Únor 2011

Daňoví poplatníci, plačte

Jaroslav Spurný, Tomáš Sacher

Proč je Česko tak často žalováno u mezinárodních arbitráží a proč je prohrává. Dvanáct miliard do Spojených států, osm do Německa a téměř miliarda do Švýcarska – to vše může v éře vládních úspor propadnout českým rozpočtem, aniž by tomu mohl kdokoli zabránit. A naopak: naděje na třicetimiliardový příjem spadla minulý týden definitivně pod stůl v Paříži. Takto stručně lze shrnout české „úspěchy“ v neobvyklém sportu – investorských sporech se státem o astronomické odškodnění. Rekordy přitom Česko neláme jen ve vysokých prohrách, ale i v četnosti svých zápasů. Zatímco ve světě jsou mezinárodní arbitráže zcela výjimečnou událostí, tady jako by se s nimi roztrhl pytel. Šestnáct českých arbitráží překonala zatím jen Argentina a Mexiko.

Vůbec nejslavnější příběh mezinárodních sporů „Made in Czech“ se uzavřel před týdnem a – jak známo – k jeho výsledkům patří kromě zmíněného konce nadějí na třicet miliard i žaloba současného ministra financí na celou někdejší vládu Miloše Zemana. Příběh IPB však nestojí za zmínku jen jako tečka za jednou pozoruhodnou érou.

Zdejší daňové poplatníky už stály mezinárodní arbitráže skoro dvacet miliard korun a o stejnou sumu může rozpočet přijít i v nových žalobách běžících dnes. Čím to, že se právě z této malé středoevropské země stal třetí vůbec nejžalovanější stát světa? Najít jednoznačnou odpověď není úplně jednoduché a experti hned na úvod připomínají, že arbitráže rozhodně nepatří k výsadám problémových zemí ŕ la Argentina. Česku k jeho medailovému umístění (3. místo na světě!) navíc pomohlo hned několik výjimečných předpokladů – například mimořádná porevoluční vlna zahraničních investic a následné, ke státu neobvykle tvrdé smlouvy o jejich ochraně, které v devadesátých letech tuzemští politici hromadně podepisovali s řadou západoevropských zemí ve snaze příliv kapitálu ještě více podpořit. „Tyhle výjimečnosti zažila i řada dalších evropských zemí, a přesto vynikáme,“ říká odborník na arbitráže z Karlovy univerzity Ondřej Sekanina. „V Česku jde zřejmě také o to, že se do investorských sporů pustila i řada původně tuzemských firem, které si převedly sídlo do ciziny. A jde tu bohužel i o vysokou míru korupce, která mezinárodní obchody znevěrohodňuje.“ V posledně zmiňovaném ohledu je klíčové především chování vrcholných českých politiků, kteří vznik a průběh mezinárodních pří ovlivňují často a fatálně.

Nezapomenutelnou ukázkou je případ dosud největší mezinárodní prohry, kterou Česko zažilo – deset let starý boj amerických investorů o televizi Nova. Přestože bylo od začátku jasné, že Američanům jejich stanici ukradl tehdejší „novácký“ ředitel Vladimír Železný, tehdejší nejmocnější politici země – ministerský předseda Miloš Zeman (ČSSD) a šéf opozice Václav Klaus (ODS) – mu veřejně i na utajovaných schůzkách vyjadřovali plnou podporu (výměnou za propagandu obou partají v nováckém masově sledovaném zpravodajství). Toto politické krytí zlodějiny nás později stálo deset miliard v prohrané arbitráži a případ byl podle všeho klíčový i pro další spory. „Mnoho lidí je přesvědčeno o tom, že kauza TV Nova udělala v podstatě českým arbitrážím celosvětovou reklamu a řadu z nespokojených investorů povzbudila,“ vysvětluje Ondřej Sekanina. Nutno dodat, že v řadě sporů Česko své chování uhájilo, a rozhodně nelze tvrdit, že podaná arbitráž rovná se pro investory záruka vydělaných peněz. Čerstvě skončený případ zkrachovalé IPB však ukazuje, že k úspěšným žalobám stále nejvíc přispívají nejasné a podezřelé kroky zdejších politiků.

Pád Investiční a poštovní banky a její následný prodej konkurenční ČSOB je známý příběh, teprve dnes však odtajňování původních dohod vynáší na povrch klíčové detaily. Zatímco krach banky a její prodej byl podle expertů nevyhnutelně předurčen celou předchozí historií IPB, následným sporům o desítky miliard korun mezi státem a novým i starým vlastníkem se dalo zabránit. Krátce po pádu IPB vznikla parlamentní vyšetřovací komise, která měla zjistit, proč ke krachu banky došlo a kdo nese odpovědnost za ztráty ve výši sto padesáti miliard korun. Jenže komise se dlouholetým rozhazováním peněz bankou a jeho příčinami vůbec nezabývala. Prošetřovala především prodej IPB do rukou ČSOB, a nikoli důvody, proč vlastně banka poskytovala úvěry znovu a znovu firmám, které předchozí úvěry nevracely. „Prostě tak znělo zadání,“ odpovídá stroze šéf tehdejší komise Miroslav Kalousek. Podle pamětníků prosadil to zadání v komisi právě on. Výsledná zpráva komise byla podle expertů stohem papírů nevypovídajícím o ničem.

V roce 2001 se proto veřejnost začala spoléhat na to, že spravedlnost a informace o hospodaření banky a jejím pádu přinesou právě spory na ochranu investic, a obecně se očekávalo, že Nomura státu aspoň část ztrát IPB zaplatí. Klíčové byly dvě arbitráže. V jedné (tzv. londýnské) žalovala Nomura stát o náhradu škody za to, co její manažeři nazývali „znárodněním“ IPB, ve výši sedmdesáti miliard korun. V druhé (pařížské) naopak stát žaloval Nomuru o sto jedenáct miliard korun jako náhradu za ztráty IPB (většinou nesplácené miliardové úvěry), které se vláda při prodeji zkrachovalého ústavu zavázala novému majiteli uhradit.

Rozuzlení však nepřišlo. V roce 2006 se stal ministrem financí Vlastimil Tlustý, který okamžitě od stomiliardového nároku na Nomuru v pařížské arbitráži odstoupil s tím, že „jde o neopodstatněné požadavky“, a jedním podpisem tak škrtl jakékoli naděje, že by se státu nějaké peníze od Nomury vrátily. Tlustý pak domluvil, že naopak stát zaplatí Nomuře odstupné ve výši 3,6 miliardy korun.

Příběh pokračoval, když vzápětí v roce 2008 žaloval nový ministr financí a bývalý Tlustého kolega z vyšetřovací komise Kalousek ČSOB o třicet tři miliard korun – což byla prý „tržní“ hodnota, kterou měla banka zaplatit za IPB v době převzetí. Právě tuto žalobu – zatím poslední z příběhu IPB – stát před deseti dny v Paříži prohrál.

Případem IPB arbitráže nekončí. O vlně mezinárodních sporů hovoří kvůli náhlé změně podnikatelských podmínek například majitelé solárních elektráren vyčíslující své ztráty na souhrn desítek miliard. Nad jejich šancemi nepanuje mezi právníky shoda a více se jich kloní k závěru, že dodatečné zdanění solární energie by stát v případných sporech zřejmě obhájil. Stačí se však podívat na vějíř již ohlášených šesti arbitráží, aby bylo jasné, že v klidu být úředníci z ministerstva financí rozhodně nemohou. Hned ve dvou případech jde o státní podnik Lesy České republiky. Tato firma s více než desetimiliardovým ročním obratem se bez nadsázky může stát novou kauzou ŕ la IPB. V první žalobě se německá společnost InterTrade soudí o dvě miliardy korun kvůli neprůhledným zakázkám Lesů ČR, jichž se nemohla účastnit. Ve druhé, před pár dny ohlášené arbitráži požaduje americká společnost Washington Investment Company s totožnou námitkou dokonce dvanáct miliard.

Přestože samotné Lesy ČR jakékoli machinace se zakázkami odmítají – což ale dělali manažeři IPB se svými nenávratnými úvěry také – firma je terčem kritiky prakticky už od devadesátých let a novináři přinesli již celou řadu konkrétních případů zavánějících tunelováním tohoto státního podniku. Stejně tak se s železnou pravidelností objevují indicie o vlivu politiků na hospodaření Lesů ČR, včetně podezření, že si politické strany „vylepšují“ rozpočet penězi vytaženými z firemní kasy. Dělají to pouze o něco nenápadněji než jejich předchůdci nezakrytě lovící v trezorech IPB.

Zatím je to jen naděje, právě v případě Lesů ČR by však hrozba arbitráží mohla zafungovat i jako pozitivum. Jak aktuálně prohlašuje ministr zemědělství Ivan Fuksa, právě hrozba mezinárodních soudů by měla vynutit i zásadní změny a zprůhlednění celého podniku.

S IPB NA VĚČNÉ ČASY

Banka IPB byla v devadesátých letech vším, jen ne obyčejnou kampeličkou, jak je známe dnes. IPB, to byl především střet zájmů zdejších politiků. Na kampaně si u ní půjčovaly desítky milionů korun sociální demokracie i ODS, mezi nejvyšší manažery banky patřil poradce Václava Klause a dnešní prezidentův kancléř Jiří Weigl. Dlouholetý šéf polostátní IPB Jiří Tesař byl zase sociální demokrat a vliv v bance měl i poradce premiéra Zemana Miroslav Šlouf. Co bylo ještě důležitější, banka poskytovala mnohamiliardové úvěry tehdejším mocným firmám, jako byl Chemapol, plzeňská Škoda či Charouz Holding, a tyto společnosti měly zase desítky majetkových podílů v dalších polostátních firmách. Politici měli zájem na tom, aby jimi spravované firmy nebankrotovaly – a Klausova vláda neztratila nálepku středoevropského hospodářského tygra –, proto nikdy neprotestovali proti tomu, když společnosti úvěry nevracely. „Ten negativní vliv politiků v době fungování banky dodnes všichni přehlížejí, přitom byl příčinou pádu banky,“ vzpomíná někdejší člen Klausovy vlády Jan Ruml. „Já tomu v počátku bohužel také jen přihlížel,“ přiznává.

Když pak stát prodal koncem devadesátých let svůj zbývající podíl v IPB Nomuře za tři miliardy s tím, že Nomura měla banku investicemi zachránit, byla banka v dezolátním stavu. Vlastnila v podstatě jedinou významnou položku: Plzeňské pivovary – a ty Nomura z portfolia IPB brzy vytáhla a obratem prodala za více než dvacet miliard korun.

Po dvouletém hospodaření Nomury se v roce 2000 stala pozice IPB naprosto neudržitelnou. „Stav Investiční a poštovní banky ohrožoval stabilitu českého bankovnictví, hrozilo jeho zhroucení,“ vzpomíná tehdejší ministr financí Pavel Mertlík. Česká národní banka měla na výběr dvě možnosti: odebrání licence IPB a její likvidaci, nebo vyhlášení nucené správy. Pro klienty banky a vůbec chod tuzemského bankovnictví bylo výhodnější to druhé s tím, že se rychle najde kupec, který udrží banku v provozu. ČSOB banku koupila za symbolickou korunu s tím, že se Zemanova vláda zaručila, že stát zaplatí ze svých peněz obrovský dluh, který po IPB zůstane. Přesná částka nebyla tehdy vyřčena, nikdo totiž netušil, jak hluboký propad banku potkal.

(Respekt, www.respekt.cz)