Únor 2011

Zamlčené dějiny

Bohumil Řeřicha

Začnu citací: „Nestačí říkat o sobě, že nejsem ,šovénem´, že ,vlastenectví je překonané´, že ,nemám nenávisti k Němcům´ atd. Mnoho lidí se dává takovými prázdnými frázemi uspávat, tak že nevidí, jak se topí v nacionalismu přes všechnu svou domnělou snášenlivost. Neboť nesnášenlivost je do nás hluboko vštípena, a je třeba nejen průměrné šosácké ,spravedlnosti´, abychom ji překonali, je třeba se zbavit strachu, že by pravda a spravedlnost mohly ublížit našim zájmům, je třeba stálé snášenlivé praxe a zvláště také zkušenosti. Protože vím, jak se těžko překonávají nacionální předsudky, nedělám si iluzí o úspěchu tohoto spisu. Vím, že mnoha čtenářům se nezavděčím, i když nemyslím na agitátory. Stojím se svými názory sám a sám.Žádná politická strana, žádná literární skupina, žádný jednotlivec jich veřejně nepřijímá, pokládají se za paradoxa. Není to příjemný stav pro spisovatele. Nemluvím o vnějších obtížích, kterých nemám, ale spisovatel potřebuje vidět, jak jeho názory nestojí mimo danou realitu veřejného života, nemá-li být zmaten. Není třeba hned všeobecného souhlasu, ale je třeba skupiny, která podobně věří. Nemám takové skupiny, která podobně věří. Kdyby veřejné mínění české bylo pro mne kritérium správnosti, nemohl bych tuto knihu napsat. A přece vím, že mám pravdu.“ To jsou úvahy Emanuela Rádla v předmluvě k jeho knize Válka Čechů s Němci, která spatřila světlo světa koncem 20. let minulého století.

Jeho věty odpovídají skoro přesně tomu, co by se dalo napsat o Krystlíkových Zamlčených dějinách, které vyšly v roce 2008 a o druhém dílu této knihy, který se na pultech knihkupectví objevil na podzim 2010. Stejně jako Emanuel Rádl i Tomáš Krystlík stojí se svými názory sám, nemá za sebou skupinu, která by se k jeho názorům veřejně přihlásila, a i přes hrubé dehonestování často vyúsťující v hrozby fyzické likvidace, ví, že má pravdu. Není nepřítelem Čechů, není germanofil, jeho snahou, stejně jako Rádlovou, je ukázat českému národu jeho pravdivější historii.

Krystlík s použitím velkého množství zdrojového materiálu popisuje vývoj českého národa od dob, jak řekl T. G. Masaryk, kdy „vylezl z chalup“, přes ovlivnění národními buditeli k samostatnému českému státu a jeho peripetiím až do roku 1948. Líčí, jak Češi i čeští Němci se nechali unést romantickou představou národa, což vedlo k nesmiřitelným nacionalismům, které vyvrcholily tragickým vyhnáním sudetských Němců. Prvotní příčinou bylo již založení československého státu na chybném základě, kde nečeské menšiny byly jen trpěny, nehledě k tomu, že kvůli získání většiny ve státě se vytvořil umělý národ československý.

Krystlíkovu knihu, která je psaná v čtivém stylu, nelze zřejmě přečíst jedním dechem, přiznám se, že jsem ji často odkládal, abych se nad přečtenou pasáží zamyslel a v duchu se sám sebe ptal, opravdu jsme takoví byli a jsme? Tomáš Krystlík nezpochybňuje první československou republiku, ale s kritickým myšlením posuzuje vše, včetně zakladatelů T. G. Masaryka a Edvarda Beneše, kteří jsou dodnes stále bezmezně obdivováni.

S jedním, v knize líčeným faktem mne napadá aktuální paralela. V roce 1920 požádali Poláci, kteří byli ve válce s tehdejším sovětským Ruskem. o přísun zbraní železnicí přes naší republiku. Nestalo se tak, českoslovenští železničáři tratě zablokovali a náklad zbraní šel později tajně oklikou přes Slovensko a přišel pozdě. V roce 2011 v době kontaminace masa a vajec v Německu dioxinem se nechá slyšet prezident České agrární komory, Veleba s nápadem podpořit jen české výrobky, které jsou podle něj nejlepší, s nevysloveným dodatkem „na celém světě.“ Žádná solidarita s německým sedlákem, který za kontaminaci dioxiny nemůže, ani pomyšlení, že by se to také někdy mohlo stát českému sedlákovi. V roce 2002, vyhlásili bavorští a rakouští sedláci tzv. salzburské prohlášení, kde vyzývali budoucí nově přistoupivší členy EU k úzké spolupráci k prosazování společné zemědělské politiky. Zájem z české strany projeven nebyl, „co oni nás budou učit, vždyť my jsme lepší a za socialismu jsme měli nejlepší zemědělství na světě!“ Stejně jako za první republiky nemáme žádné upřímné vztahy se svými sousedy až snad na Slováky, kteří s námi dlouhou dobu žili a hlavně jim „rozumíme.“ Za první republiky byla důvodem jistá Čechy projevovaná nadřazenost nad neněmeckými sousedy, antigermánský předsudek máme zakódovaný historicky. Na tom se dodnes v podstatě nic nezměnilo. O sousedech víme jen, když se tam něco neblahého stane, ale abychom znali televizní a jiné kulturní pořady, nebo každodenní život svých sousedů, natož dalších zemí EU, na to jsme příliš namyšlení. Na druhé straně máme rádia typu Impuls a Blaník, která hlásají, že „hrají hezky česky“, že „hrají českou hudbu!“ Člověku při vyslovení sloganu „hrajeme českou zlatou klasiku“ vytanou na mysli Smetana, Dvořák, ale ejhle, ukáže se, že jsou to písničky z dob normalizace, od Karla Gotta, Michala Davida a podobně. Zlatého slavíka Karla sdílíme skoro pět desetiletí, což je v normální společnosti věc nemyslitelná.

Vracíme se zpět do své české ulity. Je to znát zvláště v současné hospodářské krizi a krizi eura. Pokud plynuly výhody a vše bylo v pořádku, tak jsme to akceptovali, při potížích se distancujeme. Nikdy jako o loňských Vánocích nebylo ve všech televizích tolik českých programů, včetně těch z normalizační éry. Co české, i když mnohdy hloupé, to hezké. Bernd Posselt a Erika Steinbach jsou v očích většiny lidí málem zločinci, ale že hradní pán jede na soukromou návštěvu do Ruska k premiéru Putinovi, bývalému důstojníku KGB, který rozpoutal 2. čečenskou válku, kde bez pověření domlouvá ruské dodávky paliva do našich jaderných elektráren a ani se nezmíní o porušování lidských práv, vraždění novinářů, pronásledování opozice a o dnes již neudržitelných důvodech věznění Michaila Chodorkovského, svědčí o našem přetrvávajícím pokrytectví. A lidé Klausovi věří. Prostě jsme se za těch 92 let od založení novodobého československého státu nezměnili. V Krystlíkově knize je uveden výstižný, krutý, ale pravdivý výrok z HaDivadla, že jsme „národ blbů v srdci Evropy.“

Tomáš Krystlík se svými Zamlčenými dějinami není sám, kdo se snaží ukázat na nepravdivost mýtů a bludů českého národa. Po zmiňovaném Emanuelu Rádlovi vydal v samizdatu České bloudění 20. stoletím Karel Groulík, který prakticky předznamenal myšlenky v Krystlíkově díle. Groulíkova kniha nebyla nijak vřele přijata. Svědčí o tom, že v roce 1993 vyšlo jediné vydání v polistopadové době. Karel Groulík shrnuje do tří bodů příčiny, které přivedli český národ do nicoty:

1. Rozbití Rakouska-Uherska a popření spjatosti Čech s kulturou německou

2. Chybné základy první republiky (antikatolictví, národní stát s mnohonárodním obyvatelstvem, silné socialistické tendence)

3. Dobrovolný vstup do sovětské zóny a vyhnání Němců

Emanuel Rádl, biolog a filozof, Karel Groulík, stavební inženýr a Tomáš Krystlík, elektroinženýr dali Čechům díla, která nejsou jen výčtem suchých fakt, jak předkládají oficiální historici, ale mají v sobě něco živoucího - hovoří k současnosti, k lidem obývajícím dnešní český stát.