Únor 2011

Nečas v říši divů

Marek Švehla, Ondřej Kundra

Půjde-li premiér proti svým korupčníkům, riskuje kůži. Pokud je nechá být, přijde o ni.

Česko zatím takových lidí moc nemá. Libor Michálek nahlédl zblízka do toho, jak se tady na nejvyšších místech peče korupce, a rozhodl se o tom bez ohledu na rizika mluvit. Přitom jde o hodně: jeden ministr už přišel o místo, zpochybněná je nejsilnější vládní strana a vlastně i vláda včetně premiéra. Michálkovi protivníci navzdory drtivým důkazům v podobě nahrávek všechno popírají nebo se před novináři schovávají. Zatím lze tedy celý příběh zrekonstruovat hlavně podle Michálkova vyprávění. Jednostranný popis má samozřejmě své vady na kráse, při odhalování korupce ale bývá normální, že se nelze opřít o zástup spolehlivých svědků. Přesto si – na základě zkušenosti ze setkání, dostupných indicií a referencí o Liboru Michálkovi, které Respekt udělal – dovolujeme tvrdit, že příběh zatím vypadá poměrně přesvědčivě.

Když Liboru Michálkovi zazvonil letos začátkem července mobil a na displeji se objevilo jméno Martina Knetiga, nebylo na tom nic překvapivého. Oba muži se znali přes deset let, tykali si, rádi spolu pracovně debatovali, mají za sebou společné obědy, Michálek nosil Knetigovi křesťanské knížky, Knetig pozval Michálka na oslavu narození své dcery. Původem matematik, přesvědčený evangelík, profesní přední český expert na fungování finančních fondů Michálek měl pro Knetiga slabost: znal ho jako špičkového krizového manažera, extratřídu v branži zvané finanční dohled, člověka, který dokázal velmi úspěšně zvládat složité nucené správy, jako třeba zkrachovalé Plzeňské banky.

Toho dne začátkem července zašli spolu do kavárny a Knetig, novopečený poradce ministra Pavla Drobila, dal Michálkovi nabídku, aby šel řídit Státní fond životního prostředí. Ministr Drobil prý má plán přeměnit státní fond na instituci mnohem víc podobnou bance a tomu Michálek, který se od 90. let pohyboval ve finančních institucích, rozuměl. Další debata o nové práci jej navíc utvrdila v tom, že půjde o krizový management, o korupci nepadlo ani slovo. „Tehdy mi připadalo, že ta nabídka je naprosto logická,“ říká. „Dnes, po několikaměsíční zkušenosti, je pro mne to, že si vybrali zrovna mě, úplně nepochopitelné.“

Libor Michálek nastoupil na nové místo a už v prvním týdnu tam zažil něco, o čem dnes mluví jako o „šoku“. Byl několikrát po sobě pozván na ministerstvo do zasedačky, někdy se šlo na oběd. Hlavním řečníkem býval Knetig, občas přicházel i ministr. „Šokoval mě rozsah neformálně zadávaných úkolů,“ vzpomíná Michálek. Knetig za přizvukování ministra po Michálkovi začal chtít, aby ty a ty lidi vyhodil, tomu a tomu starostovi zjistil, v jaké fázi je jeho žádost na získání evropských peněz, aby vyměnil poradenské firmy, právní služby, různé konzultanty. Jedná se o nenápadné externí služby, fond za ně ale každoročně utratí stovky milionů a vypisuje na ně výběrová řízení. Knetig začal naznačovat, že systém těchto řízení by se měl změnit. Vždy šlo o ústní pokyny.

Hned na druhé pracovní poradě, kde seděl i ministr, dostal Michálek od Knetiga pokyn, aby změnil kritéria na získání evropských dotací, jež fond spravoval, a vrátil do hry žadatele, kteří skončili pod čarou. Někdy na tyhle schůzky plné podobných úkolů pro ředitele přicházeli i další členové ODS, například Drobilův náměstek Ivo Hlaváč, nebo ministrův ředitel kanceláře Tomáš Vrbík. Ministr zpravidla na velmi neobvyklé proslovy svého poradce nereagoval a Michálek – jak říká – tudíž nabyl dojmu, že je s nimi srozuměn. „Většina požadavků směřovala na náměstka Fibingra, ode mne nechtěli ani vyjádření. U Fibingra ale dávali různými náznaky najevo, že on je tam za ODS a má plnit úkoly,“ vysvětluje dnes Michálek, proč viditelně neprotestoval. „Obvykle jsem v úžasu seděl, poslouchal debatu a horečně přemýšlel, co mám udělat,“ dodává Michálek.

Dušana Fibingra Michálek krátce předtím na žádost ministra Drobila jmenoval svým prvním náměstkem. Knetig, který to zprostředkoval, ho Michálkovi představil jako experta na životní prostředí s tím, že je zároveň vyslanec jihomoravské ODS. Šlo o to, že tímhle krokem se ta severomoravská – Drobilova – organizace odvděčila za podporu Pavla Drobila při volbě místopředsedy ODS. Michálek po tomto vysvětlení poněkud znejistěl, nicméně bez velkých řečí Fibingra akceptoval.

Fibingr dnes jakoukoli manipulaci odmítá. „Nepamatuji se, že by mě někdo úkoloval, nevím, proč to pan Michálek opakuje,“ říká Fibingr do telefonního sluchátka z centrály protikorupční policie, kde právě čeká na výslech kvůli podezření ze zapojení do korupce. „Stejně tak nechápu, proč tvrdí, že bych na fond přišel jako politický nominant. Někdo, nevím kdo, z jihomoravské ODS mě prostě panu ministrovi doporučil jako odborníka.“

Jisté je, že první námitky Michálek nepronesl při společných schůzkách, kde byl i Fibingr, ale až při separátních setkáních s Knetigem. Ten prý vždy reagoval slovy, že se to takhle dělá ve všech podobných institucích, kudy protékají velké státní peníze, nebo třeba v ziskových a obtížně kontrolovaných firmách ŕ la státní lesy.

Z dostupných informací dnes zaráží, jak neopatrně a prakticky bez konspirace Pavel Drobil a jeho muži před Michálkem vystupovali. Knetig dokonce začal řediteli naznačovat, že má (spolu s bývalým ministrem vnitra za ODS Ivanem Langrem, který to ale nyní popírá) vytvořit systém, jenž bude ze státních podniků a evropských fondů dodávat peníze do pokladny ODS.

Jak to funguje (nebo mělo fungovat), naznačuje právě příklad Michálkova fondu. Knetig podporovaný Drobilem po Michálkovi chtěl, aby jeho instituce, obhospodařující miliardové sumy, svěřila organizování velké části svých státních zakázek jedné firmě – DV Consult, kterou spoluvlastní pardubický politik Libor Vlasák ze Sdružení pro Pardubice (Knetig ho bral na společné schůzky s Michálkem). Není jasné, čím si právě Vlasák zasloužil takové privilegium. Vlasák s médii nekomunikuje, v minulosti nicméně vystupoval jako aktér podezřelého získávání zakázek na pardubické radnici, kdy se tendry rozdělovaly bez řádného výběrového řízení.

Obecně vzato je vyvedení takové citlivé agendy ze státní organizace na jednu externí firmu velmi výhodné pro každého, kdo chce zakázky manipulovat: pomocí vhodně nastavených podmínek soutěží lze jednoduše určit, kdo zakázky v hodnotě stovek milionů korun získá. Organizátor takové soutěže pak inkasuje podíly a dohodnutou část předává politikům, kteří mu umožnili soutěže pořádat.

Michálek na schůzkách s Knetigem a dalšími neprotestoval a nesnažil se ministrovy lidi přesvědčit. Změnu jakýchkoli obchodních smluv ale odmítl s tím, že se musí napřed zabývat jinou agendou. Po svém příchodu totiž přišel na to, že ve fondu pracuje o deset procent víc lidí, než podle tabulek má, a zjistil i překročení rozpočtu. Začal propouštět přebytečné lidi a chtěl po Drobilovi, aby dřív, než jako ředitel fondu začne podepisovat nové smlouvy, řešil ve vládě navýšení výdajů fondu.

Mezitím Michálek řešil agendu, kde se střetům nevyhnul. V září odmítl například odsouhlasit pražskému magistrátu vyhlášení mnohamiliardové soutěže na centrální čističku, než si dají do pořádku některé úřední nesrovnalosti. Hned den po odeslání nesouhlasného stanoviska si Michálka pozval na pohovor ministr Drobil a chtěl, aby Michálek ustoupil a Praze povolení dal. Michálek se ale předtím dozvěděl, že čistička má být předražená a část z těchto peněz má opět směřovat na černé financování ODS, proto zase odmítl. Následovaly další pohovory a domlouvání od ministrova poradce.

Michálek dnes popisuje svoji tehdejší pozici jako pozici člověka, před nímž jeho šéfové začínají spřádat korupční síť a on se snaží získat čas pro tvorbu plánu, jak naopak na celou věc upozornit. Je přitom neuvěřitelné, že Libor Michálek už se jednou do této situace dostal. V 90. letech si jako zaměstnanec Fondu národního majetku dřív než ostatní všiml, že stát nezadržitelně ztrácí svůj podíl v IPB, jedné z největších českých bank tehdejší doby, a státu hrozí obrovské škody. Upozornil na to tedy své nadřízené, ti ho však místo řešení problému propustili.

I teď se Michálek rozhodl něco dělat. „Na policii jsem jít nechtěl, protože mi chyběly důkazy,“ vysvětluje. Měl jiný plán. Přečetl si zákon o BIS, kde se říká, že kontrarozvědka má řešit případy ohrožující ekonomické zájmy země. To považoval za trefu. Vymyslel scénář, podle nějž BIS k němu pošle člověka, on ho zaměstná jako svého tajemníka a bude s ním chodit na schůzky s Knetigem a Drobilem. Napsal proto v půlce října e-mail šéfce kanceláře premiéra, kde požádal o schůzku. Tam chtěl Nečasovi vše vysvětlit a přesvědčit ho, aby zaúkoloval BIS. K tomu ale nedošlo, e-mail zůstal bez odpovědi, o dva dny později mu však zavolal Drobil a rozčiloval se, jak si dovoluje nedodržovat úřední subordinaci.

Michálek v té době situaci konzultuje se svými přáteli a některými známými na ministerstvech a utvrzuje se v tom, že Drobil jedná naprosto neobvykle a podezřele. Když se Nečas neozývá ani po dvou týdnech, přepne si Michálek na další schůzce s Knetigem svůj mobil na diktafon a pořizuje svoji první nahrávku. „Neměl jsem další plán, bral jsem to jako bezpečnostní pojistku proti tomu, co se může stát,“ říká. Postupně tak nashromáždí řadu nahrávek poradce Knetiga. Část z nich minulý týden otiskla MF Dnes a poměrně jasně je v nich zaznamenáno, co tušil i Libor Michálek, a sice že kolem ministra Drobila se organizuje systém na vysávání státních peněz pro potřeby ODS.

Na konci listopadu pak Michálek nahrávky předal novinářům z MF Dnes a řekl o nich i ministru Drobilovi, který na rovněž nahrané – a teď už proslavené – schůzce Michálka nabádá, aby nahrávky „zničil a odpřísáhnul, že to opravdu udělal“. Michálek byl poté odvolán a dál je veden na fondu ŽP jako poradce. Padl i ministr Drobil, který po dohodě s premiérem rezignoval. Tím ale případ nekončí, spíš začíná.

Premiér Nečas, jak už řekl, chce do Michálkova fondu poslat forenzní auditory, od nichž si slibuje, že buď prokážou pravdivost jeho slov o manipulacích tendrů, nebo ne, čímž by byl případ uzavřen. Problém ale je, že audit na fondu nemůže nic zjistit. Přihrávání tendrů spřáteleným firmám a další podezřelé obchody totiž díky Michálkově vzdoru neproběhly. Auditoři přitom své šetření mohou opřít jedině o analýzu uzavřených smluv, jinými slovy, dnes nemají moc co zkoumat, a tedy nemohou nic vyšetřit. Na rozdíl od policie navíc nemají právo nasadit odposlechy a vyslýchat nejdůležitější hráče, jejich pátrací možnosti jsou tudíž jen hodně omezené.

Na tahu je teď policie, která dnes jako jediná může vnést do případu více světla. Oproti řadě jiných kauz je Michálkův případ unikátní tím, že jeho hlavní aktér, který má do věci mimořádně dobrý vhled, chce s policií spolupracovat, detektivy tedy může přivést na důležité stopy. To zvyšuje šanci manipulace objasnit. Podstatné samozřejmě je, nakolik to bude chtít policie využít.

Přesně před rokem podobně jako Michálek upozornil šéf softwarové firmy Unicorn Vladimír Kovář na to, že Český statistický úřad ušil na míru půlmiliardovou zakázku na vybudování počítačového systému dopředu vytipované firmě (o něčem podobném mluví i Michálek například u tendru na pražskou čističku). I tehdy měla policie díky Kovářově svědectví a jím nashromážděným důkazům příležitost odhalit, jak korupční systém funguje, a zasadit mu chycením pachatelů zásadní ránu. K ničemu takovému však nedošlo. Místo aby se šéfové protikorupční jednotky od první chvíle snažili dělat vše pro rozkrytí případu, činili pravý opak. Na vyšetřování možné korupce u statistiků nasadili jednoho člověka, který na věc neměl dost času (ze svého osamocení přitom jistě uhodl i pravé přání svých nadřízených) a případ po několika měsících odložil s tím, že se nepodařilo prokázat žádný trestný čin. Znalci prostředí to vysvětlovali tím, že Kovářem „prokopnutá“ zakázka mohla být zmanipulována pouze s vědomím politických špiček, takže policie se bojí více zasáhnout; na mocných politicích jsou totiž policejní šéfové kariérně závislí, a jakékoli „necitlivé“ dupání po politické scéně by je tedy mohlo stát místo.

Oproti ČSÚ dnes ale vyšetřování probíhá v jiných kulisách – nový ministr vnitra Radek John (VV) totiž aspoň slovně tvrdí, že na rozdíl od svých předchůdců nebude nijak do vyšetřování zasahovat a že detektivové naopak mají jeho maximální podporu. Těsně před uzávěrkou tohoto čísla nicméně vyšlo najevo, že Michálek Johna zřejmě podobně jako Nečase o korupci předem informoval. Místo toho, aby ministr zalarmoval policii, ho však nepochopitelně odkázal na novináře.

Zatím je tedy potřeba být mimořádně obezřetný. I proto, že od chvíle, kdy byla zveřejněna jiná korupční kauza „s naprostou ministrovou podporou“ – odposlechy náměstka ministra obrany Jaroslava Kopřivy, který si na nahrávaných schůzkách s lobbisty domlouval provizi za třímiliardový nákup minometů – uplynuly přes tři měsíce a nikdo včetně Kopřivy dosud nebyl obviněn. Na otázku proč přitom ministr i detektivové jen obecně odpovídají, že kauza je složitá a vyžaduje si další prověřování. Přesto je oproti minulosti v Michálkově případě vidět v práci policie jistý pozitivní posun. Místo jednoho člověka na něm nyní začal pracovat desetihlavý tým s tím, že „jde o prioritu“.

Michálek už také minulý čtvrtek absolvoval sedmihodinový výslech na policii. „Z práce policie i otázek, na co se mě ptají, mám pocit, že skutečně chtějí věcem přijít na kloub,“ říká Michálek. Jestli se tahle slova naplní, připsala by si policie alespoň první s mocenskou korupcí spojený případ, který odhalila. Jestli ne, detektivové riskují, že už úplně přijdou o svoji věrohodnost. Ukáží to už nejbližší týdny.

(Respekt, www.respekt.cz)