Leden 2011

Dobré činy trestat nebo aspoň ignorovat

Otto Ulč

Text s názvem Chilské vlastenectví za americké peníze, který napsal v Klokánii u protinožců žijící našinec Paul Jacko a Neviditelný pes zviditelnil 20. října 2010, mě ponoukl k podumání a ověřování zkušenosti, jak mnohý dobrý čin bývá po zásluze trestán. Příkladem nám poslouží ony neutuchající praktiky jménem foreign aid, započaté v druhé polovině dvacátého století rozpadem kolonialismu a vznikem studené války jakožto výtečné příležitosti k vydírání dárců. Hodně let trvalo, než darující a vydíraná Amerika prokoukla šarádu všelijakých šejků a šejdířů, hrozících v případě vysychajícího rohu hojnosti přestupem na komunismus.

Na zahraniční pomoc se už utratilo nespočitatelné množství miliard dolarů a obyvatelstvo v mnoha tak obohacovaných zemích žije dnes hůře, bídněji než za kolonialismu. Netvrdím, že vyházené miliardy bídu zavinily, ale že stav věcí pramálo či vůbec nijak nevylepšily. Diktátoři převedli ukradené fondy na vlastní konta, stavěli nesmyslné prestižní projekty, mramorové paláce, dálnice odnikud nikam, a tak dlouze dále. A kritiku takového počínání ovšem rozhořčeně odmítají jakožto „nepřípustné zasahování do vnitřních záležitostí suverénního státu“.

USA poskytují zahraniční pomoc většině členů OSN. Zdaleka nejbohatěji obdarovávanými jsou Izrael a Egypt. Zatímco Izrael hlasuje proti USA jen výjimečně, Egypt - jakož i tři čtvrtiny všech ostatních příjemců – tak činí ve většině svého hlasování. Tak se třeba vyznamenává Indie, třetí nejvíc obdarovávaná země – v 84 procentech případů, stejně často jako Castrova Kuba neinkasující jediný americký haléř.

Začátkem tohoto století a tisíciletí prezident George W. Bush, víc než kdokoliv jiný na světě, se věnoval snaze na potírání pohromy AIDS devastující zejména africký kontinent. Nicméně v globálním povědomí zůstává vyvrhelem, zločincem a vrahem i na toto konto. V mnoha politicky korektních mozcích uhnízděno zůstává přesvědčení, že AIDS je přece vynález laboratoří CIA k realizaci satanských zálusků vyhubit černošské plemeno.

Patrně početnější variantou než trestání dárce je přehlédnout, ignorovat jeho blahodárný čin. O Vánocích roku 2004 tsunami v Indickém oceánu zabila rekordní počet téměř čtvrt milionů lidí. V pacifické oblasti nejvíc utrpěla provincie Aceh na indonéském ostrově Sumatra. Zásluhou nějakého vyženého příbuzenstva to tam trošku znám a krátce po této pohromě jsem se v Singapuru potkal s piloty z mateřské lodi (aircraft carier) U.S. Lincoln, kolosu s mnohatisícovou posádkou a velikánskými zásluhami na záchraně přemnoha domorodých životů. A že by jím pak někdo děkoval, vyjádřil uznání? Pokud se tak stalo, rozhodně z toho nevznikla mediální událost, že světové sdělovací zdroje by se byly obtěžovaly něco sdělovat. Stejně tomu v případě zemětřesení v pákistánské části Kašmíru, končin od ostatního světa nedosažitelných, pouze Američané se svými helikoptérami se obtěžovali tam proniknout.

V lednu 2010 v Haiti, nejubožejší republice západní hemisféry, rovněž udeřilo zemětřesení, oběti počítány ve statisících. Tradičně to byl stát bez schopnosti zaručit obyvatelstvu aspoň jakousi bezpečnost či ekonomické možnosti k přežití. Neměl a dosud nemá vlastní armádu: došlo k jejímu zrušení z důvodu zabránit nebezpečí vojenského puče. Nelze ovšem zabránit nebezpečí ohně zrušením, demobilizací sboru požárníků. V zemi asistují všemožné podpůrné organizace, dobrovolníci, misionáři, Armáda spásy. OSN vyslala ozbrojené jednotky (ony peace keeping forces), modré přilby, zejména z Brazílie, jež ale mají značné potíže svou portugalštinou se s místním obyvatelstvem domluvit.

Nyní po zemětřesení, postihnuvším odhadovanou třetinu národa, kdy stát doslova přestal fungovat, odpovědnost byla na ostatních zemích, aby se postaraly. Nejvíc se ovšem automaticky očekávalo od USA (posléze nepochybně proklínaných pro meddling – mezinárodním právem nedovolené vměšování). Američané převzali kontrolu letiště, zvládnout koordinaci s přistáváním letadel ze všemožných končin světa. Též zvládnout chaos v ulicích při distribuci potřebných zásilek, potýkat se s gigantickým úsilím zachraňovat uvězněné v sutinách, ošetřovat zraněné, pohřbívat to velikánské množství nepřeživších. Ocenil někdo tyto americké zásluhy? Pozastavil se snad někdo nad neochotou či pouze nezájmem jiných států, i těch velkých, hodně bohatých? Že třeba i musulmanové by mohli otevřít své měšce, petrodolary napěchované, ku prospěchu nevěřících psů?

Tentýž rok 2010, onen mohamedánský Pákistán zasáhly povodně takového rozsahu, že třetina země - území v rozsahu několika Českých republik - se ocitla pod vodou . Statisíce a pak již miliony ubožáků marně čekaly na pomoc, záchranu od svého pákistánského státu. Až tedy se objevili ti nenávidění Američané. (Než se mně dostane odpovědí, že se přece nelze divit - vždyť tam používají ony drones – na dálku dirigovaná letadla, jimiž zasahují a zabíjejí nevinné civilní obyvatelstvo, zejména děti a ženy, jednoznačné to porušování mezinárodního práva: lze odpovědět, že tytéž normy téhož práva vyžadují, aby každý stát zabránil vetřelcům – v tomto případě Talibanu a jednotkám al-Kájdy - proniknout na území, tam mít svou bázi, útočiště. A když se tomu , ať už z důvodu neschopnosti nebo neochoty nezabrání, oprávněna je pak druhá strana v konfliktu zasáhnout.)

Jedna smrt je tragedií, tisíce smrtí už jen statistikou. Případ třiceti tří horníků, uvězněných v kilometrové hloubce pod povrchem chilském pouště Atacama, se stal magnetem globální pozornosti, denně jsme tak byli seznamováni zprávami na televizní obrazovce. Když úsilí úspěšně vyvrcholilo, zachránci a zachránění zpívali národní hymnu, rozezněly se patriotické chorály. A mohlo se tak stát pouze zásluhou Američanů. Bez jejich iniciativy, ochoty a výloh by zcela určitě došlo k výsledku třiceti tří v hlubinách tlících mrtvol. Američanům pouze poděkoval chilský prezident Sebastian Pinera – snad mu jím prokázaná slušnost politicky příliš neublíží. Být ale zachráncem třeba Castrova Kuba, svět by byl zachvácen tornádem jásajících, děkujících, oceňujících, glorifikujících projevů obdivu a vděčnosti.

Nic takového ovšem v tomto případě. Pramálo slov a pozornosti na adresu skutečného zdroje záchrany: Brandon Fisher, majitel malé firmy Center Rock v rovněž malém městě jménem Berlin v americkém státě Pennsylvania. Jak již náš autor protinožec Jacko poznamenal, po zprávě, že chudáci chilští horníci už sedmnáct dní bez naděje hynou v hlubinách, tento samaritán kontaktoval své zaměstnance, v té době v Afghánistánu vrtající studny pro americké vojáky, aby odletěli do Chile a tam se pustili do práce. Potřebné vrtací nástroje vyrobila firma Schramm Inc., West Chester, rovněž v Pennsylvanii. Toto vše – v celkové váze 13 tun, do Chile za necelých 48 hodin dodala firma UPS. Pracovní četa firmy Layne Christensen Company z Wichita, Kansas, spolu s pobočkou Geotec Boyles Bros., se pustila do komplikovaného úsilí. Vedoucím týmu byl Jeff Hart z Denveru, stát Colorado, z Afghánistánu pro tento náročný úkol odvolaný.

Atlas Copcon Construction Mining Company z Milwaukee, stát Wisconsin, přispěla svou expertizou používání vrtacího zařízení v různých tlakových podmínkách. Aries Central California Video of Fresno, Kalifornie, vytvořila a dodala speciální kamery spuštěné do oné kilometrové hloubky k dosažení videokontaktu s uvězněnými. Zephyr Technologies, Annapolis, Maryland, poskytly cosi popsané jako remoted monitors of vital signs, jímž budou vyprošťovaní vybaveni. Inženýři z NASA navrhli a zhotovili onu „Phoenix“ buňku, v níž se zachránění, jeden za druhým, dostanou na povrch. NASA rovněž poskytovala odbornou lékařskou asistenci, speciální oblečení ke stabilizaci krevního tlaku, speciální brýle pro ochranu očí, odvyklých světlu po tak dlouho trvající temnotě.

Nepostřehl jsem, že by se kromě chilského prezidenta byl někdo jiný zmínil, ocenil nezištnou iniciativu amerických dobrovolníků. Svou mlčenlivostí vůbec nepřekvapil americký prezident Barack Hussein Obama, vždy však pohotový v roli tzv. apologizer-in-chief, omlouvat se celému světu za přemnohé údajné zločiny země, o níž dost nepřesvědčivě tvrdí, že se v ní narodil. Zejména vyniká svými omluvami islámskému světu, jehož veřejnost v ulicích jásala v reakci na zprávy o úspěšně provedeném útoku 11. září 2001.

Zahraniční pomoc ale nadále plyne i takovým směrem, k potvrzení oprávněnosti pravidla o trestání dobrých činů.