Únor 2011

Každý pátý

Jaroslav Spurný

Šest set českých soudců nosilo pod talárem průkaz KSČ.

Prestiž soudcovského stavu je v Česku poměrně malá. Soudům podle průzkumů věří necelých třicet procent občanů. Laická veřejnost považuje podle stejného průzkumu mnoho justičních verdiktů za korupční, nespravedlivé či zdravému rozumu odporující. Čerstvé zjištění, že pětina současných žen a mužů v taláru soudila už za totality, soudní verdikty ještě více zpochybňuje. Existuje spojitost mezi někdejší příslušností soudců ke zločinecké organizaci a některými pochybnými rozhodnutími dnešní justice? To zatím není jasné. Ale výnos Ústavního soudu ČR nařizující skoncovat s utajováním jmen bývalých komunistů v justici možná s nálezem odpovědi pomůže.

V současné době nemáme žádné statistické údaje, které by nám řekly, jak spravedlivě či nespravedlivě dnes někdejší rudí soudci rozhodují. Dvacet let nikdo členství soudců v KSČ neevidoval, seznam vydaný ministerstvem po rozhodnutí Ústavního soudu není přesný ani úplný. Neexistují žádné centrální záznamy procesů, podle kterých by se dnes dalo vyhodnotit, co a jak šest set soudců „ze seznamu“ soudilo v dobách demokracie. Abychom si udělali přesnější obrázek, musela by nějaká nezávislá komise projít příslušné spisy na všech soudech, vyhodnotit je, a ani to by podle expertů nemuselo vést k nějakému konkrétnímu poznání. A navíc, podle soudců je nepředstavitelné, že by demokratické rozsudky přezkoumával kdokoli jiný než soud k tomu určený.

Debata o kvalitě soudců ze seznamu se může vést i jinak. Například takto: proč má pražský vrchní soud tak špatnou pověst, proč je notoricky známý skandálními rozsudky (za všechny uveďme třeba odebrání případu justiční mafie soudci Vojtěchu Ceplovi), které v občanskoprávních sporech straní politikům. Je to proto, že v jeho čele stojí soudce Vladimír Stibořík, někdejší člen KSČ známý tím, že v osmdesátých letech poslal v politickém procesu do vězení vydavatele nezávislé literatury a hudby? A má naopak jeho moravský protějšek, Vrchní soud v Olomouci, svoji nesporně dobrou pověst proto, že v jeho vedení není žádný komunista? Odborníci z justice nechtějí nahlas odpovědět, mimo mikrofon tu verzi připouštějí.

Loni zesnulý renomovaný právník Otakar Motejl řekl v jednom rozhovoru, že důkazy – které jsou často nejednoznačné – mají pro soudce při rozhodování o vině či nevině sotva padesátiprocentní váhu. Zbytek tvoří intuice, svědomí, zkušenost soudce, jeho vztah k přirozené spravedlnosti. Ty jsou rozhodující. Sám Ústavní soud ve svém nálezu vyjmenovává několik případů z postkomunistických zemí, ve kterých může existovat spojení pochybného rozsudku s bývalým členstvím v komunistické straně. V Česku třeba případy odpíračů vojenské služby, které soudci-bývalí komunisté ještě v devadesátých letech posílali do vězení, místo aby – jak je v demokratických systémech běžné – řekli, že mají právo službu ve zbrani odmítnout.

To všechno ale neznamená, že zveřejněný seznam je technickou pomůckou, jak rozlišit soudce na dobré a špatné. Řada bývalých členů KSČ dnes rozhoduje tak bravurně v intencích evropského práva a s tak hlubokým pochopením věci, že jejich kolegové nestraníci by se měli od nich učit. Ústavní nález o povinnosti zveřejňovat členství KSČ u soudců a státních zástupců a zveřejněný seznam jsou „jen“ otevřeným okénkem k diskusi, jak moc nám šrámy z nevyřešené minulosti komplikují současnost. Podobný problém s justicí řešili v Německu koncem šedesátých let. I tam do té doby rozhodovali také soudci s nacistickou minulostí. Ještě v půli šedesátých let tam sloužilo 952 soudců a prokurátorů s nacistickou minulostí. Koncem šedesátých let v rámci debaty o vyrovnání se s národním socialismem se poměry v justici změnily a většina zkompromitovaných lidí (řada ještě před důchodem) justici opustila.

(Respekt, www.respekt.cz)