Leden 2011

Případ Kammerer

Marco Stella

Rozdílné představy biologů o dědičnosti se staly oporou nacistů i komunistů. Stojí za pozornost, že k výrazné změně v názorech na dědičnost dochází právě dnes. Na scénu se vracejí dlouho vysmívané teorie.

V září roku 1926 našli na cestě poblíž Schneebergu, oblíbeného výletního místa Vídeňanů, bezvládné tělo Paula Kammerera. V pravé ruce držel pistoli, kulka ale přitom vešla do hlavy nad levým uchem. Co přimělo populárního a úspěšného vědce, autora stovek odborných článků a mnoha knih, aby si vzal život? Nebo snad šlo o politickou vraždu, jak někteří tvrdili?

Motivy jeho smrti se mohou zdát nepochopitelné a bizarní. Především je tu nenápadná evropská žába a její zvláštní způsob rozmnožování. Dále hrála v celém případu roli teorie dědičnosti, kterou Kammerer zastával a kvůli níž si vysloužil nenávistné útoky. Nejpřekvapivější ale je, že ač se tato teorie stala synonymem pro nevědeckost a podvrh, dnes se, jak se zdá, vrací opět na scénu. Spolu s ní ožívají i podivné okolnosti smrti rakouského vědce.

Záhadná smrt ukončila jednu éru v dějinách teorií dědičnosti a evoluce; Kammerer byl totiž předním představitelem neolamarckismu, vývojové teorie, jež předpokládá, že jedinec předává potomkům i vlastnosti, které získá během života. Již od dob Jeana-Baptisty Lamarcka, který směru dal jméno, se tradoval příklad s dlouhým žirafím krkem. Ten žirafy získaly tak, že se jejich krátkokrcí předkové po generace natahovali stále výš ke větvím stromů. Jestliže je podobný mechanismus skutečně hnacím motorem změn, pak náhoda zůstává stranou – vývoj se vydá vždy směrem, který je výhodný pro samotný organismus. Jedinec tu hraje zásadní roli a aktivně svůj vývoj ovlivňuje.

Existovala však i představa opačná, která v obměnách vládne dodnes. Je založená především na učení embryologa Augusta Weismanna a „otce genetiky“ Gregora Mendela. Podle ní se získané vlastnosti nedědí. Jakákoli změna v dědičných vlohách organismu je velmi nepravděpodobná a zcela náhodná. Pokud k ní už dojde, bude spíše škodlivá. Změny získané během života nepřecházejí na potomky a v rodech se často objevují náhodně vlastnosti, které se již po několik generací neobjevily.

Tím, co určuje další vývoj, je v tomto případě selekce, přírodní výběr. Jedinec je tu vlastně jen dočasným shlukem vloh vrženým do prostředí, kde se buď prosadí, nebo zahyne. V této představě evoluce jde o rody, nesoucí stejné či podobné vlohy. Živá těla, jednotlivci, jsou pouhé dočasné, nepodstatné stíny. Zastánci této teorie ji rádi dokládali na příkladech významných geniálních rodin či naopak na rodinách vrahů, zlodějů, prostitutek, šílenců a degenerátů.

Představy o evoluci a dědičnosti nebyly jen záležitostí akademickou, ale především sociální a politickou – různé teorie totiž implikovaly různé vize ideální společnosti, fungující v souladu s přírodními principy, a také různé cesty, jak k ideálu dospět. A zatímco lamarckismus se díky důrazu na vliv prostředí, na pokrok, který lze řídit, stal oblíbeným nástrojem levice, druhá ze zmíněných teorií se od počátku 20. století vydala cestou, jež kromě jiného vyústila ve známá eugenická opatření třetí říše (a selekční programy v dalších evropských i mimoevropských zemích).

Kammerer byl přesvědčeným marxistou a věřil v pokrok, jehož lidstvo dosahuje pomocí vědy a techniky. Nezkoumal ovšem člověka, jeho věhlas i smrt zapříčinila záliba v obojživelnících. Ve Vídni, kde byl populární postavou a lvem salonů, se mu láskyplně přezdívalo Pán salamandrů, či dokonce Krötenküsser – líbač ropuch. Za objekt svých výzkumů si zvolil evropskou žábu ropušku starostlivou (Alytes obstetricans), která se od ostatních odlišuje především tím, že vejce neklade do vody. Sameček je po oplození, které probíhá na souši, nosí omotaná kolem zadních nohou a do vody zamíří jen proto, aby sem vypustil pulce.

Kammerer ropušky donutil trávit víc času ve vodě, a dokonce i naklást do ní vejce. Přežila to tři procenta vajec, z nichž se pak vyvinuly žáby, které na rozdíl od svých rodičů nejevily zájem pečovat o svou snůšku a navíc se dobrovolně zdržovaly ve vodě; v porovnání s rodiči byly také větší.

Časem se pak stalo něco velmi podivného. Jelikož se ropuška starostlivá páří na souši, samci nemají na rozdíl od jiných žab pářící mozoly na předních končetinách, kterými by se ve vodě přidržovali těla samičky. U žab chovaných v pozměněných podmínkách po tři generace se však tyto mozoly objevily a změnilo se i chování a vzhled těchto tvorů. Bez vlivu selekce tak Kammerer docílil během krátké doby komplexní změny organismu. „Protoplazma (…) je v našich rukou měkký vosk,“ tvrdil vědec, jehož pověst biologického mága sahala daleko za hranice Rakouska.

Když své výsledky roku 1909 poprvé publikoval, strhl lavinu reakcí. Ukázal totiž, že vlastnosti jedince nejsou pevně a navždy dány jeho dědičnými vlohami. Přicházejí naopak zvenčí, objevují se během života. Vznikají podle momentálních podmínek a bez nutnosti selekce. Takto získané vlastnosti se pak dědí, přenášejí se do další generace. Není třeba smrti statisíců, aby se jeden nadějný jedinec mohl uchytit. To vše popíralo představy velké části biologů, kteří se těmito výsledky mnohdy cítili takřka osobně dotčeni.

Po první světové válce Kammerer objížděl svět a mnohokrát veřejně prezentoval jediný preparát samečka ropušky starostlivé s vyvinutými pářícími mozoly, který přežil válku. Autenticitu preparátu potvrdily stovky špičkových odborníků, ale pak se stalo cosi podivného. V roce 1926 jeden mladý americký herpetolog zjistil, že domnělé pářící mozoly nejsou ničím jiným než pod kůži injektovaným inkoustem. Kammererova reputace byla rázem v troskách. Nařčení z podvodu navíc přišlo v době, kdy byl pozván do Moskvy, aby ve svých, ostatně i politicky důležitých experimentech pokračoval pod záštitou SSSR. Byla tedy jeho smrt skutečně politickou vraždou? Co má ropuška starostlivá společného s politikou? Ve 20. letech mnoho.

Samotný biologický pojem dědičnost je odvozen od zvyku dědění majetku a společenského statusu. Koncept dědičnosti tedy funguje jako mocná společenská metafora. Společnosti rády hledají své ospravedlnění v přírodě – a tak základní aspekt života, jako je dědičnost, nemohl zůstat mimo tento zvláštní vztah. Proto byl mezi marxisty tak oblíben právě lamarckismus. Pokud je dědičnost v přírodě určena i jinými než pouze vnitřními faktory a neřídí se pevně stanovitelnými zákony, pak i přechod majetku a společenského postavení z generace na generaci nemusí být tak zákonitým procesem, jak by se mohlo jevit!

Navíc – pokud kvality jedince nejsou dány pouze dědičností, ale z velké části vlivem prostředí, není společenské uspořádání, společenský status a vlastnictví majetku ničím přirozeným. Naopak, jestliže jsou si lidé rovni a rozdíly mezi nimi jsou dány především rozdílnými životními podmínkami, jak v některých svých nadšeně futuristických, marxismem a sociální kritikou prostoupených pracích tvrdil Paul Kammerer, bylo by jen spravedlivé poskytnout všem lidem prostředky podle jejich potřeb. Tento požadavek je o to naléhavější, že promítají-li se vnější podmínky do lidského dědičného materiálu, pak se proces vylepšování lidstva kvůli nevhodným podmínkám zpomaluje či zastavuje. Ostatně podobná doktrína usilující o vytvoření „nového sovětského člověka“ platila i v SSSR – i proto Kammerera zvali do Moskvy.

Receptů na vylepšení lidstva nabízelo 20. století celou řadu. Jeden z nejznámějších, eugenika (či jak se jí říkalo v německy mluvících zemích, rasová hygiena), nauka o plemenném vylepšování člověka, byl úzce svázán s teoriemi dědičnosti a evoluce. Poté, co byl Kammerer obviněn z podvodu a hypotéza o dědičnosti získaných vlastností upadla v nemilost, na Západě převládla tvrdě selekcionistická teorie. Vliv prostředí přestal takřka být brán v potaz. Jediné, co hrálo roli, byly dědičné vlohy, předávané v téměř nezměněné podobě. A zatímco některé rody nesou vlastnosti prospěšné, jiné dostaly do vínku škodlivé – a těm je třeba zabránit v reprodukci.

Nejdramatičtější situace nastala po roce 1933 v Německu, kde byla eugenická opatření uzákoněna. Jak ukazuje např. kniha Sheily Faith Weissové The Nazi Symbiosis: Human Genetics and Politics in the Third Reich (Nacistická symbióza: genetika člověka a politika ve Třetí říši) z roku 2010, politika a genetika byly v hitlerovském Německu úzce propojeny a obě sféry se navzájem silně ovlivňovaly. Vládnout nad všemi dědičnými toky v populaci by znamenalo mít úplnou moc nad životem a smrtí – a právě to byl cíl rasově hygienických snah Třetí říše. Řídí-li se dědičnost jasnými pravidly, je možné vývoj lidstva ovládnout a předvídat jej. Docílit zdravé, produktivní, takřka dokonalé uniformní populace lze pouze prostředky selekce.

Není náhodou, že mnoho Kammererových nesmiřitelných odpůrců podobné smýšlení nadšeně přijímalo a aktivně podporovalo. Například genetik Fritz Lenz, první profesor rasové hygieny v Německu (stal se jím roku 1923), mj. prohlásil, že až 15 procent obyvatelstva Říše je geneticky defektní, a proto je třeba je sterilizovat (počet sterilizací dosáhl podle nejstřízlivějších odhadů mezi léty 1934 a 1941 kolem 350 tisíc).

Kammererovu teorii i výsledky jeho experimentů museli zastánci rasové hygieny nutně chápat jako ohrožení vlastní vědecké integrity, ale i vlastního světonázoru. Proto, jak naznačuje Arthur Koestler ve své knize Case of the Midwife Toad (Případ ropušky starostlivé, 1971), je skutečně možné, že v případě domnělého Kammererova podvodu ve skutečnosti šlo o komplot ze strany některého z jeho „jinak politicky smýšlejících kolegů“.

Všechny záhady kolem smrti Paula Kammerera už nerozluštíme. Je však dost možné, že jeho sebevražda (pokud šlo skutečně o sebevraždu) byla mnohem více motivována politicky než vědecky. Jinak řečeno – nebýt množství jiných než čistě vědeckých významů přisuzovaných výzkumu dědičnosti, celá věc by byla pouze jednou z mnoha malicherných badatelských potyček. Kdyby ale tento slavný vědec nezemřel, možná by jeho výzkumy mnohem dříve vedly k poznatkům, ke kterým biologie dochází až poslední dobou.

Ačkoli po generace platil Kammerer za vědeckého hochštaplera a podvodníka, poslední dobou dochází k jeho částečné rehabilitaci. Zdá se být dokonce čím dál tím jasnější, že vlastnosti, které organismus získá během života, se skutečně mohou projevit na potomcích a že Kammerer mohl objevit fenomén, který je poslední dobou skloňován v mnoha souvislostech – tzv. epigenetickou dědičnost.

V roce 2009 vyšel v časopise Journal of Experimental Zoology článek biologa Alexandera O. Vargase, ve kterém autor ukazuje, že Kammererova pozorování lze vysvětlit pomocí mechanismů, které současná věda objevila a které uznává. Tajemství může spočívat v chemické modifikaci DNA, nositelky dědičnosti. Její sekvence zůstane při této modifikaci stejná, ale některé geny se mohou „vypnout“ či „zapnout“ a v tomto stavu přejít i na další generace. Jeden aspekt Kammererova experimentu, totiž skutečnost, že žáby kladly vejce do vody, v tom mohl hrát klíčovou roli: Vajíčka všech obratlovců mají ochranný obal, který však mohl být v tomto případě porušen a ihned po oplození tak mohlo dojít k tzv. demetylaci, „zapnutí“ určitých oblastí DNA. Vzhledem k tomu, že příbuzné žáby se množí ve vodě a krom jiného k jejich výbavě patří i pářící mozoly, lze předpokládat, že i rod Alytes příslušnou genetickou výbavu má, jen je za normálních okolností „vypnutá“ (metylovaná). Zvláštní vlivy okolí ji teoreticky mohly „zapnout“.

Podobné jevy vědci zaznamenali u celé řady živočichů včetně lidí. Dokonce se ukazuje, že i takové faktory, jako jsou stres, alkohol, drogy, potrava, znečištění prostředí či jen různé společenské interakce, se mohou promítnout do dalších generací, aniž by došlo k mutaci, změně struktury DNA.

Vargasův článek tedy ukazuje, že Kammerer se podvodu dopustit nemusel. Skutečně však bylo možné jednoduchou úpravou prostředí docílit u pokusných zvířat tak dalekosáhlých změn? Konečný důkaz ani více než 80 let po Kammererově smrti nemáme. K tomu by totiž bylo třeba experiment podrobně a přesně zopakovat, o což se překvapivě zatím nikdo nepokusil – mimo jiné zřejmě proto, že by to trvalo nejméně šest let, což je na současnou uspěchanou vědu příliš dlouho.

Zřejmě procházíme dobou, kdy se radikálně proměňuje náš názor na podstatu a charakter dědičnosti a evoluce. A stejně jako Paula Kammerera připravila o život malá ploška na končetině nenápadné žáby, i dnes může zdánlivá maličkost dát do pohybu procesy s dalekosáhlými důsledky. Proto než o někom řekneme, že má to či ono „v genech“, měli bychom se zamyslet nad tím, co z toho vyplývá a co vlastně za podobnými frázemi stojí. Dědičnost je nejspíš mnohem komplexnější než jen soubor jednoduchých pravidel. Ono zlidovělé „mít něco v genech“ může znamenat méně, než si myslíme.

(Respekt, www.respekt.cz)