Leden 2011

Americké novince hanebného obohacování se vyhýbati

Otto Ulč

Dosud jsem v České republice nepotkal člověka, který by si pochvaloval stav právního vědomí, respektování zákonů, solidní výkon justičního aparátu. Při hledání nápravy neuškodí rozhlédnout se v zahraničí, kdo jak si úspěšně počíná. Naléhavě doporučuji nejít dál než k Atlantiku a ani trošku se nepotřísnit kopírováním praktik za velkou louží. Po listopadu 1989 začali do naší rodné země přijíždět všelijací rádci. Podílel jsem se na přípravách otevření jedné z právnických fakult (nikoliv té plzeňské spěchám s ujištěním) a při té příležitosti se zejména snažil sabotovat asistenci amerických poradců, kteří o evropské právní tradici neměli zbla ponětí. V pražských novinách jsem se dočetl o vystoupení prominentních zámořských juristů. Na právnické fakultě UK předvedli, jak vypadá proces před porotou. „Naši právníci, advokáti i studenti práva mohli sledovat proces s vysokou právní kulturou...“ (Lidové noviny, 10. 12. 1991).

Proboha, zadržte! Pouze připouštím, že američtí právníci jsou doopravdy přesvědčeni, že jejich systém je ten zcela nejlepší (tvrdí to i slovutní profesoři jako Franklin E. Zimring z chicagské univerzity), aniž mají aspoň minimální ponětí o počínání jinde ve světě. Americký systém, s anglosaskou tradicí obyčejového práva, precedentů a značného formalismu se důkladně liší od kontinentální evropské tradice, založené na právu římském, kodexech doby napoleonské. Americký soudní proces zvaný adversarial charakterizuje nikoliv hledání pravdy, viny či neviny, ale konflikt právníků, uplatňujících všemožné – a tedy i nemožné – procedurální finesy ve prospěch klienta, jakož i k vylepšení vlastní reputace.

V kontrastu k leninskému principu, že lepší je odsoudit sto nevinných, než aby jeden viník unikl, americká právní filozofie a praxe se odebírá opačným extrémním směrem. „Nikdy se klienta neptám, zda je vinen - to mě nezajímá. Snažím se vymyslet takovou obhajobu, které by porota uvěřila,“ s pýchou v televizi prohlásil a tiskem se rovněž projevil známý newyorský advokát Ronald J. Kuby. „Není jejich povinností přispět k tomu, aby zprošťující rozsudek byl správný,“ souhlasí Stephen Gillers, profesor právní etiky. „Právníci obhajují své právo mást“ (to mislead čili lhát – titul dlouhého pojednání v The New York Times, 21. 3. 1995). Před pár roky jsem v nóbl hollywoodské restauraci obědval s jedním z bývalých obhájců Sirhana Sirhana, vraha Roberta F. Kennedyho. Obhájce snad nikoliv nemorální, ale určitě amorální, mi tehdy řekl: „Mojí povinností je udělat pro klienta cokoliv, jen abych ho z toho vysekal, i když vím, že třeba bude zas vraždit.“ Takto se ve své knize The Best Defense vyjadřuje Alan Dershowitz, přeslavná profesorská autorita na Harvardově univerzitě.

V některých státech odsuzující rozsudek poroty musí být jednomyslný. Naskýtá se tak výtečná příležitost porotce ovlivnit úplatkem či, a to častěji, hrozbou újmy členu rodiny. Nemůže pak překvapit žeň bizarních osvobozujících rozhodnutí.

Na rozdíl od Velké Británie v USA poroty fungují též v občanskoprávním soudnictví. V něm dochází k obrovskému využívání a zneužívání. Dle sdělení Nejvyššího soudu proces zásluhou dovolených procedurálních průtahů v Americe si v průměru vyžádá desetkrát víc času a mnohonásobně víc peněz než ve Velké Británii. Amerika se stala tzv. litigatious society, společností, v níž už se skoro každý soudí s každým, osobní odpovědnost se přesunula na někoho či něco jiného. Stali jsme se nation of victims – národem obětí. Jestliže kradu, jsem obětí kleptománie. Dentista, obviněný z nepříslušného osahávání pacientek, se domáhal od státu milionu dolarů jako náhrady, neboť se stal obětí fondling disease – choroby pudící ženské plemeno osahávat.

Nejvíc si ovšem lebedí právnická profese. Jen čtyři procenta obyvatel této planety jsou Američané, ale 70 procent všech právníků světa jsou rovněž Američané. Příliš harmonie ve společnosti ovšem není v jejich zájmu. K zajišťování svého vysokého životního standardu si vypomáhají všelijak. Zmíním se o dvou takových pilířích.

Tzv. contingency fee, dohoda mezi advokátem a klientem, že v případě výhry bude inkasovat svůj podíl - třetinu až polovinu, a v případě prohry to klient bude mít zadarmo. Takže klient nemůže tratit. A už se soudíme. Ve svém archivu mám tucty, snad veletucet příkladů, zmíním se jen o těchto: Beach City, Kalifornie, plavec si šel zaplavat a zranil se. Nezažaloval moře, ale přímořské město. Porota mu přiznala náhradu škody ve výši deseti milionu dolarů. V televizním dokumentárním záznamu společnosti ABC jsem sledoval, jak advokát Ken Berkowitz vehementně obhajuje správnost rozhodnutí poroty, jež přiznala jeho klientovi sedm miliónů dolarů proto, že jel za tmy na kole a vrazil do automobilu. Škodu musí hradit výrobce bicyklu - nedostatečně varoval jezdce, že za tmy není vidět, poněvadž je tma.

Druhým pilířem k podpoře takových nesmyslů je neexistence všude jinde ve světě uplatňovaného logického principu loser pays čili odpovědnosti žalobce hradit náklady procesu a výlohy protistrany v případě prohry. S nevyhnutelným ovšem dopadem, že i iniciátoři jakkoliv nesmyslných sporů mají vše gratis, nemohou prohrát a žalovaná strana nikdy nemůže vyhrát – však ji každé takové utkání stojí čas, nervy a nemalé advokátní výlohy. Například výrobce letadel Beech Aircraft během čtyř roků byl žalován 203 krát. Vždy de iure vyhrál, ale de facto prohrál, každý ten spor stál přes půl milionu dolarů.

Snaha prosadit systém loser pays, tuto potřebnou logickou nápravu, naráží na obrovský odpor. Ostře se brání American Bar Association, advokátní komora – však jde o živobytí: jakmile by žalobci byli odpovědni za svou iniciativu, tím míň žalob by bylo.

Dosud jsme se ještě zcela nevzpamatovali z ekonomického maléru, o nějž se nejvíc zasloužily finanční a investiční instituce, lačné banky, ony hedge funds (praktiky současně sázet pro i proti, v anglicko-českém slovníku překládáno jako druh termínového obchodu, zabezpečit se proti ztrátě, opatrnická politika, ohradit živým plotem) s notnou asistencí hodně pokrokových politiků, podporujících způsob života na dluh, k nákupu sídel, posléze k nezaplacení.. Bublina plaskla, její nafukovači se od způsobeného maléru rozhořčeně distancují.

Supové však nadále krouží, nyní se soustředěním na počínání žalobní, soudní, k získání pořádného profitu. Zatímco banky poskytují půjčky žadatelům s collateral - zárukou adekvátního majetku k dispozici, v těchto případech jedinou zárukou investorů je potenciál, naděje na příznivé soudní rozhodnutí: z kuloárů, kde by se údajně měla zjišťovat a prosazovat spravedlnost, učinit příležitost podobající se sázení na koníčky v Chuchli.

Podle údajů Federal Judicial Center, občansko-právní iniciativa u federálního soudu přijde v průměru na 15.000 dolarů. Případy tzv. medical malpractice (zanedbání povinné lékařské péče) populární, výnosné, stojí kolem sto tisíc dolarů. Žalobce je nemá, jeho advokát je nechce riskovat, a tak se obrátí k ochotným outsiderům, investorům, specializujícím se právě v takovém byznysu. Momentálně už dosahuje obnos, přesahující jednu miliardu USD, a ve státě New Yorku se tak angažuje víc než 250 advokátních firem. The New York Times citují (14. 11. 2010) Alana Zimmermana, zakladatele takové firmy, jménem LawFinance Group v San Francisku: „Jestliže chcete jít cestou občanské spravedlnosti, musíte mít peníze. Čím míň je peněz, tím míň bude žalobních iniciativ a také míň spravedlnosti.“ Tady to máte.

Investoři si účtují minimálně patnáctiprocentní úrok – od prvopočátku splácený nikoliv advokátem, ale jeho mnohdy tuze pak nepříjemně překvapeným klientem. (Uvedeno rozčarování ženy, která v roce 1995 v blízkosti Philadelphie v automobilovém karambolu utrpěla zranění, u soudu vyžalovala 169.125 USD, ale s dluhem investorům ve výši 221.000 USD.)

Ardec Funding, v červnu 2010 půjčil 45.000 USD (s úrokem 24 %) advokátovi na Manhattanu, reprezentujícímu rodinu, jíž se narodilo poškozené dítě. Advokát našel ochotné svědky – odborníky, aby svědčili, jak potřeboval, proces proběhl v červenci, porota odsoudila porodníka a nemocnici k zaplacení víc než půl milionu dolarů. Čili běžný, nikoliv neobvyklý případ, na rozdíl od maxižaloby jménem několika stovek dělníků, kteří se po teroristickém útoku 11. září 2001 podíleli na záchranných pracích a údajně došli k úhoně dýcháním tehdejšího tamějšího vzduchu, co byl k dispozici. Zažalována nikoliv al-Kajda či Usáma bin Ládin, ale město New York. (Nic překvapujícího, aplikovatelných precedentů nespočetně. Flint, Michigan: třicetiletá žena znásilněna, násilník nezjištěn, proto tedy zažalován vlastník domu, v němž k činu došlo, a odsouzen k zaplacení 415.000 USD. New York City: Duševně chorý Milo Stephens se už několikrát pokusil o sebevraždu. Konečně se mu téměř podařila – skočil v metru pod vlak a pozbyl jednu horní a jednu dolní končetinu. Byla mu přiznána náhrada škody ve výši 650.000, platit musí město, daňoví poplatníci.) V tomto případě, věřitelé, financovaní bankou Citigroup, dali k dispozici 35 milionů dolarů k žalobám, které ale skončily mimosoudním vyrovnáním – poskytnutím kompenzace ve výši 712,5 milionů. A věřitelé inkasovali 11 milionů.

NYT ve své podrobné zprávě (14. 11. 2010) referují o stále neukončeném případu ze Somerville v Texasu, 80 mil od Houstonu. V tomto vadnoucím městečku fungovala továrna na výrobu a zpracování (treeting wood - podrobit chemickému působení) železničních pražců, s příslušným skladištěm tak louhovaného, nasáklého dřeva. Dennis L. Krueger tam začal pracovat v roce 1974. Třicet let poté onemocněl rakovinou kůže a jeho lékař došel k názoru, že příčinou most likely (velmi pravděpodobně) bylo cosi neblahého chemického názvem creosote. Dotyčný tedy mínil žalovat: ale koho si z tamějších omezených neperspektivních možností vybrat jako cíl? S odůvodněním, že se chce dožít 101 let, vybral si prosperující, tamější končinou projíždějící vlaky železniční společnosti BNSF. Na jeho úsilí vsadili investoři, s kterými se nikdy nepotkal. To zařídil Jared R. Woodfill, advokát z Houstonu, půjčkou 3,5 milionu dolarů od Stillwater Capital Partners (hedge fund v New Yorku), s asistencí specialistů Oxbridge Financial Group, adresou tamtéž. Čilý jurista Woodfill se vydal kontaktovat 1700 obyvatel Somervillu, z nichž čtvrtina žije v bídných poměrech. Jeho iniciativa se těšila značné popularitě. Podařilo se mu získat jako spolužalobce nejen kohokoliv s jakýmkoliv nádorem, ale i obyvatele s kypícím zdravím, nicméně též s nárokem na důkladnou kompenzaci, a sice proto, že předmětná kauza negativně ovlivnila hodnotu jejich nemovitostí. „Nebýt hedge fund k dispozici, nemohl jsem se do této žaloby proti železnici pustit,“ advokát chudých připustil. Jeho úsilí se prozatím zdárně nevyvíjí. Dva procesy již prohrál, v třetím se odvolává. „Asi to nebyla ta nejlepší investice,“ posteskl si.

Takové novinky rovněž nelze doporučovat, aniž bych si ale troufal vyloučit pravděpodobnost jejich zavedení v naší rodné zemi. Od někdejšího patetického systému advokátních poraden, družstev s omezeným počtem třeba jen jednoho tuctu pracovníků v krajském městě a s jedním dojíždějícím k obsluze příslušného okresu, teď v tržních kapitalistických podmínkách se advokacie těší velikánské popularitě. Se zářivými prognózami náramných zisků se počet jejích provozovatelů zmnožil deseti či snad už i stonásobně. Máme teď před sebou realitu nejen v podobě trapného fiaska plzeňského právního učení, ale i případů až groteskní lakoty, nenažranosti, jak třeba prokázal obskurní moravský advokátek, od jedné, mně nepříliš sympatické politické strany se domáhající odměny ne v milionové, ale miliardové výši.