Únor 2011

Léčba trhem

Marek Švehla

Svého času se tomu s přídechem obdivu říkalo léčba Klausem. Obdiv však vyprchal, detaily byly zapomenuty. Velkolepou přeměnu komunistické ekonomiky v tržní, která proběhla před dvaceti lety, je dnes velmi snadné kritizovat. Při zpětném pohledu je ale zřejmé, že důvody pro kladné hodnocení převládají.

Když neznámý mladík ze Zlína Josef Römer dostal koncem sedmdesátých let třináct roků nejtvrdšího kriminálu za to, že si chodil na americkou ambasádu číst časopisy o hudbě, zcela jistě netušil, co se v té době děje o kus dál v centru Prahy nedaleko Václavského náměstí v Opletalově ulici. Tam každý týden zcela legálně dorážely britské, americké nebo západoněmecké časopisy a noviny. Místní osazenstvo si je podle libosti rozebralo, pročítalo a hledalo v nich inspiraci pro svoji akademickou práci pro režim. Ekonomický ústav Československé akademie věd, o němž je řeč, byl za komunismu nezvyklým ostrůvkem trošku svobodnějších poměrů uprostřed moře okolní mizerie. Místní vědci nejen četli jinak totálně nedostupné západní tiskoviny, ale měli za sebou zahraniční stáže, zdokonalovali se v jazycích, dopisovali si s vědci z ciziny, vedli s nimi odborné debaty. „Byli jsme hýčkáni,“ vypráví jeden z tamních pracovníků, ekonom Tomáš Ježek. „Nikdo nás nebuzeroval, měli jsme volný přístup k světové literatuře, dostávali jsme Economist.“ Mělo to samozřejmě své limity – volné cestování na Západ na kongresy nepřipadalo v úvahu, ale jinak měli zaměstnanci ústavu k bádání v posledních trendech ekonomie volnost. Sám Ježek se do Ekonomického ústavu dostal v půlce 60. let jako čerstvý absolvent vysoké školy. Rozkoukával se ve skupině komunistického reformátora Oty Šika, který, hned jak to šlo, poslal své mladé kolegy do světa sbírat zkušenosti. Ježek se vydal do Švýcarska, Ježkův spolužák a kamarád Václav Klaus do Itálie a USA.

Šik nakonec – jak známo – svoji šanci reformovat socialismus nedostal a musel odejít, poměrně liberální atmosféra však v Ekonomickém ústavu zůstala i po okupaci Československa a nástupu husákovské normalizace. „Režim nás odstřihl od vysokých škol, od studentů, jinak nás ale nechal dělat, co nás zajímá,“ říká Ježek s tím, že komunisté do poslední chvíle doufali, že z ekonomů vypadne nějaká zázračná poučka, která skomírající socialistickou ekonomiku vytáhne z bryndy. Tuto záchrannou zbraň sice vědci nevymysleli, volnost ale využili k aktivitám, které byly v tehdejší době v běžných poměrech nepředstavitelné. Kromě zmíněného samostudia to byly především semináře, kde se účastníci víceméně utvrzovali v tom, že socialismus – oficiální propagandou popisovaný jako zcela bezchybný – spěje k nevyhnutelnému ekonomickému krachu.

V organizaci seminářů vynikal například Václav Klaus. Sám byl v 70. letech z Ekonomického ústavu vyhozen, pravidelně tam ale docházel – za svojí ženou, do knihovny a za přáteli vědci. Klaus sice pracoval ve Státní bance československé, také se ale tužil ve vědě, četl západní literaturu, udržoval kontakt s novými trendy. Hlavně měl ale potřebu rozvíjet domácí diskusi, a tak přímo v bance pod hlavičkou vědecké společnosti pořádal své semináře. Na ty docházeli nejen lidé z banky, ale i ekonomové z vědeckých ústavů. Byla by chyba si představovat, že by se tam jakkoli demontoval socialismus nebo sestavoval jízdní řád na dobu po pádu režimu. Pamětníci tehdejších časů naopak říkají, že sám Václav Klaus až do poslední chvíle nevěřil, že režim padne. „Jeho filozofie byla – žijeme tady a musíme udělat vše pro to, aby to žití bylo co nejlepší,“ vzpomíná Ježek. Posluchači si spíš tehdy mohli poslechnout něco o funkci peněz a podobné teoretické věci. I ty ale stačily k tomu, aby se o Klausův hojně navštěvovaný kroužek režimem nekontrolovaného myšlení zajímala tajná policie, takže tehdejší šéf banky přestal v roce 1986 Klausovy aktivity tolerovat.

Krátce poté ale vzniká Prognostický ústav ČSAV, kam Klaus po intervenci ředitele Valtra Komárka přechází. Prognostický ústav byl jakýsi mozkový ekonomický trakt ve službách ÚV KSČ, měl promýšlet další pětiletky a roubovat je na Gorbačovovu přestavbu. Sám Komárek také nikdy nepatřil mezi liberály z Ekonomického ústavu a liboval si spíš v plánech a zdokonalování stávajícího systému. Důležité ale bylo, že zaměstnal chytré lidi typu Klause a vytvořil možnost k dalšímu stmelení kriticky myslících mladých ekonomů (Prognostický a Ekonomický ústav sídlily pár set metrů od sebe). To mělo efekt i ve zvyšující se odvaze. Třeba Josef Zieleniec, rovněž pracovník Ekonomického ústavu ČSAV, začal dělat v posledním roce před revolucí své vlastní semináře, kde už se podle pamětníků mluvilo zcela otevřeně o demontáži systému a padala dříve zakázaná slova jako privatizace. Ve skupině kolem Zieleniece, kde byli třeba i mladí ekonomové jako Zdeněk Tůma nebo Pavel Kysilka, začala už měsíce před revolucí vznikat kniha Česko na scestí, kde už se zcela otevřeně psalo o potřebě zásadních reforem zcela nefunkční socialistické ekonomiky. „Věděli jsme, že buď přijdeme o místo, nebo se to naopak začne realizovat,“ vzpomíná dnes náměstek generálního ředitele České spořitelny Pavel Kysilka.

Tři kamarádi přicházejí

Tato exkurze do 80. let je důležitá. Ukazuje totiž, v jaké kondici byli pozdější vůdci ekonomických reforem ve chvíli, kdy za revoluce vstupovali do Laterny magiky – sídla Občanského fóra. Neměli sice v kapse soupis kroků, které je třeba podniknout nejdříve, teoreticky ale měli zcela jasno v tom, jak má kapitalismus fungovat, jak je důležitá liberalizace cen, zavedení reálného kurzu, vztah platů a výkonu podniků, jak zásadní roli hraje vlastnictví. Srovnatelnou teoretickou a debatní průpravu tady absolvovali vlastně jen lidé z disentu v pohledu na základní svobody a zavedení demokracie: i jim bylo jasné, jak je nezbytná svoboda projevu nebo politická orientace na Západ.

Pro další hodnocení ekonomické transformace byl důležitý ještě jeden fakt. Připravenost ekonomů kontrastuje s tím, v jaké situaci byli tehdy právníci. Jejich profese byla komunismem postižena podstatně více. Nic podobného jako Ekonomický ústav neexistovalo, nepořádaly se žádné bytové semináře na téma, jak zajistit například privatizaci právní rámec. „Občas jsme se scházeli k profesním debatám třeba u mne na chalupě,“ říká dnešní předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. „Nikdo z nás ale neměl ekonomické zaměření. Veškeré úvahy se týkaly politického uspořádání a lidských práv. Přemýšleli jsme, jak psát novou ústavu. Ekonomika byla mimo nás.“

Když začínalo být lidem kolem Václava Havla jasné, že padá režim, začali se shánět po ekonomech. Mluvčí Občanského fóra Rita Klímová zatelefonovala svému známému z bytových ekonomických seminářů Václavu Klausovi, aby přijel. Klaus vzal s sebou i svého dávného kamaráda Tomáše Ježka a do třetice se k nim přidal Vladimír Dlouhý, tehdy mladý zástupce ředitele Prognostického ústavu s velkým vlivem na Valtra Komárka.

Učitel Čalfa

Počátkem roku 1990 bylo Československo poněkud neobvyklou zemí. Občanské svobody byly tehdy v nezadržitelném tažení, stát se začal měnit politicky. Mocenský monopol KSČ platil už jen na papíře. Lidé začínali podnikat. Teprve teď ale začínalo všem docházet, co všechno se musí změnit. Třeba jen zmíněné podnikání. Lidé chtěli zakládat živnosti, soukromé firmy, neexistovaly pro to ale zákony. Nebylo možné si volně založit účet, koupit si marky nebo dolary. I Respekt jako jedna z prvních soukromých firem tehdy vznikal jako družstvo, protože jen tudy vedla právní klička. Všechny obchody byly pořád státní a ve srovnání s dneškem téměř prázdné, ceny byly přísně regulované, takže nikomu se nevyplatilo otevírat privátní obchody. Politické a občanské změny pádily nezadržitelně dopředu, zatímco ekonomické kulisy zůstávaly téměř neměnné. Politici se v tom ohledu rozkoukávali jen velmi pomalu a podle pamětníků všichni počítali s tím, že se reforem ujme Valtr Komárek, jako vicepremiér pro ekonomiku.

Podrobnější pohled ale ukazuje, že evidentně všichni s tím nepočítali. Nepočítal s tím určitě nový šéf na federálním ministerstvu financí Václav Klaus. Zatímco v Komárkově úřadě se nic nedělo, nevznikal žádný tým lidí vymýšlející reformu, u Václava Klause to bylo jiné. Klaus přišel na svůj úřad bez velkého humbuku nebo snad čistek. Věděl, že bez úředníků praktiků se neobejde, nechal si dokonce jednoho z tehdejších náměstků – Ivana Kočárníka. Hlavní změna ale spočívala v tom, že si s sebou přivedl tým poradců, kteří okamžitě bez ohledu na Komárka začali pracovat na reformě. Šlo o jeho kolegy z Ekonomického ústavu Tomáše Ježka, matematika Dušana Třísku (měli na starosti privatizaci) a dalšího matematika Vladimíra Rudlovčáka (řešil liberalizaci cen). Kočárník měl na starosti hlavně státní rozpočet. „Kromě práce na reformách nás Klaus nutil komunikovat se starými strukturami na ministerstvu a učit se od nich řemeslo,“ vzpomíná Tříska. „Říkal – nechte je ty návrhy zákonů napsat, pak to můžete otočit o 180 stupňů, úřední technikálie tam ale musejí být.“

Klausovi spolupracovníci z tehdejší doby také vzpomínají, jak byl v nové roli nesmlouvavý a vyžadoval, aby ho jeho dlouholetí kolegové přesvědčili, že umí nejen bádat, ale zvládnou i výkonnou funkci. Klaus chodil do práce ráno na sedmou hodinu a poté následovala hektická hodina dvě. Kromě častých operativních porad dělal s oblibou v největší místnosti na ministerstvu velké porady, kde se scházelo od šéfů odborů nahoru i padesát lidí. Klaus hýřil energií, dožadoval se vysvětlení, když nějaké větě v ministerských materiálech nerozuměl. Našel nějakou nesmyslnou dotaci a hned chtěl slyšet, k čemu to je. Vzápětí pak s ostatními hned hledal řešení. Řečeno slovy Dušana Třísky – „snažil se ze všech vydolovat maximum“.

Klaus i jeho tým přitom měli od začátku jasno, jakou cestou chtějí jít. Věděli, že klíčem k výkonnější ekonomice je změna vlastnictví. Chtěli rychlou liberalizaci cen, vytvořit konkurenci bank, stanovit reálný měnový kurz a uvolnit zahraniční obchod, snížit nesmyslně vysoké daně a další věci. To, čemu se zjednodušeně říkalo šoková terapie. Podle Tomáše Ježka měli jasno i v tom, co čekat od Valtra Komárka. „Od začátku jsme věděli, že nic nepředloží. Že je jen rétorem.“

Tak se i stalo. Klaus byl sice bez oficiálního pověření, ale s takovým tahem na branku, že se během několika měsíců stal zcela přirozeným tahounem celé reformy. Podle účastníků tehdejšího dění v tom sehrál roli i premiér Marián Čalfa. „V ničem mu nepřekážel, spíš pomáhal,“ říká Ježek. „Rychle pochopil situaci a Klausovu důležitou roli v ní. Dnes s odstupem nemohu říci proti Čalfovi jediné křivé slovo.“ Podobně mluví i Pavel Rychetský. „Čalfa byl velký profík. Měl výborný tým poradců a sám se velmi rychle adaptoval v nové situaci. Všechny nás naučil vládnout.“

Vyhrát, anebo prohrát

Když Klaus někdy na jaře 1990 opanoval situaci na úrovni federálního kabinetu, objevil se nový protivník – česká vláda. V ní seděli starší ekonomové jako František Vlasák, které Klaus pohrdavě tituloval „osmašedesátníci“. „Když vám dá Klaus nálepku, už se jí těžko zbavujete,“ krčí rameny Petr Pithart, který tehdejší českou vládu vedl. Dát nálepku „osmašedesátníci“ tehdy znamenalo zcela odmítnout jako zpátečnické, antiliberální, kryptosocialistické. Pithart vzpomíná, že se rozhodně nechtěli vracet k Otovi Šikovi, ale chtěli transformaci rozložit do více etap. Lépe promýšlet zákony, nenechat vše na trhu. Za těmito obecnostmi se skrýval hlavní spor o transformaci. Šlo třeba o otázky, jak rychle vystavit české podniky zahraniční konkurenci, jaký zvolit kurz koruny, jestli ceny v obchodech uvolnit najednou, nebo postupně a desítky dalších kroků. Hlavní spor byl ale podle Ježka o správu podniku a způsob jejich privatizace. Ekonomové kolem Pitharta chtěli napřed zjistit stav podniků, dát je do pořádku a pak zkusit hledat zahraniční zájemce.

Ministr průmyslu Jan Vrba razil názor, že podniky přišly o dva své velké trhy (SSSR a NDR) a potřebují jakousi ochranu a zvláštní péči. Klaus a spol. ale nevěřili, že je stát schopen kondici podniků vylepšit. „Kdyby to uměl, proč by to neudělal už dávno?“ zněla oblíbená průpovídka liberálů. Klaus, Ježek a další také namítali, že v naprosto pokřiveném prostředí postkomunistické ekonomiky nikdo stav podniků nezjistí a pod starým vedením a nejasnými vlastníky podniky neunesou zahraniční konkurenci nebo je někdo rozkrade.

Liberálové měli samozřejmě fundamentální výhrady proti polovičatým řešením. Za snahou vylepšit podniky před jejich prodejem viděli novou plánovací komisi a oni nechtěli plánovat a řídit výrobu. Šlo ale taky o praktické věci: Klaus se bál, že čím déle celá věc potrvá, tím víc hrozí její rozmělnění a krach. Dosud se spor odehrával uvnitř Občanského fóra, které tehdy mělo absolutní moc. Klaus se ale začal bát skutečné opozice a populismu, který tak citlivá věc, jako byl výprodej státního majetku obrovských rozměrů, přitahovala. Tehdy se opět ukázalo, jak velký náskok Klaus před ostatními má. Velmi rychle totiž pochopil, že privatizace je obrovské politikum, na němž se dají vyhrát, nebo naopak prohrát volby.

Prostě paráda

Situace se trochu uklidnila po volbách 1990, které suverénně vyhrálo OF. Základní mantinely makroekonomické přeměny byly narýsované a začínalo jít čím dál víc o otázku majetku. Těsně po volbách vytočil pokračující český premiér Pithart číslo Tomáše Ježka a nabídl mu místo ministra pro správu národního majetku. To byl šťastný krok. Oba muži se sice v pohledu na ekonomiku v řadě věcí lišili, Pithart měl ale Ježka zafixovaného jako účastníka svých bytových seminářů z konce 80. let, který mu mimořádně padl do oka. Ježek místo vřele přijal s podmínkou, že do názvu úřadu dopíše sousloví „a jeho privatizaci“. Pithart kývl a Ježek v té době začal plnit svoji historickou roli.

Prvním velkým úkolem byla tzv. malá privatizace, tedy rozprodej všech obchodů, hospod, všech možných drobných provozoven. Aktéři transformace s oblibou připomínají, že právě pro tohle ve světě neexistoval žádný příklad. Předtím totiž nebyla žádná země, která měla všechny obchody státní a rozhodla se je privatizovat. Nešlo přitom zdaleka jen o ekonomický problém, ale i morální. Kritici privatizace namítali, že peníze mají v Československu jen veksláci, taxikáři, zelináři a řezníci. „Byla to určitě pravda a vadilo mi to jako jiným, nedalo se s tím ale nic dělat,“ říká Ježek. Hlavní pro něj bylo, aby se začalo co nejdříve. Jeho ministerstvo muselo během dvou tří měsíců jmenovat přes osmdesát privatizačních komisí, do každého okresu jednu. V praxi to znamenalo ve velmi krátkém čase najít více než tisíc velmi důvěryhodných lidí, kteří dostanou do ruky moc direktivně rozhodovat o miliardovém majetku. Jediným možným klíčkem v tu chvíli byla různá doporučení přátel a známých.

Tak se do čela jedné privatizační komise dostal například Michal Soukup z Karlových Varů. Jeho si Tomáš Ježek vybral na doporučení Soukupova bratra, který s Ježkem pracoval v Ekonomickém ústavu. Michal Soukup byl v té době sportovní funkcionář, předseda karlovarského ČSTV a aktivista OF. Po svém zvolení předsedou okresní privatizační komise si Soukup začal přes různé reference známých lidí hledat dvě desítky spolupracovníků. „Nebylo to snadné,“ říká Soukup. „Ve Varech se lidi málo znají, všichni tu žijí až od 50. let a později. Určil jsem si tedy kritéria – třeba zásluhy v revoluci nebo potřebné profesní znalosti, například jsme potřebovali v komisi geodeta.“ Členové komisí měli moc, která se z dnešního pohledu zdá nepředstavitelná. Privatizační komise chodily po městě a kontrolovaly seznamy obchodů, restaurací, malých dílen nebo třeba ve Varech lázeňských domů, které úředně dostaly jako majetek určený do aukcí. Řada šéfů těchto podniků se bránila, hledala kličky, jak se privatizaci vyhnout, obvykle ale neměli proti rozhodnutí komise šanci. Odvolání k soudu nebylo podle zákona možné. Rychlost privatizace byl totiž hlavní cíl. V komisi se rozhodovalo hlasováním, konečný podpis dávalo ministerstvo.

V různých okresech fungovaly komise různě úspěšně. Na řadě míst docházelo při aukcích k vyloženě kriminálnímu chování, kdy party veksláků blokovaly možným konkurentům vstup do aukční síně nebo jim fyzicky zabránily přihazovat peníze. Přes řadu podobných potíží ale nakonec proběhl prodej obchodů, hospod apod. (tzv. malá privatizace) nad očekávání dobře. Vláda ovládnutá liberály nepřistoupila na návrhy například vyjmout část obchodů s potravinami a prodat je rovnou nizozemské firmě Ahold (dnes provozuje obchody Albert). Ani nepodlehla obavám, že je třeba novým majitelům přikázat, že musejí v potravinách dál nějaký čas prodávat potraviny, aby všude nevznikly butiky. „Bylo to fascinující,“ vzpomíná Soukup. „Vydražili jsme obchod a za čtrnáct dní se tam objevilo nové zboží. Vary se nám měnily doslova před očima. Prostě paráda.“

Zastavte Vrbu

Hlavní střet se ale teprve chystal a měl se odehrát kolem privatizace velkých podniků. Jen pro připomenutí: Československo na začátku 90. let byla stále země, kde velká většina podniků dobíhala z podivné setrvačnosti, kterou jim dal komunismus. Vyráběly pro nic za nic šunty, které v konkurenci se západním zbožím neměly šanci uspět. Nikdo přesně neznal finanční toky uvnitř těchto podniků a jejich hodnotu. Klaus, Ježek a další věděli, že podniky čeká tvrdý střet s realitou a podle jejich ideologických pouček je pravděpodobné, že tento střet podniky zvládnou s novými majiteli.

Dnes není úplně jasné, kdo vlastně přišel první s nápadem privatizovat velké firmy pomocí kuponů. Někdo například říká, že první přinesl nástin této metody do Prahy hned po revoluci Jan Švejnar, který navrhoval vytvořit několik investičních fondů a mezi ně rozdělit akcie státních podniků. Každopádně ale Tomáš Ježek a Dušan Tříska pak pro Klause sestavili plán kuponů, které by si lidé mohli za symbolickou částku koupit a vyměnit za akcie. To mělo do značné míry řešit hlavní problém privatizace: rychlost. Každý věděl, že noví akcionáři žádnými vzornými vykonavateli vlastnických práv nebudou, jejich motivace měla ale celou věc hledání aktivních vlastníků výrazně urychlit. Klaus ve své politické genialitě pochopil, jak nesmírný politický kapitál mu takový plán dává pro nadcházející volby 1992. Podle toho byl také koncept kuponové privatizace pojatý. Kuponové knížky trochu připomínaly vzhled šekové knížky, o kterých Češi v komunismu možná nanejvýš tajně snili. Na každém listě byl podpis Václava Klause jako ministra financí. Metodou kuponů se měly podle představ Klause a jeho lidí privatizovat všechny podniky.

Jenže v této věci měl Klaus tehdy velkého soupeře – ministra průmyslu české vlády Jana Vrbu. Náměstek ministra průmyslu ještě za komunistů z konce 80. let vedl po revoluci tak dobře jednání o návratu Tomáše Bati do Zlína, že z něj Petr Pithart udělal ministra průmyslu ve své vládě. Vrba nebyl teoretikem jako Klaus. Byl praktik, který znal zdejší podniky a chtěl jim pomoci. Neviděl tolik makroekonomické ukazatele a celkové zdraví české ekonomiky jako liberálové, neřešil politický rozměr privatizace. Spíš vnímal jednotlivé fabriky a jejich šance na záchranu. Soustředil kolem sebe úředníky a začal s nimi sestavovat jakousi mapu českého průmyslu. Na ní podniky rozděloval na ty, které jsou schopné konkurovat ve světě, další, které potřebují pomoci, a poslední odsouzené k zániku. První skupinu třiceti tří firem chtěl prodat zahraničním investorům, kteří by přinesli peníze, zkušenosti a nové trhy. „Chtěli jsme, aby kostra českého průmyslu byla zabezpečená v solidních rukou,“ vzpomíná Pithart.

Tento plán ale narazil na Klause. Bál se, že hledání zahraničních investorů bude zdlouhavé. Bál se také toho, že cizinci vyzobají rozinky a pro držitele privatizačních kuponů zbude brak. To samozřejmě dávalo logiku, když si uvědomíme, že úspěch kuponové privatizace byl do značné míry závislý na účasti lidí, která tehdy vůbec nebyla jistá. Klaus a jeho lidé namítali, že noví vlastníci vzešlí z kuponové privatizace si pak zahraničního investora najdou lépe a rychleji. „Pokud se privatizace opozdí, vznikne prostor pro prosazování nejrůznějších zájmů sociálních, politických a jiných skupin. Z privatizace se stane čisté politikum,“ varoval Klaus v létě 1991 v rozhovoru pro Respekt.

Vrbovi se několik přímých prodejů ale nakonec povedlo zorganizovat – především Škoda Auto, rakovnická Rakona (Procter & Gamble), Barum (Continental), Sklo Union Teplice (Glaverbel). Při pohledu na dnes veleúspěšnou Škodovku se zdá absurdní, že řada politiků se tehdy bála prodat tak významnou továrnu Němcům kvůli tomu, že proti sobě poštvou ulici. Vrba tohle ale neřešil, chtěl pomoci podnikům a hledal pro ně nejlepší partnery. (Ostatně čas ukázal, že šlo o privatizace, které podnikům rozhodně pomohly.) Povzbuzen tímto úspěchem začal Vrba jednání s Mercedesem o koupi Tatry, Siemens uvažoval o vstupu do Škody Plzeň. Vrbův úřad zveřejnil ve světovém tisku inzerát, že vláda hledá zájemce o ČKD, LIAZ Jablonec, Avii a další podniky. Klaus protestoval, že Vrba jde proti konceptu federální vlády, a naléhal na Pitharta, aby proti tomu něco udělal. Pithart ale s Vrbou souhlasil, měli ovšem proti sobě čas – rozjetím kuponové privatizace, na niž Klaus všemožně tlačil, měla všechna jednání o vstupu zahraničních investorů skončit.

Nakonec přece jen k odkladu rozjezdu kuponové privatizace došlo – z technických důvodů. Ježkův úřad umožnil, aby privatizační projekty (návrh, jak privatizovat) na jakoukoli továrnu mohl podat kdokoli. To ovšem znamenalo obrovské nároky na jejich zpracování. Česká vláda tedy nakonec schválila odklad na jaro 1992. Pro odklad hlasoval i Tomáš Ježek a tím skončilo mnohaleté přátelství mezi ním a Václavem Klausem. Klaus už mu tohle nikdy neodpustil.

Jistota desetinásobku

Po odkladu se ale věci složily ve prospěch kuponové privatizace. Díky reklamní kampani Viktora Koženého, který účastníkům slíbil „jistotu desetinásobku“ (tedy že za tisíc korun vložených do nákupu Klausovy „šekové knížky“ dostanou od Koženého fondu zaručeně desetkrát víc), se kuponovky nakonec zúčastnilo přes sedm milionů Čechů, přičemž optimistické odhady mluvily o dvou milionech. Zřejmě i to pomohlo ODS k vítězství ve volbách. Po nich Václav Klaus usedá do křesla premiéra a definitivně se z něj stává více politik než ekonom. Postupnými kroky tak jeho vláda směřuje k tomu, čemu se později začalo říkat bankovní socialismus.

Jen stručně: po dvou vlnách kuponové privatizace sice Česko mělo nadprůměrné množství akcionářů, ti ale vystupovali velmi pasivně. Chyběly navíc zákony na jejich ochranu, z čehož těžili zřizovatelé privatizačních fondů k vyloženě kriminální činnosti. Podmínky na kapitálovém trhu umožnily, aby obrovské majetky fondů pomocí několika procent svých podílů ovládli jejich zakladatelé. V několika případech to vedlo k vykradení fondu jejich správci. Českem se šířila nedůvěra v kapitálový trh do té míry, že se rozplynul sen liberálů, že v Česku bude obchod s akciemi stejně rozšířený jako v anglosaských zemích.

V závěru kuponové privatizace pak Klausova vláda protežovala tzv. českou cestu, kdy začala podniky prodávat jejich manažerům nebo jiným Čechům. Vláda také odkládá privatizaci velkých bank, aby – jak se později ukazuje – mohly plnit politický úkol svými úvěry onu českou cestu financovat. Rodí se jacísi čeští oligarchové, kteří žijí z miliardových úvěrů ochotně poskytovaných státními bankami. Navíc Česká národní banka velmi uvolňuje podmínky udělení licence na provoz banky. Vzniká dlouhá řada malých bank, které financují střední a menší firmy. Ekonomika díky tomu roste, nezaměstnanost zůstává nízká, do značné míry je to ale umělé. Jde spíš o jakési letadlo, které čeká tvrdé přistání.

Systém se postupně víc a víc zamotává. Malé banky krachují. Ty velké začínají vlastnit podniky a mají od vlády za úkol nenechat je padnout. Současně s tím si tyto podniky kupují z úvěrů akcie banky, která jim půjčila. Výsledkem tohoto propletence jsou miliardové dluhy na všech stranách. Problém řeší koncem 90. let až privatizace velkých bank provedená ovšem už vládou ČSSD. Stát ale musí napřed převzít špatné úvěry v hodnotě několika set miliard. To ekonomové pojmenovali jako cenu za českou cestu transformace.

Lépe to nešlo

S odstupem dvaceti let dnes kritici české transformace vidí několik chyb, které politici v čele s Klausem udělali. Nejčastěji se mluví o odložení privatizace bank, o podcenění zákonného rámce celé transformace, o Klausově sázce na české manažery typu Stehlíka v Poldi nebo Soudka ve Škodě Plzeň. Klaus sice mluvil o tržní ekonomice, přitom ale jeho vláda de facto politicky úkolovala banky, aby financovaly beznadějné české podniky.

Někteří vidí českou cestu jako zárodek systému kmotrů, s nimiž se dnes ODS a celý stát potýkají. Jako chyba se hodnotí i zahánění zahraničních investorů, pod něž se podepsala hlavně federální vláda v prvních dvou letech transformace. Tomáš Ježek dnes vidí jako hlavní chybu fakt, že stát nedokázal více kontrolovat privatizační fondy, kde měl jasně oddělit majetek zakladatelů od majetku podílníků fondu. „Takhle ale dostal minoritní akcionář právo nakládat s majetkem jako celkem,“ říká Ježek. „To mělo vliv na dramatický pokles důvěry lidí v kapitálový trh.“

Václav Klaus nebo Dušan Tříska však tuto výtku – stejně jako všechny ostatní – nikdy neuznali a i řada předních ekonomů se dívá na průběh transformace smířlivě. Podle Miroslava Zámečníka (začátkem 90. let radil Havlovi, pak působil ve Světové bance) by rychlá privatizace bank znamenala, že jejich noví zahraniční majitelé by přestali dávat českým firmám úvěry a ty by vzhledem k zhroucení východních trhů zkrachovaly. S tím by byl spojen velký růst nezaměstnanosti a dnes těžko odhadnutelné politické důsledky. „Navíc média a opozice by vládu napadly za výprodej českého bohatství,“ myslí si Zámečník. „Politicky to tedy byla dobrá úvaha.“ Podle Zámečníka nastal problém až později. Nezdravé propojení bank a firem zašlo moc daleko, mělo se řešit dříve než na konci 90. let. „Ale první půlku 90. let bych Klausovi nevytýkal,“ říká Zámečník. „Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond by to neudělaly lépe.“

(Respekt, www.respekt.cz)