Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Únor 2011


Z blízka i z daleka bez růžových brýlí 10

Luděk Frýbort

4. Jižní cíp Tajwanu, tropický ráj

Ještě by bylo na západním pobřeží jedno slavné a významné město, dokonce po Taipei největší a nejlidnatější, Kaošiung, ale jsme tak říkaje naměstovaní až po tipec. Rádi bychom si teď užili něčeho hezčího a přírodnějšího, a už také víme čeho: železnice kus za Kaošiungem opouští pobřeží a obrací se hornatým vnitrozemím zpět káseveru, ale autobusová síť dosahuje až kásamému nejjižnějšímu cípu ostrova, káměstečku Kenting. Má tam být podle všech zvěstí velice krásně, tropická příroda, nádherné koupání, a vůbec hotový ráj. Nebo aspoň ráj podle taiwanských měřítek.

Jedno musí člověk vědět, vydává-li se do zemí jako je Taiwan: jejich obyvatelstvo mívá sklon kábezuzdnému přehánění, jde-li o krásy a jedinečnost jejich vlasti. Ať byl cizinec kde byl, nyní přichází vámísta, kde mu kompletně vypadnou oči zádůlků. Je to dáno izolovaností, někdy přírodní, ale někdy i politickou: Taiwan je stát bohatý a produktivní, ve všem všudy nezávislý, daleko nezávislejší než leckterá na rozvojové pomoci závislá končina, avšak světová politika jej za takový neuznává, aby se nenaštval bolševik za úžinou. Rovněž je Taiwan krom té Číny od všech ostatních břehů dosti vzdálen, takže případný výlet je nákladný. Proto se občané takové země málokdy dostanou za její hranice a mnozí vůbec nikdy; a protože se nikam jinam nedostanou, mají sklon prohlašovat všechno vání za nejskvělejší, nejnáramnější a vůbec nej-nej. Druhým takovým příkladem je nepřáteli ze všech stran obklopený Izrael, taková byla i moje milá vlast česká, když jsem do ní po dlouhých exilových letech poprvé zavítal, a dodnes zčásti je, i když už pomalu nemá proč. Neboť i ona je zemský ráj to na pohled, holky jsou vání nejkrásnější, pivo jako křen, moravské vínečko nad všechna vínečka a fotbal prostě nepředstižný. To dělá a tak se projevuje vzácnost srovnání.

Ale zatím sedíme váautobusu, posunujícím se pracně od světel kásvětlům a od zácpy kázácpě. Neboť Kaošiung je skutečně město převeliké, ve svém středu docela pěkné, čistě úhledné, ale konce mu žádného není. A když konečně nějaký přijde, hned následuje nekončící fronta fabrik, cementáren a vůbec nejrozličnějších průmyslůů já vím, já vím, že Taiwan je země vysoce průmyslová. Ale říkám si, jestli to tady sátím průmyslem až nepřehnali. Tolik výrobků Taiwan samozřejmě nespotřebuje; valná část průmyslu je zaměřena na export, stejně jako váSingapuru nebo vájiných hemživě přičinlivých zemích a zemičkách tohoto konce světa. Nechci bědovat nad západním taiwanským pobřežím, zákonce na konec nic než města, továrny, dálnice, beton přes beton, sotva že zbude kousek místa pro rýžové políčko, zahrádku sápapájemi a mandarinkami. To už je taková daň té průmyslové vyspělosti. Ale zároveň i zranitelnosti: co když importéři přestanou nakupovat? Dnes, kdy se svět motá od krize ke krizi, válka tu, válka onde, přírodní suroviny jako nástroj politické licitaceů je zdravé záviset tak dvousetprocentně na výrobě pro export? Hospodářský rozvoj změnil západní pobřeží Taiwanu váměstsko-industriální poušť. Úspěch? Prokletí? Uvidí se.

A ještě pořád města, městečka, města, Donggang, Linbian, Džiadong, Fangliao, jedno končí, druhé začne, a přitom nic, co by uchvátilo oko poutníkovo. Všude provozem ucpaná hlavní ulice, plná pestrých vývěsních štítů a reklam ľ převládá vánich vesměs červená, nejoblíbenější čínská barva ľ všechno dokonale na jedno brdo. Taková jsou čínská města, a nejen ona. Pravím, že jsou na světě jen dvě oblasti, kde se naskýtá ona duševní pastva, za níž se jezdí do Florencie, do Antverp nebo do Prahy: je to jednakáEvropa a nejstarší území evropské kolonizace, například Mexiko, jednak a po svémáturecko-arabský prostor. Jen tam lze nalézt historická centra, plná pitorekních uliček, katedrál a paláců, památky všech stavebních slohů, jak po sobě následovaly, vznosnou citadelu, půvabná nábřeží. Čínské, ale také indické nebo korejské město se od sebe liší pouze stupněm čistoty či nepořádku, klidu či blázince, jinak je to jen větší nebo menší nahromadění bezvýrazných baráků. Někde se mezi nimi udělá oáza zeleni a zamyšlené důstojnosti: to poutník opět narazil na některý chrám. Ale jakmile vyjde ozdobnou bránou ven, už je zase uprostřed toho nezajímavého jednobrdoidního betonového moře. To je také jeden zádůvodů, proč jsou východoasijská města tak fádní: jako by neexistoval jiný stavební materiál než beton. Záněj vznosná klenutí a filigránské fasády nepostavíš, jen šedivé škatule.

Avšak hle: najednou jako by řetěz osídlení uťal, snad že by se už do úzkého prostoru mezi mořem po pravé straně a svahy hor po levé nevešlo. Moře vypadá lákavě, jedna písčitá pláž vedle druhé, maličké letištěů a teď se kolem silnice vytvořila palmová alej, Kenting je tady. Zároveň je tady tropický liják, jako když někdo tam nahoře převrhl tisíce kbelíků, ale jelikož je voda vákbelících pěkně vlahá, ani tolik nevadí. Promoknout na kůži znamená vátropech cosi jiného než vánašich zeměpisných šířkách, mimoto bývá takového lijáku zase brzy konec. Ještě váposledním přívalu deště vyběhne odněkud mužský a táže se, hledáme-li nocleh; na kladnou odpověď kamsi zatelefonuje, přijede dodávka, naložíme rance, a než se nadějeme, jsme ubytováni. A velice pěkně, nutno dodat; ještě nikde jsme tak příjemně neložírovali jako váKentingu. Cena za to potěšení je o poznání vyšší, pro informaci uvádím, že 1200 nt$ neboli 780 kaček českých (údaj zájara r. 2007) za velký, světlý a vkusně zařízený pokoj, kátomu se snídaní, což jinak nebývá čínský obyčej. Když se uváží, že jde o dvojnásobek ceny váplesnivé a zakomárované Happy Family bez snídaně, není rozdíl mezi luxusní a šupáckou kategorií tak výrazný. Kenting je sice město rovněž typicky čínské co do betonovo-škatulovité architektury, ale jaksi uvolněnější, prostornější, sáminimem pouličního randálu a blázince. Hlavní ulice je lemovaná restauracemi různých druhů a cenových úrovní, což dává naději na rozkošné večerní debužírování, i jsme spokojeni. Teď ještě vzít plavky a jít se podívat, jaké je to sátím tropickým rájem vápunktu koupání a šnorchlování. Vezu sásebou přes půl světa šnorchlířské nářadíčko, snad si jej užiji. Už se těším.

A mohu nyní zátoho těšení vydat účet. Kentingský tropický ráj sestává záněkolika písečných pláží, některé jsou soukromé, kápoužití hostům záluxusních velehotelů, jiné veřejné, pro chudší cestovatelskou pakáž a domorodce. Pláž je až na jistou zanedbanost úhledná, po krajích mezi skalkami dokonce pěkná, skýtající romantické soukromí. Vodaů no, žádná křišťálová průzračnost to není, na to je město příliš blízko, ale ujde to. Je možno vání plavat, chvíli sem, chvíli tam. Moc daleko od břehu raději ne, aby plavce nevzal nějaký proud a neodesl daleko na oceán, toho pravidla je však dlužno dbát všude, kde to člověk nezná. Že by ale nějaké šnorchlováníů Dno je písčité a víceméně bez života, pokud nepokládáme za jeho známku tu a tam starou cvičku nebo plastikový kelímek, kteréžto a ještě mnohé jiné zboží lze váznásobeném množství zřít vyplavené na pláži. Korálové útesy a bludiště, plné rybek a vůbec té nejpestřejší nádhery, tady nejsou žádné; za nimi se prý musí na ostrov Ludao, bledým tvářím známý spíš pod jménem Green Island. Jelikož se mi řečený ostrov nevešel do programu a jelikož jsem viděl ve různých mořích světa korálových zázraků i bez něj dost, zařazuji šnorchlířské nářadíčko mezi ty krámy, jimž jest souzeno letět beze mne záHongkongu domů.

Je to tak trochu zklamání, ale zákategorie zklamání předvídatelných, jak jsem o tom psal před chvílí. Jelikož jsou jiné tropické ráje buď vzdálené, nebo nedostupné, spokojí se Taiwanec sátím, co má po ruce, a to je těch pár písčitých proužků pod Kentingem. I mohutných hotelů pro mnoho tisíc hostí zde nastavěl, ještě že zrovna není sezóna. Taiwanec totiž, jako jiní národové tohoto koutu světa, je velmi dbalý sezón: že je voda teplá a ovzduší příjemné, není ve volbě dovolené nikterak rozhodující; hlavní roli hraje kalendář. Rovněž že se na rozdíl od evropského mravu cítí Asiat vádavech a mačkanicích teprve ve svém živlu, ale o tom jsem už, tuším, psal vícekrát.

Ale krajina jižního cípu ostrova je pěkná, skalnatá a lesnatá, obsahuje i řadu minerálních pramenů, jak se patří na Taiwan, a stojí za bližší prozkoumání. Jednotlivé body průzkumné cesty lze vybádat zámapy ľ abych nezapomněl pochválit Taiwan za tuto nevídanou službu, nikde na světě jsem nedostal zdarma tolik skvělých, podrobných map, za jaké bych jinde musel vydat nemalý peníz, a to ještě kdoví, jestli bych je sehnal. Jsou říše, vánichž předmět jménem mapa je sám sebou podezřelý: nejsi ty náhodou nějaký špion či zaprodanec imperialistické mocnosti, že se ptáš po mapách? Váobzvlášť přiboudlých končinách světa se udržuje přesvědčení, že když takový agent může jít do krámu a koupit si tam mapu, snadno na ní najde, kde například leží nádraží, a hned tam kvačí rozvíjet diverzní činnost. Když však mapa není kádostání, jest špion namydlen. Ale to jsem odbočil. Takže zpátky do Kentingu: na hlavní ulici jsou autobusové zastávky a u každé informační tabule se schématickýmá vyobrazením tratí. Popis je ovšem čínský. Znaménka pro horké prameny a jiné pozoruhodnosti poznám i bez znalosti písma, ale nějaké dodatečné informace bych potřeboval. I běhám a sháním, na policii, do informačního centra dost daleko za městem, a všude je to stejné: strčí mi do ruky propagační letáček a tím je informace poskytnuta. Znovu zjišťuji dvě okolnosti, jako ještě mnohokrát poté. Informační kanceláře nejsou zařízeny na velké informování ľ nádraží větších měst jsou vátom světlou výjimkou ľ protože Číňan, ne ani tak taiwanský jako pevninský, poznává svou vlast vesměs prostřednictvím hromadných, ba převelice hromadných zájezdů. Veškerá informace, jíž je mu proto třeba, spočívá vánutnosti poznat barevný praporek, za nímž musí se sty jiných pochodovat a neztratit vátom chumlu záočí svou výpravu. Druhým zjištěním je skutečnost, že kamkoli přijdu, obvykle umím líp čínsky než informátor anglicky. To sice povznáší mé sebevědomí, ale blíž kácíli mě nepřivede. Jakáž pomoc, nezbývá než se vrátit káosvědčené metodě a sehnat si nějaké auto sářidičem.

Avšak pocestný, než se domotal přes všechna města, hory a doly ze severního konce ostrova na jižní, už získal určitou zkušenost. Sájejí pomocí, sádobrou mapou váruce a sápřidáním kusu objevitelské odvahy může nechat řidiče řidičem a najmout si automobil sám; není to už tak hrůzná představa, jako když jsme na dopravní ruch koukali oknem taipejského herberku. Půjčovna je hned vedle, zaměřená sice na mopedy a malé motorky, ale má i jeden Ford Mondeo, vehikl ne zrovna zánovní, ostatně co bychom chtěli za 1600 nt$ neboli něco přes tisíc korun českých. Jaký je přesný význam slova äráj,ô věda sice dosud nevybádala, ale aspoň je pobřeží pěkné, skalní skupiny a pláže zátmavého sopečného písku, skalnatá hora Dadžianšan hned za humny, lesnaté zázemí. Zášíře oceánu dorážejí vlny přenáramné, vlezl bych do nich, ale žena mě nabádá, abych neblbnul. Neblbnu tedy, samotnému je mi zátoho pohledu drobet ouzko, když nevím, jak je to tady sámořskými proudy. Mysem Eluanbi sájeho majákem a pěkným přírodním parkem vybíhá Taiwan nejdál kájihu, pak už se silnička lomí. Po dvaceti kilometrech narazí na neprůchodnou hradbu hor a nemůže dál, i obrátí se kámoři zády a spěchá do vnitrozemí. Mapa ukazuje jedenadvacátý stupeň severní šířky, což se vánám bližších krajinách rovná zhruba egyptsko-súdánské hranici. Je podivné, že se ta poloha neprojeví výrazněji; na právě zmíněné hranici by tím časem bylo jako vápeci ohnivé.

Ve vnitrozemí se nachází opět jeden přírodní, ale nevelmi přístupný park, dále místo zvané Nanren, kde ze země vyráží plyn a hoří kmitavými plamínky, i zase jedny minerální lázně jménem Šičongsi. Dá trochu běhání je najít; když se to povede, ukáže se, že živé nohy tam není, jen várecepci dřímá osamělý zřízenec sáhlavou opřenou o desku stolu. I vzbudím ho, řeknu si o klíčky a jdeme se koupat. Je to pěkné, být takhle někde úplně sám, tomu člověk na Taiwanu už málem odvykl. A než se setmí, ještě rychle kápláži Baiša, která má být ze všech pláží vátom okolí ta úplně nejnáramnějšíů no, dosvědčuji, že voda je čistá jako sklo, něco dost jiného než tam váKentingu. Že by ovšem nějaké podmořské zázrakyů Ale i tak to byl pěkný den, holé osvěžení po tom městsko-průmyslovém dopuštění, co nás provázelo až dosud.

Ledaže člověkuů fííí! každou chvíli přefičí nad hlavou letka vojenských tryskáčů, nad mořem udělá obrátku a zmizí sádoznívajícím burácením někde nad horami. A tamhle, hned naproti pláži Baiša, se nad střechami malé osady bělá cosi velikého, kulatéhoů kdyby nebylo těch rumrejchů, nářků, strachů a kraválů kolem radaru, co se má nebo taky nemá stavět tamhle váBrdech, ani bych teď nevěděl, co to ti lidé tam skoro na dvorečku měli. Ty roje stíhaček, kopule radaru nad poklidnou vískouů a on nikdo neběduje, o zdraví se nestrachuje, protestní iniciativy neorganizuje, o referendech nemluví a podpisy nesbírá. Nejspíš že není toho, kdo by je sbíral, a i kdyby, žádné by nesebral. Nemyslím si, že Češi jsou panikářští blázni, kdežto Taiwanci lidé prozíraví. Ale že Čechům hrozí nebezpečí až kdyby jednou, kdož ví, náhodouů kdežto záosady Baiša je kánepřátelskému břehu, co by raketou krátkého doletu dostřelil; a čínský bolševik dává velmi důrazně najevo, co by následovalo, kdyby se ostrované nechali ukolébat půlstoletím jakéhos takéhos míru. Zase mě to upomíná na Izrael: když mají lidé za hřbetem ne teoretické, ale akutní nebezpečí, chovají se zodpovědně a nejsou tak náchylní kánaočkování panikami. Mír, pokud jde opravdu o mír a ne vyplachování hub propagandistickými hesly, vyplývá zápřipravenosti káobraně; a dokud existují režimy jako pekingský nebo teheránský ľ o moskevském pomlčivše ľ nikdy tomu nebude jinak. Jenže vyprávěj to hlavičkám, jejichž plošný obzor sahá od chalupy káhospodě, časový pak káod snídaně kávečeři.

A tím by byl konec potloukání po rájích jihu, zítra už vede cesta autobusem do Fangliao a odtud vlakem káposlední etapě taiwanského dobrodružství.

5. Pobřežím tajfunů zpět kázačátku

Vlak přerachotí kolem Taitungu a kolem se rozprostře podstatně odlišný svět. Skalnatá, lesy pokrytá úbočí spadají zátřítisícových výšek téměř kolmo do moře, krajina není úplně liduprázdná, ale ve srovnání sátou západní přelidněností a zabetonovaností skoro. Také že dráha brzy tu scenérii opustí, patrně proto, že by ji bylo místy nutno zavěsit na lanech nad moře, a pokračuje o něco méně dramaticky údolím řeky Xiukuluan. Trochu škoda, jízda podél divokého pobřeží by byla poutavější. Ale snad nám zbude den, abychom je ještě prozkoumali. Dlouho do devatenáctého století nesídlil vázátokách a skrytých koutech mezi skálami nikdo sávýjimkou několika domorodých kmenů ľ Ami, Atayal, Payuma, Yami. Poté sem začali dosti váhavě pronikat Číňané, ani dnes se nedá mluvit o souvislém osídlení. Teprve před nedávnem Taiwanci prorazili skálami pobřežní silnici, až do té chvíle nebylo mezi izolovanými osadami jiného spojení než po moři. Také úsek železnice váúdolí Xiukuluan byl dohotoven až relativně nedávno, poslední, který ještě zbýval káuzavření celoostrovního okruhu. Je to nepřehlédnutelný kontrast: moderní, industrializovaná, snad až příliš industrializovaná země, a její odvrácená, zapomenutá tvář. Pouze tou skalnatou odlehlostí to není; skromný a houževnatý Číňan dovede vytlouci živobytí ze všeho. Jenže když několikrát do roka přilítne záoceánu tajfun, rozláme a odnese kromě těch skal všechno, co mu stojí vácestě, tu se nelze divit, že se lidem do takové končiny nechce. Teď vábřeznu má tajfun prázdniny, ale mezi srpnem a říjnem se na východním pobřeží žije dosti neklidně, a divoké bouře se mohou strhnout i mimo sezónu. Přitom Taiwanci někdy nazývají tento pruh své domoviny Čunde Guo, Čistá Země, navozujíce tak představu buddhistického ráje. Je to, řekl bych, kousek pokrytectví, vlastní nejen Číňanům: o rájích se bájí, ale žít vánich se chce jen málokomu. Neboť jak známo záPísma, jest život váráji sice blažený a bezstarostný, zato však obtížený jistými omezeními, jež nejsou nepokojnějším povahám po chuti. Natož pak ráje stvořené rukou lidskou, která zvoře, nač sáhne. Ale to jsem trochu odbočil od východního pobřeží ostrova Tajwan.

Překlad jména Hualien, největšího města tohoto problematického kraje a našeho dalšího přechodného cíle zní, prosím, Květ Lotosu. Že by nějaký květ a zvlášť lotosu připomínalo, to ani ne, je to takové běžné město střední velikosti, jakých je na Taiwanu hromada. Ledaže má čtvercovité náměstí, což není pro ostrovní stát a vlastně pro celou Čínu úplně typické. VáHualienu však náměstí mají, a veliké; slouží jednak zaávýchozí stanici autobusů, jednak za cvičiště, kde se dle čínského obyčeje v ranních hodinách shromažďují občané, aby za zvuků zasněné hudby ladně pohybovali okončetinami, nebesky se usmívajíce. Ale o tom jsem už psal. Nám jakož většině jiných návštěvníků poslouží Hualien za základnu výprav káproslulé rokli Taroko, což je bezkonkurenčně nejúchvatnější krajinný div Taiwanu. Snesl by i srovnání sámnohem proslulejšími turistickými mekkami celého světa; že mezi ně nebývá zařazován, je výrazem západního pokrytectví: ležíť Taroko na Taiwanu. Kdyby leželo vákomunistické Číně, to by byla jiná, to by se kdekdo mohl přetrhnout chválou a reklamou; avšak Taiwan je země zavržená a záatlasu světa vytržená, o níž je nevhodno se zmiňovat, aby se nerozkatil čínský bolševik. Otřel jsem se o tuto okolnost už vícekrát, ale nerozpakuji se uvést ji znovu, neboť je toho třeba. Jest obava, aby Západ pořád neustupoval něčím uraženým citům a něčím oprávněným nárokům, až také vytržen záatlasu ztratí nárok být sám sebou.

Strž Taroko ľ čínsky Tai Lu Ge ľ je hluboký, úzký zářez, jak jej říčka Liwu prohlodala vámramorovém masivu. Nebo přesněji, říčka jen využila okolnosti, sloužící jinak hlavně kávýrobě zemětřesení: narazily na sebe vátěch místech před miliony let dvě pevninské kry, eurasijská a filipínská, a nechaly po sobě tektonický zlom. Zářez protíná všelijak pokroucené mramorové vrstvy, čehož výsledkem je rozmanitost kreseb ve všech tónech bílé, šedé a černé na kolmých stěnách, pnoucích se kamsi do mnohasetmetrové výše. Jelikož však, jak každé čínské dítě ví, příroda sama od sebe nedovede vytvořit dokonalou harmonii krásy a dramatičnosti, doplnili ji Taiwanci mnoha malebnými chrámy a poutními místy, ladně zadumanými pavilonky a vysoko zavěšenými můstky, to vše ve velmi zdařilé syntéze. Protože krásný obraz potřebuje i stejně dokonalý rám, zasáhla opět příroda a vyrobila kolem toho huňatě lesnaté hory až kamsi do třítisícové výše; a aby poutník nemusel sdělovat bohům svůj úžas jen záklikaté silničky, vinoucí se jednu chvíli podél říčky, hned zase proražené sériemi tunelů, přičinila se správa národního parku o turistické stezičky, vedoucí do postranních údolí a kázvlášť vydařeným vyhlídkám. Tedy přírodní div drobátko polidštěný, jak to už vákrajích čínské civilizace ani jinak nejde, přesto však polidštěný citlivě a vkusně. Shledávám potřebu to zdůraznit, jelikož citlivost a vkus nebývá vždy výrazem čínského ducha, majícího jistý sklon kálajdáctví a ke kýči, kdyby mi už jednou někdo ráčil sdělit, co termín kýč přesně značí. Nejsem nakloněn vysvětlení, že kýčem nazýváme řemeslně dokonalé zobrazení přírody sájejími podrobnostmi a prchavými náladami, například toho opovrženého jelena váříji. Byl bych ochoten se spíš bavit o zjevném neumětelství, když podrobností ani nálad není, ale to bych třeba zase byl poučen, že jde o Umění. Už mnohokráte mi bylo sděleno, že mu nerozumím. Inu, nerozumím, jakáž pomoc. Aspoň že si dovedu sávětším či menším zdarem nakreslit tu a tam některou samu sobě se podobající krajinku, ať si je to třeba kýč.

Naskýtá se ovšem obvyklá otázka, jak se kátěm kýčům, jinými slovy kádramatické, dech beroucí kráse Taroka dostat. VáHualienu mají na náměstí výstavné informační středisko, jedna ze slečen mluví dokonce velmi slušně anglicky, ale ani zání se nedá vydolovat víc než obligátní mapky a reklamní brožurky. Kávyústění Taroka, označenému půvabnou vstupní bránou váčínském slohu, zajíždějí záHualienu dvakrát do hodiny autobusy, ale jen káté bráně a dál ne; vzhledem ke dvaceti kilometrům vlastní strže a káještě mnohem delšímu, až káhorskému předělu se vinoucímu údolí, by to byl přílišný nárok na poutníkovy nohy. Ve svém vandrovnickém mládí bych se jej nezalekl, ale co byste chtěli po starci. Existuje samozřejmě možnost si zase vzít na celý den taxíka, ale taxíkář by odpočítával smluvené hodiny a někde by řekl zúgóde ľ dost! a naléhal by na návrat. Ale už jsme si jednou vyzkoušeliáauto zápůjčovny a ukázalo se, že spíš než o řidičské umění jde o umění orientace; a aniž bych se chtěl vychvalovat, mám-li váruce slušnou mapu a vápaměti zásobu nejzákladnějších čínských znaků, jsem docela ucházející navigátor. Kátomu bohové na ten den způsobili mimořádně krásné počasí, což vátomto kraji není jev ani zaručený, ani příliš stálý, i je třeba využít příležitosti.

Není sice mým záměrem psát turistickou příručku, ale aspoň o několika místech váúdolí Taroka bych se měl zmínit: tak třeba hned kousek za vyústěním o chrámku Čang Čun Si (Chrám věčného jara) nad malým vodopádem, zasvěceném památce více než čtyř set dělníků, kteří zahynuli při stavbě zdejší silnice. O jejím dlouhém, dnes už opuštěném a váturistickou stezku proměněném úseku, záníž jsou otvory ve skále úchvatné pohledy do rokle, úzké sotva na rozpažení a pnoucí se sta metrů kolmo vzhůru. O místě snad nejpůvabnějším, malém pavilonku na skalním převisu nad peřejemi, jejž prý nechal vybudovat prezident ľ nebo diktátor, jak je komu libo, Čiang Kai Šek kápoctě své matky. Je takových míst na Taiwanu víc, záčehož lze poznat, že ať byl vůdce Čankajšek jaký byl, svou matičku asi velmi miloval. O něco výš se silnice odchýlí od říčky Liwu a je tu osada, ba městečko Tien Xiang sáobvyklým výběrem restaurací a stánků se suvenýry, o čemž bych se nezmiňoval, avšak je zde i několik božíhodových hotelů.

äCo tak může stát vátakovém zařízení nocleh?ô zajímá se přítelkyně Zora. äPět tisíc, hádal bych,ô pravím, sáčímž zbytek party nechce souhlasit; zdá se mu to moc. I běžím se podívat: ceník u dveří oznamuje spodní hranici šesti tisíc taiwanských dolarů, neboli zhruba čtyři tisíce kaček českých. Kde se nachází vrchní hranice, je lépe se nezajímat. Jsou jistě na světě místa, kde i nejvrchnější taiwanská hranice zdaleka neodpovídá místní hranici nejspodnější; ale na vcelku levném Taiwanu je to zarážející. Váměstě by za ložument týchž kvalit vyžadovali, řekněme, dvě tisícovky. Tady šest. Co je toho příčinou?

Inu, je tomu tak, že Taiwanci, stejně jako Japonci, Američané a někteří jiní národové vyspělého světa vydělávají sice fůru peněz, ale mají proklatě málo volného času, nebo aspoň proklatě málo ve srovnání sánámi, zhýčkanými Evropany. Roční dovolená o délce deseti nebo ještě méně dnů, to toho člověk moc nepocestuje. Američan, má-li takové spády, si ten deficit srovná tak, že jednou za pár let sekne sáprácí a jede si na několik měsíců nebo i na déle užívat; když se vrátí, práci si najde celkem snadno nebo se za ní někam odstěhuje, neboť americký mrav je stěhovavý. Avšak svědomitý, svému podniku za hrob věrný Asiec takovou možnost nemá. Svou kratičkou dovolenou často ani nevyužije; když se kání však odhodlá ľ oho! Finanční obnos, jejž našinec uvážlivě rozvrství na zimní, letní a ještě nějakou menší dovolenou mezi tím, utratí za týden; když kátomu připočteme i požadavek společenské prestiže, váasijských zemích podstatně vyvinutější než vázdemokratizované Evropě, vychází zátoho kratičká, ale luxusní dovolená jako rychle pomíjející, zato překrásný květ vášedi pracovního roku.

Návrší za řekou hostí skupinku chrámů a jednu vysokou, ale zamčenou pagodu, což by nebylo nic neobvyklého, avšak opodál na vše shlíží a žehnající pravicí kyne veliký, bělostný, alabastrový Amalókitéšvara, vidíte, ani nevím, jako se živému vtělení Buddhy řekne po čínsku. Také že není ničemu čínskému podobný, nejindičtější objekt, jejž jsem na Taiwanu viděl. Je to pozoruhodné vázemi, která dovede mnohé převzít, přetvoří si to však po svém, a to nejen importovaná božstva. A teď ještě o nějaký kilometr výš serpentinami silnice ľ konečně! Konečně nacházím to, co jsem od Taiwanu očekával, ale zatím jsem byl oslyšen: horký minerální pramen Wen Šan, jenž není rozvedený rourami do hotelů sájejich vanami a bazény, nýbrž skrytý váboží přírodě, hned tamhle naproti pod skalním srázem, jen sestoupit kávisutému můstku a odtud po strmém kamenném schodišti kářece. Běžím tedy ľ a ono zase nic. Zábezpečnostních důvodů uzavřeno, tvrdí úřední cedule. Inu, bylo vátěch místech před nějakým časem zemětřesení a načechralo mimo jiné i skály nad pramenem; a úřední místa nemohou vyloučit, že by někomu mohl spadnout na hlavu kámen. Moc pravděpodobné to není, ale co kdyby. Úřední místa jsou všude stejná: hledají, čím vším by si mohl ublížit přitroublý občan, a když to najdou, zakáží mu to.

Něco podobného nás čeká další den, kdy se káTaroku kvůli úspoře vydáme přece jen autobusem. Není třeba chodit daleko: kilometr od vstupní brány se do řeky Liwu vlévá potok jménem Šakatang, podél něj vede káseveru pěší stezka, a je to věru pěkné: vysoké srázy, všelijak zvrásněné mramorové skály, roztroušené domečky domorodců kmene Atayal, jehož příslušníci buď drandí na malých motorkách po stezičce, nebo dřepíce kolem ní nabízejí ke koupi jakousi neznámou zeleninu. Když se popojde o kus dál, ukáže se, že zelenina roste divoce ve svahu, jen si ji natrhat. Obojí je podřízeno zvláštní logice: drandění na motorce jest zakázáno, avšak pro příslušníky kmene Atayal zřejmě nezakázáno. Sklizeň divoké zeleniny jest povolena, ale kolemjdoucí ji přesto kupují u Atayalů. Hlavně ale ľ ta rozkoš! Potok Šakatang probublává mezi skalisky a občas vytvoří krásnou, hlubokou tůň sáčirou vodou, jen do ní skočit. Avšak skočit a zaplavat si vátom horkém dni je zase ľ zakázáno. Co kdyby voda náhle nastoupala, že ano, a nesvéprávného turistu spláchla. Anglický autor Klapka Jerome Klapka napsal před sto lety o Německu, že je tam zakázáno všechno, co by mohl vyvádět volně pobíhající šílenec. Musím potvrdit, že se ten jev od Klapkových časů znamenitě rozšířil, a Taiwan jej přijal sánevídanou učenlivostí. Nicméně náš Mistr Jan vyřkl zásadu, že špatného pána netřeba poslouchati, a já ji hned modifikuji po svém ľ přeúzkostlivých zákazů netřeba dbáti. Zákon, jejž není dbáno zápřesvědčení, nýbrž zeástrachu před policajtem, je špatný zákon, čínž jsme zase u Mistra Jana. Takže - hup tam! Stvrzuji, že jsem za ten zločin nebyl uvržen do žaláře, dokonce si ho ani nikdo nevšiml. Opět poučení: zákon přehnaný, zákon stanovící pro všechny případy mnohonásobek jistoty, než jí je sározumem třeba, nedodržuje ani občan zákonů dbalý. Hovoříme-li o příčináchádestrukce občanského citu pro zákonnost, zde je jedna.

Bylo by ještě krásné si znovu půjčit auto a vyjet průrvou Taroka až na horský předěl, jímž centrální taiwanské horstvo dosahuje vrcholu a láme se zpět kázápadním rovinám, ale bohové zřejmě usoudili, že nám pěkného počasí udělali na svoje poměry dost, a dali se zase do pršení. Když ráno vyjdeme na ulici, je větrno, šedivo a zimavo, jako bychom nestáli na čtyřiadvacáté rovnoběžce, ale někde ve střední Evropě váobzvlášť nevydařený podzimní den. Za takových okolností by byl nájem automobilu mrhání prostředky; ale za nějakou chvíli vyjíždí autobus kájihu, takže lze prozkoumat divokou část východního břehu, již nám zatajila železnice.

Byla to trochu pochmurná jízda. Skalnaté hory spadají příkře kámoři, ale jsou zahaleny vánízko ležících mracích, čímž odpadá požitek dramatické vyhlídky. Asi po dvou hodinách míjíme monument, označující obratník kozoroha, záčehož plyne, že jsme zpátky vátropickém pásmu. Za okolností, jaké jsou, je to skoro výsměch. Pláž Čiči (!), jedno zámála míst, kde lze na tomto úseku pobřeží vstoupit do moře, by tu vázásadě byla, ale šedivě bouřlivé vlny a po oknech splývající dešťové kapky dávají zapomenout na plážové rozkoše. Ale tady ľ pozor! Dostáváme se kámístu, zvanému Ba Siang Dong, neboli vápřekladu Jeskyně osmi nesmrtelných. Taoistická mytologie totiž zná legendu o osmi světcích, kteří za dávných časů přísným dodržováním věroučných příkazů dosáhli nesmrtelnosti. Když se jim to povedlo, vydali se na pouť kábájnému ostrovu blažených duší Peng Lai. Cestou navštívili i Taiwan a ubytovali se vátěchto jeskyních.

Nějací nesmrtelní vánich prý mají přebývat a poustevnickou profesi provozovat dokonce i dnes, a bylo by zajímavé se na ně jít podívat. Poustevnické jeskyně se nalézají várůzných výškových úrovních mohutné skály a je kánim přístup po kluzkých dřevěných schodech. Když pocestný tu potíž překoná, nenatáhne se a nic si nezlomí, je to poučné. Dosud jsem měl příležitost pozorovat živého poustevníka jen jednou ve vápencových kaňonech pyrenejského podhůří: přebýval vákamenné stavbičce podobné menší kapli a asi nestál o návštěvy, protože mu kápříbytku nevedla žádná cesta. Tady mohu vstoupit rovnýma nohama přímo do poustevnické domácnosti. Vydávám svědectví, že vyhlíží takto: sedí dva nebo tři poustevníci vádružném hovoru a nedají se rušit návštěvníky, ani čínskými, ani zámořskými. Popíjejí čaj, cosi zobou, vedle poblikává televize, jakási ženština jim vaří a poklízí jeskyni. Je do ní vestavěn malý domeček, patrně poustevnická ložnice, jakož i vánejzazší hloubi sluje chrámek váobvyklé taoistické nádheře: pozlacené sochy vyšších i nižších božstev, světců a héroů, stěny omalované nám nesrozumitelnými výjevy, obětiny ovoce a květin. Vájedné jeskyni dokonce mají bohyni, jíž vhodíte do kasičky minci, a ona vám za to vpustí do připraveného hrnku proudek pitné vody. Jen jeskyně vánejvyšších patrech jsou prázdné, buď že je poustevníkům zatěžko do těch výšek lézt, nebo že je o svaté muže nouze už i na Taiwanu.

Musím říci, že mi ta jeskynní pohoda drobet nesouhlasí se standardní představou poustevníka. Měl by správně být oděn vážíněné roucho, spát na holé skále, živit se sušenými kobylkami a váodtržení od hříšnosti světa se hroužit vározjímání. Tohle je mi až jaksi nepatřičně komfortní živobytí, sátelevizí, sousedským klábosením a dokonce sáposluhovačkou. Kdo by toužil po životních jistotách, radil bych mu neobracet se sátím přáním na socialisty, kteří pak beztak nadělí nějaký švindl, nýbrž podat přihlášku do poustevnického cechu jeskyní Ba Siang Dong. Záporem projektu je, že by se kvůli tomu musel dát na taoismus. Co se mě týče, rozumím mu z čínských věrouk nejméně, takže si sociální zabezpečení raději odpustím. Ale ti, jimž nade všechno stojí život nadosmrti zajištěný a bezstarostný, dokonce sátelevizí a sátekoucí vodou, mají o čem uvažovat

A to už je skoro konec taiwanského putování. Ukončíme železniční okruh kolem ostrova a ještě jej o kousek překročíme, sápřestupem vánašem starém známém Taipei až do města Taoyuan. Zrovna jsem chtěl napsat, že tam kromě toho letiště nic není, ale ono je: kus za městem komplex Zuši Miao, snad nejkrásnější ukázka taiwanské chrámové architektury. Aspoň moje cestovní příručka to tvrdí: má-li prý poutník čas navštívit jen jeden chrám na celém ostrově, ať je to tento. A to i když leje jako závěder, dodávám já, a část chrámové výzdoby je zakrytá lešením vádůsledku jakési rekonstrukce. Ubytovat se je pak možno vů abych to nějak ohleduplně opsalů Nechtělo se mi totiž vátom dešti běhat daleko od nádraží, takže vniknu do prvního hotelu, který je po ruceů máte dva volné pokoje? You, máme, kýve hlavou dáma várecepci. Duošao qian? Za osm stovek, zní odpověď. Věru až jaksi zarážející láce. Ale hotel je pěkný, čistý, a pokoj nad všechno pomyšlení. Jen po stěnách obrázky jaksi nevtíravě, ale přece jen hambaté; koupelna je oddělená skleněnou stěnou právě vátom stupni průhlednosti, aby pán mohl zápostele pozorovat sprchující se dámuů Není sporu, skončili jsmeů všechny české názvy takového zařízení zní podezřeleů dejme tomu váhampejzlíku. Je to málem povznášející pocit. Jaký už jsem ctnostný, co živ jsem žádný hambinec zevnitř neviděl, až na stará kolena tady, váměstě Taoyuan, vádoprovodu vlastní manželky.

No, nechme toho. Ale zakončit putování po vzdálených polednících hampejzlíkem, to se mi také ještě nestalo.

II. Čína koloniální

Vstoupím do letadla ľ pravou nohou! nabádá mě jako pokaždé žena. Letuška se podívá na palubní lístek a sámnoha úsměvy a úklonami ukazuje po schůdcích vzhůru, do přepyšnické business class. Tudy, sir! Vida; omyly a náhlé reorganizace se obvykle dějí kácestovatelově nevýhodě, ale dnes se kánám náhoda obrátila milostivější tváří. Snad že ctihodná společnost China Airlines (zdůrazněme, že jde o společnost taiwanskou; své jméno získala zřejmě proto, aby se dobře pletlo se společností Air China, náležící pro změnu pevninské Číně) nesehnala dostatek maháradžů, milionářů a významných manažerů, takže do té vznešenosti strčila nás, nepříliš majetné vandrovníky. I připadám si přímo prestižně. Jenže člověk si za pár chvil zvykne i na království nebeské, a jak se tak letadlo vznáší nad vodami Jihočínského moře, vtírá se mi do prestižního pocitu jiskřička neklidu, třebaže letovým vzrušením už dávno netrpím. Neboť výše zmíněná společnost nepožívá vápunktu bezpečnosti právě skvělé pověsti, nýbrž stojí ľ nebo donedávna stála ľ vána jednom záprvních míst seznamu těch, jejichž lety končívají karambolem. Prý proto, bylo mi vysvětleno, že Taiwan jako země nucená politickými poměry si vydržovat silnou armádu, má i mnoho stíhaček; stíhačky se neobejdou bez velkého množství vojenských pilotů, jenže takový vojenský pilot slouží ve svém vysoce náročném zaměstnání jen krátce, načež je nucen si hledat uplatnění vácivilním letectví. Avšak král vzduchu, ovládající mistrně malou a mrštnou stíhačku, může být poněkud vyveden zámíry, usedne-li bez náležitého zaškolení do kokpitu velkého dopravního letadla, a tak dochází kámalérům.

Dejme tomu. Ale proč se ta kletba týká jen taiwanské a sáodstupem i některých jiných dálně východních společností, kdežto zbytek civilizovaného světa nestíhá? I kátomu mi bylo poskytnuto vysvětlení. Musíme mít jistou znalost čínského charakteru a obyčejů, abychom je pochopili. Věc se má tak, že se i mistr pilot utne; proto vedle něj sedí kopilot, aby ho upozornil na chybu. Vázemích západního způsobu myšlení se to děje takto: vidí-li kopilot, že se šéf ocitl vánáhlé indispozici nebo upadl do tranzu, zvolá: äCo to vyvádíš, blázne!ô A odstrčí ho od řízení bez ohledu na jeho protesty. Vákrajích ovládaných konfuciánskou filozofií úcty a podřízenosti to tak zprudka nejde. Kopilot, vida šéfa vyvádět nebezpečné kousky, se jme uklánětů ó, vysoce ctěný mistře, kdybyste se neráčil cítit dotčen, váš ponížený služebník by si dovolil vás upozornitů než to vymektá, může být záletadla kouřící hromada někde vádžungli. Jak jsem koupil, tak prodávám, prosím, sám jsem takového dění ľ naštěstí ľ účasten nebyl. Staročínské nátuře to ale odpovídá dost dobře.

Co tak medituji nad zvláštnostmi dálněvýchodní vzduchoplavby, objeví se dole jakési ostrůvky. Letadlo ľ klap! vysune kolečka, a už je tady další cestovní etapa, kteráž slove

6. Hongkong, vazalský stát

Ještě když jsem tudy cestoval naposledy, bylo přistávání skoro o strach; letiště leželo uprostředáhusté zástavby, přistávací dráha vytažená úzkou, uměle nasypanou šíjí do moře, a okolní domy tak blízko, až se zdálo, že letadlo bude konci křídel shazovat zábalkonů květináče. Také že se tenkrát museli piloti pro přistávání váHongkongu podrobovat zvláštnímu výcviku a skládat záněj zkoušky. Od těch dob se však situace radikálně změnila, někdejší korunní kolonie Hongkong si vybudovala nové a ještě modernější letiště na ostrově Lantau, kde je místa habaděj a letadla nemusí ohrožovat hrníčky naábalkonech. Pro světskými statky nepříliš obdařeného pocestného má ta poloha ovšem svůj háček.

Jak se dostat záletiště do centra, aniž člověka příliš odrbají ziskuchtiví taxíkáři, je problém všude, zvlášť když si světové metropole jakoby umanuly stavět své vzdušné přístavy co nejdál od center. Ale zkušený poutník si nějakou levnější cestičku vždycky najde, vánejhorším popojde pár set metrů kástanici městského autobusu. VáHongkongu ľ ne že by to vůbec nešlo. Systém vedlejších cestiček je však komplikovaný a pochopitelně jej nikde neinzerují, takže jej poutník objeví většinou až před odletem, nebo také neobjeví. Hned po příletu a bez té vědomostiů taxíky jsou drahé jako apatyka, letištní přípojka metra sice krásná a moderní, ale kasíruje za provezení přes dvě stanice rovných sto hongkongských dolarů, vápřepočtu kolem tří set kaček českých (pozn.: stav zájara 2007). Jinde taková drahota nepanuje; jen záletiště do stanice Mei Fu, kde je návaznost na ostatní linky.

Když už jsem u toho tématu, musím chvíli velebit hongkongské metro. Nejel jsem ještě všemi podzemními dráhami světa, takže se nechci dopouštět příliš zásadních soudů, ale mezi těmi, jež jsem až doposud poznal, snesou co do výstavnosti, čistotě, spolehlivosti a vůbec ve všem všudy srovnání sáhongkongskou pouze dvě: singapurská a taipeiská. Je pozoruhodné, že jsou to zrovna čínské mimopevninské metropole, kde jsou kávidění takové zázraky čistoty, moderní techniky a skvělé organizace. Začínám chápat, že to cosi znamená. Vysvětlení si nechám na později, teď se ještě pozastavím u pozoruhodného systému odbavování. Znám jistou, že ano, perlu měst, kam když přijedu a hodlám se zúčastnit veřejné dopravy, musím nejdřív obíhat trafiky a předprodeje ľ máte jízdenky? Někde trafika žádná není, nebo je, ale jízdenky neprodávají, nebo je prodávají, ale zrovna žádné nemají, i stává se zácesty metrem dobrodružství. VáHongkongu přistoupím kávelké skříni sářadami knoflíků, co stanice, to knoflík, u knoflíku cena. Není (s výjimkou letiště) zvlášť vysoká, vákaždém případě lze jízdné i do nejvzdálenější stanice zapravit mincí, nebo, nemám-li mince, u zvláštního šuplíčku bankovkou. Peníz vhodím, vypadne jízdenka a zbývající drobné, a postoupím káturniketům. Všoupnu jízdenku do takové kasičky, ona jí prolítne, turniket se otevře, seberu jízdenku a mohu jít kánástupištím. Jízdenky jsou hezké, sáobrázkem hongkongských pozoruhodností ľ člověk hned ví, kam se může druhý den vydat na výlet ľ a rád bych si ji nechal na památku. Jenže u výstupu kasička jízdenku slupne a už ji nevydá, nýbrž ji překóduje kádalšímu použití. Pročež se nikde neválejí pošlapané jízdenky a skrze tu úsporu papíru se zaraduje životní prostředí. Doporučil bych konšelstvu nejedné evropské metropole zájezd do Hongkongu, podívat se, jak vypadá čisté velkoměsto.

Poutník, jenž právě přibyl záTaiwanu, hned pozná, že se ocitl váponěkud odlišném světě, třebaže téhož jazyka. Jemný dívčí hlásek oznamuje čínsky a anglicky stanice - Central ľ Admirality ľ Causeway Bay ľ Fortress Hillů Opravdu jsme váČíně? Britská koloniální správa skončila na těchto jedenácti stech kilometrech čtverečních (1600 km▓ mořských zálivů a průlivů váto nepočítaje) vároce 1997, ale mnoho se tím nezměnilo. Rozhodně se záHongkongu nestal kus rudého impéria se všemi jeho kormutlivými jevy, jak jsem se obával, když se koloniální éra chýlila ke konci. Čínskou přítomnost není nikde znát; snad váněkterém odlehlém zálivu kotví několik válečných lodí, ale tady, váobytných a obchodních čtvrtích, na nábřežní promenádě a vározlehlém osobním přístavu jako by dosud vládláguvernér Jejího britského veličenstva. Vlajka Spojeného království byla stažena, rudý prapor sápěti žlutými hvězdičkami však také odnikud nevlaje, nýbrž prapor vlastní, hongkongský, s národní květinou bauhinia blakeana váoranžovém poli. Bauhinia kvete přes zimu až do března, takže jsme ji právě zmeškali, a má to být malý, ale příjemně vonící stromek. Původně prý rostl váHongkongu a vůbec na celém světě jen jeden jediný ľ trochu jako ten Mojžíšův keř, co ho ukazují váklášteře svaté Kateřiny na Sinaji ľ a o jeho rozmnožení se postarali francouzští misionáři. Kromě praporu má Hongkong i vlastní peníze: hongkongský dolar, rovnající se toho času zhruba třem kačkám českým. Je to valuta vážená, ledaže dbá toho, aby na ní nebyla ta samostatnost příliš znát, takže spíš připomíná los dobročinné loterie. A co je hlavní a pro pocestného nejdůležitější: na kohokoliv se obrátí, každý mluví dokonale anglicky. Kdo zná Čínu, dosvědčí, že se to rovná přímo zázraku. Také váŠanghaji nebo váTaipei se kdekdo anglicky učí a učí až mu uši modrají, ale většinou se ničeho použitelného nedoučí. Snad Hongkongem ještě bloudí duch britských úředníků, obchodníků a námořních kapitánů, a dbá na to, aby navzdory momentální politické příslušnosti zůstával jeho ráz tak nezaměnitelně britský, britštější než celý zbytek někdejšího impéria na asijské půdě.

Přemýšlím, jak bych pojmenoval ten stav, ne zcela nezávislý, ale vázávislosti tak neznatelné, jako by se rudá říše projevů své moci styděla. Oficiální název je Special Administrative Region - Zvláštní administrativní oblast, ale i ten mi zní jaksi obezličkovitě, jako by chtěl potvrdit svrchovanost Pekingu, ale moc sání nedráždit, to Korunní kolonie byla o dost určitější. Jaký případnější titul bych vydoloval zádějinů hle, už to mám.

Hongkong, vězme, je vazalský stát. Takový, jakých býval plný středověk včetně českého. Také tenkrát občas přirajtoval nějaký mocný král veliké říše a přinutil místní knížátko kápřijetí formální závislosti. Aby byla zřejmá, muselo knížátko odevzdávat dejme tomu těch dodnes populárních tři sta volů. Jinde to šlo ještě levněji: například Andorra musela svému ochraniteli odvádět a snad ještě dnes odvádí bochník sýra ročně, což mu stačí jako důkaz poplatnosti a víc se do jejích záležitostí neplete. Tak si říkám, jestli vátéhle době nacionalismů a mocenských rivalit nekápli váHongkongu na vůbec nejlepší řešení: formálně závislý vazalský stát, jímž se čínský imperiální vlk nažral a hongkongské kozičce se dohromady nic nestalo. Ba i to anglické pomektávání si nechala.

Avšak nedumal jsem, vystoupiv zámetra, nad státoprávním postavením Hongkongu, nýbrž jsem byl zmítán obavou, zda jsem si jeho zařazením do cestovního plánu neudělal díru do kapsy. Psal mi můj americký přítel českého původu, jenž to za Velkou louží dotáhl do vysokého postavení vájakési kapitalistické společnosti, jaká ukrutná drahota panuje vátom Hongkongu: pozval prý pár obchodních přátel na pivo ľ jenom na pivo, prosím, na žádnou opulentní večeři, a zaplatil za to povyražení devět set dolarů, a to ne hongkongských, tříkorunových, nýbrž amerických. Navíc jsem se kdesi dočetl, že čtvrť Causeway Bay, zrovna tam, kde máme za chvíli opustit metro, je ze všech luxusních čtvrtí světa ta úplně nejluxusnější, nejdražší, nejprestižnější a hromadu jiných zlověstných nej-. A já trouba jsem zrovna tam objednal noclehy, běda! Vystoupíme zápodzemí, a opravdu. Ocitáme se uprostřed blyštivých mrakodrapů, luxusní obchody jeden vedle druhého, i ti chodci, mezi nimiž se se svými ranci prodíráme, jsou samí skvěle oblečení gentlemanové a dámy, vypadající na to, že nejsou-li také všichni manažery nějaké obchodní společnosti, tedy něco dost blízkého. I zvoním u dveří ubytovny váPatterson Street sápocitem rozmařilce, hotovícího se promrhat rodové jmění.

A zase je všechno jinak. To už vandráčtí bohové tak zařídili, aby bylo pokaždé všechno jinak, než poutník čeká, jednou kálepšímu, jindy káhoršímu. Ubytovna se nalézá ve dvou patrech vysoké budovy, a je to taková, noů do kategorie zvané äblešárnaô bych ji ještě nezařadil. Zařízený je ten herberk čistě a účelně, to zase ano. A mužský u recepčního pultu všechno ví, se vším pomůže, všechno zařídí, se vším poradí jako ten lazebník sevillský, zcela samozřejmě anglicky, což ocení ten, kdo právě přiletěl zájazykově mnohem problematičtějšího Taiwanu. Jinaků co tak potřebuje skromý pocestný. Koutek kápřespání, sprchu káspláchnutí potu a prachu, vámém případě ještě ľ jsem na stará kolena dost choulostivý na rámus ľ trochu klidu. Jiných přepychů nevyžaduji, ani kdyby ty hříšné peníze nestály; beztak mi žádný pětihvězdičkový Hilton nemůže poskytnout tu míru pohodlí jako moje domácí postel. Pravím, že kdybych měl prachů jako Rotschild, nesháněl bych se po tisícidolarových suitách, ale nakázal bych svému služebnictvu, aby za mnou vozilo mou postel. Rotschildem nejsa, mohu buď zůstat doma, kdybych tolik stál o komfort, nebo se vydat na cesty a uskrovnit se vánárocích. Mám vátom těmi desítiletími už nějaký cvik.

Tím by byla vyřešena otázka ubytování přiměřeně káobsahu poutnického míšku, a zbývá ještě, co do té huby strčit. Luxusních restaurantů je všude kolem bezpochyby spousta, ale nám postačí samoobsluha hned přes ulici. A abych zase propukl váchválu, takový úžasný výběr lahůdek zánejrůznějších končin světa lze nalézt jenů inu, jen tam, kde se spojuje labužnická tradice Číny se vším, co po té stránce nashromáždila ze všech koutů impéria tradice britská. Něco se prodává káokamžité konzumaci už teplé, něco ochotný personál ohřeje, kátomu salátů, ovoce, snad ani vátom Hiltonu by strávníka tak nerozmazlovali. A když byla o něco výš řeč o pivu, hlásím, že i toho je kámání náramný výběr, a nejlepší ze všeho výrobky tradičního pivovaru Tsingtao. Tím se, ať chci nebo nechci, opět dostávám ke koloniálnímu tématu, váněmž nezastávám tak jednoznačný postoj, jak jest příkazem této politicky korektní doby.

Jsem původem a jazykem Čech, ale také už jsem získal jistý citový vztah kásvému druhému domovu ľ musel bych být pěkný padouch nevděčný, kdybych jej zapíral - i dotýká se mě jistým dojetím, setkám-li se kde sápřipomínkou německé minulosti. Pivo Tsingtao pak pochází záměsta Qing Dao váprovincii Šan Dong (známé váhistorii spíš jako Šantung), jež náležívalo káněmecké kolonální říši podobně jako Hongkong kábritské nebo Macau káportugalské. Jenže kání náleželo poměrně krátce, jen od roku 1898 do 1914, než o ni německý císař pán Wilhelm II. svou pitomou válkou zase přišel. Přemítám, ucucávaje piva, jak dnes mohl vypadat ten dnes už zapomenutý kousek čínské pevniny, kdyby mu bývalo dopřáno tolik času kánasáknutí německým duchem jako Hongkongu britským. Jestli by se i on mohl stát výkladní skříní čínské podnikavosti, oplodněné německým smyslem pro pořádek a organizaci. Jestli též, kdybych přišel do města Qing Dao, se cítil vsazen do čínského dejme tomu Mnichova, když už je řeč o tom výrazně bavorském pivu. Pohříchu mě cesta nevedla tím směrem, takže nevím, jak Qing Dao vypadá. Jelikož však znám jiná větší čínská města, dovedu si představit nudnou roztahaninu šedivých paneláků, váoblaka výfukového smradu zahalený chaotický provoz, uprostřed pár blejskavých mrakodrapů, nezbytný pomník Velkého kormidelníka, vše pod věčným příkrovem čpavého smogu, neboť takový je obraz současné Číny. Kdyby si zmíněný císař pán býval nechal zajít své válečnické pokušeníů nejen že nemuselo být žádného Hitlera a celého klubka sátím spojených tragedií. Ale na čínském břehu by dnes stálo třetí hnízdečko západního způsobu, výstavné, bohaté a krásné; a byť se i jako jeho jižnější sestry také svým časem dočkalo připojení kárudé říši, bylo by to připojení formální, neubírající nic ze svérázu a vysoké míry samostatnosti vazalského státu. Jenže to císař Wilhelm zbabral. Škoda, řekl bych.

Napsal jsem něco o kráse, a opravdu. Když poutník pohlédne závršku Victoria Hill (dostane se tam lanovkou podobnou petřínské, ale interiér je nezaměnitelně anglický) na město pod sebouů když se nakloní zámůstku vácípu Victoria Parku a obhlédne celé panorama mrakodrapů vánábřežní rovině i ve svazích, před sebou mořský průliv, sportovní přístav plný lodiček moderně luxusních i zpráchnivěle stařičkých, jako by je tady někdo zapomněl vádobách opiových válek, na druhém břehu lidnatou čtvrť Kowloon1, a když se pak setmí a mrakodrapy se rozzáří hrou barevných světel, i hladina průlivu pobleskává tou měnivou barevností, nad hlavou velké hvězdy tropické nociů sakra, je to krása. Úžas a obdiv. Abych se přiznal, nečekal jsem, že budu zachvácen takovými city. Jsem člověk dosti konzervativní a moderní architektura mě většinou neuvádí ve vytržení, spíš na ni hledívám sájistým despektem, nonono, abyste se zátěch vašich škatulí nezbláznili, architektíci. Pojem krásy mi představují, když pomlčím o Praze, vájejímž hodnocení nedokáži být objektivníů ale dejme tomu Bruggy. Německá městečka sáhrázděnými domky vysokých štítů, jako by odpadla od štětce Spitzwegova. York, Durham a jiné klenoty země anglické, celý věrtel měst a městeček italských, drobet připorozpadlých, což se však staletí jakýmsi zázračným působením změnila vápatinu; a patina je kořením půvabu. A ovšemže Jeruzalém vájeho biblické věkovitostiů a Damašeků Starobylost se odíváápůvabem takřka automaticky; pokouším se tedy určit, čeho je zapotřebí městu modernímu, aby také byloů půvabné ne, půvabnost vásobě zahrnuje cosi drobnokresebného, kdežto modernost tíhne kámonumentalitěů ale řekněme elegantní. Úchvatné. Úctyhodné až vznešené. Aby člověk postál a šeptalů počkejte, nechte mě ještě chvíli se dívat na ten sen, jemuž rovný kdoví jestli ještě váživotě spatřím.áHongkong je takový, nebo přinejmenším jeho centrální část. Jak se to dělá?

Především, řekl bych, musí být moderní město naprosto čisté, bez poskvrnky, jako zácukru. Jistá omšelá zašlost je přípustná u staletími dýšící křivolakosti, již činí malebnou; ucourané moderní město však není malebné, nýbrž pro ostudu. Musí být dokonale, pečlivě a odborně udržované; odrolené rohy, rezavá zábradlí, odloupanou omítku a šišaté balkony si může dovolit Neapol, moderní město vátom stavu však volá po odstřelu. Musí být světlé a přehledné; temné uličky a záhadná zákoutí jsou inventářem jiného svérázu. Nesmí váněm být bezprizorní plácky a zaodpadkované, blátivé kouty, na něž městští plánovači zapomněli; Hongkong je skvělým příkladem zaplnění prostoru mezi stavbami drobnými i většími parky, ozdobnými keři, kamennými schodišti a vodními kaskádami, neponechávaje ani centimetr místa neurčitelnému neladu. Ulice a třídy buďtež dokonale asfaltované, kočičí hlavy a děravá vozovka sáloužemi patří do jiného kulturního stylu. Budovy paků ať tedy nemluvím o kráse. Nechť ale kásobě stojí ve vzájemné harmonii a ukázněnosti. Co je moderní, nemusí ještě být každý pes jiná ves, samé roztodivně pokroucené, bambulovaté, rozplizlé a neúčelné, zato však provokativně působící zplozeniny ješitného ducha architektova, toužícího po sobě zůstavit něco extrovního. Když pak ľ ale to už nemohou urbanisté, vátom je kompetentní Hospodin a příroda ľ je moderní město zasazeno do proměnlivě členité krajiny se spoustou lesů, hor, zálivů, průlivů,áskalnatých mysů, když do něj vlíná moře sáostrovy a ostrůvečky, když zbude místo i pro odlehlé pláže a jiné kouty neporušené či skoro neporušené přírody, když městskému shluku dodají exotického puncu barvité skvrnky chrámů, klášterů, pousteven a zadumaných pavilonůů pak je dokonalosti dosaženo, pak může poutník říci ľ ano, byl jsem váBenátkách a ve Florencii, ale byl jsem také váHongkongu; a není to méněcenná alternativa.

Na stanici Cim Ša Cui lze přestoupit na vlak do velkoměsta Guang Džou (čtenář je bude znát spíš pod jménem Kanton), což už je váČíně a návštěva by vyžadovala složitého běhaní za vízy. Ale můžeme vystoupit už ve stanici Ša Tin a vydat se mnoha sty schodů ke klášteru Deseti tisíce Buddhů. Jeho červená pagoda vyčnívá zábambusových hájů a jiné chundelaté zeleni, člověk by neřekl, že hned pod schody se rozkládá sedmimilionová metropole. Ostatně ne nadarmo je Hongkong nazýván nejzelenějším městem Asie. Záširoké plošiny sánádherným rozhledem se vypíná řečená pagoda, dál je kávidění chrám kombinovaný sáprodejnou suvenýrů, a jinak, kam oko pohlédne, všude ti Buddhové. Čínská základní číslovka wan (deset tisíc) obvykle přehání, ale tady dokonce nedosahuje skutečného počtu těch pozlacených figur, jichž prý je ľ nepočítal jsem je ľ 12.800. Kájejich chvále je možno říci jen to, že je opravdu každá jiná, a to je co říci: zkuste vymyslet 12.800 poloh lidského těla. Jinaků nechci hned mluvit o kýčích, ale aspoň dle mého vkusu jsou ti panáci dost ohavní, divím se, že Buddha nezasáhne a nepraští do té výstavy prvním bleskem, co má po ruce. Panáci jsou celí zlatí, bílé oči nepříčetně vypoulené, rty karmínové jako zmalovaná hetéra, na rtech připitomělý úsměvů neřekl bych, že tak mohl vypadat vájediné vteřině svého důstojného života velký Učitel. Spíš půjde o nějaké napůl divotvorné, napůl legrační postavy záčínských bájí, zkombinované sáporcí obvyklé pověrčivosti a pro doplnění ždibcem fójiao neboli buddhismu, aby se neřeklo. Určitější jsou opice, co tudy rejdí a shánějí, co by sežraly; kladu na srdce každému, kdo váta místa zabloudí, aby se neopovážil vytáhnout svačinu. Obvykle je uspokojí ovocné obětiny u paty velké a rovněž pozlacené Buddhovy sochy (podotýkám, že nenáleží kátěm ohyzdným deseti tisícům). Je to pozoruhodné divadlo. Odkudsi přiskáčí opice, jmou se rozhrabávat obětní mísu, vákterýžto okamžik sávelkým křikem přilítne zřízenec a bezbožné opice vyžene; zřízenec zajde a opice jsou vátu ránu zpátky, a tak dál váneměnném koloběhu. Snad tak nějak vznikla představa, že božstvům je třeba obětovat: večer se položí na oltář obětiny a ráno tam není nic, což je důkazem, že vánoci přišli bohové a pochutnávali si. Nu, nelze to vyloučit, ale spíš to byly opice a psi, protože bohové by snad kolem nenastlali takového svinčíku.

Jiný příjemný a poučný den je možno strávit plavbou na ostrov Lantau. Je to týž, na němž se rozkládá hongkongské letiště, ale kromě něj se tam ještě vejde huňatě zarostlá hornatina, sbírka zlatých pláží, hromádka poklidných městeček a vesnic, a jedna obrovská, kamenná socha Buddhy zvaná Tian Tan, obvykle hlavní cíl takové cesty. O mořeplavbě lze říci, že je pěkná. Což nebývá vždycky; pravilť jeden zkušený muž, že širé moře je nejnudnější krajina světa, což mohu zčásti potvrdit. Člun však nejdřív pomalu míjí mrakodrapovité nábřeží se zelenými kopci vápozadí, zase jiný pohled na Hongkong, pak ta scenerie zmizí a loď se jme proplétat mezi maličkými i většími ostrůvky, až se přiblíží větší kamenná a lesnatá masa, a to je Lantau. Přistáváme u výletního místa Mui Wo, čímž je učiněn objev, jak se dostat kátomu sakramentskému letišti a nenechat se přitom odrbat o stovku. Člun záVictoria Harbour stojí kolem desíti dolarů, autobus záMui Wo káletišti dvanáct, a ještě si přitom člověk užije hezkého výletu, nespěchá-li příliš. Ale to bude až pozítří. Teď nastupujeme do autobusu kázmíněnému Buddhovi a jde to nahoru a dolů ľ jeden by neřekl, že je ostrov tak rozlehlý ľ až je tu velebný klášter Po Lin, váněm chórem pějící mniši, obvyklá výstava suvenýrového haraburdí, a nad vysokým schodištěm, kamennou hlavu napůl vámlhách, Buddha. Kdo je citlivý na genia loci, hned pozná, že je to něco značně jiného než ti pozlacení panáci sáčervenými hubami včera, třebaže se mezi brebentícími zástupy, co lezou po schodech nahoru káBuddhovi a zase dolů jako mravenci, o nějakém hloubavém tajemnu také nedá mluvit. A když sjedeme zpátky do Mui Wu, zrovna se tam producíruje velmi fotogenický průvod sádraky, fantastickými kroji, praporci a korouhvemi, vířením barevných stuh, bušením do bubnů a mňoukavou muzikou a vším ostatním, co kátakové parádě náleží. Draci se svíjejí, vrčí a sápou se na sebe, jako by se chtěli sežrat, ale nesežerou se, neboť vězme, že čínský drak není zlá bestie, co se může utlouct po princeznách, nýbrž slouží kápřinášení štěstí. Jsme rádi; taková podívaná se nenaskytne každý den ani váČíně. Ne že by slavností, průvodů a dračího střečkování byl nedostatek, ale musí se vědět kde a kdy, což málokdy ladí sácestovatelovým rozvrhem.

A ještě bych málem zapomněl na hongkongskou tramvaj, nejrozkošnější ze všech, co jich svět nosí. Je po londýnsku dvoupatrová, hrkavá a klinkavá, a tak starožitně konzervativní, až se srdce směje. Pohybuje se tam a zase zpátky po nejbožíhodovějších třídách obchodního centra, oživlé zjevení záčasů královny Viktorie. Vhodíš jeden dolar ľ tři kačky, poučte se, pražští tramvajáci! - vystoupíš do patra, tramvaj sebou škubne a popojede padesát metrů kádalší staniciů no, pro spěchající businessmany to zrovna není. Ale návštěvník ze zámoří, jenž si uspoří hodinku pro tu neobvyklou vyhlídkovou jízdu, ocení ten kontrast supermoderního okolí a staroanglické bodrosti. Ještě nějací gentlemani váčerných buřinkách a sádeštníky by vání měli sedět, ale tak daleko už podoba nejde.

Pak přijde večer, opět jedno postávání nad zálivem a užaslé zírání na měňavě barevnou nádheru nočního Hongkongu, a druhý den odplouváme káposlední etapě společné cesty nás čtyř, jíž je

7. Macau, Čína portugalská

Abych pověděl, čím jsem byl hned ráno ohromen: už jsem nastupoval kámnoha mořeplavbám, ale kážádné ještě zátřetího patra mrakodrapu. Jdeme podle šipek Macau Ferry kábráně velebudovy, že by mohla stát na Manhattanuů kam to ukazují? Chceme přece na loď, nebo ne? A dál po schodech kávýtahu a výtahem do třetího poschodí, je to až podezřelé, ale tady už se tísní houfy lidí a dole u mola jsou vidět moderní katamarány. Proč nás ale kvůli tomu honili do třetího patraů Katamarány zajišťují přepravu káhnízdečku portugalské kultury na čínském břehu, ale nelze kánim jen tak seběhnout, jak by si někdo představoval, nýbrž je nutno nejdřív projít pasovou a celní kontrolou. Fronta se sune podél klikatého zábradlíčka, krok sun krok, pasů prohlížení, obřadné štemplování a dotazníků vypisování, čemuž poutník uvyklý evropské neformálnosti už třeba odvykl a mluví o šaškárně. Když je obřad vykonán, jde se takovou dlouhou rourou dolů kálodi, opravdu je to všechno děsně moderní. Až na ty hraniční opičky, ovšem.

Plavba přes široký úsek moře mezi Hongkongem a Macau se zdá slibovat romantický zážitek, ale není záněj nic, jelikož i katamarán je vskutku moderní. Což značí, že se váněm sedí jako váletadle, moře se za zacákanými okny jeví jako nezřetelně šedivá plocha, a na palubu se nesmí, ostatně ani žádnou nemá. Zato ľ po půldruhé hodině další hraniční obřad, jak již popsáno, navrch obohacený o výměnu valut. Valuta se nazývá pataca, každá pataca se dělí do sto avos. Je těch patak jen o maličko míň do dolaru než co obnáší hongkongská měna, takže by snad nebyl problém zavést pro ty dva kousky země, navíc obě pod týmž čínským pantoflem, společnou měnu, ale to by si asi nepřišly na své tyhlety identity. Každý nechť ví, že Macau není žádný holubník pro zábavu králíkům, nýbrž stát, byť i vazalský! Vandrovník musí snést lecjakou samoúčelnou taškařici, ale tohle je mi trochu kápodivu. Nač zemička, předčící rozlohou jen Monako a Vatikán - i San Marino ji překonává víc než trojnásobně - potřebuje vlastní měnu? Také tomu jsme váEvropě zaplaťpánbůh odvykli, starat se pokaždé, kolik mám káčertu vyměnit peněz, aby mi ani nezůstaly jako zbytečný suvenýr vápeněžence, ani mi vápůli cesty nedošly. Zato obyvatel čítá Macau bezmála půl milionu, to už, pane, dohnalo, ba předehnalo nejen San Marino, nýbrž i samotné Lucembursko, ale stejně bych rád věděl, káčemu si pěstuje a nač je přijde to obřadnictví. Ale jak tak stojím ve frontě, napadají mě i jiné myšlenky. Listuji si vápasu, koukejme, prázdných stránek už je váněm pomálu; nebudu hned po návratu muset mazat pro nový? Takových hranic cestou, uniformovanec za pultíkem se pokaždé mocně rozmáchne razítkem ľ bum! Než dojdu na konec své pouti, posbírám dvě razítka taiwanská, čtyři hongkongská, dvě záMacau, dvě záČíny, toliktéž laoských a thajských, skoro jako když se za socialismu cestovalo do Bulharska. Chvála budiž Schengenu, že nás zprostil toho blbnutí, nemajícího jiného účelu než ukázat ľ koukejte, my jsme taky stát.

Ale Macau poutníka za ty složitosti odmění. Je to svět sám pro sebe, třebaže maličký; a rozdělen je jako Caesarova Galie in partes tres, totiž na Macau staročínské, Macau koloniálně portugalské a Macau hříšné, ba hazardní. Jeden se až diví, co všechno se na tak drobounkou plošku vejde. Nejblíž kápřístavu se rozkládá oblast hříchu. Obsahuje mnoho luxusních a superluxusních kasin, do nichž jezdí utrácet své kdovíjak nabyté peníze bohatí Číňané zpoza komunistické hranice. Úplně nejparádnější je takový obrovský, blyštivý barák, korunovaný velikánskou zlatou koulí, jako by chtěl tou pompézní obrovitostí ovládnout celé Macau. Přitom barák už po pár letech neklamně napadený prvními známkami chátrání, ošklivo pomyslet, co se tu bude prostírat za nějakých dvacet let. Ale třeba do té doby barák strhnou a nahradí něčím ještě pompéznějším. Přihodilo se tady pánům architektům něco nikterak vzácného: vátouze po monumentalitě vytvořili cosi podobajícího se nikoli okouzlující královně, jak bylo záměrem, nýbrž spíš staré štětce, ověšené lacinou bižuterií. Slýchám teď váPraze také o různých velkolepých, ba odvážných stavebních záměrech, no, nevím. Skoro bych řekl, že kde bylo dosaženo nebo skoro dosaženo ideálu krásy ľ a Prahu lze takto ocenit bez velkého přehánění ľ tam by už nemělo být nic měněno ani přidáváno, protože každý přídavek znamená sestup. Jsme ale váMacau a minuvše kasina kráčíme ulicí plnou bankovních domů, což je ovšem zase jiný chrám neřesti: sem plynou nakradané a zápoddaných vyždímané miliardy od všech diktátorských ničemů, co jich hostí tento kout světa. Též božský vládce Kim Čong-il má vázdejších sejfech poschovávané nějaké miliardy, proslýchá se. Nevím. Člověku by se chtělo nad tou mrzkostí rozhořčit, ale třeba je to tak správně. Vládce svaté Rusi Putin prý také shromažďuje své nahospodařené miliardy, ledaže ne váMacau, nýbrž ve Švýcarsku a váLichtenštejnsku; ochudil o ně sice jím ovládanou zemi, zato poskytl úžasnou finanční injekci západnímu hospodářství. Jen tak dál, molodci, ať nám ekonomika kvete!

Nejsouce žádostivi kasin a bank kvačíme dál, až se překročením třídy Avenida da Praia Grande (tak portugalské je všechno tady) ocitáme vápodstatně odlišném prostředí. Jako by se kus samotného Lisabonu přemístil na břeh Jihočínského moře, naplnil se tropickým horkem a spěchajícími postavami neklamně čínského vzezření. Rodilých Portugalců tady ze dnů slávy zbyla poslední dvě procenta, také portugalská škola tamhle přes ulici zbyla a někdo do ní snad dokonce i chodí, jinak je všechno šikmooké. Sátím kontrastují uličky a schodišťátka vánezaměnitelném lisabonském stylu, občas plocha mozaiky zámodrých kachlů sánámořními či biblickými výjevy, také jako váLisabonu, paláce a kostely, svatý Dominik, svatý Augustin, svatý Vavřinec, trojcípé náměstí Largo do Senado, typicky po portugalsku dlážděné kostkami bílého a černého vápence do podoby vln tak věrohodně, až chodce opravdu popadá mořská nemoců pravím, dost anglického ducha do sebe nasákl Hongkong, ale ještě líp se podařilo Portugalcům poportugalštit Macau. Snad že na to měli víc času, už roku 1557 jim poskytl kterýsi čínský císař tento kousek území, aby záněj udělali základnu proti pirátům. A jde se dál pěknými, čistě udržovanými uličkami, až se výhled rozšíří a nad širokým schodištěm ční barokní fasáda Igreja do SŃo Paulo, neboli chrámu svatého Pavla. Pohříchu jen ta fasáda, protože zbytek padl za oběť požáru už před víc než půldruha stoletím. I tak je znát, co zde bývalo. Modlitba vákameni, říká se, nejúžasnější památník křesťanství na půdě Asie. Opodál pak se jde kápevnosti Monte Fort sánezbytnými hradbami a kanony. Jeden zánich je namířený rovnou na tu monumentální ohyzdu se zlatou bambulí tam vpředu, i chtělo by se mi vystřelit, jenže nemám prach a kouli.

Čímž by mohla být zběžná návštěva vazalského státu jménem Macau ukončena, ale ještě je zde třetí tvář té drobné enklávy, jak bych to řeklů asi jak jsem už uvedl: staročínská. Úzké, všelijak klikaté a zalomené uličky, plné čínského hemžení, ne nadarmo Macau předčí hustotou obyvatelstva 20.000 duší na km▓ nejen San Marino, nýbrž i všechny ostatní státy světa, vazalské i doopravdické. Všechno je trochu připozašlé, samý krámek a dílnička, a obecenstvo čínštějsí než kdekoli jinde, strejci váplstěných papučích, ještě mít cop a plochý klobouk zárýžové slámy, a vypadali by jak obrázek Číňana ze staré knížky. Něco velmi jiného než váHongkongu, a jak mi bylo souzeno zjistit, i ve vlastní Číně. Tam už veškerá původnost ustoupila beztvárným panelákům a mrakodrapovým shlukům; a kde se ještě zachovala, už se do ní zakusují bagry, aby udělaly místo dalšímu šíření socialistické bezduchosti. Ale kátomu se ještě dostanu.

A tak sbohem, Macau, sbohem, Hongkongu, sbohem, koloniální Číno. Byl to krásný, inspirativní zážitek, a rád bych jej ještě jednouů ale ono bývá houby ještě jednou, když se člověku usadil na hřbetě sedmý křížek. Sumíruji si aspoň dojem zátěch čtyř dnůů navzdory všem řečem o koloniálním jhu, jaká je škoda, že řečené jho postihlo jen ty dva útržky čínského břehu, jeden drobounký portugalský, druhý ne o moc větší britský, jaká škoda, že se ta šance minula podstatnější část Číny! Vím, že je to darmá představa, ale jaká to možnost tu proklouzla mezi prsty, jakou úžasnou syntézu by dovedlo vytvořit spojení čínské pracovitosti, spolehlivosti, ukázněnosti, trpělivé inteligence, se západní tvořivou invencí a smyslem pro organizaci! A už je, zdá se, vrchol překročen, kdoví, vájakém stavu se Hongkong dočká konce těch padesáti let, co mu čínští komunisté vymezili kásamostatnosti várámci vazalského státu. Třeba bude do té doby konec komunistům. Třeba Hongkongu. Nemusím vypisovat, co bych mu přál víc.

III. Ze zadního dvorečka čínského zázraku

Ještě brzy zrána vyprovodím své tři společníky kástanici metra, ještě si stiskneme ruce, popřejeme šťastnou cestu, ještě polibek manželce, čtu vájejích očích obavu, abych se, dědek bláznivá, do něčeho váté Číně nezamotal, odněkud nespadl, neklepla mě pepka nebo mě tam nezavřeli do kriminálu, co jeden ví. Pak se obrátím a jdu zpátky do hotýlku dospat, než přijde čas se také vydat káletišti.

Nedaří se mi to příliš, pořád se mi hlavě obracejí představy, co mě tak asi čeká. Mám sáosamělým cestováním dost zkušeností, ale dodnes se nedokáži rozhodnout, plyne-li záněj víc předností nebo spíš obtíže. Sám na cestáchů pravda, je to kus volnosti. Mohu jít, kam mě nohy nesou a srdce vábí, nemusím se na nikoho ohlížet, na nikoho čekat, nemusím se podřizovat přáním a potřebám zbytku party, počkej, já teď musím tohle, počkej, já teď musím tamto. A co je podstatnější: jsem bezprostředněji účasten života navštívené země, intenzivněji cítím její dech, nic mě neodděluje od jejích lidí. Vápartě, a třeba i ve dvojici, zůstává poutník zaklet vákleci svého zvyku a své řeči; cizí svět kolem něj jen míjí, neúčastní se jej. Když pak večer před usnutím zjistím, že mi hlavou běhají myšlenky váangličtině nebo dokonce váútržcích čínštinyů to už jsem se spojil sáduchem země vámystickou jednotu, vrchol každého vandrování. Na druhou stranu zase nejsem poustevník, ne a ne a nestanu se jím, ani kdybych se potloukal světem do sta let. Už vím, že mi zase bude chybět někdo, sákým bych si sděloval zážitky a hodnotil zkušenosti, sáčí pomocí bych si vyhnal záduše to prázdno, jímž zvoní samota. A vámém věku i někdo, aby doběhl pro pomoc, kdyby se naplnila obava, již jsem četl záočí manželce. Takhleů nu, úplně sám nezůstanu, mohu se nadít setkání sájinými vandrovníky, těch krátkých, ale intenzivních přátelství, co jsou kořením každého delšího putování. A také mám svou knížku navečer ke čtení, a svůj rozdrbaný sešit, co už mě provázel na tolika cestách a kam si zapisuji průběh každého dne i poznámky kápozdějšímu zpracování. To mi musí stačit.

Po dvou hodinách klimbání vstanu, vezmu ranec a jdu kálodi na ostrov Lantau, kudy vede obchvat kolem stodolarového metra. I tak jsem na letišti pořád ještě dost brzy, co se dá dělat, letištní otrava, věrný průvodce dálkového poutníka, mi zabere dalších pár hodin. Konečně se na černé tabuli ukáže let číslo to a to, Guilinů popadnu bagáž a jdu se dát proclít. Za velkými okny už se dělá stmívání a dole stojí letadlo společnosti Dragonair sáčerveným drakem na trupu. To už je Čína čínoucí.

Už vím, že se mě doma budou všichni ptát: A byl jsi váPekingu? Viděl┤s Velkou zeď a ty hliněné panáky váXi An? Byl jsi váŠanghaji, té výkladní skříni čínského zázraku? Nikoliv, přátelé, nebyl a neviděl, protože jednak nemusím být všude a turistická mraveniště mě spíš odpuzují, jednaků Čína je říše obrovská, vízum jsem sice vyžebral dvouměsíční, ale chci ještě vidět Laos, takže mi pro Zemi Středu zbývá nejvýš pět neděl. Je tudíž třeba učinit výběr. Popustil jsem uzdu představám, bádaje, co by mě tak nejvíc lákalo. Co se čínského zázraku týče, něco mi říká, že mu lépe přijdu na kloub vánějakém zadním dvorečku než vájeho vypulírované výkladní skříni, neboť zázraky mívají své ruby. Také bych si spíš než nějaké mrakodrapy ľ těch je kávidění dost i jinde - rád prohlédl kus přírody té relativně málo známé země a pár pěkných krajin. Co mi záté úvahy vyšlo, byl takový ten kout vájihozápadní Číně, přilehlý káhranicím Tibetu, Barmy a Laosu: provincie Sičuan (vápřekladu Čtyři řeky) a Yunnan (Jižní mrak), což by mohl být ten zadní dvoreček kápozorování zázraků záodvrácené strany. Nahlédnutím pak i provincie Guangxi (překlad mi nedává moc smyslu, snad něco jako Šíře jihu) sájedním zánejpodivuhodnějších krajinných divů světa. Začnu jím.

8. Krajinou krasových homolí

Letadlo začíná klesat, hledím do tmy a snažím se zání vydestilovat něco, čemu se říká první dojem. Je takovýto: řídce rozsetá světélka, jaksi slabší a blikavější než na supermoderním Taiwanu, tamhle se vine nitka silnice, provozu na ní mnoho vidět není, a vpravo vápozadí rozptýlená záře nějakého města, to bude Guilin. Slovo gui značí strašidloů že by Strašidelný les? Ne, to by muselo být napsané jinak. Guilin má mít podle údajů mé brožurky sotva půldruha milionu duší, což, vězme, není na Čínu nic moc. Letištní budova je nízká a taková drobet venkovská, ale odbavení jde celkem plynule, bankovní přepážka je sice zavřená, peníze jsem si však prozíravě vyměnil už váHongkongu, takže to nevadí. Peníze, pro informaci, se úředně nazývají renminbi neboli lidová měna - váČíně je všechno lidové ľ ale běžně se jim říká yuan, a je jich jedenáct do eura neboli 2,5 kaček českých za jeden yuan. Skoro na chlup jako váHongkongu, aspoň si nebudu muset zvykat na jiné počítání. Ještě uvedu, že všechny bankovky od jedníku až do stovky (vyšších není) jsou opatřeny vyobrazením Velkého vůdce Mao Ce-tunga, jak se sluší, na rubu nějakou krajinou nebo výjevem záživota lidu. Co se Velkého vůdce týče, nepotrvá dlouho a začne mi kvasit podezření, není-li jeho kontrfej na těch papírcích ani tak výrazem věrnosti a úcty jako spíšů ale kátomu se dostanu o kousek dál. Teď je po půlnoci a zajímá mě hlavně nocleh. Pokoj jsem si objednal už předem ľ zlaté zařízení, tenhle internet - a před letištěm stojí taxíky. äFandian (hotel) Oasis!ô povídám. Taxíkář kouká rozpačitě, aha. Vytáhnu lejstro, co mi také po internetu zátoho Oasis poslali, taxíkář se podívá na adresu, kývne a už jedeme. Objevuji první potíž, sáníž se budu setkávat častěji: ten Oasis se pochopitelně řekne nějak čínsky, ale Číňané vědí, že by si bílý barbar sáčínským názvem nic nepočal, i vymysleli jemu kávůli ještě evropský. Jenže tomu zase nerozumějí taxíkáři, recepční a takový spolek. Je to svízel.

Ale fandian Oasis je po nějakém bloudění nalezen, taxíkář chce stovku yuanů, možná mě trochu vzal na hůl, ale doma bych za tu poměrně dlouhou cestu zaplatil čtyřikrát tolik ľ a várecepci mě dokonce čekají, zatím váté Číně všechno klape. Klapání pokračuje i nadále nad všechno pomyšlení: rezervoval jsem si zítřek pro běhání po městě a shánění, kde a jak a za kolik bych se mohl vydat na plavbu po řece Li, co se kolem ní prostírá, jak už zmíněno, ten krajinný div světa, ale tady ľ hle! Nad recepčním pultem visí výjev záté plavby a u něj čínsky psaný, ale bezesporu ceník. Paní recepční angličtině moc nedá, nicméně pochopí, že bych se té plavby rád zúčastnil, a táže se sávypětím celé své znalostiů ächinese or english?ô Pochopím, že si mám vybrat mezi výpravou sáanglickým nebo čínským výkladem; a veden vnuknutím kývnu na čínský. Jak se ukázalo, vnuknutí bylo správné. Ještě seběhnu na ulici, protože jsem od poledne nic nejedl, i mohu zkonstatovat, že ulice je velmi široká, asi hlavní, a chodníky rovněž široké, na rozdíl od Taiwanu nezatarasené tisíci motorek. Života na nich moc není, jak se dá čekat vátu půlnoční dobu, jen jakýsi chlapík na mne dělá horlivé posunky, strkaje si várychlém tempu prst do obloučku mezi palcem a ukazovákem. Vida, co všechno mají válidové Číně. Pošlu chlapíka česky do háje, spíš než po nějakém sexuálním vyvádění se rozhlížím, kde bych dostal něco kásnědku. Všechno zavřenéů až tady, vájednom krámku se svítí. A sláva, mají tam hotová jídla, jen je ohřát, úplně jako na Taiwanu. Jenomže muž za pultem nerozumí ani anglickému hot, ani čínskému réde, to už zase není jako na Tajwanu. Asi tu nejsou na ohřívání zařízení. Koupím tedy krabičku sušenek, vypadají, že je vyrobili zápilin, plechovku jakési limonády, a jdu spát. Před pokojem se prostírá louže jako po monzúnu, asi tady na mou počest ještě honem vytírali. A sušenky mě nezklamaly, opravdu chutnají jako piliny. První čínský dojemů takový namíchaný. Zatím to pořád ještě jde.

Ráno je deštivé, zato ta dochvilnost: vyjdu na ulici a vátu ránu přijíždí malý autobus, vyšlo to na vteřinu. Jsem už poslední do počtu. Cestující mi ochotně udělají místo a průvodkyně cosi hlaholí, nejspíš instrukce na cestu. Pokouším se zánich vybírat známá slovíčka, daří se mi to ani ne sákaždým dvacátým. Umoklý Guilin se záautobusu jeví jako město ani hezké, ani vysloveně nehezké, lepší čínský průměr, jak zjišťuji později. Jen na jednom místě se ukáže docela hezoučká pěší zóna sáobchody vástaročínském stylu, dřevěné konstrukce, střechy se zdviženými rohy. Postupem času zjistím, že i to je obvyklý obraz většího čínského města ľ bezvýraznost doširoka dodaleka a někde uprostřed do staročínska nakašírovaná obchodní zóna, jejíž pravoúhlá zánovnost prozrazuje, že jde o novodobý výtvor vázájmu turistického ruchu. Ale i tak je to pěkné, aspoň se snaží, Číňani.

Ke kotvišti výletních lodí na řece Li je to ještě hodina jízdy, do níž se vejde nákupní hemžení vájakémsi krámě sábižuterií. Všichni běhají kolem vitrín a horlivě nakupují, jsem asi jediný, koho se nákupní horečka netýká, jelikož nevím, co bych sátěmi krámy dělal. Také až později pochopím, že horlivé nakupování blbůstek je esencí správného čínského výletu. Zato navazuji první kontakty, a musím potvrdit, že tak milé společníky aby člověk pohledal. Dvě starší dámy se se mnou dají ochotně vyfotit ľ vzájemné fotografování ze všech úhlů a stran je další neodmyslitelnou částí každého řádného čínského výletu. Sahají mi tak právě pod ramena, čemuž se smějí napůl srdečně, napůl obdivně, inu, není váŘíši středu takový habán kávidění každý den. A na lodi to jde ještě družněji dál, znovu se mi potvrzuje, že váchudších zemích ľ a Čína je navzdory vší své současné slávě chudá země ľ pocestný vyjde spíš se zámožnými lidmi, kteří mu nepotřebují koukat do kapes, než sátěmi, kteří váněm vidí kasičku na nožičkách. Jak se dalo čekat, cestovní společnost tvoří zámožnější lidé záPekingu, kteří si mohou dovolit dát 240 yuanů za to povyražení. Váanglické skupině by mě stálo čtyři stovky, ale není to úspora, která mě utvrzuje vápoznání, že jsem udělal dobře, dav přednost čínské společnosti. Komitét spolucestujících také hned pověří jednu holčinu, ovládající anglický jazyk nad obvyklou míru, aby mi dělala tlumočnici a průvodkyni, a holčina se snaží, i když toho vlastně ani není třeba. Jen když se pokusím zátěch nadmíru přátelských lidí za použití vší své diplomacie vydobýt pár drobtů zádenního života, maje už váhlavě představu těchto řádků, poklesne jejich filologická zdatnost ještě hloub a také holčina-tlumočnice se kamsi vytratíů asi jsem se dopustil nějakého faux pas. Tomu se člověk vázemích cizí kultury nevyhne. VáČíně zvlášť, kde tak či onak všechno zavání politikou; a otírat se o politiku vápřítomnosti cizince nemusí sloužit zdraví. Chápu. Nechám toho tedy, snad se později najde vhodnější příležitost. Plavba pokračuje za obšírného hodování, stoly plné pochoutek známých i nevídaných, důvěryhodných i nedůvěru vzbuzujících, dobré jsou dokřuplava upečené rybičky, jakési masové bochánky vápeprné omáčce, nestačím se divit, jaký blahobyt se vejde do těch dvěstě čtyřiceti yuanů neboli dvaadvaceti penízů evropských. Co tak vím, počítá se u nás obdobná plavba třeba na Rýně na stovky, a bez hodů.

Avšak nevydal jsem se na řeku Li, abych debužíroval, nýbrž abych se oddával krajinnému zázraku. Trochu, abych se přiznal, jsem své očekávání krotil: zázraky mívají tu vlastnost, že poutník přiblíživší se na dohled řekne ľ nojo. Je to takhle docela pěkné. Ale že by zázraků Čím větší nádheru očekává, tím rozčarovanější pak může být, tomu je tak i vájiných ohledech. Řeka Li však a její okolí, když už ponecháme stranou zázrakyů je to opravdu úžasné. Jedinečné, na celém Božím světě nic podobného káspatření není, aspoň ne váté hýřivé hojnosti a rozloze. Sem, umiňuji si, sem musím jednou vzít moji ženu, protože vylíčit jí ten div nemohu, ani kdybych nadělal tisíc fotografií. Oznamuji mimochodem, že jsem jich nadělal stovku a káimportu ženy do Číny nedošlo, jelikož pozdější zážitky mě od toho úmyslu odradily. Ale aspoň čtenář vidí, vájakém rozpoložení užaslé mysli jsem byl, stoje na palubě a nevědaákam dřív obrátit zrak. Poznal jsem záČíny pouze její jihozápadní kout, ale i tak pravím, že kdyby si poutník směl zácelé té velké země vybrat jen jeden zážitek, nepochybí, bude-li jím tato velkolepá krajina.

Poprchává sice, je mlhavo a šedivo, rozhodně žádné fotogenické počasí, i tak ale zrovna nadskakuji nadšením. Nezdá se mi jinak, než že Hospodin musel být ve šprýmovném rozpoložení, když tvořil tuto scenérii, snad že si dal předtím skleničku. Vákaždém zákrutu řeky se vynořují nové a nové kulisy strmých, roztodivně homolovitých kopců, každý jinak fantasticky formovaný, pochopitelně každý opatřen jménem váduchu čínské názvoslovné poezie, Tančící drak, Pijící slon, Spící princeznaů Vím ovšem, že jde o krasové útvary, ale krasů je po celém světě jako smetí, proč nevytvořily něco podobného jinde? Nevychází mi zátoho jiného než ten Hospodin se skleničkou. A na březích drobné vesničky vábambusovém houští, chaloupky zánepálených cihel, tadyhle se na bambusových vorech se zvednutou špičkou (ví někdo, jak se ohýbá bambus?) přepravují přes řeku babky vátypicky kuželovitých kloboucích, rybáři rybaří, buvoli si medí po nos řece, Čína jako vánárodopisném filmu, kam se hrabe nějaká Šanghaj. Vákartotéce své cestovatelské paměti tomu zážitku přiděluji ochotně velikánskou jedničku. Je už před večerem, když se loď stáčí přídí kánábřeží sávelkým sběhem lidstva. Město Yangšuo je tady.

Cestovní příručka Lonely Planet zahrnuje Yangšuo velkou chválou, ale nic zvlášť pozoruhodného tam není, takové celkem obyčejné čínské město, ledaže slouží jednak za konečnou plaveb po řece Li, jednak za východiště kápěkným výletům do okolí, také plným roztodivných homolovitých kopců. Výlety je nejlépe konat na kole. Popojíždět mezi rýžovými políčky a malými vesničkami, stále se měnící panorama krasových homolíů někteří cestovatelé mluví o nejkrásnějším zážitku zácelé Číny. Co se mě týče, odnesl jsem si záYangšuo trochu rozpornější obrázek: je mi příkladem toho, jak může pozitivní dojem zádivukrásné krajiny i klíčící sympatii kálidem a kázemi zkazit jeden ľ citlivé duše prominou ľ hajzl.

Ó, poutníče, jehož plavba snad také bude končit na nábřeží města Yangšuo, honem vystup a neohlížeje se nalevo ani napravo utíkej rovnou cestou na velké náměstí sátrhem, kde najdeš ubytování i všechno jiné, čeho je ti třeba! Za žádnou cenu se nezastavuj sádohazovači, nabízeči a vnucovači, i kdyby ti nejsvůdnější fotografie hotelových pokojů ukazovali a tisíci doporučujících dopisů ti pod nosem mávali! Já jsem tak ke své škodě a vzteku neučinil a dodnes mě bere fantas, když si vzpomenu na svou tehdejší důvěřivost. Že mě řečený dohazovač ľ nechal si říkat Robert - brebentě nepřetržitě odvezl káhotelu drobet předraženémuů nu dobře; že cena bude obsahovat i tučnou odměnu za zprostředkování, sátím musí cestovatel počítat, když použil služeb dohazovače. Ale lezl za mnou hajzl Robert, odbýt se nedal, na pokoj se mnou táhl, hubou mlel, plány nejkrásnějších výletů přede mnou rozprostíral, a lacino, jen dva tisíce yuanů za dva dny, specielně pro vás, sir, na kolech i sáprůvodcemů co? Že je to moc? Ale to je vládou určená cena, sir! Když jsem ho i sájeho vládou posílal káčertu, rychle slevoval, jen patnáct set, sir, jen tisíců až jsem si sáním, spíš abych od něj měl pokoj, než že by se mi ten kšeft zamlouval, plácl na šesti stovkách. Povzbuzen tím úspěchem mi ještě chvíli nabízel jiné služby, young girls, sir, beautiful girls, když zjistil, že nezabírám na girls, jal se naznačovat jinopohlavní rozkoše, až jsem mi ho konečně podařilo vyhodit. Vyšel jsem ještě celý rozmrzelý na náměstí, abych zjistil, že jediné, co jsem od Roberta za své peníze získal, bylo půjčení kola. Stály jich tam celé houfy a půjčovné obnášelo celých deset yuanů i sápumpičkou. A pardon, ještě Růženku.

Aby si čtenář nemyslel, že jsem přece jen kývl na nějakou prostopášnost, povím přesněji, jak to bylo sátou Růženkou (představila se mi po anglicku jako Rose, ale počeštil jsem ji). Čínsky se jmenovala Čen Ču Feng, což mi ale prozrazovala trochu nerada, asiže měla proč. Vládla dosti slušně jazykem anglickým a tvrdila o sobě, že je studentka, která si tady váYangšuo o prázdninách přivydělává jako servírka vájedné restauraci a navrch ještě jako průvodkyně západních turistů. Nevím přesně, co zátoho byla pravda. Mladší Číňané, kteří se ochomejtají kolem cestovního ruchu, si vesměs dávají západní jména, možná pro pohodlí turistů, možná aby si zjednali krytí, kdyby vyšla najevo nějaká lumpárna. Rovněž vesměs tvrdí, že jsou studenty na prázdninách. Spíš si myslím, že Růženka náležela kátrvalému inventáři zmíněné hospody, a snad měla i jinou funkci, jak jsem káposledku začal nahlížet. Nicméně to byla milá holka. Pro poctivost a abych nedělal Číně větší ostudu než si zaslouží, dodávám, že patálie sáprolhaným dohazovačem jsem měl jen váYangšuo, nikde jinde jsem se sátakovou drzostí nesetkal. Ale i to stačilo, abych doznal první trhliny můj plán, ukázat jednou tu přepůvabnou krajinu své choti.

VáRůženčině doprovodu jsem pak strávil dva velmi hezké a podnětné dny, během nichž jsem měl příležitost nejen poznat krajinu krasových homolí zase zájiného úhlu, ale nahlédnout i do života obyčejných venkovských lidí, vátom ohledu se mi šestistovková investice vyplatila. Předplatné ovšem, jak se ukázalo, platilo jen pro první den, druhý už jsem musel za prosebných očí dělání a vemlouvavého pusinky špulení zatáhnout sám, ale aspoň jsem tu stovku dal Růžence a ne mizerovi Robertovi. Kátomu i padesátku navíc, jen tak, zánáklonnosti staršího gentlemana kámilé dívce, což mělo to tu přednost, že pak nemohla dělat takové drahoty sápodrobnostmiáčínského živobytí. Zvlášť ochotně se mi sánimi ale nesvěřovala, dá se říci, bůhví čeho se ti Číňané vátakových případech bojí nebo čeho se stydí. Nicméně jsem zání vytáhl, že si průměrně kvalifikovaný pracovník přijde za měsíc zhruba na dvě tisícovky yuanů (necelých 5000 Kč při cenách o něco nižších než vákrálovství českém, ale ne o moc). Nekvalifikovaný nádeník ľ a těch je většina ľ se musí spokojit sátisícovkou, ovšem pekingsko-šanghajští manažeři a jiní hospodářští zázraci mohou se svými platy vyšplhat do amerických výšin a snad i nad ně, o korupci a podobných zdrojích blahobytu nemluvě. Zato sedláci ľ a to už se Růženka neupejpala, nýbrž jako holka závesnice hovořila dosti rozhořčeně ľ představují dno holé bídy. Mají jen to, co jim vyroste na políčku, trochu rýže, zeleninu, za domkem pár mandarinkových stromků, hejnko slepic, přímo synonymum blahobytu je černé prase. Něco zátoho spotřebují sami, něco prodají sáhubeným výdělkem na trhu. Důchody a jiné vymoženosti sociálního státu se jich netýkají, snad záodvěkého nepřátelství komunistických bonzů káselskému stavu, snad vápomstu za to, že sedláci, potvory, utekli ze zemědělských komun. Mohli tam pod rudými prapory a za zpěvu revolučních pochodů společně spět kájasným zítřkům, a oni si místo toho zase rozebrali ta svoje políčka po dědečkovi, když třídní bdělost polevila, zpátečníci. Anebo je to ještě jinak a váČíně se už uskutečnil ideál komunismu, váněmž, jak známo, není peněz, zatím jen na vesnici.

Pohledy jsou to ale pěkné, jako zákalendáře. Tamhle, vápozadí konfigurace skalnatých homolí, sedlák po kolena váblátě oře rýžové pole, buvol zapřažený do dřevěného pluhu, byl by to hezký žánrový obrázek, kdybych si dokázal odmyslet tu dřinu a tu bídu. A jiný takový obrázek, jde kolem maminka, přes ramena bambusovou tyč a zání jako závaží visí nalevo vákošíku malá holčička, napravo jako protiváha pytlík rýže. Za dva yuany se obě dají ochotně vyfotografovat, dva yuany jsou uznaná taxa za takovou službu. Co je mi nápadné, že nikde nevidím se prohánět a vřískat stohlavá dětská hejna, jak to patří káobrázku jiných chudých zemí. Čínský venkov je tichý, až nepřirozeně tichý. Holčička vákošíku, protože je dítětem venkovským, by ještě směla zámilosti úřadů dostat bratříčka. Městská holčička už ne, protože by to její rodiče zle odskákali, buď vysokými daněmi, nebo jiným druhem sekýrování. A to může být holčička ráda, že vůbec spatřila světlo světa; spousta holčiček takové štěstí nemá, jelikož musely ještě před narozením udělat místo mnohem prestižnějšímu bratříčkovi, když už je povoleno jen to jedno dítě.

Nicméně se necítím oprávněn odsoudit to opatření tak jednoznačně, jak bych asi měl. Ovšemže na to čínští papaláši jdou po katovsku: tady se bude rodit po jednom dítěti a basta, nebo si nás nežádejte! Na druhé straně je Čína ušetřena úděsného a stále se geometrickou řadou šířícího přelidnění, které, nestane-li se něco zásadního, je na nejlepší cestě zahubit země, jimž se zájakéhosi podivného důvodu říká rozvojové. Stalo se u nás zvykem jedním otevřením huby jmenovat Indii spolu sáČínou jako příklady novodobého hospodářského zázraku; budiž mi odpuštěno, že jsem k indickému zázraku ještě mnohem skeptičtější než k čínskému. Mám pro to víc důvodů, pro jejichž vyjmenování zde není místa; ale hlavním je neutuchající vlna lidského tsunami. 250 milionů duší čítala Indie roku 1947, když ji opouštěli Angličané, 850 milionů r. 1995, když jsem váté příšerné zemiápobýval, vároce 2000 slavně překročila miliardu, ve chvíli, kdy píši tyto řádky, áje to už 1.150.000.000, každoročně přibývá dalších dvacet milionů kátomu tak už kritickému množství ľ není velkého matematického umu zapotřebí kávýpočtu, kdy počet indického obyvatelstva překročí hranici dvou miliard. Ale on ji nepřekročí, nemůže překročit. A nejen indického. Je nad lidskou představivost katastrofa, jíž geometrická řada skončí, a nemusí to ani dlouho trvat.áPřední duchové lidstva nestačí volat na poplach proti oteplování atmosféry, ale mám po čertech silný dojem, že brzy začne světu hořet za zadečkem jiný věchýtek.

Nu, opusťme pole prognostiky. Druhý den mi Růženka, koukajíc tázavě, předestřela návrh, že bychom spolu mohli jít na oběd kájedné selské rodině. Měla by ovšem ta akce ten háček, že bychom nejdřív museli nakoupit, čeho je kátakovému obědu třeba, jelikož rodina je chudá. Ani netušila, jak mi kápla do noty. Teď tedy dostávám příležitost nejen spřádat záneochotných odpovědí představu, jak žije obyčejná čínská rodina, ale přesvědčit se o tom na vlastní oči. Odstavíme kola vájakési pro mě bezejmenné vesnici ľ cestování sáprůvodcem má na rozdíl od cestování sámapou tu zápornou stránku, že člověk neví, kde se to octl a jak se co jmenuje ľ a zamíříme kátržnici. Je to nevlídná haluzna záolámaného betonu, vání stánky sámasem, zeleninou, drůbeží a jinými plody země. Trhovci jsou celí nadšení záté památnosti, že se u nich zastavil bílý cizinec, ba dokonce i něco koupil! I procházíme uličkami tržnice, já jako pán a plátce, rozvažuje, co vypadá poživatelně, a čeho se raději nedotknu, Růženka jako mluvčí a dozorčí nad cenami, aby mě, mravů neznalého cizince, trhovci nevzali na hůl. Já totiž, přiznám se, smlouvám nerad, zvlášť když jde o halířové obnosy, protože je mi to trapné. Raději zaplatím, co je požadováno a jdu, sledován útrpným zrakem domorodce, myslícího si něco o troubovi. Zastavíme se u řeznického stánku, a hned se ocitám vástřetu civilizací: Růženka doporučuje mé pozornosti kusy pěkně tučného vepřového; mně však jako Evropanovi je známo, že vátlustém vepřovém bydlí brouk cholesterník a žádám si libového, což čínská duše nemůže pochopit. Ale jsem pán a moje slovo platí. Drůbeží prsíčka již cholesterníky nehostí, tím méně svazky mně známé i neznámé zeleniny, trsy čínských houbiček a kousek jater. Obtíženi dvěma objemnými sáčky zaplatím ľ pro informaci ľ vápřepočtu kolem stodvaceti Kč, a následuji Růženku po blátivé uličce mezi hrázemi rýžových políček a venkovskými domky. Tam někde má bydlet ta chudá rodina, co kání jedeme na oběd.

Tak úplně chudá ale nebude, zjišťuji, protože úplně chudé rodiny vátom okolí sídlívají váchaloupkách zánepálených, zábláta a slámy uplácaných cihel. Tohle je staveníčko sice nepříliš vzhledné, ale zbudované zátvárnic a betonu, znak to jisté životní úrovně. Rodina už také stojí ve dveřích a radostně se sáRůženkou vítá, nejspíš sem nevede prvního cizince. Dveřmi, ozdobenými novoročními kresbami pro štěstí, vstupujemeádo jediné obytné místnosti, ostatek tvoří kůlny, dílničky a chlívky. Místnost je zařízená takto: má holé cementové stěny se skvrnami vlhkosti, což ještě zvyšuje zimavý dojem, je totiž na tuto téměř tropickou polohu a roční dobu dosti chladno. Vájednom koutě je hromada matrací a pokrývek, které se asi rozloží na noc, vádruhém televize, uprostřed pak středobod celé domácnosti, nízký stůl sákruhovým otvorem, doánějž je zasazen velký plochý kotel. Plynová bomba stojí hned vedle. Krom toho jsou ještě na stěnách nalepené nějaké záčasopisů vystříhané obrázky, a to je tak všechno. Paní domu zažehne plynový hořák a naklade do kotle, co jsme přinesli: maso, zeleninu, i ty houbičky. Rýže se podává zvlášť. Mimochodem: jest představa, že se celá Čína živí rýží, ale to není tak přesné; rýže je plodinou jihu (náš případ), kdežto na chladnějším severu se pěstují obiloviny, hlavně pšenice. Zátoho pak plyne dvojakost čínské stravy, rýže a nudle. Sám dávám po jistých zkušenostech přednost spíš rýži, když jsem na cestách, protože lově jídelními hůlkami záomáčky nudle si obvykle pokecám košili.

A už vidím, že mě zase neminou dvě odbočky: jedna o tom chladu a druhá o jídle pomocí hůlek. Je to zvláštní, ale jako by tisíciletá čínská kultura ještě nedospěla kávynálezu kamen. Váprovincii Guangxi, odpovídající 25. stupněm severní šířky zhruba jižnějšímu Egyptu, je ten nedostatek ještě vysvětlitelný; možná je tu studený jarní den výjimkou, již domorodci nějak překlepou. Zima jako vápsinci mi ale byla údělem i později váhorských polohách severního Sičuanu, což už je divnější. Lidé (hlavně mužští) se brání chladu tak, že dřepí kolem boulovatých plechových mís sádřevěným uhlím, a mnouce si nad nimi ruce se ohřívají. Co se týče jídelních hůlek, používá se jich takto: mezi kořen palce a konec prsteníku se sevře silnější konec jedné hůlky, to je pevná část příboru. Pohyblivou část tvoří hůlka druhá, již uchopíme špičkou palce a ukazováku. Vznikne tak jakýsi zobák o úhlu asi 20░, jímž můžeme při jistém cviku vyzobávat zápokrmu, co nás zrovna napadne, dokonce i jednotlivá zrnka rýže. Sám té techniky rád užívám doma při vaření, protože se lépe hodí káochutnávání než vidlička nebo vařečka. Ale jak říkám, potřebuje to cvik.

Povařením všech ingrediencí vzniklo něco jako hustší polévka, záníž sedíce kolem kotle nabíráme do misek a hodujeme. Co mi vadí, je to sezení: dřevěná stolička jako zápanenčího pokojíčku, ne víc než dvacet centimetrů vysoká. Evropskému dlouhánovi, ať se vrtí, jak se vrtí, se váté pozici kolena dotýkajíábrady, což není právě nejpohodlnější jídelní pozice Ale hlavně že jsou všichni spokojení. Když konečně mohu od hodů vstát, vidím, že vákotli zbyla dobrá polovička, takže rodina ještě bude mít dobré dva dny co jíst. Nepovede se jí nejspíš často, takhle si dávat do nosu, to už musí Růženka přivést nějakého bílého cizince. Následuje velké uklánění a děkování, až si připadám jako onen císař, jenž poctil svou návštěvou chýši chudého uhlíře. Ještě přistrčím dvacet yuanů prckovi, co na mne zírá sápalcem váhubičce, za což se mi hospodyně nemůže vynaděkovat, och, takový peníz! Nedrží jej asi váruce často, těch ubohých padesát kaček českých. Je mi skoro hanba.

Pomalu šlapeme mezi polemi a bambusovými hájky zpátky do Yangšuo. Růženka se sákdekým zdraví, vákdekom poznává sestřenici nebo švagra, je to jako u nás před sto lety, kdy byl na venkově také každý sákaždým nějak spřízněný. Jiný houfek příbuzných prodává u silnice oblíbenou pochoutku, kusy cukrové třtiny; zkusím to takéů no, sladké to tedy je. Nic víc. Máme fajnovější tlamičky, my bílí barbaři, potřebujeme něco rafinovanějšího, abychom si pochutnávali. A ještě míjíme starou, zchátralou a špinavou cihelnu, nic zvláštního mě přitom nenapadá. Když se pak vrátím domů a vidím vátelevizi reportáž o otrocké práci váČíně ľ některé venkovské podniky si napůl nezákonně, napůl legálně drží místní děti jako bezplatnou a nedobrovolnou pracovní sílu ľ helemese, není tohle zrovna ta cihelna, co jsem kolem ní šlapal sáRůženkou na kole? Ale třeba je takových otrokáren váŘíši středu víc. Také jeden ze zdrojů ekonomického zázraku.

Zpátky váYangšuo jsem si vzpomněl, že ještě musím sehnat přechod pro čínskou zástrčku, abych mohl nabíjet baterii svého foťáku. Vátom mi zase musí pomoci Růženka; váČíně se používá čtyř různých typů zástrček, a jaký je vátom systém, neví ani Buddha sám. Jdeme do krámu, ukáži svou nabíječku a Růženka se táže: máte tenhle převod? Mei you, nemáme, zní pohotová odpověď. Ale když Růženka chvíli naléhá, prodavač nakonec sáhne dospod hromady a kýžený převod vyloví. Ejhle! Sám bych asi sehnal houbeles. Je to jev, sánímž se setkal už na Taiwanu: prodavač se cítí příchodem cizince znejistěn a hledí se ho nějak zbavit, aby sáním nemusel jednat. Tím víc kvete ten obyčej vápevninské Číně, kde je obtížnější domluva a větší starost, aby prodejce ľ hlavně mužský ľ neztratil tvář.

Sátím a sádrobným finančním dárkem bych mohl Růženku propustit, ale mám na zítřek letenku do Čengdu, hlavního města provincie Sičuan, a zbývá vyřešit otázku, jak se dostanu do Guilinu na letiště. Už vidím, že bez Růženky to nepůjde. Či spíš, šlo by to, ale složitě. Do Guilinu jezdí autobus, odtamtud bych už musel nejspíš taxíkem ľ ale to už si mohu najmou taxík hned tady, nevyjde to o moc dráž, a jízda nepotrvá čtyři hodiny, ale jen hodinu a půl. I vátom se projeví Růženka jako hotový anděl spásy: mám se prý jen posadit do hostince, kde pracuje, a dát si kafe. Než je dopiji, bude auto tady. Auto, říká, ne taxík. Nic mě u toho nenapadá.

Napadne mě, když auto opravdu za chviličku stojí před hospodou. Je bílé se zeleným pruhem a sánápisem jednak anglickým Police, jednak váčínských znacích Džing čá (ještě na svém místě uvedu, proč je velmi radno ty dvě slabiky nastudovat). Jelikož mám svou školu třiceti let života vásocialismu, začínám tušit, kolik různých řemesel asi bude mít dívka Růženka. Však i u nás to býval mezi číšníky cizineckých hospod samý estébácký agentík, to bude vákomunistických zemích všude stejné. A naši policajti, pardon, příslušníci Sboru národní bezpečnostiů inu, také si rádi přivydělali nějakou tu kačku černotou, ledaže ne tak okatě. Čínský socialismus je vátom ohledu, zdá se, velkorysejší: soudruh příslušník zneužívá služební vozidlo sánaprostou samozřejmostí, jako by mu patřilo. No, není to moje starost. Nasednu, policajt (pravda, vácivilu) strčí do kapsy dvě stovky, celkem nevelký honorář za ten kus jízdy, a jedeme. Je třeba natankovat; i vecpe se ruka zákona před všechny čekající, natankuje a odjíždí, o placení se nestaraje. Že by zase uskutečněný komunistický ideál? Stav, kdy každý dostává všechno zdarma dle svých potřeb, hlavně policajti? A vásilničním provozuů váČíně i tak panuje pro socialismus typický blázinec a bezohlednost, jak toho pozůstatek můžeme dodnes pozorovat ve vlastech českých, ale policajt se řítí vpřed i váčeském měřítku razantně, způsobem ľ zácesty, holoto! Jedou páni! A holota uhýbá, velká pokora před rukou zákona panuje váříši Džong Guo. Jinak musím uznat, že to byl človrda celkem přátelský, váomezeném rámci své angličtiny a mé čínštiny i hovorný, ale rozehřát jsem se pro něj jaksi nedovedl, příliš pevně mi seděla vákostech zkušenost se socialistickými policajty. Možná mu křivdím, mohl to být docela hodný člověk. Ale oni i největší mizerové totalitních režimů bývají ve svém soukromí docela hodní lidé. Je těžké si zátoho vybrat.

A to by už bylo všechno záprovincie Guangxi, zářeky Li a města Yangšuo. Až na ty vzteky sáničemou Robertem zkušenost vesměs kladná, a váčem kladná nebyla, na to si dám příště pozor. Tak tedy zai džian, nashledanou, či spíš naneshledanou, neboť není velké naděje, že bych se sem ještě někdy podíval.

(pokračování)

1 Jeliko× jsme vá?ÝnskÚ Anglii, p?idr×uji se anglickÚho pravopisu

??

??

??

??



Zpátky