Únor 2011

O slově Vánoce a svátečních zvycích

Karel Hvížďala

Slovo Vánoce se k nám dostalo ze staroněmčiny, kde se pro tyto sváteční dny používalo označení winnahten. V moderní němčině se používá označení Weihnachten, přičemž sloveso weihen znamená zasvětiti či vysvětit a die Nacht je noc. Podobně se k nám z Německa dostala o hodně později i tradice ozdobených vánočních stromků.

Podle jazykozpytců slovo vánocě, jak se psalo ve staročeštině, prozrazuje, že jsme ho převzali ještě v době předcyrilometodějské. V Německu se první zdobený stromeček podle brémské kroniky objevil v roce 1570, v soukromých domech se stromky začaly zdobit od XVII. století a v Čechách se objevil první vánoční stromek ve vile ředitele Stavovského divadla v Praze, který pocházel z Mohuče, Johanna Carla Liebicha v Libni v roce 1812. Podle některých zdrojů ale nebyl umístěn v libeňském záměčku Šilboch v podstavci či na stole, ale visel ze stropu dolů. První svíčky se na českém vánočním stromu objevily v roce 1860. Na český venkov se tato tradice dostala až mnohem a mnohem později.

Ze Staročeských pověstí historika Krolmuse se dovídáme, že v Praze a okolí se Vánoce slaví s ozdobeným stromkem od roku 1845. Dr. Zdeněk Zíbrt popisuje na počátku XX. století, že v jeho rodném Kostelci u Vorlíka, tedy Orlíku se vánoční strom začal objevovat až v šedesátých letech XIX. století, kdy na zámku Orlík Schwarzenbergové rozdávali dárky dětem pod stromečkem a děti od té doby stromky doma napodobovaly. Do Kostelce se podle autora tento zvyk dostal až v sedmdesátých letech.

Obyčej obdarovávat se o zimním slunovratu je však mnohem starší. O saturnáliích, svátečních dnech se obdarovávali lidé již za antiky v Římě, kdy ustal provoz úřadů a škol. Pořádaly se hostiny a otroci byli v těchto dnech pokládáni za svobodné a v domě svých pánů měli stejná práva jako oni, někdy je dokonce páni obsluhovali. Svátek původně zřejmě vyjadřoval touhu lidí po světle a teple.

Židé zase v tomto čase slaví Chanuku jako zasvěcení Chrámu po jeho předchozím znesvěcením ve II. století Po vítězném povstání nad okupanty se našel džbánek oleje postačující pouze na jeden den pro věčné světlo. Světlo ale podle legendy hořelo osm dní, než se vyrobil nový olej. Svátek se proto nazývá Slavnost světel: všimněme si, ač tento svátek má jiný původ, opět je v něm připomenuto světlo. Rozdávání dárků na Chanuku prý převzali ale Židé mnohem později od křesťanů.

Křesťanství bylo oficiálně uznáno v roce 313 a brzy na to prý bylo vysloveno přání slavit Ježíšovo narození v Betlémě jako svátek. V Říme se začalo Ježíšovo narození slavit od roku 336, a protože se nevědělo, kdy se Ježíš narodil, datum svátku se spojil se starou oslavou neporaženého Slunce, tedy zdroje všeho světla na Zemi. V roce 390 císař Theodosius všechny staré, nekřesťanské svátky zrušil. Oslava narození začíná od té doby již v předvečer 24. prosince: štědrý Bůh lidstvu daroval Ježíše a lidská štědrost má tuto oslavu připomínat a znázorňovat.

Jak došlo k tomu, že se v Evropě někdy od XVI. století strojí vánoční stromečky, se ale přesně neví. Teologové hovoří o tom, že ve vánočním stromě ožívá stará symbolika kosmického stromu, jakési osy světa s kořeny zasahující do dolních říší a vyrůstající kamsi vzhůru k nebesům. Je to ale nejspíš symbol předkřesťanský a najdeme podobnou symboliku v bájném jasanu ve Skandinávii. Iggdrasil, jak se tento strom jmenoval, rostl po nebi i po zemi. Jiní v něm vidí posvátný strom germánského boha Wodana. Ale možná, že vysvětlení je prostší, že při vzniku sehrála roli tradice lidových máječek, které byly ověšeny ovocem a ozdobami s nimiž koledníci chodívali o Vánocích a o Novém roce a který po koledách začali odkládat do prostřed slavnostně prostřeného stolu. Před tradicí vánočního stromu bývaly u štědrovečerní večeře v místnostech jesličky, které postupně zmizely a nahradil je právě ozdobený stromek. Ten zvláště v posledních desetiletích je bohatě osvětlen a září jak v domácnostech, tak na náměstích.

Toto světlo, o kterém se říká, že je vítězné, protože se po slunovratu začíná zase den prodlužovat, toužily odjaktěživa všechny národy a náboženství a jak říkají dnes duchovní, je nesmělou nadějí uprostřed naší potemnělosti. Mělo by nám připomínat i v době orgií konzumu, že světlo v nás vždy cosi dovršuje a naplňuje a že k tomu nepotřebujeme nic ovládat a ničeho se zmocňovat. Ivan Štampach zároveň připomíná, že konzumace vzatá důsledně z latiny není spotřeba, vzetí něčeho pro sebe, nýbrž naplnění, dokončení a završení. Na to, zdá se, jsme zapomněli.

(www.rozhlas.cz/cro6)