Únor 2011

Kam se valí lavina aneb Svoboda versus nezávislost

Luděk Frýbort

„Naše neštěstí začalo zánikem starého Rakouska.“ (Dr. Emil Hácha)

Listuji tak časopisy, co mi je posílají dobří lidé ze staré vlasti, a koukejme, málem bych přehlédl drobný odstaveček. Dozvídám se z něj, že byl někdy v listopadu oslaven Den válečných veteránů, během nějž se, jak text praví, „vzpomínalo na památku těch, kteří ve dvou světových válkách položili životy za současnou svobodu…“ Elegantněji by se sice dalo napsat, že se vzpomínalo něčí památky, ale taková už je současná novinářská čeština, zlajdáčtělá až k pláči.

Ale o to mi teď tolik nejde, spíš o tu svobodu, co o ní byla řeč. Nemýlíme se trochu, užívajíce tohoto substantiva pro dva velmi rozdílné jevy? V druhé světové válce se o boji za svobodu dá mluvit; vedla se proti nacistickému režimu, který s osobní – osobní, zdůrazňuji - svobodou opravdu zacházel velice škaredě, i když si lze myslet svoje o tom, čeho se nakonec dosáhlo. Výměnu nacistického Lucifera za komunistického Belzebuba bych triumfem svobody věru nenazýval; ono i na té současné svobodě, co se o ní s takovou samozřejmostí zmiňuje dotčený odstaveček, by se daly, že ano, najít všelijaké chlupy.

Jiné je to v případě první světové války. Shora uvedený citát sice neupřesňuje, kterého druhu bojovníků se týkaly oslavy Dne veteránů – připomeňme si, že na frontách první světové války bojovalo kolem 70.000 legionářů a na druhé straně střetu zhruba dvacetinásobek českých mužů, vytrvavších až do posledka pod prapory císařskými – ale dejme tomu, že se vzpomínalo památky a zásluh legionářů, jak je u nás boji za svobodu vesměs rozuměno. To se nám ovšem do té slávy vloudila chybička. Buďme přesní: řečení legionáři bojovali za státní nezávislost, nikoli za svobodu. Té měl český člověk v rakouském mocnářství dost, pravděpodobně víc, než kolik mu jí později nadělila samostatnost. Ostatně si můžeme vzpomenout, jak po většinu svého trvání vypadala.

Abychom si snad srovnali pojmy, než se po té koleji pustíme dál. Je svoboda osobní, spočívající v možnosti každého občana rozhodovat v co nejvyšší míře o sobě samém až k bodu, v němž by se jeho svoboda střetla se svobodami jiných. Je zadruhé něco jako svoboda veřejná; musí-li se občan bát vystrčit hlavu z baráku, aby ho přes ni nevzal cihlou některý volně pobíhající a všemi lidskými právy vybavený darebák, vypadá to s jeho svobodou nahnutě, i kdyby ji stokrát měl zákonem zaručenou a v ústavě zlatým písmem zapsanou. A je též nezávislost toho či onoho státu, kterýžto jev nazývat svobodou je vysvědčením buď z povrchnosti, nebo z vypočítavosti. Sledujme pozorněji, jaká řeč splývá z medových úst: pakli některý politik a otec vlasti zove svobodou prapory, hymny, hraniční patníky a jiné podobné zboží, může jít o osobu myšlenkově mělkou, jak už politici bývají. Ne-li, tažme se, jaký neřád asi chce tou slávou přikrýt, jaký kus občanovy osobní svobody odkrouhnout.

Zanechme jásání, není příliš nad čím. Nakynul svět od legionářských časů o dobrou stovku všelijakých nezávislostí, českou v to čítaje, aniž se stal o chlup lepším, natož bezpečnějším. Suverenita není nic samospasitelného; je to jen poslední tah štětce na obrazu společnosti, dospěvší k co nejvyšší míře osobní svobody každého občana. Není-li tento požadavek naplněn, bylo by vhodnější prapor nezávislosti opatrně sbalit, ošetřit práškem proti molům, uložit jej v muzeu a poohlédnout se po nějakém vlídném místodržícím. Netřeba omdlévat hrůzou z takového pomyšlení; je v Evropě dostatek národů a národnostních skupin vlastního státu nemajících a prapory nezávislosti nemávajících (za příklad uveďme namátkou Frízy v Nizozemsku a Německu, Švédy ve Finsku, Walesany v Británii), a přitom nepochybně svobodných; já aspoň, znaje z vlastní zkušenosti obojí jmenovanou odrůdu lidstva, bych věru dal přednost životu finského Švéda před osudem dejme tomu Barmánce, jakkoli mu nad hlavou vlaje prapor papalášské nezávislosti. Naopak domáhá-li se která menšina příliš divoce údajné svobody nedbajíc svobody jiných – za příklad mohou posloužit španělští Baskové – lze tušit, že malér je nedaleko, pakli už dávno nenastal. I není to tak jednoduché s rovnicí: nezávislost = svoboda.

Čím jsem starší, tím méně je mi zjevné, co vlastně nám naši bojovníci za svobodu vybojovali. Měl jsem nedávno příležitost navštívit brněnské Muzeum českého a slovenského exilu (opravdu, existuje takové muzeum) a zhlédnout jeho s láskou a péčí sestavené exponáty. První odboj, druhý odboj, třetí odboj, byť i posléze jmenovaný pořád ještě nechce jít pod nos mnoha vlastencům českým, první exil, druhý exil, třetí exil, tadyhle zákopy, na zteč se řítící legionáři, jinde zase kriminály a urválkovské soudy, osvoboditelé takoví i onací, fotografie exulantů, proudících jednou z Hitlerova Německa do Čech, podruhé z Gottwaldových Čech do Německa, potřetí smutné zástupy vyhnanců pro změnu zase sudetských… až na samém konci posledního sálu visel od stropu žlutý prapor s císařskou orlicí a s číslem regimentu maršálka J. J. V. Radeckého z Radče. „Koukněte se,“ povídám řediteli zmíněného muzea, „tohle kdyby nám bývalo zůstalo, mohli jsme si ušetřit všechny tři odboje i všechny tři exily, můj vlastní v to čítaje.“ Přisvědčil souhlasně a zasmušile, no, aspoň nejsem takový kacíř jen já sám. Věru, těžkou zodpovědnost na sebe vzali ti, kdož dali do pohybu lavinu domnělé svobody, neuváživše, kam až se může dovalit, co s sebou strhnout a co všechno zničit, mimo jiné i svobodu milionů lidí. Svobodu osobní, a tudíž skutečnou. Nevedlo se jí nijak špatně za císaře pána, a ještě se lavina nedovalila.

Ale aspoň že takový názor mohu už dnes vyslovit a riskuji pouze to, že s ním zůstanu v menšině. Že se do mě oboří ti, kteří nechápajíce přesně význam pojmu „svoboda“ se domnívají, že jí je učiněno zadost vyvěšením praporu samostatnosti. A možná, že ani ta menšina není tak menšinová, jak vypadá z pozice osamělého pozorovatele, jenž během svého dosti už dlouhého života všelicos zažil v zemích Koruny české a nezdá se mu, že by linie všech těch událostí byla vzestupná. Dostal se mi do ruky oběžník jisté ne zvlášť významné politické skupiny, přivítavší sice uznání – konečně! – třetího, mašínovského odboje, zároveň se však ohradivší proti zaběhlému číslování. „Jaký první odboj?“ táže se oběžník. „Nebyla to spíš vzpoura proti právoplatnému panovníkovi zemí českých? Porušení přísahy zběhnutím k nepříteli?“

I tak viděti možno, přežvýkejž si každý ty věty sám. Já jen… no, vypudil mě bolševik do exilu, ale neuškodil mi tím, spíš mi poskytl příležitost ke zkušenostem, jichž bych jinak nenabyl. Díky nim dnes mohu pozorovat svět z širšího záběru, lépe odlišit, co je svoboda člověka a co jen hra s praporky, povznášející, ale vcelku postradatelná. Není to, abych tak řekl, radostné pozorování. Jakási lavina se valí, od shovívavě spořádané říše rakouské přes republiku zvanou první, jež se líbila nám Čechům - i když ne úplně všem – méně však už svým menšinám, na kteroužto nemoc také v mladém věku zašla. A dál přes nacistickou okupaci, kratičké mezidobí Benešovy polodemokracie, celé zahleděné do Stalina a sovětských osvoboditelů, z toho zákonitě vyplynuvší Únor, zvaný vítězný, čtyřicet let panství komunistické ideologie, zprvu vražedné, ke konci už jen směšné… až teď… kdepak současná svoboda, slavitelé! Jen kočkopes postkomunismu, jenž pořád ne a ne pojít. A snad abychom mu ani žádné pojití nepřáli, neboť kdoví, co může následovat po něm, kudy a kam se bude kutálet lavina. Poctivým směrem… kdo máš schopnost věřit, věř. Truchlivou pravdu jsi vyslovil, nešťastný prezidente Hácho, a ještě není všem dnům konec.