Leden 2011

O pohřbívání civilizací a v jakém pořadí

Otto Ulč

Civilizace přicházejí a odcházejí, žádná z nich se nedočkala nesmrtelnosti. Každý chvilku tahá pilku, i když ta slastná dominantní role může trvat řadu století. Příčiny chřadnutí, úpadku a finální zániku mohou být všelijaké. V případě Mayů se to například nikdy pořádně nezjistilo. Paul Kennedy, britský historik na americké univerzitě Yale, autor díla o vzrůstu a pádu velmoci (The Rise and Fall of Great Powers), zvonil umíráčkem americké civilizaci, která si to zavinila přílišnou expanzivní lakotou - imperial overstretch – rozmáhala se, sytila víc, než byla její kapacita to vše hlcené strávit.

Kennedyův opus vyšel v roce 1987, tedy dost krátce před odborníky nepředvídaným monumentálním kolapsem bolševického impéria – té jinačí, opačné supervelmoci („Sovětský svaze, ty obře, je nám s tebou tak dobře, se Sovětským svazem na věčné časy!“ povinně jsme jásali, s dodatkem „ale ani o jeden den déle!“, mimo doslech neznámých uší.)

Teď v roce 2010 vychází mohutné (750 stran) dílo jiného historika, Iana Morrise, univerzita Stanford, na opačném konci amerického kontinentu, s poťouchlým titulem Proč Západ vládne – prozatím (Why the West Rules – For Now). Autor tvrdí, že tato civilizace s mocným vlivem za poslední dvě století, nebyla nevyhnutelná a rovněž neposkytuje záruku, že by měla i nadále setrvat. Vychází z premisy, že osud lidstva je značně ovlivněn jednak zeměpisnou realitou, jednak jeho schopností reagovat na významné problémy, bolehlavy – klimatické změny, hladomor, migrace, pohyb obyvatelstva, onemocnění, epidemie, pandemie (například AIDS v prosperující Botswaně) – takovíto jezdci, přízraci apokalypsy. A lidstvo líné a lakotné, bažící po zisku bez rizika, se pak potácí bez pořádných představ, co racionálního by se mělo udělat.

Autor se je značně ovlivněn prizmatem soutěžení, rivality, konfliktu mezi západním a východním světem, skutečností, že Angličané se v roce 1842 vydali proti proudu čínské řeky Jang-ci a nikoliv že by Číňané brázdili vody Temže. Že daleko víc lidí ve východních zemí je schopno domluvit se anglicky, než je tomu naopak, že by na Západě mnoho domorodců dovedlo švitořit mandarínskou čínštinou.

Na mysl nám okamžitě přijde průmyslová revoluce, v 18. století započaté především zásluhou britských inženýrů. Jenže v té době Čína přece ovládala technologii, měla svůj průmysl už i v předchozích dobách, měla k dispozici rekordní množství pilných inteligentních pracovníků. Morris předvídá, že během tohoto století převaha Západu pomine, pohřbena bude.

Rekordní růst Číny pokračuje rok co rok, export bují, obchodní bilance stále ve velkém plusu, čínský elektronický koncern Lenovo odkoupil od amerického giganta I.B.M. málo prosperující výrobní odvětví osobních kompjútrů. Čína se stala největším výrobcem automobilů na světě, předběhla průmyslovou velmoc Japonsko. Čínským exportem zavalené státy si stěžují na záměrně manipulovanou disproporci výměnného kurzu tamější měny, tak poškozujícího zahraniční konkurenci. Ale i bez takového nekalého zásahu státu skutečnost je taková, že čínské továrny v porovnání s americkými vyrobí zboží za necelou jednu čtvrtinu ceny. Čína je už největším věřitelem Ameriky, držitelem jejích vládních dlužních úpisů v kolosální výši 800 miliard dolarů, což vlastně znamená mít moc nad životem a smrtí americké ekonomiky. Rozsah čínské ekonomiky ale dosud nedosahuje ani jedné třetiny ekonomiky americké a v porovnání výkonu dle GDP (Gross Domestic Product) per capita Čína dosahuje pouze 14 procent toho amerického.Kdyby se dluhopisů náhle zbavila, postarala by se o vzájemnou katastrofu, třeba i o obdobu nové studené války. Čína je ale stále značně pozadu, když měřeno všemožnými metry jako jsou například vynalézavost, inovace a schopnost je bez zbytečných průtahů využít.

Zejména z britských zdrojů se lze dozvídat o velebení současnosti a ještě víc o předpokládné budoucnosti Indie – jejich někdejší koloniální perly. Její hospodářský rozmach se valí vpřed větším tempem, než je tomu v Číně s její ekonomikou čtyřikrát mohutnější, než je ta indická. Předpověď: po dobu příštího čtvrt století Indie poroste nejznamenitěji.

V sedmdesátých letech jsem tam pobyl dva měsíce se skupinou vědátorů, ponořených do problémů probíhajícího, též klopýtajícího budování. Tehdy Indie měla něco málo přes půl miliardy obyvatelstva. (Vybavuje se mi setkání s Indírou Gándhíovou, tehdejší předsedkyní vlády, v její kanceláři – kde za okny v blízkých zahradách posléze došlo k jejímu zavraždění. Na naši otázku o celkovém počtu indického národa měla potíže i s přibližným odhadem. Nynější odhad: 1,3 miliardy.)

Optimisté uvádějí dva hlavní důvody rostoucí převahy Indie nad Čínou. Jedním důvodem je demografie. Na rozdíl od Číny, obtížně se potýkající s dopadem politiky jednoho dítěte, již ale nadále prosazuje, Indie má značnou zásobu mladých lidí v produktivním věku, s daleko příznivějším tzv. dependency ratio – v procentuálním porovnání s dětmi a pracovně neaktivními seniory. Do roku 2020 se v Indii zvýší počet mladých sil o 136, kdežto v Číně o pouhých 23 milionů. Přibývá pracovníků, jakož i analfabetů: z celkového počtu je 40 % negramotných a dalších 40 % nedokončí základní vzdělání. Druhým důvodem je politický systém. Demokracie je sice častou brzdou v rozvoji, v podmínkách komplikovaného dohadování, jež může trvat věčnost, na rozdíl od autokratické Číny, kde vládnoucí strana může poručit a tím rozhodnuto je. Však stačí porovnat brilantní průběh olympijských her 2008 s indickým chaosem při šampionátu zemí Commonwealthu 2010. Však proto čínskému modelu dávají přednost i mnozí ekonomové – demokraté.

V Číně stát diriguje pokrok, kdežto v nezřídka neduživě si počínající indické federaci tuto roli zastává privátní sektor, 45 milionů soukromých podnikatelů, pionýrů, s nezřídka originálními nápady (například výroba voice-activated washing machines, pračky, jejichž obsluhu svým hlasem zastane negramotné služebnictvo). Prioritou hospodářského počínání není export, ale místní trh, domácí spotřeba, automobily Tata za 2000 a laptopy za 35 dolarů. Individualističtí kapitalisté v podmínkách bez cenzury vymyslí víc užitečností, než je tomu v Číně, nyní ve světě proslulé svým nepříliš legálním kopírováním výsledků jiných mozků.

Kolonialismus obdařil Indii výtečným dědictvím – angličtinou, jedním z úředních jazyků tam ve federaci 28 států a mezinárodním dorozumívacím nástrojem ve světě obchodu, peněžnictví, techniky, pokroku vůbec. Je též vítaným zaměstnavatelem, poskytujícím servis do všemožných končin světa. Dojde k automobilovému karambolu v Americe a nudnou automatickou proceduru s pojištěním bude přeživší s velkou pravděpodobností telefonicky vyřizovat s někým v Indii.

Indie odbourává všemožné bariéry - potřebu licencí, povolení na každou pitomost. (Ve státě Gužarátu jsem zabažil po alkoholu, což si vyžádalo cestu na příslušný vládní úřad, kde mi byl vystaven speciální pas alkoholika. Do pasu pak vepsáno, co kdy v jakém množství jsem koupil.) Na straně nadále minusové: procedury při přejíždění hranic oněch 28 států federace bývá někdy komplikovanější, než při cestě někam do zahraničí. Stav silnic v Indii (na rozdíl od Číny) je nadále vesměs mizerný až katastrofální. Úděsné dopravní zácpy v městských oblastech. Korupce nadále obrovská. Dřív oficiálové včetně pánů ministrů si řekli o úplatky, teď již vymáhají podíl na vlastnictví firem žadatelů. Zajímalo by mě, zda k tak neblahému vývoji již rovněž došlo v naší rodné zemi. Každopádně nejsme postiženi indickou politickou nepříjemností: z celkového počtu 588 regionů v zemi jich 200 trápí maoističtí povstalci, tzv. Naxalites, s mnohým násilím a zabíjením. Je prý daleko snazší se domlouvat v Číně než v chaotické Indii. Jenže ta má obrovskou výhodu, že může dosáhnout výměnu vlády bez revoluce. Třeba se ale něco podobného v Číně může povést zásluhou přece jen se vyvíjející jedné vládnoucí strany. Pak se v takové inventuře vyznejte a vyberte.

Jak rychle či pomalu se Čína bude zbavovat zbytků totalitního krunýře? Občas se odvážně ozvou nejen disidenti, s tak zajištěným mnohaletým pobytem za mřížemi. Například tak učinil Qiu Xiao, prezident státem vlastněné banky. Ve svém slavnostním projevu ke graduantům na univezitě Tsinghua se pustil do navýsost ošidného tématu a iniciativy – s výzvou, aby usilovali o dosažení „všeobecných hodnot“ (universal values), jako je osobní svoboda a demokracie. Čímž došlo k rozžehnutí mohutné delikátní debaty, filozofické disputaci o existenci nějakých všeobecných hodnot. Zda vláda má sloužit lidem, šťastnými je činit, nebo že lidi jsou od toho, aby poslouchali stát, k dosažení všeobecného blaha. Konzervativci vyrukovali s tvrzením, že ony universal values jsou promyšlený plán, jak podvrátit autoritu vlády, strany, a tím též přiznat převahu politického způsobu vládnutí západních imperialistů. Konzervativcům na pomoc přispěchal Deník lidu,. místní verze našeho někdejšího Rudého práva, se zdůrazňováním potřeby pevně se držet, nadále prosazovat „socialismus s čínskými vlastnostmi“ – i když takové vlastnosti přetvářejí socialismus k nepoznání, leckdo by třeba dodal.

Spor se ještě důkladněji rozohnil v prosinci 2008 – v době ještě před naší plavbou, když stovky intelektuálů a disidentů, momentálně nevězněných, podepsali manifest zvaný Charta 08, na obranu oněch všeobecných práv. Hlavní organizátor Liu Xiaobo obdržel trest jedenáctiletého pobytu v kriminále, dopadl značně hůř než náš Ludvík Vaculík s někdejší iniciativou 2000 slov, jež pak dala do pohybu nemenší počet bratrských invazních tanků.

Konzervativci jako svůj hlavní triumf zdůrazňují nejen hospodářské úspěchy země, zejména v porovnání s mizerií v jiných částech světa, ale odvolávají se i na Konfucia – onen vzor, model tradičních, tuze nepokrokových hodnot. Bylo by obtížné představit si důkladnější ideologický kotrmelec. Strana uspořádala velikánské oslavy výročí 2561. narozenin Konfucia, obhájce, prosazovatele harmonie, poslušnosti, respektu k autoritě, v kontrastu s posedlostí individualistických práv v dekadentních západních zemích.

Liberálové reformátoři míní spoléhat na podporu nynějšího premiéra Wen Jia Bao, jeho údajné sympatie pro koncept všeobecných práv, hodnot za jakéhokoliv politického počasí. Konzervativcům největší podporou je viceprezident Xi Jin Ping, jenž se má v roce 2012 stát prvním tajemníkem vládnoucí strany a rok poté i prezidentem čínského státu. V říjnu 2010 onen na jedenáct roků uvězněný disident Liu Xiaobo se ze své kobky zasloužil o obrovitou ztrátu tváře vlády a strany. V Norsku ho totiž in absentia učinili laureátem Nobelovy ceny míru, po níž oficiální čínský establishment tolik bažil a nyní se tuze rozběsnil. Teď tedy za mřížemi mají laureáta, též obdařeného milionovou dolarovou, nezdanitelnou pomlázkou. Jak si ji asi nyní, za notné pozornosti světových medií, užije? Kdoví, co se příště může rozsypat podle sovětského vzoru. Jedinou jistotou může být předpoklad, že blízká budoucnost nebude bez zajímavosti.

Tuto stať, jež by si třeba zasloužila zpřesňující titulek Další dosažený krok k sebedestrukci, započnu vzpomínkou na podivný zážitek. K němu jsem se začátkem sedmdesátých let za volantem hnal Evropou, od řeckých břehů disharmonickým Balkánem, dosud nerozkulačenou Titovou Jugoslávií, severní Itálií, do Francie a přes Pyreneje do jižního Španělska, lodí se přepravit do Maroka a odspěchat do Rabatu v roli svědka na svatbě své bývalé žákyně (posléze manželky pedagoga působícího v Chile v univerzitním městě Concepcion, po pádu Allendeho režimu přesun do Kanady, do Montrealu v roli soudkyně s imigrační agendou). Narodila se v Damašku v Sýrii, kde její otec, původním povoláním lékař, se stal prezidentem země a po jednom z převratů spěšně doúřadoval na popravišti. Přeživším rodinným příslušníkům bylo dovoleno emigrovat, zvolili Maroko, saúdský král vdovu zaopatřil štědrou penzí. Tam jsem tedy dojel, seznamovat se s mohamedánským prostředím, počínáním, mentalitou.

K předsvatebnímu pohovoru se dostavili dva mulláhové či dokonce imámové, v poněkud páchnoucích sutanách. Začali se domáhat inspekce všelijakých písemností včetně úmrtního listu popraveného tatínka prezidenta. S notnými potížemi se podařilo aromatické návštěvníky přimět k pochopení, že požadovaný certifikát rodina nikdy neobdržela, nicméně důkaz je snadno dosažitelný pouhým nahlédnutím do encyklopedie, též ve školních učebnicích se lze dočíst.

Velebníčky jsme ale ukonejšili jen částečně. Domáhali se předvedení šesti svědků, kteří budou přísahat – ovšemže křivě přísahat - o své přítomnosti při exekuci. Což si ovšem vyžádá odklad uskutečnění matrimoniálního obřadu. Tehdy jsem rodině radil, aby pro jistotu přivedli lhářů tucet, což ale neudělali. Bohužel. Imámové při příští návštěvě skutečně shledali nedostatečným onen počet jimi původně požadovaných křivopřísežníků. Další odklad svatební. A já jsem neurotik, netrpělivost sama, jen s obtížemi snáším pětiminutová zpoždění. Dodatečně mi došlo, že jakožto kaffir – nevěřící pes, bych nejspíš vůbec jako svatební svědek nemohl fungovat, musel byl se stát musulmanem.

Spěšně tedy sednout k volantu a hupky z Rabatu pryč. Fez, Tetouan, Ceuta, tam s vozem na loď, vbrzku v dohledu Gibraltar, konečná stanice Algeciras. Sláva, zpět v bezpečí Evropy, kolébce naší náramné civilizace. Jenže ta teď tam má padesát čtyři milionů trvale sídlících a nezřídka si nevřele počínajících následovníků Alláha.

Evropa nyní dost k nepoznání – však postačí se vydat na turistickou procházku. Pár kroků od vyhledávaných historických památek se vstoupí do jiného, jakéhosi paralelního světa, kde žena si netroufne vyjít na ulici s nezabalenou hlavou. Muslimská ghetta ovládaná náboženskými fanatiky. Ekonomické aktivity k nespatření, stejně jako snaha o asimilaci do (prozatím) většinové společnosti. Průzkumem mínění se zjistilo, že ve Francii polovina muslimů se netají svou primární loajalitou vůči islámu a nikoliv k nové adoptivní vlasti. Tam pod onou trikolorou třetina respondentů vyjádřila své sympatie se sebevražedně si počínajícími teroristy. Ve Velké Británii rovněž třetina se hlásí k ideálu jednotné vlády kalifátu nad celičkým světem.

Přibývá rekordní počet jak mešit, tak i věřících, zásluhou mohutné rozmnožovací výkonnosti islamistů. V mnohých městech muslimská mládež už je tam většinou. Nejpopulárnějším se stalo jméno Mohamed. Přívrženci islámu vynikají nejen svým počtem, ale i důrazem na vlastní sensitivity – citlivosti, háklivosti, jakož i domáhání se respektu – trumfy to k nepřebití, v přemnoha podobách. Například požadavky o státním uznání jejich náboženských svátků, závazných pro celý národ. Ve Francii se učitelům doporučuje, aby se žactvu nezmiňovali o autorech, na něž sensitivní muslimové jsou alergičtí (Voltaire, Diderot například). Z těchže důvodů nejen ve Francii se vyhýbat jakékoliv zmínce o holocaustu.

Zalistováním ve scénáři katastrof, při porovnávání ponurých alternativ, prognóza Bernharda Lewise, profesora na univerzitě v Princetonu, považovaného za znamenitého znalce muslimského světa, jeho mentality, kapacity, ambicí, mi připadá být ta nejpravděpodobnější: koncem tohoto století většina Evropy bude muslimská a původní křesťanská hodnotná civilizace pohřbena bude.

Agresivní sebevědomí početně mohutnící menšiny v kontrastu s pateticky ochablou ochotou většiny původních Evropanů se vůbec ozvat. Dopad dědictví Chamberlainova druhu uvažování je už ke spatření v obrovských obludných dimenzích.

Nejen usmiřovačky, jednostranné ústupky, racionalizace, směšně nerealistické presumpce neškodných úmyslů parazitujících vetřelců, kteří se netají svou dychtivostí naivnímu dekadentnímu Západu podříznout krk. Evropy nejen využít, zneužít, její demokracií pohrdat, její pohřbívání uspíšit.

Liberální média poskytují značně prostoru imámům, fanatickým duchovním se spoustou potomků, rodinných příslušníků, žijících, tyjících z finančních podpor státu, který ve jménu demokratické ultratolerance je na svém území trpí, místo aby je bez velkých cirátů vykopl, k odklopýtání jejich původním směrem. Zásluhou britské televize nejednou vídáme hloučky nasupené, zlověstně se tvářící i počínající islámské mládeže, v rukou plakáty s jednoznačnými hrozbami, požadavky jako ZABÍT KAŽDÉHO, KDO URAZÍ ISLÁM, UŘÍZNOUT HLAVU KAŽDÉMU, KDO ISLÁM URAZÍ, ISLÁM BUDE VLÁDNOUT CELÉMU SVĚTU, PRYČ DO PEKLA SE SVOBODOU. Postřehnout se dá i občasné bažení ve verších jako EUROPE YOU PAY, DEMOLITION IS ON ITS WAY nebo EUROPE IS THE CANCER, ISLAM IS THE ANSWER. Mně se ale zdaleka nejvíc zalíbil jen zdánlivě matoucí nápis DEATH TO ALL JUICE! - doslova Smrt všem šťávám! Dotyčný krvežíznivý student demonstrant zřejmě měl pravopisné potíže s odlišením od JEWS, stejně znějících židovských nepřátel.

Demokratické státy ovšem respektují demokratická práva svých tuze nedemokratických nepřátel. Jsme svědky dobrovolného si nasazování chomoutu, navlékání svěrací kazajky, s předstíráním či dokonce autentickým dojmem, přesvědčením, že nic takového se přece neděje. Morbus Chamberlaini již v pokročilém stádiu (jako třeba v případě syfilitidy), další dosažený pokrok směrem k sebedestrukci, zposlušnění dosavadní původní většiny národa, jenž se stává sebecenzorem, vlastním drábem.

V Chamberlainově mnichovské době 1938, tehdejší mírotvůrci se nesnažili nesouhlasící realisty zlikvidovat hrozbou trestního postihu, nastrkat sýčky do klece kriminálů. Nynější politicky korektní doba ale vyžaduje říznější řešení. Nejen přehlížet, promíjet, omlouvat slova a činy svých nepřátel, ale pořádně zatočit s nemnohými opovážlivci – dosud se ještě občas najdou – kteří odmítají kapitulovat, stále s kuráží se ozvat proti skutečnému stavu dost již sebevražedné reality.

Jako zcela první na mysl přijde GEERT WILDERS, zákonodárce mladistvého zjevu, se záviděníhodnou blond hřívou, člen nizozemského parlamentu, tvůrce politické strany Freedom Party, momentálně trestně stíhaný pro spáchání zločinu podněcování k rasové nenávisti. Významný americký vědec Daniel Pipes se o Wildersovi vyjádřil jako o „nejvýznamnějším žijícím Evropanovi“. K takovému hodnocení se milerád připojuji.

Naprostá většina evropských medií se vyjadřuje hodně jinak. Zpravidka solidní informativní zdroj The Economist, v celostránkovém hodnocení s názvem A False prophet (9. 10. 2010) jaksi mrzutě tomuto falešnému prorokovi přiznává jeho šikovnost, že pak je obtížné prokázat jeho reakční rasistické, pronacistické ledví. On totiž útočí jen na islám a nikoliv na cizince, výlučně se zabývá tématem svobody a nikoliv rasy, a rovněž je jaksi obtížné obvinit z antisemitismu tohoto velmi důsledného obhájce Izraele.

Na jiném místě (str. 72) téhož vydání o tomto zloduchovi, zakladateli údajně extrémistické (far-right) politické strany, jež teď po nedávných, pro ni úspěšných volbách se stala součástí vládní koalice, se píše, že předložil a prosadil změny jako třeba zákaz muslimskou škraboškou si halit tvář na veřejnosti, omezení imigrace cestou na dálku zaranžovaných manželství, změnu finanční podpory jazykových kurzů pro nové přistěhovalce v pouhé půjčky, a neúspěch u těchto zkoušek bude dostatečným důvodem odmítnout povolení k trvalému pobytu.

Takové Wildersovy iniciativy na mne věru nedělají dojem počínání extrémistického destruktivního maniaka. Nicméně tomuto zákonodárci demokratického Holandska, člena Evropské unie, byl odepřen vstup na území Velké Británie, člena téhož společenství. Prahu sice směl navštívit a rád bych se mýlil předpokladem, že všichni vládní činitelé se mu opatrně zbaběle vyhnuli.

V USA rovněž nebyl přijat v Bílém domě, aniž by však byl dychtil dostat se takové přízně. Mám tu před sebou transkript jeho přednášky v New Yorku (červen 2010, proizraelská Alliance of Patriots ). Troufl se zmínit o ošidnostech, jako například o nekritizovatelnosti proroka Mohameda, nezřídka prezentovaného jako kombinace Gándhího a Matky Terezy, ač v skutečnosti to byl masovy vrah, warlord, pedophile, prznitel chlapečků. Islám, což doslova znamená podřízení (submission) Wilders nepokládá za náboženství – natož náboženství míru, jak tuze bývá zdůrazňováno - ale za kult, politickou totalitní ideologii, s detailními pravidly veškerého počínání, diktující každý aspekt života. Čili něco zásadně neslučitelného se svobodou, s demokracií. Však Winston Churchill charakterizoval islám jako nejvíc zpátečnický – (the most retrograde one in the world). A korán přirovnal k Hitlerově Mein Kampfu.

Wilderse se dosud nepodařilo zavraždit, prozatím ještě žije, ač se musí skrývat, aby unikl osudu předchozího politika, který se znelíbil ( 2002, Pim Fortain) a rovněž tak znelíbeného filmaře Theo van Gogha (2004). Jestliže v Amsterodamu odsoudí Wilderse, za jeho opovážlivost zmínit se o Churchillově někdejšímu přirovnání koránu k Hitlerově opusu, dostane se teď soudu pochvaly od Usámy bin Ládina z jeho jeskyně na neznámé adrese? Byl by se kdy mohl konat soud s původním provinilcem Winstonem, byla by představitelná Adolfova pochvala?

Frivolní, poťouchlé, surrealistické otázky v teď tak vážné době. Máme ale k dispozici precedenty. Kácení civilizací přece dovedou doprovázet všelijaké podivnosti – pád Říma nám může posloužit nejedním absurdnem.