Leden 2011

Okolo horké kaše

Jiří Sobota

Spojené státy začínají plánovat, jak se zbavit astronomické zadluženosti.

Někdy může mít i suchá řeč čísel sílu dunění za obzorem. Americká vláda loni utratila 3,5 bilionu dolarů, vybrala ale pouze 2,1 bilionu. I díky tomu se letos na jaře americký státní dluh vyšplhal na 7,5 bilionu dolarů, tedy asi 53 procent amerického HDP. Na konci roku se pravděpodobně bude pohybovat okolo 63 procent HDP. Podle údajů rozpočtového výboru Kongresu by v roce 2020 měl americký federální dluh šplhat k 90 procentům HDP, Mezinárodní měnový fond má však jiná čísla a odhaduje jeho výši na zhruba sto procent hrubého domácího produktu. To ale bude teprve začátek. O dalších patnáct let později by se zadlužení americké federální vlády mělo pohupovat okolo 200 procent celé americké ekonomiky a dál křivka míří do stratosféry. Tedy samozřejmě pokud se něco radikálně nezmění. Spojené státy jsou dnes v situaci, jakou zažily naposledy v průběhu druhé světové války, kdy se jejich dluh dostal na úroveň 100 procent HDP. V posledním půlstoletí však průměr osciloval pouze zhruba okolo čtyřicetiprocentní hranice.

Na atmosféře v zemi je to znát. Strach z budoucnosti stojí z velké části za probuzením hnutí Tea Party. V diskusních pořadech je dluh hlavním tématem a je označován jako rakovina, ohrožení státní bezpečnosti, katastrofa. Američané přihlížejí, jak kontrolu nad svým ekonomickým osudem ztrácejí menší země, především mentálně blízké Irsko. Zároveň vědí, že mají stále ještě čas změnit kurz a vyhnout se nejhoršímu. Debata o tom, jak dát do pořádku státní kasu, bude nepochybně hlavním tématem americké politiky příštích let.

Americký dluh je samozřejmě jiný než irský nebo český. Spojené státy dluží ve své vlastní měně a prakticky jim tak nehrozí platební neschopnost – teoreticky si v krizové situaci mohou potřebné peníze natisknout stejně, jako před dvěma týdny „vytvořili“ nových šest set miliard dolarů v rámci „kvantitativního uvolnění 2“. To ovšem neznamená, že pro ně obrovský dluh není problém. Vláda si musí půjčit od samotných Američanů, kteří pak ale nemohou tytéž peníze použít na něco užitečnějšího – místo do výzkumu, rozjezdu nových firem, vývoje nových výrobků a podobně Američané ukládají peníze do vládních dluhopisů. Zároveň s dluhem rostou náklady na jeho správu – v roce 2020 by USA platily jen na úrocích 900 miliard ročně.

Neprobádaným rizikem je míra, v jaké dluh nakupují zahraniční věřitelé. Největším z nich je v tuto chvíli Čína, následuje Japonsko, země ropného kartelu OPEC, Rusko a Brazílie. Z výčtu je patrné, že věřitelem nemusejí být země, jimž leží na srdci úspěšná budoucnost Spojených států. Pragmaticky sice věřitelé chtějí své peníze zpět, vládní investoři ale nemusejí hrát jenom ekonomickou hru a ve vypjaté konfliktní situaci mohou závislosti USA využít třeba i za cenu vlastních ztrát. Kromě toho, jak napsal třeba ve své analýze ve čtvrtletníku National Affairs Jason Thomas z ekonomické fakulty Univerzity George Washingtona, „bylo by naivní se domnívat, že názory významných věřitelů nemají zvláštní váhu, když přijdou na pořad jednání ekonomické otázky, ale také další záležitosti, jako třeba porušování lidských práv v zahraničí“.

Ještě větším problémem je však vratkost celého režimu. Větší část dluhu je krátkodobá a musí se stále znovu refinancovat. Jestliže v roce 2009 byl celý deficit „jenom“ 1,4 bilionu dolarů, vláda musela ve skutečnosti sehnat 8,9 bilionu k tomu, aby refinancovala předchozí úvěry. Stát je tak v obrovské míře vystaven na pospas investorům a jejich důvěře. Pokud ji ztratí, což se projeví ve skokovém nárůstu úroků, může se celý mechanismus dramaticky prodražit a strhnout zemi do ekonomické katastrofy.

Právě z tohoto scénáře jde největší strach. Bývalý náměstek ministra financí Roger Altman a prezident think tanku Council on Foreign Relations Richard Haas v měsíčníku Foreign Affairs tvrdí, že Spojené státy mají v podstatě dvě možnosti: buď dobrovolně vstoupí do éry tvrdých úsporných opatření, nebo budou do úsporného režimu svrženy zvnějšku, tlakem finančních trhů. Podobně bývalý šéf Fedu Alan Greenspan předminulý týden v diskusním pořadu Meet the Press vysvětlil, že Amerika nakonec potřebná opatření přijme, „jedinou otázkou je, zda to bude dříve, než se její dluhopisy dostanou do problémů, nebo až potom“.

Pochmurná situace však není neřešitelná. Spojené státy od druhé světové války sice jen výjimečně nebyly v červených číslech (viz tabulka), americká ekonomika ale většinou rostla rychleji, takže se poměr dluhu a HDP zmenšoval. Zvláštní výjimkou je několik souvislých let vlády Billa Clintona, kdy se díky spolupráci demokratického prezidenta s republikánským Kongresem podařilo několik let držet rozpočtové přebytky.

Skutečně od desíti k pěti to s Amerikou začalo jít teprve v tomto století. Deficit a s ním dluh začal prudce stoupat v letech vlády George W. Bushe díky kombinaci série daňových úlev bez odpovídajících škrtů na výdajové straně rozpočtu, rozšíření programu Medicare o bezplatné léky a válce v Afghánistánu a Iráku. Potom uhodila finanční krize provázená záchrannými balíky, sníženými daňovými výnosy a zvýšením nákladů na dávky v nezaměstnanosti. V roce 2009, prvním roce vlády Baracka Obamy, tak schodek dosáhl amerického rekordu všech dob.

Krize je ale pouze krátkodobý problém. Skutečným nebezpečím je dlouhodobý trend, který se současnými ekonomickými problémy nemá nic společného. I kdyby Bush s Obamou seděli se založenýma rukama, dluh bude stoupat, časem dramaticky. Na vině je důchodový systém a především prudce stoupající náklady na státní zdravotní programy Medicare a Medicaid. Právě kvůli těmto trendům je výhled tak dramatický a situace vzbuzuje v samotných Spojených státech takové emoce.

Hlavolam má ale ještě další stupeň obtížnosti, nesmiřitelné ideologické souboje na politické scéně. Zatímco republikáni se časem vmanévrovali do pozice, v níž je jakékoli zvyšování daní diskvalifikujícím přešlapem, demokraté naopak odmítají škrtat v sociálním zabezpečení. Kromě toho se rozjíždí válka uvnitř samotných republikánů, pro něž byly donedávna nedotknutelné výdaje na zbrojení. S příchodem zástupců Tea Party se ale situace rychle mění – jeden z jejich nejvýznačnějších senátorů Rand Paul po zvolení nabídl demokratům právě zeštíhlení armády jako kompromis. Ekonomové, kteří do žádné politické funkce nekandidují, se přitom shodují, že situaci vyřeší pouze kombinace zvyšování daní, škrtů a podpory růstu. Slevit budou muset všichni.

Jak obtížný proces Američany čeká, napovídá první vážný pokus: ustavení Národní komise pro fiskální disciplínu a reformu, jež by měla vypracovat pracovní návrh řešení a předložit jej k projednání Kongresu. Komise měla zásadní problémy už při svém vzniku, nakonec ji proti vůli republikánů ustavil prezident direktivním výnosem. K jejímu usnesení je zapotřebí kompromisu mezi oběma stranami a americká média jsou přesvědčena, že se nakonec na ničem nedohodne.

Někteří její členové ovšem nelení, spolupředsedové Alan Simpson a Erskine Bowles předminulý týden nečekaně předložili alespoň vlastní, neoficiální návrh řešení. Oba muži našlapovali velmi opatrně. Reformy by podle nich měly být zahájeny až po roce 2012, aby se neohrozil křehký hospodářský růst. Poměr škrtů a zvyšování daní by byl 3:1 (tedy podobný tomu, jaký zvolila britská vláda), součástí návrhu je reforma daňového systému včetně zrušení mnoha oblíbených daňových odpočtů a zvýšení daně z pohonných hmot. Výdaje by se měly osekat velmi obezřetně a napříč rozpočtem. Z našeho pohledu je zajímavé, že návrh vzdává privatizaci důchodového systému a řeší jej zvyšováním věku odchodu do důchodu (ten by měl být trvale indexován vzhledem k průměrné délce života), snižováním důchodů nejbohatším skupinám a naopak mírným zvýšením příjmů nejchudších. O peníze by přišel i rozpočet na obranu, v návrhu je mimo jiné požadavek snížit o třetinu počet vojenských základen v zahraničí. Konkrétní kroky jsou ale vyjmenovány pouze jako příklady řešení, podstatou plánu je závazné ukotvení výše výdajů a příjmů na udržitelné úrovni.

I takto opatrně vybalancovaný návrh smetla neústupná křídla obou stran ze stolu. Demokraté včetně Nancy Pelosiové odmítají množství škrtů a propouštění státních zaměstnanců, republikáni kontrují, že problém rozpočtu je pouze na straně výdajů.

Návrh je však psychologickým průlomem, kdy veřejnost poprvé vidí rozsah problému i složitost řešení neprofiltrované stranickým viděním. Všichni vědí, že boj o reformu bude dlouhý a obtížný, nepochybně se stane hlavním tématem nadcházejících prezidentských voleb. Optimisté se však mohou opřít o nadějný precedens spolupráce Billa Clintona s tehdejším vůdcem republikánů v Kongresu Newtem Gingrichem v 90. letech. I když nevydržel dlouho, ukázal, že řešení existuje. Nejdříve je ale potřeba si na závažnost situace zvyknout. „Přišla chvíle vyložit návrhy na stůl, aby je Američané mohli začít pomalu přežvykovat,“ komentoval ostatně „partyzánské“ zveřejnění neoficiálního receptu jeden z jeho autorů Alan Simpson.

(Respekt, www.respekt.cz)