Únor 2011

Obraz Němce aneb Ich weiß nicht, was soll es bedeuten

Tomáš Pecina

Die schönste Jungfrau sitzet

Dort oben wunderbar

Ihr gold’nes Geschmeide blitzet,

Sie kämmt ihr gold’nes Haar.

Když se tento čtvrtek nedaleko od skály Lorelei na Rýně potopila loď s dvěma a půl tisíci tunami kyseliny sírové, téměř každému se vybavila legenda o krásné pěvkyni, jež, sedíc při západu slunce vysoko na skále a rozčesávajíc si vlasy zlatým hřebenem, svým okouzlujícím zpěvem narušovala bezpečnost a plynulost lodní dopravy na přilehlém toku.

Miroslav Macek známou Heineho báseň Lorelei přeložil, já jsem si vzpomněl hlavně na to, jak jsem se kdysi, před nějakými pětadvaceti lety, docela náhodou dostal k Heineho sbírce básní Buch der Lieder a co to pro mne znamenalo.

Do té doby jsem byl vychováván v představě, systematicky budované komunistickou propagandou, že Němci jsou zaostalým, agresivním národem, který nebude nikdy s to dosáhnout kulturní a vůbec civilisační vyspělosti nás, Slovanů, a jehož příslušníci se mezi sebou dorozumívají nepěkným, nelibozvučným, chrochtavým a primitivním jazykem, jenž se sice na školách jaksi z povinnosti vyučoval, ale jen proto, aby se s námi ti troglodyti, nejkrásnějšího a nejsložitějšího jazyka světa nemocní, byli vůbec schopni domluvit.

Tuto představu posilovaly televisní pořady typu Ein Kessel Buntes nebo němčinu neuměle napodobující zpěv Karla Gotta, a samozřejmě celá serie „Krkonošských pohádek“ pro dospělé, různých Němých barikád, Atentátů a Vyšších principů, které – s různou mírou věrohodnosti a umělecké hodnoty – obraz Němce jaké méněcenného primitiva v Češích celá desetiletí utvrzovaly.

Buch der Lieder byl obstojný šok, a moje gymnasiální průpravou implantované představy o velikosti Tyla, Nerudy nebo Hálka vzaly rychle za své, jelikož jsem, konfrontován s brutální realitou, pochopil, že česká literatura 19. století měla jediného básníka, který se kvalitou té německé aspoň přibližoval, totiž Máchu. I sám Heine si s nacionalismem užil své, a totéž platí o jeho díle. Protože byl Žid, nacisté jeho dílo zčásti proskribovali, zčásti vydávali za lidovou poesii – to ostatně znají i Češi, jejichž národní klenot, Prodaná nevěsta, měl po několik desítek let libreto, které se napsalo samo, protože libretista, Karel Sabina, byl pasován na zrádce národa.

Lorelei je mi tedy upomínkou, jak hluboce se člověk může mýlit, jestliže místo kritického myšlení a studia authentických pramenů dá na to, co ho učili ve škole a co mu ukazovali v televisi.

(http://slepeckahul.pecina.cz)