Únor 2011

Z pekla smůla

Martin Groman

Kdo přišel s nápadem zabít Reinharda Heydricha, se dnes už nedá s jistotou doložit. Každopádně se myšlenka na atentát vynořila v Londýně ve vedení tamního odboje a exilové armády. Spouštěcím okamžikem byl razantní nástup nového protektora do Prahy provázený zatýkáním a popravami. Ještě v den svého příjezdu, 27. září 1941, dává Heydrich zatknout premiéra, generála Aloise Eliáše. O den později přicházejí na řadu vůdčí postavy odbojové skupiny Obrana národa, armádní generálové Josef Bílý a Hugo Vojta. Oba jsou popraveni. „Popravou generála Bílého si Heydrich, aniž by to tušil, podepsal ortel smrti. Bílý byl osobní přítel a vzor plukovníka generálního štábu Františka Moravce, šéfa našich zpravodajců v Londýně,“ vysvětluje vojenský historik Eduard Stehlík.

Stanné právo pokračuje – 1. října 1941 nechává Heydrich popravit třináct důstojníků generálního štábu, opět osobní přátele Moravce a dalších představitelů armády, kteří působili v londýnském exilu. O den později Moravec žádá, aby k němu přivezli vytipované vojáky, jež by bylo možné vysadit v protektorátu se speciálním úkolem.

K těmto mnohokrát diskutovaným historickým událostem stojí za to se vracet i proto, že se české veřejnosti v poslední době dostalo dvou knižních zpracování strhujícího příběhu operace Anthropoid, jak se kódovaně nazývala akce, jejímž výsledkem bylo zabití říšského protektora: V roce 2007 vydal český spisovatel Jiří Šulc román Dva proti Říši. Prodalo se ho přes 30 tisíc výtisků. Loni pak ve Francii získala románová prvotina Laurenta Bineta nazvaná HHhH tamní nejvýznamnější literární ocenění – Goncourtovu cenu. Na světě je už i české vydání této knihy. Jaké tedy bylo pozadí a průběh operace, k níž se po letech vracejí čeští i zahraniční autoři a čtenáři?

Důvodem ke spuštění Anthropoidu nebyl jen trest za teror. Velká Británie a Francie stále neodvolaly své podpisy pod mnichovskou dohodou a Edvard Beneš se obával, že republiku nebude po válce možné obnovit v předmnichovských hranicích. I poté, co ve funkci ministerského předsedy skončil N. Chamberlain, a po vítězství v bitvě o Británii existovala v britských politických kruzích a veřejném životě skupina vlivných lidí, kteří měli za to, že Češi jsou v područí Říše ze své vůle. Žádný viditelný odpor nekladli.

Už za Chamberlainovy vlády a krátce po ní vyšlo několik knih, které obhajovaly jeho politiku v roce 1938 i mnichovský podpis. Patří k nim The Man Who Made the Peace (Muž, který zařídil mír), kterou napsal Stuart Hodgson, bývalý šéfredaktor listu Daily News. S podobně dobře vystavěnou obranou politiky appeasementu přišel také historik Duncan Keith-Shaw a konzervativní politik Derek Walker-Smith. Jejich dnes již skoro zapomenuté práce Prime Minister Neville Chamberlain (Premiér Neville Chamberlain) a Neville Chamberlain, Man of Peace (Neville Chamberlain, muž míru) vyzdvihují obětování československého pohraničí v Mnichově jako správný krok, který zajistil dostatek času na zbrojení proti hrozící válce. Vítězství v bitvě o Británii dodalo těmto argumentům na váze. Veřejné mínění i rozhodující síly britské politiky se ovšem v té době už od nevměšování odvracely, o čemž svědčí úspěch pamfletu Guilty Men (volně: Ti, kdo nesou vinu), kterého se hned po vydání v roce 1940 prodalo na 200 tisíc výtisků. Trojice mladých novinářů ukrytá pod společným pseudonymem Cato v něm obviňuje politiky vyznávající appeasement z ohrožení Británie a světového míru.

Tento vývoj nemohl Edvard Beneš nevnímat. Snažil se diplomatickou cestou přesvědčit spojence, že území protektorátu je okupovanou zemí, že to není stejný případ jako Rakousko nebo Slovensko. Viditelné známky odporu však v Čechách a na Moravě v podstatě neexistovaly. „Proto vznikl projekt vycvičených výsadků, které měly za úkol provádět sabotáže, sbírat zpravodajské informace a pomáhat formovat roztříštěný domácí odboj,“ vysvětluje spisovatel Jiří Šulc.

Příprava operace Anthropoid se však už od počátku zadrhávala. Britové například nemohli poskytnout pro naše výsadky letadla. „Královské letectvo po bitvě o Británii disponovalo pouze třemi letouny typu Halifax, které mohly bez tankování doletět nad protektorát a vrátit se, a to musely být ještě zcela odlehčeny – nesměly mít klamné bomby, takže jejich lety byly německým zpravodajcům víc než nápadné,“ líčí tehdejší potíže Eduard Stehlík. Situaci komplikoval také fakt, že Čechoslováci nebyli jediní, kdo plánoval podobné výsadky. Letadla od Britů potřebovali Francouzi, Norové, Finové, Poláci. Exilové vlády stály na tyto stroje doslova ve frontě.

Lety s parašutisty nad nepřátelské území byly přitom velmi riskantní. „Bombardér nevezl munici, letěl bez podpory stíhaček, sám, musel najít místo výsadku, do toho noční stíhači, protivzdušná obrana,“ vypráví Stehlík. První parašutista, který měl být nad protektorátem shozen, přistál místo v jižních Čechách v severní Itálii.

Provedení atentátu svěřili Moravcovi muži Josefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi; před nimi však chtěl Moravec vyslat dvě jiné skupiny, Silver A a Silver B, aby obnovily kontakt mezi Londýnem a domácím odbojem. Na cestu do vlasti se vydaly několikrát, ale špatné povětrnostní podmínky je vždy vrátily zpět. Nakonec nově založená vojenská tajná služba Special Operations Executive (SOE) navrhla, aby všechny tři skupiny letěly najednou – 28. prosince. Tou dobou, podle původních (a nereálných) plánů, měl být Heydrich už dva měsíce mrtvý.

Hlavním problémem se totiž nakonec ukázal být nepřesný obrázek o poměrech v protektorátu. Moravcovi lidé odešli ze země již před třemi lety a informace o tom, co se doma děje, měli jen kusé. Spojení s odbojem udržovali přes vysílačky, které gestapo postupně a velmi efektivně likvidovalo, takže tento zpravodajský kanál zvolna vysychal. Heydrich navíc po svém nástupu do Prahy v protektorátu výrazně zostřil režim. Až Alfréd Bartoš ze Silveru A hlásil do Londýna, co všechno je připraveno špatně. Třeba že se nedá spolehnout na kontaktní adresy, jež výsadkáři dostali. „V Londýně předpokládali, že Češi doma žijí v tichém odporu, který Heydrich svým terorem a popravami jen utvrzuje. Jenže jemu se podařilo ten národ zlomit. Představa, že parašutista zazvoní někde u bytu a řekne – jsem z Anglie, pomožte mi – se ukázala jako nereálná. Oni nepochopili strach, který tady vládl,“ vysvětluje Jiří Šulc.

Perfektně připravený nacistický policejní aparát navíc o hromadném výsadku věděl v podstatě od první chvíle. Německá armáda, policie a gestapo využívaly velmi dobře fungující hlásnou službu, jež monitorovala všechny lety nad protektorátem. A tak gestapo velmi záhy zjistilo, že nad českým územím proletěl nepřátelský bombardér. „Ihned začalo pátrání. Prohledávali oblasti, kudy letadlo letělo, ale hlavně vyzvali české četnictvo, aby hlásilo pohyb všech podezřelých osob nebo lidí, kteří se po dlouhé době vrátili do místa svého bydliště,“ popisuje práci německé tajné policie Eduard Stehlík. Většina výsadkářů tak doplatila na to, že se jim nepodařilo navázat spojení s lidmi, kteří je měli ubytovat a postarat se o ně. Byli mrtví, zajatí nebo se báli.

Gabčík s Kubišem však měli štěstí. Chybou navigátora se sice ocitli na místě, kde vůbec neměli přistát, ale narazili na lidi, kteří jim pomohli a neudali je. Přesto museli řešit řadu problémů: Gabčík si při dopadu pohmoždil nohu, neměli pracovní knížky a další doklady, scházely jim potravinové lístky. Idea, že akci provedou během tří týdnů a bez podpory domácího odboje, se zhroutila hned v prvních minutách po seskoku. „Nevím, jestli tuto stránku přípravy naši londýnští zpravodajci podcenili. Možná podcenili gestapo. To nebyly jenom bezduché mlátičky, jak je známe z pozdějších filmů, to byli také špičkoví kriminalisté, doktoři práv, schopní, chytří, vzdělaní lidé. Navíc velkou část z nich tvořili obyvatelé Sudet, takže dokonale ovládali prostředí i jazyk,“ doplňuje Eduard Stehlík.

Operace Anthropoid nakonec trvala osm měsíců. Nejvíc Gabčíkovi s Kubišem pomohl fakt, že Heydrich podcenil svoji bezpečnost. „Věřil, že se už pohybuje po absolutně pacifikovaném prostoru, sázel na strach, který vyvolal. Klidně jezdil po Praze v otevřeném mercedesu,“ říká Eduard Stehlík. Na Velikonoce 1942 se navíc Heydrich přestěhoval z Hradu do Panenských Břežan, takže musel denně dojíždět. Do té doby na Hradě bydlel i pracoval, moc necestoval a zabít ho na Hradčanech, to by byla vyloženě sebevražedná akce.

Mise, která od samého začátku vyvolávala pochyby, jestli vůbec stála za všechno to úsilí, se nakonec zdařila. „Přes všechny oběti to byl úspěch, jaký se jinému odboji za války nepovedl. Moravec s Benešem udělali spoustu chyb, ale nejednali ukvapeně. Dělali, co mohli,“ připomíná Jiří Šulc.

Gabčíka s Kubišem vysadil britský halifax v polích u Nehvizd před devětašedesáti lety, v noci z 28. na 29. prosince 1941. Zaútočili 27. května následujícího roku. Británie i Francie odvolaly podpisy pod mnichovskou dohodou několik měsíců po úspěšné akci.

Jak pro Jiřího Šulce, tak pro Laurenta Bineta bylo zpracování operace Anthropoid první větší prací, s níž oba také prorazili. Francouzský spisovatel Binet ve svém románu HHhH říká, že nechce z příběhu Gabčíka a Kubiše dělat literární kašírované drama. To se mu ale moc nedaří. Svěřuje se například, jak rád by s atentátníky stál v zatáčce, když útočí na protektora, jak rád by si s nimi lehl na slamník, když čekají na smrt v kostele, kde se po atentátu ukryli. Deklaruje, že do svého infrarománu, tedy románu o tom, jak píše román o Anthropoidu, nechce pustit nic, co by neměl doložené. Proč pak ale píše, jak rád by si v kostele, kde se Gabčík s Kubišem ukrývali, poslechl, co si povídali se svými dívkami, které je tam podle něj chodily navštěvovat? Naproti tomu tři roky stará románová prvotina J. Šulce Dva proti Říši staví na co nejvěrnějším vystižení historických reálií. Šulcovou ambicí nebylo napsat román o sobě. Vycházel z doložených svědectví a vypráví detailní, strhující příběh, v němž skutečnost předčí fantazii. Šulc svůj román napsal původně anglicky a nabídl jej v Británii. Odmítli ho s tím, že takové fikci by nikdo nevěřil.

(Respekt, www.respekt.cz)