Únor 2011

V Kocourkově bojují s korupcí

Tomáš Pecina

V souvislosti s Drobilovou affairou rozhořela vášnivá debata o ethické přijatelnosti udavačství a o tom, jak to vlastně s Michálkem bylo. Mám na to svou theorii, která může nebo nemusí odpovídat skutečnosti – skoro bych ale řekl, že příliš daleko od reality nebude.

Libor Michálek se pohyboval ve vyšších patrech politiky příliš dlouho na to, aby si mohl dělat iluse o čistotě státní správy, takový ťulpas a naiva to přece jen není. Na druhou stranu, když byl konfrontován s perspektivou, že ve své ředitelské posici bude víceméně jen "správcem vemene" pro vytváření, jak to tak hezky nazval poradce Knetig, finančního zázemí pro svého ministra, což mohlo ve svém důsledku znamenat situaci minimálních benefitů za cenu maximálních risik – sporné dokumenty by nesly jeho a nikoli Knetigův nebo Drobilův podpis – s vyhlídkou na budoucnost strávenou v horším případě v pruhovaném, v lepším v trvalé obavě z té horší, umím si představit, že chtěl z takového "projektu" vycouvat, a to způsobem, který by mu poskytl jistou formu kompensace.

Nespočítal si ovšem, co tento pokus v Kocourkově obnáší: ministr vnitra ho místo na policii poslal do tisku, premiér si na něj namísto jakékoli pomoci stěžoval u jeho nadřízeného, a Michálek byl tudíž dotlačen k "mediální akci", aniž by ovšem byl v příslušné disciplině vycvičen, takže výsledek budí značné rozpaky a celkový umělecký dojem je nevalný.

Michálek nemá stature, aby na otázku, zda věří v právní stát nebo zda důvěřuje policii, natvrdo řekl, co si myslí, a kroužení kolem horké kaše mu nemohlo vynést nic jiného než pověst smutného hrdiny a člověka, který v obecném vnímání "asi taky nemá čisté svědomí".

Nejlegračnější mi ovšem na celé té kocourkiádě přijde postava Radka Johna, který sám ještě jako novinář na korupci – a shodou okolností se stejnou "partou", na kterou si k němu přišel stěžovat Michálek – participoval. Cca před pěti lety tento neúplatný journalista připravil, na objednávku a za peníze Lesů České republiky, serii diskreditačních pořadů zaměřených proti Františku Oldřichu knížeti Kinskému. Tu pak v primetimu odvysílala TV Nova. Takže, summa summarum, jít si stěžovat k Johnovi na Drobila bylo něco dost podobného, jako reklamovat ubývající počet slepic v kurníku u tchoře.

Michálek nebyl dost obratný, aby si svou hru dokázal spočítat na potřebný počet tahů dopředu, a jeho další osud tudíž bude záviset na okolnostech, které nemá pod kontrolou: třeba na tom, za co teď ODS a VV "vyhandlují" smír.

Na momentálně probíhající – a už, v českém stylu, zřejmě doznívající – affaiře Drobil-Knetig-Michálek-Fibingr mne fascinuje jediné: jak absolutně samozřejmou se v české vysoké politice stala korupce, a jak dramaticky rušivým elementem je tam člověk, který není ochoten vystavit se kvůli ní risiku trestního stíhání. Jakkoli je pravděpodobné, že Pavel Drobil v politice skončil (i když bych nikdy neříkal nikdy, u vědomí příkladu "kakaového Boba" Krause), jedno je naprosto jisté: skončil Libor Michálek. Ten člověk se v České republice prostě a jednou provždy "vyoutoval"!

(http://slepeckahul.pecina.cz)