Leden 2011

Některá sdělení truchlivá, jiná příznivější

Otto Ulč

Jak dost známo, nizozemský zákonodárce Geert Wilders, tvůrce politické strany, jež se stala součástí nynější vládní koalice, byl postaven před trestní soud pro zločiny včetně neochoty omlouvat se musulmanům, své opovážlivosti odvolávat se na Winstona Churchilla a jeho přirovnání Koránu k Hitlerově Mein Kampfu. Následovníkům proroka Mohameda, jménem islámu - tohoto „náboženství míru“, neúnavně tak zdůrazňovaného - se ještě nepodařilo Wilderse zavraždit, tak jako již v jiných případech znelíbivších se opovážlivců. Zřetelná většina evropského, politicky korektně si počínajícího establishmentu ho zatracuje jako rozvratného zloducha, ale najdou se výjimky, Wilderse velebící. K takovým podivínům se jakožto částečný Evropan hlásím.

Wilders, z iniciativy příliš opatrných (i jiná, zcela nesalonní adjektiva by nepostrádala svou vhodnost) představitelů, v nejedné demokratické zemi nevítaný, přiletěl v červnu 2010 do New Yorku. Ve své přednášce k příznivcům státu Izraele se vyjádřil ve smyslu, že už snad jen Amerika zůstává poslední nadějí na přežití západní civilizace. Aspoň takový dojem jsem získal při četbě textu jeho proslovu.

Při uvážení zkušenosti, že naděje umírá zcela poslední, tomuto potenciálnímu optimistovi bych nebyl doporučil pokračovat v letu jižním směrem na bázi Guantánamo, mnohými mediálními zdroji prezentované jako inferno, mučírna v režii sadistických slouhů amerického imperialismu. Mučení hladem však neprokazováno - chovancům teroristům se servíruje strava přesně podle požadovaných náboženských halal předpisů, s dopadem, že většina jich pak trpí nadváhou. Dlí v celách vybavených kobercem, na němž pak klečí, pohrouženi v modlitbách k Alláhovi se hlavou dotýkají ve směru posvátné Mekky. Tak je označeno na zdi, kde v perfektním sterilizovaném balení je k dispozici kopie koránu, nedotknutá rukou kaffira – nevěřícího psa. Na něco takového jsou pochytaní teroristé tuze hákliví.

Při odhlédnutí od ultrapřísného veřejného mínění ve světě, médii úspěšně pokrouceného, proč asi tolik ohleduplnosti vůči mordýřům, pochytaným na bojišti? Podle předpisů mezinárodního práva jak konvenčního, tak zvykového, by si nezasloužili nic lepšího a vhodnějšího než postavit ke zdi a bez cavyků odstřelit.

Realita na Guantánamu je ale taková, že se de facto podporuje náboženský fanatismus vězňů, přesvědčení o jejich superioritě, kterou i za mřížemi dovedou projevovat – například mrštěním nashromážděných fekálií do tváře strážců, dodávajících jim stravu, halal způsobem bedlivě připravenou.

Tak se podivuje a kriticky komentuje Mark Steyn ve své úvaze BOWING TO ISLAM’S VIEW OF US (Jewish World Review, 27. 9. 2010), což by se dalo například přeložit jako podřízení, přizpůsobené názoru, co si o nás muslimové doopravdy myslí.

Tento neposlušný publicista se zabývá oněmi nejčastějšími islámskými argumenty: SENSITIVITA – RESPEKT – NÁROK NA PRIVILEGOVANÉ, ZCELA ODLIŠNÉ POSUZOVÁNÍ SLOV A ČINŮ. Čemuž se svět nevěřících kaffirů přizpůsobuje a už za docela normální považuje s breathtaking (dechberoucí) ochotou. Jakoukoliv surovost, nehoráznost odůvodnit s odkazem na první dodatek ústavy o svobodě slova a tak činit výsostně selektivním způsobem. Připomeňme si pokroková média, tak si počínající i v záležitostech neislámských, například obhajobou práva umělce, vyjádřivšího svůj talent posazením sošky Ježíše do nádoby s vlastní močí a domáhajícího se finanční podpory své hodnotné, tolik povznášející tvorby.. To vše s odkazem na ústavní záruky příslušných práv jakkoliv nepříslušného projevu.

Není známo, zda Hillary Clintonová, nyní ve funkci ministryně zahraniční věcí, obhájkyně práv žen, se někdy na mezinárodním fóru kriticky zabývala barbarským mrzačením ženských genitálií (female genital mutilation) – ona obřízka v útlocitném vyjádření - populární to praktiky v zemích islámu. Rovněž není známo, že prezident Obama se kdy kriticky vyjádřil o rovněž populárním muslimském obyčeji tzv. honor killing - zabít ženu, dceru ve vlastní rodině, z důvodů zachování cti, reputace, ohrožené nedostatkem stoprocentního respektu pro partriarchální autoritu, jakkoliv středověkého zaměření.

Přehlédnout se věru nedalo Obamovo hluboké, trapně servilní poklonění saúdskému králi, jehož policie zabránila žákyním opustit s nepokrytou hlavou školu v plamenech, takže uhořely, krutou smrtí musely zahynout. Nevím, zda nějaký potentát ve světě se odvážil obtěžoval aspoň pípnout. Nikomu nevadí standardní praxe tohoto královského režimu pálit bible. Když ale v Tennessee jakýsi pastor Jones ve farnosti s miniaturním počtem padesáti svých oveček udělal prohlášení o záměru spálit korán - jednu, možná že víc kopií – k čemuž pak beztoho nedošlo, jak stále pravidelně dochází v saúdském království s víc než tuctem milionů obyvatel, výsledkem bylo pozdvižení mezinárodního rozsahu, s obrovitým explozivním potenciálem.

Jsme zpět u reality měření nestejným metrem, jež se stala všeobecně akceptovanou normou. Jednosměrný multikulturalismus: revere islam, belittle Western civilization – jednoho si vážit, respektovat, v úctě mít, to druhé snižovat, podceňovat, nad ním už jen rezignovaně mávnout rukou. S takovým stavem myšlení jak islamistů, tak kaffirů kýžené harmonie je dosaženo. Stejně tak jako ve vtipu, dialogu z ještě sovětské doby, když na tvrzení Američana o jeho právu kritizovat prezidenta Reagana, Rus potvrdil stejné takové své právo.

Podobným způsobem uvažování se předvedl Stephen Breyer, soudce Nejvyššího soudu – nic vyššího v Americe nemáme. Tento velikán jurista zatratil onoho obskurního kazatele z Tennessee, popřel jeho právo svobody projevu – tolik zaručeného, nikterak znepochybňovaného islámským paličů křesťanských náboženských textů – s odvoláním na precedens zákazu výkřiku „Hoří!“ v divadle - z konce devatenáctého století. Tehdy, v době plynového osvětlení, hrozilo nebezpečí výbuchu, s oprávněnou obavou, že takové zvolání - provokativní, hecířské, každopádně nezodpovědné - by mohlo způsobit iracionální, obtížně zvládnutelnou paniku, což anuluje ono ústavou zaručené právo svobody projevu takto si mlít pantem s destruktivním potenciálem.

To tedy byla doba předminulého století. Nejvyšší soudce Breyer nevidí rozdíl se situací v nynějším světě, jímž proběhla zpráva, že někdo v Dánsku si troufl namalovat portrét proroka Mohameda. A že by výsledkem byla tatáž iracionální panika, zachvátivší davy v mnohých končinách, s nezvládnutelným pudem řádit, ničit, zabíjet. Dostačující záminka k pořádnému zastrašování. Leckdo se pak podivil Breyerova druhu uvažování, u něhož se jen s velkými potížemi dal vyloučit předpoklad o přece jen problematických kvalitách takto reagujících muslimů – jaksi nedostatečně svéprávných tvorů, domáhajících se nadmíry práv.

Prostořeký Steyn nám připomíná fundamemntální životní pravidlo: Odměňováním hanebného počínání, ještě víc takového se nám dostane. Geert Wilders určitě neletěl na bázi Guantánamo a rovněž neposeděl s myslitelem juristou Breyerem. Mohl se tedy vracet do chřadnoucí, podivně si počínající Evropy s menším množstvím chmur.

Mussolinimu se připisuje povzdech, že situace v Itálii je sice beznadějná, ale nikoliv vážná.

Začnu náznakem naděje, že vše dosud není zcela ztraceno, vzdor pohřebním snahám OIC (Organization of Islamic Conference), sdružující 57 islámských států, jejichž ministři zahraničnch věcí se jednou za rok sejdou kriticky hodnotit dosažené úspěchy ne pětiletky, ale desetiletky úsilí celosvětové kampaně proti údajné islamofobii, ale ve skutečnosti tažení proti západní aplikaci lidských svobod. Muslimští delegáti v OSN neutuchají v předkládání rezolucí, domáhajících se prosazení globálního zákazu jakékoliv kritiky islámu. Vycházejí z tzv. Cairo Declaration, obsahující islámský koncept svobod, tak jak je formuluje a prosazuje šaría - středověké uvažování a právní praktiky.

Příjemně překvapuje dosavadní neúspěch v OSN prosadit nehorázné novoty o kriminalizaci kritiky islámu v neislámských zemích. (U nich doma se o takové zločince sami účinně postarají.) Nelze-li dosud uspět s cílem s globální platností, zvolí se cesta z opačného konce, připomínající někdejší salámovou taktiku Nikity Sergejeviče Chruščova, krájet plátek za plátkem s použitím více či méně ohleduplných nátlaků ve zranitelných demokratických státech. Tlak islámských velvyslanců, jejich lobbistů, už uspěl v Holandsku. V lednu 2009 tamější prokurátoři oznámili, že neposlušný zákonodárce Geert Wilders, v čele hnutí proti islamizaci svého národa, bude souzen – imunita neimunita - pro spáchání zločinu insulting (hanba, urážka) muslimů a inciting (podněcování) nenávisti proti nim. Na podzim téhož roku zásluhou energicky si počínajících multikulturalistů parlament odhlasoval novelu trestního zákona na Wilderse šitou. Diana West, autorka knihy The Death of the Grown-up: How America’s Arrested Development Is Bringing Down Western Civilization, cituje vyjádření Wildersových žalobců, že „je irelevantní, jestliže se Wildersovým svědkům podaří prokázat, že jeho observations (pozorování, posuzování skutečnosti, názory) byly správné. Relevantním ale je, že byly nelegální.“ Takový druh uvažování by Stalin ze záhrobí zajisté schvaloval.

Z internetového zdroje Islamist Watch (15. 10. 2010) z informace s názvem Book Publishers’ Continued Cold Feet Over Islam se dozvídám o množících se případech „studených nohou” nakladatelů – jejich ztráty kuráže: Norský žurnalista T. Halvor Tjonn nedávno dopsal biografii Mohameda pro nakladatele Kagge v Oslu. Smlouva podepsána v lednu 2009, kniha inzerována v podzimním katalogu téhož roku, načež v červenci 2010 došlo k oznámení, že lepší bude, když se knihy ujme jiný nakladatel. Už dvě desetiletí dochází k náhlým záhadným zrušením smluvních závazků o publikaci knih s islámskou tématikou:

1989, Harper&Row tak učinil v případě autora Daniela Pipese a jeho knihy The Rushdie Affair.

2006, Looseleaf Law Publication, táž zkušenost autorky Nancy Kobrin a její knihy o psychologii sebevražedných teroristů.

2008, Random House, román Sherry Jones The Jewel of Medina o životě Mohamedovy mladé manželky, posléze přece jen vyšel u jiného nakladatele (Beaufort Books). Distributor ve Velké Británii, po záhadném požáru, který vypukl v jeho domě, si plány na další spolupráci spěšně rozmyslel.

Opatrnost matkou, pramatkou moudrosti. Prestižní nakladatelství Yale University Press se z opatrnosti natolik předposralo, že z knihy, zabývající se dánskými karikaturami, vymýtilo malovánky Mohameda, onu příčinu celosvětového povyku.

Netřeba probodávat, neposlušné hlavy uřezávat. Postačí trápit, uondávat soudní cestou takzvanou LAWFARE, finančně ublížit, existenčně zničit. Islamisté s žoky petrodolarů a v koordinaci s OIC (onou Organization of the Islamic Conference) se tak značně a nezřídka tuze úspěšně angažují. Tématikou se podrobně zabývá Lawrence A. Husick, právník s privátní praxí (obor intellectual property), též Senior Fellow u FPRI (Foreign Policy Research Institute), Center on Terrorism and Counter-Terrorism. Ve svém pojednání Islamist Lawfare: Briefs as Weapons of Mass Disruption (11.7.2020) se soustředil na zákon a soudní proces jako nástroj k umlčení a trestání svobodného projevu, kritiky radikálního islámu, terorismu a zvídání o jeho finančních zdrojích – cokoliv heretického, kacířského být postiženo žalobou s všemožným označením – libel (nactiutrhání, pomluva, hanopis), defamation (pomluva, očerňování), blasphemy (rouhání), hate speech (nenávistná řeč).

S takovým arzenálem postihnout nejen autora, ale kohokoliv v dosažitelném okolí - archiváře, výzkumníka, všemožného šťourala, vydavatele, nakladatele, distributora, knihkupce, ostatní možné prodejce.

A vybrat si správné bojiště. K takové snaze se víže označení libel tourism,což čtenáři, obeznámenému s českou politickou scénou, připomene politický turismus (v němž si například znamenitě počínal téměř nezničitelný turista poslanec Michal Kraus, až tedy do doby s fiaskem jeho kakaového safari v Ghaně.) Islámským pronásledovatelům náramně vyhovuje Velká Británie. Tamější zákony totiž vyžadují od žalované strany jakkoliv zřetelně, stoprocentně nevinné hradit obrovské (exorbitant) soudní poplatky. Připočtěme výlohy s vlastní obhajobou a vidina ožebračení, totálního bankrotu na obzoru aby oprávněně utlumila ochotu, kuráž utkávat se s tak mocnými islámskými mlýny. V známém případu v roce 2005, saúdský finančník u britského soudu žaloval v USA žijící autorku Dr. Rachel Ehrenfeld proto, že 23 výtisků její knihy o terorismu tam bylo prodáno on line. Posléze (2010) saúdský olejový baron podobně hrozil žalobou Dr. Juhdi Jasserovi, muslimskému umírněnému aktivistovi.

Většina z nás ovšem nežije na ostrovech s oprávněnou pověstí proradného Albionu. Tuto dobrou zprávu však anuluje skutečnost, že rozhodnutí tamějších soudů jsou vykonatelná ve všech členských státech Evropské unie. Poslužme si příkladem. Podle odhadu OSN (United Nations Population Fund) minimálně 5.000 žen je ročně zabito ve vlastních, téměř výlučně islámských rodinách, z důvodů neposlušnosti vůči tradici: neochota chodit se zahalenou hlavou, dávat přednost západnímu stylu oblečení, mít přátele i jiného náboženského přesvědčení, mít zájem o vyšší vzdělání, neochota souhlasit s rodiči zaranžovaným manželstvím, iniciativa zbavit se surového manžela. Majitelkou posléze uříznuté hlavy bývala Aasiya Z. Hassan, věk 37, o ni připravená v Pákistánu narozeným manželem Muzzammilem Hassanem, věk 44. Vzdělanec, dotáhl to dál a výš než většina rozených Američanů. Jejich manželství příliš nekvetlo, došlo k rozvodovému řízení. Dne 12. února 2009 Muzzammil v tradici své země, kde likvidace ženy zas tak moc neznamená, se dostavil na policejní stanici v Buffalu, státu New Yorku, s informací, kde že najdou jeho bezhlavou a mnohonásobně pobodanou manželku. Opakovaně zdůrazňoval, že podle islámského práva ona neměla právo se rozvádět a teď, když je bez hlavy, nemůže se dostat do ráje. Multikulturní ošemetnost, našlapujme tuze opatrně. Hlavní mediální zdroje pro jistotu předstíraly hluchotu a slepotu. Žádné palcové titulky o tak krvelačném počínání, jak by se určitě bylo stalo, být pachatelem křesťan, žid, mormon, buddhista. Rovněž většina funkcionářek celonárodní feministické organizace NOW (National Organization for Women) o Muzzammilově řeznickém výkonu raději mlčela. Já, grafoman jsem nemlčel a česky o tom něco publikoval, čímž jsem se podle islámských kriterií dopustil zločinu hanobení, očerňování, nenávisti rozdmychování. Nepředpokládám, že český soud by mě začal pronásledovat, ale třeba by se cítil povinen vyhovět požadavku britského soudu, jenž vynesl mně nepříznivý verdikt in absentia. Zatím bych ale zmizel do Ameriky na svou tamější trvalou adresu ve státě New Yorku, jehož zákon (Libel Terrorism Protection Act) poskytuje jakousi ochranu. Stejně tak i v jiných státech USA, zákony s inciálkou SLAPPS (Strategic Litigation Against Public Participation). Zejména potěšující bylo nedávné (19. 7. 2010), zcela jednomyslné hlasování v americkém senátu při přijetí tzv. SPEECH ACT: ten brání dopadu soudních rozhodnutí z Británie, jež by se snad svých nehorázných praktik už měla rovněž zbavit. Česká republika, pokud mohu z povzdálí pozorovat, se dosud s takovou islámskou iniciativou Lawfare nemusela vypořádávat. K čemuž si blahopřejme.

(Poznámka redakce CS-magazínu. Autor se mýlí. V souladu s EU-institutem mezinárodního zatykače by ČR musela bez jakéhokoli ověřování provinilce vyexpedovat do Velké Británie, aby se podrobil trestu uloženého soudem.)