Únor 2011

Evropa, komunisté a ticho

Luděk Navara

Od začátku bylo prý jasné, že to tak dopadne: tedy že Evropská komise odmítne výzvu z Česka a dalších východoevropských zemí, aby byl přijat celoevropský zákaz popírání zločinů komunismu. Samozřejmě, ukázalo se, že řada členských států na něco takového není vůbec připravena. A co víc, že i v těch zemích, které se s komunismem potýkaly, se přístup ke komunistickým zločinům liší.

Ostatně zdá se, že každý komunismus byl jiný: máme tu na první pohled přívětivý Kádárův gulášový komunismus maďarský, diktaturu jednoho muže v Rumunsku či podivný režim, který panoval v Albánii. Perličkou na dortu byl zdánlivě jadransky slunný komunismus jugoslávský. Ale i v rámci jediné (půl)země jako by komunismů bylo hned několik. Srovnávejme v rámci Česka (a Slovenska): brutálně, otevřeně krutý komunismus padesátých let, demokratizaci v šedesátých letech a následnou zkostnatělou normalizaci - s kterým z těchto komunismů chceme vlastně účtovat? A můžeme tudíž vůbec chtít právní normy, které by postihovaly popírání komunistických zločinů? K čemu nám to vůbec bude?

Pozoruhodné je, že si tuto otázku sotva položíme, pokud se bavíme o popírání zločinů nacismu. Zapochybujte veřejně o koncentračních táborech, o konečném řešení, o šoa! Neodvážíte se? Jsou země, kde se za to chodí do vězení běžně. Spisovatel David Irving putoval za mříže v Rakousku. V Německu byl před třemi lety uvězněn na pět let antisemita Ernst Zündel. Důležitý rozdíl se týká i symbolů: hákový kříž v Německu neuvidíte. Rudá hvězda však nikoho nepohoršuje. Kde se bere ten rozdíl?

Představme si následující scénář: po vlně krutých represí a válečných dobrodružství Hitler svou válku ukončí mírem: dohodne se se Stalinem i Churchillem, uzavře koncentrační tábory (ostatně už nebude koho likvidovat) a jeho režim pak v Evropě přežívá: nejdřív je jen tolerován, později trpěn, pak zčásti uznáván a nakonec vzat definitivně na milost. Uběhne mezitím pár desítek let, stopy po Osvětimi, Treblince jsou dávno ztraceny a zarostlé trávou a stromy. Žádný Norimberk, žádné soudy s nacistickými zločinci, žádná denacifikace: jen ticho. Vezme-li se totiž na milost režim, vezmou se na milost i jeho představitelé. A mluví-li se s nimi, nemluví se o jejich obětech. Podobný scénář ostatně zvolili svého času tvůrci filmu Vaterland. Jako by zapomnění samo o sobě legitimizovalo předchozí krutost. Jako by padesátá léta ve východní Evropě byla méně drsná už tím, že po nich následovala léta relativního klidu reprezentovaná navenek ovšem stejným režimem.

I to je možná jeden z podstatných rozdílů mezi nacismem a komunismem. Desetiletí přežívající komunistický režim překryl většinu zločinů stalinských padesátých let. Překryl? Jako by komunisté od počátku počítali i s touto variantou: rafinovaně průběžně ničili důkazy o svých zločinech: utajovali dokumenty nebo tajně pochovávali popravené politické vězně či zastřelené u železné opony. Na obou stranách této železné opony se ovšem najdou lidé, kteří rozdíly cítí i jinak: komunistům prý na rozdíl od nacistů šlo o ušlechtilé, dobré cíle, jen si k tomu vybrali špatné prostředky. Jenže je komunismus opravdu takový?

„Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu; lékařská diagnóza by řekla, že je to patologický negativismus,“ psal spisovatel Karel Čapek už v časech první republiky, kdy zdaleka nemohl tušit, jak budou komunisté později řádit v jeho vlastní zemi. Nebo mohl? „Naším největším revolučním štábem je skutečně Moskva a my se chodíme učit od ruských bolševiků, jak vám zakroutit krky,“ prohlašoval v roce 1929 v parlamentu Klement Gottwald. Byl to jeden z těch ušlechtilých cílů, ke kterým komunisté směřovali?

Jistě, podle rozšířeného mínění se nic nemůže měřit s bezbřehostí nacistického systematického vyvražďování. Jenže vraždění komunistické, i když možná méně dokonale organizované, bylo kvůli univerzálnosti komunistické doktríny nejspíš opravdu rozsáhlejší - jen v bývalém Sovětském svazu podle hrubých odhadů evidují historikové 20 milionů mrtvých. A co teprve komunistická Čína: 65 milionů! V Kambodži se Pol Potovi podařilo vyhladit asi čtvrtinu obyvatel země. Ve světle těchto neuvěřitelných čísel vypadá bilance v celé východní Evropě opravdu trapně: pouhý jeden milion obětí. Opravdu nestojí ten milion mrtvých za to, abychom se nad ním zamýšleli či hledali právní prostředky, které by zajistily, že tyto oběti nebudou zpochybňovány?

Jinou otázkou ovšem je, zda už máme dost informací na to, abychom si bez ohledu na zákony a předpisy udělali vůbec obrázek o tomto obrovském rozsahu komunistické perzekuce: je více než dvacet let po pádu komunismu a zdá se, že si nejsme vůbec jisti: jak mohl být minulý režim tak strašně zločinný, když ve vězeních neskončili žádní zločinci?

Jak mohly být jen v Československu popraveny více než dvě stovky nevinných lidí, když za to vše ve vězení skončila jediná prokurátorka? Desetiletí přežívající komunistický režim nejen překryl většinu zločinů stalinských padesátých let, ale i po svém zániku úspěšně bránil jejich objasnění. Abychom byli přesní: konkrétní lidé vychovaní v pozdější fázi komunistického režimu, kteří se ocitli na rozhodujících místech, se nedokázali této totalitní minulosti zbavit. A jako ovce se s tím smiřujeme; jak je možné, že jsme až do letošního roku neměli ani právo znát komunistickou minulost českých soudců?

Je dobře, že návrh na celoevropský zákaz popírání komunistických zločinů vůbec padl, i když byl odmítnut. Ale pro pochopení naší složité minulosti není opravdu nezbytný. Bylo by dobré se pokusit dohnat těch ztracených dvacet let a postavit se ke komunistické minulosti stejně, jako se Němci postavili k minulosti nacistické.

(MFDNES)