Únor 2011

Česko vykročilo na cestu do druhé kategorie EU

Kateřina Šafaříková

„V následujících letech nevidím jako reálné, že by došlo ke změně Lisabonské smlouvy,“ řekl Karel Schwarzenberg na obhajobu svého ústupu před požadavkem ODS v rámci koaličních vyjednávání, aby se příští změna evropské smlouvy dala Čechům k referendu. To bylo v červenci. Neuplynul ani půlrok a změna Lisabonu je tu. Shodli se na ní teď lídři Evropské unie, protože potřebovali vytvořit právní základ záchrannému fondu pro eurozónu.

Slova ministra zahraničí dokazují, jak je realita pohyblivá a jak málo je v ní jistot. Po posledním summitu Unie minulý týden jedna taková Česku přibyla – vládcem Evropy se opět stane Václav Klaus. Slíbil mu to premiér Petr Nečas.

Věc se má tak: referendum se velmi pravděpodobně nebude konat, protože úprava smlouvy je provozního charakteru a nepředává nové pravomoci do Bruselu; na tom panuje právnicko-politická shoda. Názory vykladačů ústavy se nicméně už rozcházejí v otázce, jestli by pod novelou evropské smlouvy postoupené oběma komorám zdejšího parlamentu měl být i prezidentův podpis. Petr Nečas ale pochybnosti rozsekl už v zárodku a ještě v Bruselu prohlásil, že si „nedovede představit, že by se použily právnické kličky na vynechání prezidentova podpisu“.

Nejzajímavější na tom jsou možné důsledky. Současná hlava státu zcela jistě nepodepíše smlouvu jen tak, ale jako před prvním podpisem bude něco vyžadovat. Zatím můžeme jen hádat, co přesně, ale protože novela má vstoupit v platnost už na začátku roku 2013, tedy krátce před vypršením Klausova mandátu, půjde o jeho poslední bitvu proti Evropě. Může si proto stanovit jako podmínku svého podpisu pod záchranný fond třeba zisk ex post výjimky, aby Česko nikdy nemuselo přijmout euro.

Počítal s možnými scénáři Nečas? A probral svoje rozhodnutí s ostatními koaličními partnery a zejména šéfem diplomacie? Nevíme, ale je to předseda vlády, tak berme jeho gesto vážně. Neškodilo by však v tom případě celý příběh doříct a zabránit vydírání této a dalších zemí jedním člověkem bez mandátu k takovému konání. Pokud tedy nastane opakování scénáře z podzimu 2009, Češi by měli prezidentovu žádost posoudit v referendu a podle toho i určit, jestli chtějí zůstat v Unii, nebo z ní vystoupit.

Protože realita je pohyblivá, nemusel by to být Václav Klaus, jehož podpis bude žádán. Ad hoc fond, který má ten stálý nahradit, platí až do poloviny roku 2013, tedy za horizont mandátu současného prezidenta. Na odebrání poslední evropské bitvy Václavu Klausovi by se ale musela shodnout vláda a nechat ratifikaci buď bez podpisu prezidenta, nebo s ní čekat až na nového obyvatele Hradu.

K záchraně eura se Češi postavili, jak naznačovaly komentáře vládních politiků předtím: stabilitu eurozóny si přejeme, proto jsme zřízení fondu podpořili. Podílet se na něm Češi už ale odmítli a rádi přijali, že povinnost pomoci v případě nutnosti zůstala omezená jen na členy eurozóny. Stejně tak Nečas odmítl, aby se ubíraly peníze určené na regionální fondy po roce 2014, což bylo druhé horké téma na schůzce.

To druhé odmítli i Poláci a další chudší země. Poláci ovšem na summitu ústy Donalda Tuska řekli zároveň to, že „velmi vážně zvažují“ přidat se k fondu. Jejich lobbování za bruselské dotace a přesvědčení, že se budou podílet na nových pravidlech zóny platící společnou měnou, znělo důvěryhodněji, než když stejně sebevědomě mluvil Nečas. Poláci ukázali, že chtějí být považováni za součást projektu. Češi, že se považují jen za nezúčastněné pozorovatele. Tahle strategie funguje v čase ekonomické pohody, jakmile by se ale země dostala do úzkých, pomoc bohorovně pomíjených sousedů bude nutná. Proto domácí zapřisáhlí odpůrci eura dluží odpověď, jaký recept v případě těžkostí nám všem nabízejí. Notabene když právě teď se možná rozhoduje o posunutí Česka do pozice člena EU druhé kategorie, ovšem bez britské či skandinávské výjimečnosti a přitažlivosti.

(Respekt, www.respekt.cz)