % vývozů). To samo, bez ohledu na desítky miliard podpory, kterou prostřednictvím EU dnes ročně dostáváme, ukazuje na klíčový význam fungování volného evropského trhu pro naši zem. Volný trh by ale tlak vzájemných devalvací těžko ustál a rizikem je i to, že obdobnou, švejkovskou pozici mohou zaujmout i další státy. To by přeneslo stále vyšší váhu obrany eurozóny na Německo. A jakkoliv jeho ekonomika z existence těží, jsou zde limity, co si vláda v Berlíně může dovolit.

Pokud chceme racionálně diskutovat o pozici České republiky k euru, musí být na stole spíše otázka rychlého přijetí eura než teoretických, nic neřešících kroků typu trvalé výjimky. Struktura naší ekonomiky se totiž v čase jen málo mění, a výhody společné měny pro naši ekonomiku jsou a budou zjevné. Okamžitá snaha o zavedení eura v naší zemi by navíc znamenala jeho přijetí nejdříve v lednu 2014. Žádost o vstup do eurozóny by se řešila v době, kdy "opravy eurozóny" snad již budou hotovy. Pokud ne, stačí přihlášku nepodat.

Tento koncept, by měl ještě jednu výhodu. Pokud by trhy věřily, že nejen Estonci, ale třeba i Češi projektu věří, učinilo by to z dnešních spekulací na propady cen evropských státních dluhopisů o mnohem riskantnější sázku. A místo euroskeptické destrukce by se Česko pro jednou projevilo eurokonstruktivně.

(www.ihned.cz)