Leden 2011

Americký bestseller velice zatracovaný

Otto Ulč

Na čtvrtém místě tabulky The New York Times nejvíce prodávaných titulů se umístila kniha The Roots of Obama’s Rage (Kořeny Obamova hněvu, vzteku, zuřivosti), 258 stran za $27.95, vydalo konzervativně orientované nakladatelství Regnery. Knihu například vehementně zatratil i Andrew Ferguson, editor neméně konzervativního týdeníku The Weekly Standard (25. 10. 2010) v dlouhé recenzi nazvané The Root of Lunacy. Notně jsem zpozorněl: autorem proklínaného opusu totiž byl Dinesh D’Sousa, Ind v Bombaji v roce 1961 narozený, úspěšný autor, publicista, jehož The Roots of Obama´s Rage chutí cituji, obdivuji jeho odvahu též v televizních debatách u kulatého stolu vyjadřovat jakkoliv politicky nekorektní samozřejmosti. Jeho pracovištěm byly American Enterprise Institute ve Washingtonu, Hoover Institution v Kalifornii a od srpna 2010 působí jako prezident King’s College v New York City, adresou na třech poschodích Empire State Building. (Onen landmark, porovnatelný s pařížskou Eiffelovkou. Tato American Christian liberal art college má 400 studentů a 21 učitelů na plný úvazek.)

Že tento tvor by se byl najednou zbláznil, proměnil v šílence? Newt Gingrich, akademik historik, několikrát rozvedený moralista, též bývalý předseda Senátu ve Washingtonu, mediálně zviditelňovaný a netající se svými choutkami stát se příštím prezidentem země, tuto knihu velebil pro její stunning (ohromující), profound (pronikavý) insight – to nejznamenitější, co o Obamovi četl za posledních šest let (tedy v době, kdy začal pronikat do národního povědomí.) Obama a D’Souza mají ledacos společného: oba se narodili v roce 1961, jsou outsideři se zkušenostmi s životem v tzv. Třetím světě, získali vzdělání na prestižních univerzitách, jsou ženatí, mají dvě děti. Autor se ztotožňuje s všeobecně převládajícím hodnocením Obamy jako tvora velmi inteligentního, ambiciózního, neemocionálního, odtažitého, chladného, komplikovaného, záhadného: však on sám se charakterizoval jako blank screen – nepopsané plátno, prázdná obrazovka - na něž si lidé mohou promítnout svá podstatně odlišná přesvědčení. Považován za embodiment (ztělesnění) multikulturalismu.

Obama již ve věku třiceti dvou let napsal své memoáry, jež nazval Dreams of My Father, Sny mého otce, jimiž se pak syn inspiroval. O zvolení do Bílého domu sice usiloval jakožto non-racial kandidát, aniž by se byl unášel snem o společnosti barvoslepé – color blind society – tak jak bylo celoživotním usilováním Martina Luthera Kinga. Obama se stoprocentně ztotožňuje se svým údajným černošstvím, vydává se za Afro-Američana, ač syn bělošky a nepřítomného otce z Keni. Ten rodinu opustil krátce po narození dítěte, jež tatínka pak uvidělo už jen jednou. Místo tradice otroctví mezi svými prapředky, Obama vyrůstal ve středostavovském pohodlí a – na rozdíl od indického D’Souzy - chudobu, strádání nikdy nepocítil. Výtečně dovedl manipulovat ony až sadomasochistické pocity provinění v řadách liberálně orientovaných bělochů. Uvědomil si, že tak by se mohl dostat úplně na vrchol, on jako černoch, vědom si výhody své přece jen zřetelné zvláštnosti, což během volební kampaně opakovaně zdůrazňoval, s tvrzením, že je black man with the funny name – černoch s podivným, dost legračním jménem.

Leckdo neodolá svodům své fantazie. Například jeden český literát (ročník 1936), jehož ohleduplně nebudu jmenovat, rád se v Kalifornii holedbal svým bojováním proti esesákům za druhé světové války. Heroický chlapeček ve věku maximálně necelých deseti let. Obamův africký otec byl stejný ročník 1936 a dle syna se rovněž se zbraní aktivně podílel na zdolávání nacismu. Tento video záznam si občas přehraji. D’Sousa se v knize o této lahodnosti nezmiňuje. Rovněž pomlčel o jeho opakovaném tvrzení během volební kampaně, že navštíví všech 57 států Unie, ač přece i negramotové vědí, že na americké vlajce je hvězdiček jen padesát.

Ve zmíněných již memoárech, strana 9, je ale pasáž o zkušenosti mladíka Obamy, jak v kuloárech amerického velvyslanectví v Indonésii listoval v časopisu Life a v něm se dočetl o snaze černocha chemicky zbělit svou pokožku. Obamův dlouhý emocionální komentář, plný rozhořčení následuje. Jenže nic takového v Life nikdy nevyšlo. Po upozornění na takovou, řekněme, nepřesnost, autor konfabulátor se snažil poopravit - s identifikací černošské publikace Ebony. V níž se něco takového rovněž nenašlo.

Obama jako desetiletý (1971) se po čtyřech letech pobytu v Indonésii vrátil na Havajské ostrovy ke svým bělošským prarodičům. Jeho podivná, politicky tuze pokroková matka Stanley Ann Dunham v Indonésii zůstala a s druhým manželem jménem Lolo Soetoro se rozvedla, různě pak putovala v řadě asijských zemí, svého syna nenavštívila a on rovněž nebyl přítomen, když na Hawaii v roce 1995 zemřela.

D’Souza přiznává Obamovi obrovité zásluhy, že již docílil víc změn, než kdokoliv z jeho předchůdců od doby Reagana. Autor se snaží objevit, identifikovat tu jeho správnou tvář. Je to Obama I - hojič, sjednocovatel, nebo Obama II – démonizující své předchůdce, zatracující rivaly, demolující představitele bank, pojišťoven, finančních, investičních institucí? Pátrání po Obamovi III ho přivádí ke snům jeho nepřítomného otce, ekonoma, alkoholika, socialisty nedoktrinářského typu a zejména antikolonialistovi hodně protibritského zabroušení. Jedním z prvních činů syna, zasednuvšího v Bílém domě, bylo odstranění busty Winstona Churchilla, pryč s ní, zbavit se jí zasláním britské ambasádě.

Antikolonialistické předsudky vyztužoval i nedostatek vkusu, vhodné etikety: například britského premiéra Gordona Browna na oficiální návštěvě Washingtonu obdarovat kazetami nepoužitelného formátu, při jiné příležitosti obšťastnil britskou královnu iPodem s Obamovými nejznamenitějšími proslovy.

Již od velmi ranného junáckého věku Obama pokládal USA za kolos, usilující o globální nadvládu, jeho vojenskou moc za nástroj k prosazování neokolonialistických choutek. Necelé tři měsíce po nastoupení do svého vrcholného úřadu Obama se vydal na cestu do mnohých států, tam se omlouvat a kát za hříchy své země. Rovněž se ztotožňoval s názorem svého otce, že svobodný kapitalistický trh je záminkou bohatých k plundrování jejich obětí, že ekonomiku, místo neviditelné ruky trhu, má dirigovat velmi viditelná ruka federální vlády. D’Souza ho nepokládá ani za muslima a ani za zatvrzelého socialistu se ztrátou paměti, který žil v druhé polovině dvacátého století, aniž byl postřehl kolosální kolaps právě takového experimentu. Po volbách 2008 mediální posedlost, glorifikace vítěze dosahovala až groteskních hyperbol, Obama s vážnou tváří nazýván mesiášem, spasitelem planety. Nikoliv tuctový publicista Evan Thomas v kdysi solidním zdroji Newsweek: „Svým způsobem Obama stojí nad svým státem, nad světem, je to vlastně jakýsi bůh.“

V kontrastu k Obamovi, D’Souza je britskému koloniálnímu dědictví vděčný za mnohé příležitosti včetně daru anglické řeči, s níž dovede znamenitě zacházet. Například o ironii, paradoxu, jaký že dopad zanechal stín Obamova nepřítomného tatínka zploditele, se vyjádřil takto: „Považme, co to znamená. Nejmocnější stát na světě je vládnut podle představ příslušníka kmene Luo let padesátých – polygamisty, který opustil své manželky, opíjel se až do bezvědomí, pohyboval se na železných nohách (o vlastní nohy přišel amputací po automobilové srážce), soptil proti světu, že mu odepřel uskutečnění jeho antikoloniálních ambicí. A tento záletnický, opilý africký socialista teď aby rozhodoval o agendě národa prostřednictvím svého syna jako reinkarnace jeho snů. A syn to uskutečňuje, však otevřeně se přiznává, že prožívá, realizuje otcovy sny. Neviditelný otec poskytuje inspiraci a syn poslušně splňuje otcův sen. V Americe těchto dní vládne duch, přízrak.“ Notná to dost nadsázka, ale relevantní v kontextu zdejšího centrálního tématu.

Jednoznačně však odmítám autorovo nezvratné přesvědčení (strana 20), že Obama je United States born citizen, že v Americe se stoprocentně narodil, vždyť o tom vyšla noticka v novinách v Honolulu. Však takové oznámeníčko se dalo zveřejnit stejně snadno jako inzerát s nabídkou prodeje ojeté dětské koloběžky. (Nikoliv nepravděpodobná verze: Velmi těhotná matka mínila odletět k porodu domů do Honolulu, ale vzhledem k svému pokročilému stavu z přepravy byla vyloučena, slehla tedy v Mombase a pak co nejrychleji spěchala domů.)